Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

19. kapitola - Málem

Alice si ze mě při cestě utahovala stejně jako předtím Edward. Smála se tomu, že jezdím jako skorošílenec na to, že jsem dcera policisty. Vždy jsem jí to vrátila tím, že ,tady‘ Charlie nic nevidí, a že do takového maniaka jako je ona mám ještě hodně daleko. Sice jí to na chvíli zavřelo pusu, ale po chvíli začala nadšeně chrlit dál. Cestu jsem si s Alicí užívala a i díky tomu, že odváděla mou pozornost jinam, jsem se soustředila jenom na přítomnost a na to, že jsem v autě se svou nejlepší přítelkyní a mířím do Tacomy. K čertu s Edwardem! K čertu s Forks! K čertu s nějakou Salome, i když nevím, o koho jde! Už jsme byli mimo hranice města Forks. Všechno, co mě na srdci tížilo, jakoby zůstalo tam a za ty hranice nemohlo. Bylo to úžasně osvobozující vědět, že budete celý den bez starostí a nebudete pořád myslet na to, co se kdy stalo. Ale špatné na tom bylo, že se budete obávat toho okamžiku, kdy zase vplujete do toho města jako loď, která jede dobrovolně v nebezpečné řece končící vodopádem. Potom už vás nic dobrého nečeká. Jenom bolest…

Konečně jsme přejely hranice města Tacoma. Byla jsem tu poprvé, ale Alice vypadala na to, že ví, kde právě je a navigovala mě, kam mám jet. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že míříme k centru. K centru, kde jsou obchody… Tam, kde jsou obchody s oblečením…

Bála jsem se, aby Alici nechytla ta její nakupovací mánie. Možná, že by tím celý den zkazila, ale možná taky ne… V tuhle chvíli bych dala opravdu nevím co za to, aby mě někdo přivedl na jiné myšlenky než na ty, které zůstaly za hranicemi Forks. Takže jsem ochotná i podstoupit nějakou Alicinu mánii… V rámci mezí… Alice mě navigovala a nakonec jsme zaparkovaly na jednom parkovišti poblíž centra. Moc aut tam nebylo. Možná to bylo tím, že je ještě docela brzy. I při mé trochu rychlejší jízdě jsme tu byli za hodinku a půl. Vystoupily jsme z auta a já ho zamkla. Alice stála vedle mě, celá natěšená.

„Tak co máš se mnou v plánu?‘‘zeptala jsem se jí, když jsem zavolala Charliemu, že jsme dorazily, a když jsem si byla jistá, že mám vše potřebné u sebe. Alice na mě upřela svůj pohled a já mohla sledovat ty jiskřičky v jejích očích.

„Pojď‘‘řekla nadšeně, chytla mě za ruku a vydala se se mnou z parkoviště ven. Zdálo se mi to, anebo měla trochu naspěch? Můj nepříjemný pocit stále víc a víc přidával na síle, když jsem si všimla, že jdeme přesně podle ukazatelů, ukazujících směr do centra. Pokoušela jsem se ten pocit co nejvíce zahnat. Přece jen jsem si nebyla jistá, že jdeme právě tam, kam si myslím. A nakonec se opravdu ukázalo, že můj špatný pocit byl jen planý poplach. Po pár odbočkách Alice totiž zahla na úplně opačnou stranu, než byl ukazatel. Trochu se mi ulevilo, ale nevěděla jsem, co se mnou má Alice v plánu. Postupně jsem si všimla, že Alice víc a víc zrychluje. To je vážně tak nedočkavá? Musela jsem se v duchu zasmát, ale nechala jsem to prozatím být. Po chvíli Alice zpomalila a podívala se na mě.

„Neženu moc?‘‘pousmála se.

„Trošku… Ale to nevadí‘‘ujistila jsem jí a úsměv jí oplatila. Alice zmírnila krok a chytla mě za paži, takže to vypadalo, že já jsem jí nabídla rámě. Šli jsme takhle ještě několik odboček. Abych pravdu řekla, jestli by mi teď Alice řekla, že je to závod a ať se sama vrátím na parkoviště, nejspíš bych jí zabila. Absolutně jsem neměla potuchy, kde právě jsme a ani jak daleko, anebo kde vlastně je parkoviště, kde jsme nechaly moje auto. Po další, pro mě docela dlouhé chvíli, Alice zastavila uprostřed chodníku a zvedla hlavu. Napodobila jsem jí a očima přejela celou budovu před námi přes ulici. Byla opravdu hodně vysoká. Byl to nějaký hotel. Alice se na mě jen oslnivě usmála. Oplatila jsem jí to nejistým úsměvem. CO tady chce dělat, proboha? Alicin úsměv se po tom mém šklebu ještě více roztáhl, vzala mě znovu za ruku a vedla mě do vchodových dveří té vysoké budovy. Hotel vypadal opravdu luxusně. Dveře vedly hned do velké, částečně mramorové haly, kde byla recepce, sedačky, sloupy a květiny. Vše bylo sladěno do šedé až béžové barvy. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale moc jsem si toho prohlédnout nestihla, protože mě Alice vedla k výtahům. Zmáčkla tlačítko a chvíli jsme čekaly, než se před námi otevřely dveře dovnitř. V rohu stál nějaký zaměstnanec hotelu v monterkách.

„Marku!‘‘zvolala Alice a rychle zapadla do výtahu. Já jí jen tiše následovala…

„Alice‘‘pozdravil jí chlápek a zasmál se. Alice k němu přiskočila a oba si dali vzájemně pusu na tvář. Opravdu jako přátelé. Bylo vidět, že jsou opravdu dobří přátelé.

„Kde máš zbytek rodiny?‘‘zeptal se Mark Alice a zmáčknul tlačítko nejvyššího poschodí. Dveře výtahu se zavřely a já po chvíli ucítila mírné zhoupnutí žaludku, jak se výtah rozjel. Postavila jsem se do druhého rohu výtahu a dívala se na čísla, která označovala poschodí. Výtah jel poměrně pomalu. Tři…Čtyři…

„Jsou ve škole‘‘odpověděla mrzutě Alice a tím dala najevo, že se o tom nehodlá dál bavit.

„A co že ses zase rozhodla, jet se sem zase jednou podívat?‘‘převedl Mark konverzaci jinam.

„Už jsem potřebovala vypadnout. A tady Bells taky… Myslela jsem, že by se jí tu mohlo líbit‘‘řekla a přitom se na mě usmála. Úsměv jsem jí nesměle vrátila.

„Oh, Bello, tohle je Mark. Marku, Bella‘‘představila nás Alice a my si podali ruce.

„Rád tě poznávám, Bello. Počkej! Ty jsi Bella? Ta Bella, co chodila s Edwardem?‘‘vytřeštil na mě oči a přejížděl mě pohledem. Sakra, odkud mě zná? Ale bylo to tak hrozné slyšet, jak použil minulý čas… Chvíli jsem mlčela, ale nakonec jsem přikývla. Mark mou ruku stále nespouštěl a já učinila strašné zjištění! Nevím, zda je správné použít slovo strašné, ale pro mě to rozhodně bylo strašné! Markova ruka byla stejně chladná, jako ta Edwardova. Jeho oči měli tmavě hnědou barvu, skoro až černou. Až teď, kdy jsem si ho projížděla pohledem, jsem si všimla tolika stejných věcí. Měl černé vlasy, které skvěle kontrastovaly s jeho až skoro nepřirozeně bílou pokožkou. Nemohl být o nic víc starší než Edward. Šel z něj strach…

„Páni‘‘hvízdl. „Tak to mě těší dvojnásobně!‘‘řekl a usmál se. Ve světle výtahu se slabě zajiskřily jeho dokonale bílé zuby. Ztuhla jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že zřejmě oba čekají na mou reakci. O dost déle mi trvalo najít svůj hlas…

„Ehm… Taky mě těší, Marku‘‘zamumlala jsem a pokusila se pousmát. Neúspěšně… Nakonec mou ruku konečně spustil a já se rychle vrátila do svého místa v rohu.

„A co Jazz? Jak se má?‘‘nadhodil a já zase upřela svou pozornost k číslům. Devět… Deset…

„Super… Pozdravuje…‘‘odpověděla Alice.

„Taky pozdravuj… Že se kdyžtak zastavím. Musím mluvit s Edwardem… Něco se nám vymiká kontrole…‘‘ten konec zašeptal, takže jsem si nebyla jistá, jestli řekl opravdu tohle. Zdálo se mi to, nebo šetal kvůli mně? Je tu zase něco, co nesmím vědět? Jak dlouho je tahle přetvářka bude bavit? Ale mě už to mohlo být vlastně jedno. Edward už o mě ztratil zájem a tím za vším udělal tlustou čáru, přes kterou se nikdy nemůžu dostat. Nikdy se nemám dozvědět pravdu o jeho rodině… Ale Mark udeřil na bolavé místo. Edward… Alice vedle mě ztuhla a rychle se po mě podívala. Dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla a upírala pohled na čísla. Proč je ten zpropadený výtah tak pomalý?! Nebyla jsem si jistá, ale myslím, že jsem periferním viděním zahlédla, jak Alice Markovi přikývla. Šestnáct…. Sedmnáct….. No tak, dělej! Osmnáct…..

„Ehm, dáš mi klíčky?‘‘zavedla Alice rozhovor jinam. Devatenáct…. Byla jsem strašně nervózní. Nebylo mi v Markově přítomnosti nejlíp. Zvláštní, že? Vidím někoho ani ne pět minut a už chci být daleko od něj. Ale něco z něj vyzařovalo. Něco, co… Nejde přesně určit. No jasně! Byl stejně studený jako Cullenovi, a to nebyla jediná podobnost! Ale přesto! Začínám být zralá na psychiatra! Začnu se stranit lidí, abych nakonec každého nezačala srovnávat s Cullenovými! S ním… Rozhodně k tomu nemám daleko…

„Jo, jasně‘‘řekl Mark a začal se hrabat v kapsách. Dvacet!... Po chvíli vyndal svazek klíčů a dal ho Alici. Ta se na něj oslnivě usmála a strčila si je do bundy. Dvacet dva!...

„Nechám ti je na recepci‘‘řekla mu a otočila se směrem ke dveřím. Dvacet čtyři! Konečně! Ozval se zvonek a dveře se otevřely. Cítila jsem úlevu. Bylo to tím, že jsem se těšila, až vypadnu z tohohle stísněného prostoru, kde je Mark? Za těmi dveřmi mě čekala svoboda… Otvírala mi svou náruč… Alice znovu objala Marka.

„Tak zatím! A určitě se zastav!‘‘řekla mu a vážně se na něj podívala.

„Jasně… Rád jsem tě zase jednou viděl, Alice… A opravdu jsem tě moc rád poznal, Bello‘‘řekl Mark, když mě Alice brala za ruku a vedla ven. Při zvuku mého jména jsem skoro nadskočila.

„Ehm… Já tebe taky…‘‘odvětila jsem rozpačitě, ale podívat jsem se na něj nedokázala. Alice se uchechtla, naposledy mu mávla rukou a vedla mě do chodby. Za chvíli bylo slyšet, jak se dveře od výtahu znovu zavírají a potom už bylo jen ticho. S Alicí jsme jen stáli v chodbě… Teď jsem měla víc možností si to tu prohlídnout. Na zemi byl béžový koberec a chodba byla po celém obvodu hotelu. Dalo by se říct, že to byl kruh. Zdi byly vymalovány o pár odstínů světleji, než byl koberec a občas někde viselo zrcadlo. Po obou stranách byly masivní dveře z tmavého dřeva vedoucí do pokojů hostů. Občas byl někde menší stolek ze stejného dřeva, na kterém byla váza s květinami.

„Alice, co tu sakra děláme?‘‘sykla jsem. Bála jsem se promluvit hlasitěji, někoho by to mohlo rušit. Ale samozřejmě, jistotu jsem neměla…

„Uvidíš‘‘zašvitořila vesele a mrkla na mě. Znovu mě vzala za ruku a vedla mě chodbou dál. Míjely jsme už moc dveří. Skoro jsem si myslela, že to obcházíme už poněkolikáté. Ale nakonec se před námi objevily dveře naprosto odlišné od těch ostatních. Měly bílou barvu a byly naprosto obyčejné. Měly dva zámky. Alice přešla rychle k nim a vyndala si z kapsy klíče, které jí dal před chvílí Mark. Začla odemykat první zámek a přitom se obezřetně dívala kolem sebe.

„Alice?‘‘sykla jsem na ní. Nevěřila jsem svým očím.

„Mlč, Bello, a hlídej!‘‘poručila mi a přešla k druhému zámku. Ač jsem měla špatný pocit, poslechla jsem jí a hlídala obě strany, jestli něco nejde a nastrahovala uši, abych kdyžtak slyšela, kdyby někdo šel. Všude bylo hrobové ticho, které nakonec přerušilo cvaknutí zámku, když se Alici podařilo odemknout. Rychle dveře otevřela a vpadla dovnitř.

„Rychle, Bello!‘‘sykla na mě, abych se vzpamatovala. Rychle jsem naposledy zkontrolovala, jestli je vzduch čistý a vběhla za ní. Alice rychle zavřela dveře a byl slyšet jen jeden pronikavý tón. Alarm. Alice rychle přistoupila ke kkrabičce na zdi, ze které vycházel zvuk, odklopila víko a namačkala tam kód. Po chvíli alarm ztichl a místnost zaplnilo ticho.

„Alice, co tu proboha děláme?‘‘zeptala jsem se a naznačila k místnosti kolem nás. Rozhodně se mi moc nezamlouvalo, že jsme se nejspíš vloupaly do nějakého prostoru, kam normální lidé měli vstup zakázán. Porozhlídla jsem se do místnosti. Byla celá sladěná do bíla, byly tam čtyři další dveře a jedny schody vedoucí vzhůru. Na zemi nebylo vůbec nic, jen základy a byly tam stopy po bílé barvě. Zřejmě nějaký sklad…

„Tohle je sklad, není tu nic zajímavého… Já sem ale chodím hrozně ráda‘‘odpověděla mi klidně Alice a oči jí plály radostí a štěstím.

„Sem?‘‘zvedla jsem jedno obočí a nevěřícně na ní zírala. Alice se začala smát.

„Ježiš, Bello, ty jsi číslo! Ne, sem ne. Pojď!‘‘řekla mi, když se konečně uklidnila a vedla mě k těm schodům. Šla jako první. Díky tomu jsem měla opět možnost zpozorovat, jak je opět vymóděná. Měla jednoduché oblečení, ale zároveň moc elegantní. Měla na sobě riflové tříčtvrteční kalhoty a černý svetr s výstřihem do V. Všechno to doplňovaly černé conversky. Nad Alicinou hlavou byl poklop, ale Alice si s ním lehce poradila a zvedla ho. Vyšla do dalšího patra a stále držela poklop, abych mohla projít i já. Vystoupila jsem do další místnosti. Nic jsem neviděla. Místnost osvětloval jen pruh světla z místnosti pod námi. Najednou za mnou něco hlasitě bouchlo a všude byla tma. Nadskočila jsem a proti své vůli se mi z hrdla vydral zděšený výkřik. Rychle jsem si zakryla pusu dlaní a otáčela se všude možně, ale díky tmě jsem si neviděla ani na špičku nosu. Najednou se rozsvítilo a já spatřila Alici, jak stojí na druhé straně místnosti a ruku má na vypínači. Jakmile mě spatřila, vypukla v hurónský smích, až se musela držet za břicho. Mě na tom tedy nic vtipného nepřišlo. S naštvaným výrazem jsem zkřížila ruce na hrudi a klepala nohou o zem v pravidelném rytmu, zatímco Alice nemohla od smíchu popadnout dech.

„Jsem strašně ráda, Alice, že ti to připadá vtipné, ale vyděsila jsi mě k smrti!!‘‘vyčetla jsem jí a postřehla, že se začíná mírně uklidňovat. Šla směrem ke mně a položila mi ruce na ramena. Měla vážný výraz, ale jakmile se na mě podívala, po pěti vteřinách znova vybuchla smíchy. Tentokrát jsem se neudržela a přidala se k ní. Srdce mi stále bušilo do žeber dvojnásobnou rychlostí z toho šoku, ale už i mě to připadalo vtipné. Po chvíli jsme se obě vzpamatovaly.

„Kdyby….! Kdyby tady byl Emmett!‘‘vypískla Alice a znovu se začala smát. Ano, kdyby tady byl Emmett, nejspíš by se skutálel smíchy po schodech zpátky do přízemí. K jejímu smíchu jsem se opět přidala. Asi po dalších pěti minutách jsme byly obě naprosto klidné a mohly pokračovat „v cestě“.

(Apocalyptica-Bittersweet)

Tato místnost byla stejně zařízená, jako ta první, ale tady se to dalo skutečně srovnávat se skladem. Byl tu další poklop na stropě, k němuž vedly schody, ke kterým mě táhla Alice.

„Nechceš mě zase vyděsit, že ne?‘‘ujišťovala jsem se, než jsem dala váhavě nohu na první schod. Alice se opět uchichtla a sestoupila o dva schody níž ke mně.

„Ne, to vážně nechci‘‘ usmála se, ale v očích se jí podivně zablýsklo.

„Co je?‘‘zeptala jsem se ihned pochybovačně.

„Zavři oči, Bell‘‘usmála se na mě.

„Jsi blázen? Myslíš, že dokážu se zavřenýma očima vyjít schody?‘‘zeptala jsem se a tím trochu zpochybňovala její zdravý rozum.

„Ano, myslím to vážně. Věř mi, bude to stát za to!‘‘přemlouvala mě. Chvíli jsem se na ní jenom dívala.

„Prosím, Bello!‘‘zaprosila. Hluboce jsem si povzdechla a neochotně zavřela oči. Ucítila jsem, jak mě Alice chytla za ruku a opatrně se mnou stoupá vzhůru. Opatrně a pomalu jsem zvedala jednu nohu za druhou. Po chvíli se Alice zastavila a já uslyšela, jak znovu zavrzal poklop nad námi a potom dutou ránu, jak ho Alice převrátila na zem. Potom jsem cítila další zatahání, jak mi Alice naznačila, že můžeme jít dál. Znovu jsem se dala do pohybu a snažila se nezakopnout. Potom mě Alice chytla i za druhou ruku a já ucítila, že mě vede do trochu chladnějšího prostředí. Ucítila jsem pod nohama malé kamínky. Kde to jsme, proboha? Na chvíli mi Aliciné ruce zmizely a já uslyšela opět tu dutou ránu, jak Alice zřejmě zavřela poklop, ale za chvíli mi je opět držela a vedla mě dál. Alice se mnou zatočila a udělala dalších pár kroků, než se zastavila.

„Teď můžeš otevřít oči, Bell‘‘pobídla mě mírně vzrušeným hlasem. Pomalu jsem od sebe oddělila oční víčka, ale nejdřív jsem se podívala pod sebe, na čem to vlastně stojím. Opravdu to byly kamínky! Zvedla jsem zrak o něco výš a pusu musela otevřít údivem. Otočila jsem se kolem své osy a nevěřícně zírala na všechno kolem.

„Alice, to je nádhera!‘‘zvolala jsem, když mi vítr zajel do vlasů a pročísl je. Alice mě obdarovala oslnivým úsměvem a dívala se všude kolem stejně jako já. Stáli jsme na střeše hotelu! Byla to bezpochyby nejvyšší budova v Tacomě. Byl odtud úchvatný výhled jak na město, tak na pohoří Mount Rainier, které jsem měla blíž než kdy dřív. Před námi se tyčila stejnojmenná hora zasypaná sněhem. Vydechla jsem úžasem a mohla na ní oči nechat. Alice se opět uchichtla.

„Je tu nádherně, viď?‘‘zeptala se a dívala se stejným směrem. V tu chvíli k nám opět zavál silnější vítr a rozcuchal nám vlasy. Nám to však nevadilo. Obě jsme rozpažili ruce a užívaly si pohlazení větru po našich tvářích.

„Ano, to opravdu je! Jsem strašně ráda, že jsi mě sem vzala! Díky, Alice…‘‘zvolala jsem po chvíli a Alici pevně obejmula. Objetí mi oplácela stejně horoucně.

„To nestojí za řeč! Jsem ráda, že jsem ti udělala radost… Za to záškoláctví to stojí, ne?‘‘zasmála se a podívala se na mě.

„To jo‘‘odpověděla jsem a zasmála se s ní. Bylo to tu prostě úchvatné. Ale ještě úchvatnější by to tu bylo, kdyby…-NE! NE! NE! NE! Nesmím na něj myslet! On už mě nechce, proč na něj tedy nemůžu zapomenout?! Alice si všimla změnou mé nálady a rychle mě otočila jinam. Zabodla prst do dálky.

„Vidíš támhle to město?‘‘zeptala se. Zaostřila jsem do dálky a přikývla jsem.

„To je Seattle!‘‘zakřičela Alice, aby překřičela vítr, který se znenadání zvedl. Potom posunula prst směrem doleva.

„A támhle někde ve velké dáli je Forks…‘‘řekla a ruku svěsila. Znovu jsem přikývla. Vítr se znovu zvedl a udeřil takovou silou, že jsme musely udělat dva kroky zpět. Alice se se zaujatým výrazem podívala do nebe. Zdálo se mi to, anebo se vítr po chvíli ztišil a ustal? Alice se sebevědomě usmála a obrátila se zpátky ke mně.

„Tak—‚‘‘nestihla to doříct, protože vítr udeřil znovu s ještě větší intenzitou než předtím. Alice ani já jsem si neuvědomila, že já jsem stála skoro na samém kraji budovy…

„Bello? No tak, Bello!‘‘doléhal na mě z dálky hlas. Byl jako zvonkohra. Znala jsem ho… Anebo mi spíš někoho připomínal… Ale koho?

„Bello, slyšíš? Prober se!‘‘naléhal hlas. Zdálo se mi to, nebo byl zoufalý? Chtěla jsem vidět co se děje, a tak jsem si probojovala cestu k mým očním víčkům a rozlepila je od sebe. Nade mnou se skláněla Alice a bylo na ní vidět, jak se jí ulevilo.

„Alice?‘‘zasýpala jsem a snažila se zaostřit.

„Bello!‘‘zvolala Alice, zvedla mě a pevně mě obejmula. Moment, já jsem ležela na zemi?

„Alice, co se stalo?‘‘zeptala jsem se, když jsem popadala dech. Při Aliciném obětí mi trochu docházel.

„Bello, já měla takový strach! Stáli jsme tady a dívali se kolem a najednou zavál hrozně silný vítr a ty jsi stála skoro na kraji budovy, musela jsi udělat pár kroků zpátky, ale narazila jsi až na kraj a zavrávorala jsi dozadu! V tu chvíli jsem měla šílený strach, že spadneš! Jen tak tak jsem tě stačila chytnout za ruku a stáhnout tě zpátky, ale ty ses bouchla hlavou o zem a nejspíš jsi omdlela! Ach, Bello, málem jsem to nestihla včas…‘‘začala vyšilovat a znovu mě uvěznila ve svém objetí. Tohle se opravdu stalo? No ano, vysvětlovalo by to tu tupou bolest na temeni.

„Díky, Alice!‘‘zašeptala jsem a objetí jí oplatila. Uvědomila jsem si, že nebýt jí, už bych byla mrtvá… Srdce mi tlouklo dvakrát tak rychle, byla jsem v šoku… Málem bych…

„Nemáš zač‘‘řekla.

„Ale mám! Dlužím ti za život…‘‘řekla jsem zcela vážně a Alice se smutně pousmála.

„Nebolí tě něco, není ti zima?‘‘dělala si starosti.

„Ne, jsem v pohodě‘‘zalhala jsem částečně, abych jí uklidnila. Mírně mě bolela na jednom místě hlava, ale to bude určitě jen boule.

„Dobře… Pojď, zvedni se. Půjdeme odsud!‘‘řekla nekompromisně a pomohla mi na nohy. Když jsem stála na nohách, oprášila jsem si kalhoty od prachu ze země a naposledy se porozhlídla kolem. Vítr se za tu dobu opravdu utišil. Bylo až nepříjemné bezvětří… Neměla jsem z toho dobrý pocit. Určitě se něco stane… Anebo bude aspoň pořádná bouřka. Alice vedle mě stála a dívala se směrem, jakým mi předtím ukazovala Forks, které odsud samozřejmě nebylo vidět, a mračila se.

„Alice, půjdeme?‘‘nadhodila jsem a ona se ke mně otočila. Přeměřila si mě pohledem, zřejmě proto, aby viděla, že mi opravdu nic není, ale když usoudila, že jsem v pořádku, usmála se.

„Jasně. Pojď‘‘řekla a vedla mě zpátky k poklopu. Zvedla ho a nechala mě jít první. Tentokrát jsem byla dvakrát tak opatrná, když jsem šla dolů. Ruce se mi klepaly. Nechci ani vědět, jak vysoký tenhle hotel je… Alice šla za mnou a poklop zavřela. Sešli jsme schody a zamířily k dalšímu poklopu. Tentokrát jsem ho musela držet, aby Alice došla zhasnout světlo. Po chvíli se Alice objevila vedle mě a my pokračovaly v cestě dolů. Nakonec jsme se konečně dostaly ke dveřím vedoucím do haly hotelu. Nevím proč, ale chtěla jsem být co nejrychleji pryč. A hlavně, chtěla jsem být dole! Cítit opravdovou pevnou půdu pod nohama. Přece jen by s námi mohl spadnout výtah, nebo přijít zemětřesení, co já vím! Mohly by zaútočit teroristé a sundat to tu stejně jako před lety Dvojčata! Ale vím, že jsem začínala přehánět, ale jak byste se cítili vy, když byste se dozvěděli, že už jste na tomto světě nemuseli být? Alice odemkla dveře, které jsem držela a Alice znovu zalarmovala přístroj. Rychle jsme vyšli ven na halu a já ucítila drobnou úlevu. Alice se mnou rychle zamířila k výtahu a já trochu váhavě nastoupila dovnitř. Doufala jsem, že mě nepotká dnes další neštěstí v podobě přetržených drátů výtahu. Zase bych letěla dolů, země by si mě žádala, takže by mohlo být docela možné, že na mě gravitace působí o trochu víc než na normální lidi.

„Bello, opravdu jsi v pohodě?‘‘přerušila moje úvahy Alice. Rychle jsem se vrátila do reality a všimla si, že křečovitě svírám opěradlo, které ve výtahu bylo. Rychle jsem se podívala k digitálním číslům a ulevilo se mi, když jsem si všimla, že už polovinu máme za sebou.

„Ehm, jasně‘‘odpověděla jsem jí, ale nepřesvědčila jsem jí ani sebe.

„Nevypadáš tak. Nechceš vzít domů?‘‘řekla a ustaraně na mě pohlédla.

„Ne!‘‘odpověděla jsem okamžitě.

„Přece nám to nezkazím! Co takhle se jít někam najíst a potom jít třeba na nákupy?‘‘navrhla jsem, i když mi to bylo trochu proti srsti. Ale potřebovala jsem další odreagování a Alice taky. Jakmile jsem vyřkla slovo nákupy, Alici se rozzářily oči a nadšeně přikývla.

„Ale nákupy platím já!‘‘zvolala nekompromisně.

„Ne, Alice, nenechám tě—‚‘‘ ani mě to nenechala doříct.

„Bez námitek! Jestli chceš, můžeš třeba zaplatit oběd!‘‘navrhla a zakřenila se.

„Budeš jíst?‘‘zeptala jsem se podezřívavě, i když mi odpověď byla jasná- ne. Alice lhostejně pokrčila rameny.

„Každý občas potřebuje jíst‘‘řekla mi a já na ní zůstala zírat jako idiot. V životě jsem neviděla, že by v mé přítomnosti kdokoliv z její rodiny jedl. A to už je znám dlouho…

„Co je?‘‘zeptala se s mírně dotčeným výrazem.

„Ne nic, já jen… Ještě jsem vás neviděla… jíst.‘‘znělo to divně a Alice se zasmála.  Musela jsem se k ní přidat, ale ona mi neodpověděla a já už to nechala být.

*           *           *

„Já si dám tatarský biftek a brambory‘‘řekla Alice a podala číšníkovi menu, ze kterého si vybrala jídlo. Číšník na ní mohl oči nechat. Nakonec se otočil na mě.

„Ehm… Já si dám třeba špagety‘‘řekla jsem a také mu podala menu. Číšník si to zapsal, přikývl a odešel od našeho stolu pryč. Byly jsme s Alicí v jedné menší restauraci poblíž centra a nedaleko toho hotelu, který mi teď už naháněl hrůzu. Když Alice nechala na recepci Markovi klíče a vyšli jsme ven, podívala jsem se ještě jednou nahoru a udělalo se mi „mírně“ nevolno. Alice si o mě dělala obavy, takže jsem jí pořád musela ujišťovat, že je mi fajn. A teď už opravdu bylo…

„Jsi nějaká zamyšlená…‘‘promluvila na mě Alice přes stůl a opřela se o lokty.

„Vážně?... Promiň…‘‘omlouvala jsem se, ale Alice jen mávla rukou a usmála se. Potom se však ještě víc naklonila přes stůl.

„Myslíš na něj?‘‘zeptala se přímo a já trochu ztuhla. Po chvíli jsem se však vzpamatovala a odpověděla.

„Ne, teď jsem nemyslela na něj. Myslela jsem na to, jak jsem ti vděčná‘‘řekla jsem a ona se usmála. Úsměv jsem jí slabě oplatila.

„Zabírá odreagovací výlet aspoň trochu?‘‘zeptala se s nadějí v hlase.

„No jasně. Vážně jsem skoro ani neměla čas na něj myslet…‘‘odpověděla jsem a její úsměv se ještě víc rozáhl.

„To jsem ráda. Víš, včera jsme se dost ošklivě pohádali, a nejen my. Nechtěně se do toho zapojila celá rodina. Ale největší hádka proběhla mezi mnou a Edwardem… Víš, tohle je odreagovací výlet tak trochu i pro mě‘‘řekla a zesmutněla.

„Oh, to je mi opravdu líto, Alice… Ale… Ono… To… Bylo… Byla ta hádka kvůli… mně?‘‘nedalo mi to se nezeptat, i když mi chvilku trvalo vytvořit smysluplnou větu. Rozhodně jsem nechtěla, aby se kvůli mně někdo hádal. A už vůbec ne oni. Ani jsem si nedokázala představit, že by se v této tak ideální rodině mohli její členové pohádat.

„Nemá cenu lhát, Bello. Teď už ne… Ano, ze začátku to bylo o tobě, ale opravdu jen málo. To horší přišlo až z jiného důvodu… S tebou to nemělo nic společného‘‘řekla a mírně se pousmála. Trochu jsem si oddychla, ale pořád mě to trápilo.

„Netrap se. Jsme přece na výletě, ne? Jsme jen my dvě, teď a tady! Nikdo a nic jiného, jen my! Nenecháme si to zkazit ničím, co by nás mohlo trápit, jasný?‘‘zvolala a povzbudivě se na mě usmála.

„Jasné‘‘odpověděla jsem a úsměv jí oplatila. Měla pravdu. Jen my dvě, teď a tady!...

Byla jsem stále na pochybách, když nám číšník donesl jídla, která jsme si objednaly. Postavil je před nás a zase odešel. Vzala jsem si příbor, ale naschvál to protahovala, aby Alice začala. Vymotala příbor z ubrousku a napíchla jednu bramboru na vidličku. Strčila jí do pusy a polkla. Poté si ukrojila kus masa a pokračovala v jídle. Přistihla jsem se, jak na ní nevěřícně zírám, ale včas jsem si toho stihla všimnout. Namotala jsem na vidličku pár těstovin a začala jíst.

„Hmm… Mají to moc dobré, že?‘‘usoudila po chvíli Alice a já vzhlédla, zrovna když si do úst vkládala další kousek masa. Chvilku ho žvýkala a potom polkla a usmála se.

„Ehm… No… Ano, mají to dobré‘‘řekla jsem, ale doteď jsem chuť jídla vážně nezkoumala. Priorita byla umlčet můj kručící žaludek, takže mi bylo jedno, co vlastně jím. Spíš jsem dumala o tom, jak je možné, že Alice jí… Připadala jsem si jako blbec. Všimněte si otázek! Jak je možné, že Alice jí? A proč by nejedla? Každý člověk potřebuje jíst! Nechápu, jak je možné, že se s tím stále víc a víc zaobírám. Když jsem jí doteď neviděla jíst, přece to neznamená, že nejí vůbec! Třeba když byla se mnou, tak zrovna neměla hlad! Konec, tečka! Už se s tím nebudu zaobírat!....... Ale jak je to možné?- Grrrrrrr!!!!…. Jak to tak vidím, letos nedostuduju. Na konci školního roku budu někde v chládku se svěrací kazajkou v odhlučněné místnosti skrčená v koutku, s hlavou těkající ze strany na stranu a budu si pokládat otázku, proč Alice jí! Úžasná budouctnost!

„Bello, vnímáš mě?‘‘drcla mi do ruky, kterou jsem si podpírala hlavu, Alice a tím mě probrala z tranzu. Málem mi hlava spadla do omáčky na špagetách. Alice se začala smát, až se na nás pár lidí začalo otáčet.

„Chtěla jsi něco, Alice?‘‘zeptala jsem se dotčeně. Chvíli trvalo, než se Alice zklidnila a začla kolem sebe házet omluvné úsměvy a natočila se ke mně.

„Ne, proč?“zeptala se, ale koutky úst jí stále sukaly.

„No myslela jsem, že mi něco chceš, když jsi mě vzala za ruku a moje hlava málem spadla do talíře‘‘řekla jsem jí a ona se začala znovu tiše posmívat. Chvíli jsem čekala, až se zase zklidní.

„Ne… Já jen že jsi mi jenom zírala do talíře, skoro jsi ani nemrkla a pořád jsi točila vidličkou na svém talíři. Byla jsi vůbec duchem přítomná?‘‘zeptala se.

„Ehm… Ne‘‘přiznala jsem a usmála se.

„Na copak jsi myslela, hm?‘‘vyzvídala a mně se na tváři objevil ruměnec.

„Nechci o tom mluvit‘‘zakřenila jsem se na ní. Přece jen jsem kdyžtak chtěla jít do blázince dobrovolně, než abych dostala doporučení od Alice.

„Fajn‘‘zachechtala se a položila si znovu lokty na stůl. Podívala jsem se na talíř před ní.

„Páni, ty už jsi dojedla?‘‘divila jsem se, protože já měla na talíři ještě skoro všechno, co jsem dostala.

„No ano… Mně dvacet minut stačí na to, abych dojedla jídlo‘‘ušklíbla se na mě.

„To jsem byla mimo dvacet minut?‘‘vykulila jsem oči a ona přikývla.

„Páni…‘‘zašeptala jsem spíš jenom sama pro sebe, ale Alice to zřejmě slyšela. Snažila jsem se co nejrychleji dojíst jídlo, aby Alice zbytečně dlouho nečekala. Za pět minut už jsem měla talíř prázdný a zamávala na číšníka, aby nám donesl účet. Byl u nás za pár minut. Alice už si vytahovala peněženku, ale já jí zarazila.

„NE! Tohle platím já! Dohodli jsme se!‘‘řekla jsem jí a podala číšníkovi bankovku.

„Drobné si nechte‘‘řekla jsem mu, když mi chtěl vracet těch pár centů. Obdařil mě nesmělým úsměvem, řekl něco, co mělo být asi „Děkuju‘‘ a odešel pryč. S Alicí jsme se zvedly a vzaly si svoje věci. Společně jsme vyšli ven před restauraci. Ulice se pomalu začaly zaplňovat lidmi. Nedaleko od nás byla skupinka turistů, ale jinak všichni lidé pospíchali a chodili právě do restaurace, ze které jsme vycházely. Zřejmě měli polední pauzu na oběd. No super, obchody budou nejspíš zavřené… Alici to však nerozházelo a vyrazila na cestu do centra. Tiše jsem jí následovala a připravovala se na to, jak mě bude tahat po kabinkách, ze kterých nakonec nebudu mít šanci vyklouznout. Alice šla pořád stejně, ba dokonce i zrychlovala. Bylo jasné, že tuto část dnešního výletu si užije nejvíc…

„Bello, neodmlovej a natáhni si je na sebe!‘‘rozčilovala se Alice a stále mi nutila do rukou modročerné šaty.

„Ne, Alice! K čemu by mi byly?‘‘odmítala jsem si je vyzkoušet.

„K čemu? No jen pomysli na to, jak by dokonale padly tobě k Within!! A Edward by k tomu měl černý oblek! Dokonale byste k sobě ladili! Ještě víc, než k sobě ladíte teď!‘‘přemluvala mě neustále. Tyhle šaty že by se hodily ke skladbě Pale od Within temptation, na kterou tančíme pomalý styl? Moc se mi k tomu nechce věřit…

„Pár připomínek… Edward a já už k sobě neladíme! Zapomněla jsi, proč jsme my dvě tady? Já a on jsme se rozešli! No… Ani se tomu tak nedá říct, protože oficiálně mezi námi tady nic nebylo, ale to je jedno! A ta soutěž určitě bude propadák!‘‘argumentovala jsem.

„Nebude… Ale, počkej! Takže neoficiálně mezi váma něco bylo?‘‘vytřeštila na mě oči. Sakra! Že já radši nemlčela! Z hrdla se mi vydral nějaký zvuk, co by se dal přirovnat k zavrčení, vytrhla jsem jí z ruky šaty a zalezla si do kabinky. Pořád lepší si zkoušet šaty, než vykládat o neoficiálních věcech mezi mnou a Edwardem.

„Hodná Bella‘‘uslyšela jsem jen Alicin hlas za závěsem. Zhluboka jsem si odfrkla a nějakým způsobem se pokusila nasoukat do šatů. Zrovna teď jsme se nacházely v obchodě pro tanečníky, kam mě Alice dotáhla násilím. Říkala, že ty šaty ze školy jsou hrůza a že si musím vyzkoušet nějaké tady. Zbytečné… Ale musím uznat, že tyto šaty byly až moc pohodlné. Dlouhé rukávy tvořil jenom silon, který se upevnil šňůrkou na prostředníčku. Od dlaně až k loketní jamce byly černé a postupně přecházely v tmavě modrou. Na zádech byl jen průhledný silon, který sahal skoro až k pánvi. Vepředu na hrudi byly šaty modré a u okrajů přecházely do černé. Od pasu dolů se zašínaly rozšiřovat do sukně, která sahala až na zem. Dolní lem sukně byl černý a u lýtek začínal znovu přecházet do modré. Horní lem byl ozdoben drobnými perličkami. Odhrnula jsem závěs, aby si mě v šatech prohlédla i Alice. Jakmile se na mě podívala, klesla jí brada.

„Tak co?‘‘ošila jsem se. Bylo mi nepříjemné, že na mě tak zírá.

„Dokonalé! Prostě dokonalé! Tyhle šaty si vezmeš, Bello, a bez připomínek!‘‘rozkázala mi a stále mě skenovala pohledem.

„Vážně je to nutné?‘‘zeptala jsem se. Ano, musím přiznat, že se mi ty šaty líbily a že byly hrozně pohodlné, ale přišlo mi zbytečné utrácet peníze za šaty, když už jedny mám půjčené ze školy.

„Ano!‘‘zvolala a otočila mě směrem k zrcadlu. Abych byla upřímná, teď málem spadla brada mě. Ty šaty… mi vážně slušely!

„Jsou pro tebe jako dělané! No jen si představ!‘‘řekla a vzala mi vlasy do jedné ruky, zamotala je a jako drdol mi je dala k hlavě a jendou rukou mi je držela.

„Uděláš si takovýhle účes a k tomu líčení! Budeš kouzelná! Edward bude zírat!‘‘řekla nadšeně.

„O tom pochybuju‘‘zamumlala jsem sklesle a stále se dívala do zrcadla.

„Já ne!‘‘řekla mi a usmála se. Nezbylo mi nic jiného, než si povzdechnout.

„Dobře, vezmeme je…‘‘souhlasila jsem nakonec.

„Ano!‘‘vypískla Alice a bylo vidět, že má co dělat, aby tady nezačala skákat radostí.

„Bello, že mě vezmete sebou a budu tě moct připravit? Prosííííím!!!!‘‘žadonila Alice a sepjala ruce v prosícím gestu. No, je pravda, že bych někoho takového potřebovala. Sama ze sebe asi krásku nevykouzlím…

„No… Dobře, Alice… Mě to vadit nebude…‘‘řekla jsem jí a Alice se tentokrát vážně neudržela a začala jančit. Zasmála jsem se a vlezla si do kabinky, abych si šaty sundala. Jakmile jsem však chtěla odejít z kabinky ven, přiřítila se Alice znovu a v ruce držela něco rudočerného.

„Ne, Alice, k tomu už mě nedonutíš!‘‘

Nakonec mě k tomu přece jen donutila. K autu jsme přišli asi kolem čtvrté, ověšeny spousty taškami. Alice lítala po obchodu a vždy mi nosila něco nového. Nakonec mi koupila další šaty ke každému druhu tance. K sambě mi koupila šaty z podobného materiálu jako ty první, ale byly kratší a místo modré barvy tam byla rudá. Nesahaly mi pomalu ani po kolena. K cha-che Alice zvolila podobné jako ty k sambě, ale bíločerné. Poté mi Alice koupila, i přes mé protesty, ke každému duhu šatů boty. Dále také troje kalhoty, dvě sukně, další boty a nespočet triček. Ke všemu jsem měla plno výhrad, že je to moc drahé, ale Alice na cenu nedbala. Potom také koupila Edwardovi kostým hodící se k mým šatům a boty. Ale ani na zbytek rodiny nezapomněla. Každému členu koupila minimálně pět věcí. Já jsem Charliemu koupila dvě košile a jeden svetr, který se mi líbil. U těchto věcí jsem ale Alici odmítala, aby je zaplatila. Po dlouhém přemlouvání se mi to podařilo a platila je za své. S Alicí jsme se také dohodly, že zpátky do Forks bude řídit ona, takže když jsme přicházeli k autu, s oslnivým úsměvem ke mně natáhla dlaň, abych jí dala klíče. Neobešlo se to bez menšího úšklebku z mé strany. To Alci popostrčilo k ještě většímu úsměvu. Tašky s nakoupenými věcmi jsme dali na zadní sedadla a nasedli dopředu. Alice strčila klíček do zapalování a zažehla motor. Moje auto potichu zapředlo a vyrazilo z místa. Alice mezitím na rádiu naladila nějakou stanici, kde hráli písně všeho druhu. Alice si s každou z nich nahlas zpívala, znala každé slovo. Já se přidala až tehdy, když mi píseň připadala aspoň trochu povědomá. Když jsme byli asi v půli cesty, Alice zavolala Jasperovi, aby jí za třicet minut vyzvedl u nás před domem a mě napadlo zavolat Charliemu. Nejdříve mi to nebral vůbec, takže jsem samo sebou o něj měla strach. Napodruhé mi to naštěstí už vzal.

„Ahoj, tati! Volám ti, abych ti řekla, že už jsme na cestě domů‘‘spustila jsem hned.

„Ach, to je dobře, Bells. Snad jste si to užili… Já zrovna nejsem doma, ale doufám, že se stihnu vrátit dřív než ty‘‘řekl. Zněl ztrhaně.

„Zase jsi u Polly?‘‘zachechtala jsem se.

„Ne, nejsem u Polly. Máme tu nový případ‘‘řekl a v tu chvíli Alice dala víc rádio.

„Série vražd pokračuje! Zdá se, že si vraždící gang, který sužuje Ameriku už přes rok, našel nové působiště. Tím působištěm je městečko Forks ve státě Washington. Před třemi týdny jsme vás informovali o vraždě, která se tu stala, ale dnes tamní policie našla další dvě mrtvoly! Zdá se, že se gang tentokrát zaměřil na policii. Dva ze tří zabitých totiž slouží na tamní policejní stanici. Poradí si s tímto gangem policie už konečně, nebo bude série vražd pokračovat? To vše ukáže čas, ale faktem je, že policie nemá vůbec žádný úkaz, kromě stop od bot a podobné příčiny smrti. Ale pryč od tohoto děsivého tématu…‘‘ zněla zpráva a mě mobil vypadl z ruky. Jediné, co jsem byla schopná ještě vnímat bylo to, jak Alice ještě víc šlápla na plyn…