Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

2.kapitola - Cesta (životem)

,,Bello?‘‘

,,Hmm…?‘‘podívala jsem se nenuceně a znuděně na Charlieho.

,,Už je to naposledy, slibuju‘‘řekl po chvíli a díval se na mě ve zpětném zrcátku.

,,Co je naposledy?‘‘zeptala jsem se. Bylo krátce před půlnocí, můj mozek vypovídal službu.

,,Naposledy se stěhujeme... Vidím, co to s tebou dělá... Philadelfia byla moje poslední práce... Stěhujeme se naposledy. Ve Washingtonu bude dobře, uvidíš.‘‘odpověděl.

,,Hmm…‘‘zněla má odpověď. Washington... Můj budoucí domov, kde zůstanu asi do smrti... Doteď jsme bydleli ve Philadelfii. Byla jsem docela ráda, že když už mi je skoro osmnáct, budeme konečně žít na hromádce a nebudeme se stěhovat jinam.

,,Chceš spát?‘‘zeptal se mě Charlie ustaraným hlasem.

,,Jo, docela jo‘‘odpověděla jsem. Jenom kývl a zabočil někam doprava. Za pár minut jsme přijeli k jednomu hotýlku. Sice nic moc, ale aspoň něco. Jak jsem viděla, Charlie měl řízení také už po krk, takže vzal jeden dvojlůžkový pokoj, kde byly postele oddělené. Charlie zaplatil a já pomalu usínala ve stoje. Charlie mě chytl kolem pasu a vláčel se se mnou do našeho pokoje. Otevřel dveře a my vstoupili na chodbu, ze které vedly čtyři dveře. Jedny nalevo vedly do jedné ložnice, druhé napravo do druhé ložnice, třetí do koupelny a čtvrté do menší kuchyňky. Hned jsem zamířila do ložnice nalevo a natáhla se na postel. Netrvalo dlouho, a já usnula... Ne na dlouho, brzy ráno jsme znovu vyrazili na cestu...

*           *           *

Byl opět jeden z těch nádherných dnů v Clevelandu. Opět bylo mírně větrno a slunce nesvítilo tak jasně, ale to vůbec nevadilo, když se mnou byl Edward. Edward mě vyzvedl kolem třetí hodiny a jeli jsme se projet na jeho motorce, kterou dostal k sedmnáctinám. Hned, jakmile zazvonil zvonek, vyběhla jsem ke dveřím a rychle je otevřela. Stál tam. Oslnivý a nádherný, jako vždy. Na tváři měl ten svůj úžasný pokřivený úsměv. Ale něco na něm bylo jiné. Nesmál se očima, jen úsměv předstíral. V jeho očích byl…smutek, prázdnota…Já se pokusila se na něj usmát taky. Nejdříve řekl ,,Ahoj‘‘ a potom si mě přitáhl blíž a políbil mě. Ale i na tom polibku bylo něco jiného…Potom mě vzal za ruku a vedl nás k motorce, která parkovala na naší příjezdové cestě.

,,Promiň, zapomněl jsem na tvou helmu, tak si vem moji‘‘řekl a dával mi do ruky svou černou helmu. Já chvíli váhala, ale nakonec jsem si ji nasadila a posadila se na motorku za něj. Přimkla jsem se k jeho tělu a on vyrazil. Jeli jsme na motorce směrem do centra a do parku. Celou cestu jsem na něj křičela, ať nejezdí tak rychle, že nemá helmu. Ale jakoby to neslyšel. Potom zastavil a koupil nám, teda mě hamburger. Nevím proč, ale v mé přítomnosti nikdy nejedl. Já jsem do sebe házela hamburger, zatímco on mě pozoroval. Vypadal, jako by byl zamyšlený. Byl opřený o svou motorku a díval se střídavě na mě, nebo někam do neznáma. Když jsem dojedla, šla jsem k němu a vzala jeho obličej do svých dlaní.

,,Edwarde, děje se něco?‘‘zeptala jsem se.

,,Ne, nic…Proč?‘‘snažil se usmát.

,,Nevím…Připadáš mi dnes…takový, jiný…‘‘odpověděla jsem mu.

,,To se ti jen zdá. Vážně mi nic není‘‘řekl a usmál se. Potom si mě přitiskl k tělu a dlouze a naléhavě mě políbil. Chodíme spolu už skoro půl roku, ale stále je to s ním tak krásné, jako toho večera, když mě vzal k jezeru a poprvé mě políbil… Potom jsme oba zase nasedli na motorku a jeli neznámo kam. Jen on věděl směr. Nakonec zastavil u jezera a my vystoupili.

,,Ale ještě se přece nestmívá‘‘řekla jsem.

,,To ne…Ale projít se snad můžeme, ne?‘‘řekl a usmál se na mě. Já se taky usmála, sundala si helmu a šla s ním ruku v ruce po pěšince kolem jezera. K našemu místečku, odkud jsme se dívali na západ slunce jsme došli jen tak tak, abychom tu úžasnou podívanou mohli vidět znovu. Stáli jsme tam ještě hodně dlouho ve vzájemném objetí a sledovali, jak postupně z oblohy mizí i červánky a Cleveland začíná zakrývat tma.

,,Měli bychom jít‘‘zašeptal mi do ucha a já jen kývla. Vydali jsme se zpět cestou, kterou jsme sem přišli, až jsme došli zpátky k jeho motorce. Už jsem si chtěla nasednout, než mě naléhavě zadržel.

,,Miluju tě, Bells‘‘řekl mi najednou a očima se vpíjel do mých.

,,Já tebe taky‘‘odpověděla jsem mu.

,,VŽDYCKY tě budu milovat, nikdy nepřestanu. Věř mi, nezapomeň na to…‘‘zašeptal a znovu mě políbil. Tentokrát bych to mohla zařadit k nejnaléhavějším polibkům, co mi kdy dal. Naše rty opět tančily ten složitý tanec a my se k sobě tiskli vší silou, co jsme měli. Potom, když se naše rty od sebe po dlouhé době odtrhly, si mě ještě víc přitiskl k tělu a objal mě. Nechápala jsem nic z toho, ale objetí jsem mu opětovala. Užívala jsem si jeho objetí. Nikde jinde mi nebylo příjemněji…Dal mi ještě jednu pusu do vlasů a nasadil mi helmu. Potom rychle nasedl na motorku a já si sedla za něj. Byla už tma, kdyby nebylo světel na motorce, nic bych neviděla. Znovu se motorka rozjela, směrem k nám domů. Jel docela rychle, ale zároveň docela pomalu. A potom se to stalo…Jeho motorka dostala smyk a on měl veliké potíže uřídit to. Po chvíli, kdy se zdálo, že to uřídil, motorka najela na kaluž, která se nám stala osudná. Edward nemohl motorku zastavit a motorka se zkácela k zemi a narazila na jeden ze stromů, který lemoval silnici, společně s námi.  Pak byla jen tma…

*           *           *

,,Néééééé‘‘s trhnutím jsem se probudila a posadila se na posteli v našem novém domě. Byla jsem celá zpocená a hned začala brečet. Tohle byla jediná vzpomínka, kterou jsem chtěla vymazat, jakoby se nikdy nestala. Nechtěla jsem na to vzpomínat. Na ten proklatý den, kdy jsem se probudila v nemocnici... Vyhrnula jsem si lem kalhot a podívala se na svou nohu, kde byla stále dobře vidět jizva, která mi vždy připomněla tuhle hroznou událost...

*           *           *

,,Už se probouzí‘‘slyšela jsem někoho šeptat. S námahou jsem od sebe rozlepila oči a dívala se do světla nade mnou. Chvíli jsem mžourala, než jsem si uvědomila, že jsem v nemocnici. Pravidelný rytmus přístrojů vedle mé postele, hadičky v rukách a nose, límec kolem krku, palčivá bolest v žebrech a sádra na pravé noze, to bylo to první, co jsem viděla a vnímala.

,,Kde je Edward?‘‘bylo to první, co jsem řekla. Spíš to byl skoro neslyšný šepot.

,,Cože? Bello, holčičko…Jsem tak rád, že ses  probrala…‘‘slyšela jsem Charlieho vedle mě. Díky límci kolem krku jsem se nemohla na Charlieho ani podívat. Každý sebemenší pohyb mi dělal ohromné bolesti.

,,Kde je Edward?‘‘zeptala jsem se znovu už poněkud hlasitěji.

,,Ehm…Edward…‘‘začal, než ho přerušil nějaký doktor, co právě vešel do pokoje.

,,Ááá, slečna Swanová se konečně probrala! Jak se cítíte?‘‘

,,Jako kdyby po mě jezdil tank‘‘přiznala jsem. Doktor se jen zasmál.

,,Děkujte bohu, že jste měla tu helmu. Ten chlapec, co jel s vámi byl blázen, že jel bez helmy‘‘řekl a nasadil vážnou tvář.

,,Už jste jí to řekl?‘‘zeptal se potichu doktor Charlieho. Ten jen zavrtěl hlavou.

,,CO mi máš říct, Charlie?!‘‘zapištěla jsem. Doktor radši vyklidil prostor a Charlie si sedl na postel k mým nohám.

,,Holčičko, musíš být silná…‘‘zašeptal Charlie a pohladil mě po vlasech. Nevěděla jsem co, ale podvědomě jsem tušila, že se stalo něco hrozného. Už proto, že mi stiskl ruku a neodvážil se mi podívat do obličeje…

,,Edward…To…nepřežil…‘‘zašeptal. Všechna fyzická bolest byla ta tam a místo toho tu byla neuvěřitelně velká, psychická. Šok, trauma… Oba jsme slyšeli zrychlené tempo přístrojů nad námi…

,,Co…Cože?‘‘začala jsem pištět jak myš a z mých očí se valily potoky slz.

,,Šššš, Bello…‘‘konejšil mě Charlie a držel mě za ruku. Ty proudy, co se mi valily z očí se nedaly zastavit. Byla jsem tak bezmocná…Právě jsem přišla o svou celoživotní lásku a nemůžu se ani pořádně vybrečet a poprvé si vychutnat objetí svého táty, pocit, že vím, že jsem v bezpečí a že se mu můžu vyplakat na rameni, že mám jeho oporu…Ale já mohla jen ležet a vzlykat. A věřte, že vzlykat bylo moc slabé slovo. Ani pojem ,hysterický pláč‘ by moje pocity nevystihl…

,,Je…Tady…Carlisle?‘‘zeptala jsem se mezi vzlyky. Skoro mi nebylo rozumět, ale bylo mi to jedno. Teď nic neexistovalo…

,,Ano, je. Chceš ho zavolat?‘‘zeptal se. Jenom jsem kývla a zabořila hlavu do polštářů, nechala mé slzy stékat po mém obličeji ve větších proudech. Charlie vyšel na chodbu a za chvíli ke mně do pokoje vstoupil Carlisle. Jakmile mě viděl ubrečenou(opět slabé slovo) na posteli, rychle ke mně pospíchal a pohladil mě po vlasech. Tentokrát jsem nutkání někoho obejmout nepotlačila a snažila se zvednout.

,,Ne, Bello. Máš zlomená dvě žebra a naštípnutý obratel, musíš ležet…‘‘poučil mě. Nikdy dříve jsem ho neviděla více strhaného a bezmocnějšího, než teď. To mi na mém stavu moc nepomohlo…Ta bezmoc, co jsem cítila já, to bylo něco neuvěřitelného. Brečela jsem víc a víc…

,,Proč, Carlisle? Byla to jeho helma, to tu mou zapomněl. On si ji měl vzít, ale místo toho ji dal mě…Teď by mohl žít…‘‘zašeptala jsem, když jsem po dlouhé chvíli našla znovu svůj hlas těsně před tím, než jsem propadla dalším slzám.

,,Miloval tě…Položil by život, kdyby to znamenalo, že budeš žít ty‘‘řekl mi. Netušil, jak moc velkou má pravdu. Hned potom se otevřely dveře a v nich se objevila Esme. Obličej měla stejně strhaný jako Carlisle a oči rudé, od slz. Rychle přeběhla pokoj ke mně a objala mě.

,,Ach, Bello‘‘vzlykala.

,,Esme…‘‘špitla jsem a víc si ji přitiskla k sobě. Potřebovala jsem mateřské objetí… Obě jsme vzlykaly a bylo nám jedno, že by to mohl někdo slyšet. Bylo mi jedno, že si ji čím dál víc tisknu na žebra a že to hodně bolí… Teď mi bylo úplně jedno všechno…Bezmoc mě začala naplňovat až po konečky prstů…

*           *           *

Ach ano... Stejná bezmoc, jaká je u mě teď. Stejná bezmoc, jako je u mě od té doby, co jsem se dozvěděla tu krutou pravdu. V hlavě se mi neustále ronilo několik vět. Nejčastěji jeho slova ,,Miluju tě, Bells. Vždycky budu, nikdy nepřestanu... Věř mi, nezapomeň na to...‘‘  Ten jeho důraz na slovo ,vždycky‘ u mě vyvolá proud slz. Menší, než předtím v nemocnici, ale stále ohromný. Ani teď jsem slzy nedokázala potlačit... A potom slova Esme, co mi řekla, když mě propouštěli z nemocnice ,,Řekl mi, že se do tebe zamiloval hned ten první den, co jste spolu mluvili. V životě jsem ho neviděla šťastnějšího, než s tebou...‘‘ A další slzy. A nakonec Carlisle ,,Miloval tě...Klidně by i zemřel, kdyby to znamenalo, že ty budeš žít…‘‘... Slzy, slzy, slzy… Stýská se mi po nich. Nejvíce po Edwardovi, pochopitelně.

*           *           *

Běžela jsem k jezeru. Slzy mi stékaly po obličeji, skoro nic jsem neviděla. Několikrát jsem zakopla a znovu pocítila menší bolesti v žebrech, ale tahle bolest byla nic, oproti jiné bolesti, která už dva měsíce sžírala mé nitro. Dva měsíce v nemocnici… Spotřebovala jsem jim tam hodně velké množství kapesníků a polštářů, které byly vždy po dvou hodinách mokré od slz, které ne a ne přestat téct. Doma jsem už týden… Týden mi trvalo přesvědčit Charlieho, aby mě konečně pustil ven…

Toto místo se nezměnilo vůbec, ale zároveň strašně moc. Co se týče fyzického působení, působení přírody, se tu nezměnilo nic. Ale pro mě to tu bez Edwarda ztrácelo krásu, už to byl jen pahorek, odkud byl krásný výhled. Nic teď bez něj nemělo smysl. Stojím na tom pahorku, kde jsem prožila nejúžasnější chvíle mého života, ale pro mě je to teď pryč. Ta krutá realita na mě pořád křičela, že už to tu nikdy nebude jako dřív, že už nikdy nic nebude jako dřív. A víte co? Bylo mi to absolutně jedno!  Teď všechno… Svezla jsem se na zem a seděla tam dlouhé chvíle, bez konce. Bez konce mých slz, bez konce mého trápení… Vše upadalo do temnoty, ze které už nebylo cesty zpět…

Jakmile jsem se před půlnocí vrátila domů, Charlie mi oznámil, že se budeme stěhovat do Philadelfie. Že prý nemá sílu se na mě dívat, jak jsem strhaná, když mi ho všechno v Clevelandu připomínalo. Měl pravdu… Ale jsem si jistá, že toto trápení nepoleví, ani kdybychom se odstěhovali na druhý konec světa… Nepoleví nikdy…

Další den jsem měla hodně práce. Musela jsem se rozloučit s Carol, s Cullenovými, a to bylo hodně těžké. Slzy tekly každými směry, doslova jsem byla umačkána objetími, kterými mě Cullenovi zasypali. Alice, Esme, Rosalie… Každá mě obejmula nejméně třikrát a vzlykali stejně jako já… Měli stejný plán, jako Charlie. Nemohli tu zůstávat… S realitou, že už nikdy neuvidím Edwarda, že ho už nikdy nepolíbím, nikdy už neuvidím jeho úsměv jsem se musela smířit i s jinou realitou… Už nikdy neuvidím tuto rodinu. Už nikdy nepocítím maminkovské objetí Esme, nikdy nebudu mít lepší přátele, než byli oni. Nikdy nebudu mít druhou lepší rodinu. A s nimi jsem se teď musela rozloučit… Udivilo mě, že všichni měli stejně ledová těla, jako on… Všechny jsem obejmula ještě nejmíň pětkrát. Dokonce i Emmett, dříve plný vtipu mě obejmul velice silně a nesršel žádnými svými vtípky. Ovšem, to teď nikdo…

A potom... Jsem musela jít naposledy k Erijskému jezeru. Ještě teď si pamatuji, co jsem cítila. Stála jsem tam sama. Nikdo tam nebyl, jen já... Cítila jsem jeho přítomnost a představovala si, že jsme tam znovu spolu. Rozpažila jsem ruce a v hlavě si broukala znělku Titaniku. Vítr, co vál od jezera si pohrával s mými vlasy a věcmi. Stála jsem tam ještě dlouho, než jsem se vydala na svou poslední cestu domů...

Ve Philadelfii to nebylo nic moc. Nedávala jsem pozor, s nikým jsem se nebavila...  Slzy a zármutek nepřecházel…A Charlieho to tam stejně nebavilo, tak si našel místo ve Washingtonu…

*           *           *

Uslyšela jsem, jak se Charlie vzbudil. Šel do koupelny, ale všiml si, že já už jsem vzhůru.

,,Bell?‘‘nakoukl ke mně do mého nového pokoje a našel mě, jako už tolikrát ubrečenou, jak sedím na posteli a vzpomínám na městečko Cleveland. Ráj na Zemi, ze kterého se stalo peklo... Vzhlédla jsem k němu. Opatrně přešel ke mně a posadil se vedle mě.

,,Už zase se ti o tom zdálo?‘‘zeptal se a pohladil mě po vlasech. Já jenom kývla a objala ho kolem pasu, hlavu si položila na jeho rameno... Za těch posledních měsíců mi byl Charlie skutečná opora. Znovu, asi už po sté, jsem se mu vyplakala na rameni a on mě utěšoval.

,,Bell,jsme tu první den, neměl bych přijít pozdě do práce a ty do školy...‘‘řekl po chvíli... Ani nevím, jak jsme se sem dostali, většinu času jsem prospala. Jenom jsem kývla a začínala se zvedat. Bylo něco před osmou ráno. S Charliem jsme se vystřídali v koupelně a později spolu zasedli k novému stolu, kde jsme si dali snídani.

Celou snídani jsem byla duchem mimo a snažila jsem se, pokud možno, co nejvíc vyhýbat myšlenkám na Edwarda. Je teď...  mrtvý. Už je to skoro rok, co se to stalo a já se přes to ještě vůbec nedokázala přenést. Musím se pokusit, vrátit se zpět do reality. A začnu hned ve škole. Už nebudu ta divná, nemluvná Bella, co vypadá jako strašák a lidé se jí jen leknou. Budu se snažit... zapomenout. Je to hrozné slovo. On si nezaslouží, abych na něj zapomněla. Položil svůj život za můj a...

,,Bello, ty už zase pláčeš?‘‘zeptal se mě ustaraně Charlie a vzhlédl na mě od novin. Viděla jsem, jak ho to moc trápí, že se takhle chovám. Rychle jsem si setřela slzy,které mi právě putovaly po tváři…

,,Promiň... Já... Já snažila jsem se zapomenout, ale on si to nezaslouží. On... zemřel kvůli mně‘‘začala jsem brečet a hysterčit.

,,Bello, klid... Šššš... Měl tě rád. Miloval tě, ale položil za to až moc velkou oběť... Jistě, že na něj nesmíš zapomenout, ale aspoň se zkus soustředit na současnost.. Nelpi tak na minulosti... Je to možná ode mě kruté, ale je to pryč, život jde dál. Ty jsi to přežila, buď za to ráda. On se své šance žít vzdal a radši dal šanci tobě. Tímhle bys ho zklamala... Zklamala bys ho tím, že když on ti dal tuhle šanci, ty jsi jí nevyužila...‘‘řekl mi. Musela jsem uznat, že měl až moc velkou pravdu.

,,Máš pravdu. Díky, tati‘‘řekla jsem a setřela si poslední slzu, která mi putovala po tváři.

,,Nemáš zač... Vždy, když se budeš trápit, přijď za mnou... Vím, jsem hodně v práci, ale na tebe si čas udělám vždycky... Stačí jen říct...‘‘řekl, natáhl se přes stůl a stiskl mi ruku. Vděčně jsem se na něj usmála...

,,Mám návrh... Začínáme znovu od kořenů v tomto městečku... Začneme od začátku se vším všudy, co ty na to?... Ty se pokusíš se vrátit do reality a já budu doma častěji, než dřív. Spolu to zvládneme, uvidíš...‘‘řekl a díval se na mě. Jenom jsem kývla. Jakmile to dořekl, podíval se na hodiny a řekl, že musíme vyrazit. Zhluboka jsem se nadechla... Tak tady strávím pár několik dalších měsíců či let. Musela jsem uznat, nevypadalo to tu tak strašně. Sice tu bylo hodně zelené barvy, ale já měla zelenou docela ráda. Prý je tu nedaleko pobřeží a všude okolo jsou lesy. Těšila jsem se, až uvidím novou školu. Musela jsem uznat, že toto městečko předčilo mé očekávání… Už od chvíle, kdy jsme vjeli za hranice tohoto města, se mi to tady líbilo. Uznale jsem se dívala po okolních domech, které jsme míjeli v autě, včera večer. Lidé se tu určitě museli znát už od plenek... Charlie mě vytrhl z myšlenek a my spolu šli ven, kde zrovna pršelo. Hmmm, to to pěkně začíná…

,,Ehm…Někdo tu asi je‘‘řekla jsem, když jsem se dívala na auto značky Citroen C5 stojící na příjezdové cestě vedle našeho auta.

,,Nikdo tu není. Dnes dorazí stěhováci s našimi věcmi…‘‘řekl.

,,Tak čí je to auto?‘‘zeptala jsem se.

,,To je pro tebe. Koupil jsem ti ho jako dárek k tvým narozeninám, které máš za pár měsíců a taky jako dárek na přivítanou…‘‘řekl a zkoumal můj výraz.

,,Tohle? No páááni! Díky, tati‘‘zvolala jsem a letmo mu dala pusu na tvář. Už jsem si představovala, jak to autíčko řídím... Charlie se usmál a hodil po mě klíče. Byl to svazek dvou klíčů. Jeden od domu, protože budu doma zaručeně dřív, jak táta a druhý byl od mého nového, nádherného autíčka. Charlie asi moc utrácel... Ale vždy dárky vybral úžasně, to se musí nechat... Můj první den bude aspoň trochu snesitelnější....