Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

18. kapitola - Nemožné

Odhodlala jsem se a vyšla po schodech nahoru na verandu. Musela jsem se zhluboka nadechnout, než jsem překonala vzdálenost mezi mnou a domovními dveřmi. V duchu jsem se modlila, aby mě Charlie nechal být, abych se mohla co nejrychleji zabarykádovat u sebe v pokoji a dát svým pocitům volný průběh. Ale věděla jsem, že šance na vyplnění tohoto přání je velice malá, a že stejně neodolám a všechno Charliemu vyklopím. Dřív, než jsem si to mohla začít rozmýšlet a stát venku další půlhodinku, jsem rychle vzala za kliku a otevřela dveře. Hodila jsem tašku na zem a sundala si bundu. Posadila jsem se na židli a začala si sundávat boty, než jsem nadskočila leknutím, když se ode dveří ozval Charlieho otcovský hlas.

„Isabello Swanová, můžeš mi říct, kde jsi byla?!‘‘řekl a já ztuhla uprostřed pohybu. Nakonec jsem si sundala boty a postavila se. Upřela jsem svůj pohled do země, aby mi Charlie neviděl do očí a nepoznal, jak jsou zaslzené.

„Promiň, tati, byla jsem ve škole trochu déle. Vím, měla jsem ti zavolat. Promiň, už se to nikdy nestane…‘‘zamumlala jsem a chtěla projít, ale Charlie mě zarazil. Opřel si druhou ruku o protější rám u dveří a tím mi cestu zatarasil a já nemohla dál. Uvědomila jsem si, že to bude velice těžké, projít do pokoje, jak jsem si předtím myslela. Moje přání se začínalo vytrácet jako pára nad hrncem.

„No to si piš, že se to už nestane!‘‘řekl znovu tím svým otcovským hlasem plným autority. Zasmušile jsem přikývla s pohledem stále zabořeným do země a přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Po dlouhé chvíli Charlie ruku spustil a já měla cestu volnou. Rychle jsem šla ke schodům, než se za mnou znovu ozval tátův hlas.

„Ty nebudeš večeřet?‘‘zavolal za mnou a já se musela zastavit. S jednou nohou na schodě jsem se k němu otočila a rychle se na něj podívala, doufajíc, že si nevšiml mého výrazu. Po chvíli jsem však pohled znovu odvrátila.

„Ehm… Ne, díky, nemám hlad‘‘řekla jsem a rázovala si to dál po schodech.

„Bello!‘‘zavolal znovu Charlie a já znovu zamrzla s nohou ma dalším schodu. I když jsem zastavila, neotáčela jsem se na tátu zpátky. Uslyšela jsem kroky, jak jde táta za mnou a potom až jeho hlas blízko mě.

„Bello, podívej se na mě‘‘řekl a vyčkával. Ne, to přece nemůžu!

„Proč?‘‘zeptala jsem se sklesle, ale stále se neotáčela.

„Bello, v životě ses mi takhle pohledem nevyhýbala. Vím, že se něco stalo, jinak by ses takhle nechovala. Takže teď se otoč, podívej se mi do očí a řekni mi pravdu, ano?‘‘řekl mi už trochu mírněji. Zřejmě tušil, že to nic pěkného nebude. Pomalu a s rozmyslem jsem se otočila. Nejdřív jsem se dívala na svoje nohy, než jsem se odvážila zvednout zrak o trochu výš. Nakonec se moje oči střetly s těmi jeho a on se zatvářil zděšeně.

„Bello?‘‘oslovil mě opatrně a díval se mi do očí. Já to nevydržela a hráz mých slz přetekla.

„Tati‘‘vzlykla jsem a vrhla se mu kolem krku. Tušila jsem, že to nedokážu. Že nedokážu přejít ani přes obývák, abych se psychicky nezhroutila a Charlie si nevšiml, že se nechovám normálně. Ucítila jsem jeho ruce na zádech, jak se mě snažil utěšit.

„No tak, Bell. Co se stalo? Mě to můžeš říct‘‘řekl a přejel mi rukou po zádech.

„Já vím, že můžu…‘‘zašeptala jsem a pevněji mu obmotala svoje paže kolem krku. Bylo tak příjemné vědět, že máte právě takovéhleho otce, který vám vždy pomůže. Který vám vždy otevře náruč, který mi vždy nabídne rameno, abych se mu na něm mohla vyplakat. Byla jsem ráda, že je náš vztah takový jaký je a já mu říkala opravdu všechno. Věděla jsem, že když se mu svěřím s čímkoliv, vyslechne mě a pomůže mi… Mám toho nejlepšího otce na světě…

Tatínek mě odvedl do obýváku, kde mě posadil na gauč.

„Vážně nemáš hlad?‘‘zeptal se a ustaraně na mě pohlédl.

„No… Vlastně trochu jo…‘‘připustila jsem a sklopila oči. Našla jsem v kapse kapesník, do kterého jsem setřela všechny slzy putující po mé tváři.

„Mám ti něco udělat? Dáš si třeba puding?‘‘zeptal se a já prokoukla jeho snahu o vyhnutí se tématu. Nebo aspoň na chvíli odvést mou pozornost někam jinam… Vděčně jsem se na něj usmála.

„Dám si moc ráda‘‘odpověděla jsem. Trochu se pousmál a zmizel v kuchyni.

Charlie trpělivě seděl vedle mě na gauči, zatímco já dojídala svůj puding, který mi on vlastnoručně udělal. Abych pravdu řekla, puding je jedno ze tří jídel, které Charlie nikdy nepřipálí… Tím druhým jsou špagety a třetím palačinky… Ale za tu dobu, co Charlie trpělivě seděl vedle mě a mlčel, pokoušela jsem se utřídit si myšlenky. Ovšem bez výsledku. Jak dlouho bude ještě tohle trvat?... Dojedla jsem svou porci a postavila prázdnou misku na stůl před námi. Natočila jsem se k Charliemu a snažila se rozpoznat jeho rysy přes tu mlhavou clonu, která mi zabraňovala vidět jasně.

„Bylo to výborné‘‘pochválila jsem ho na začátek. Jenom se smutně usmál a přikývl. Rukou jsem si setřela slzy, a tím trochu zmírnila tu mlživou clonu. Charlie mě pohladil po vlasech a palcem mi setřel na tváři slzu, která mi nejspíš unikla. Potom vzal ovladač a naladil televizi na nějaký neutrální hudební program, takže hudba dělala v domě jen slabou kulisu.

„Tak co se stalo?‘‘ zeptal se, když se otočil zpátky na mě a povzbudivě se na mě usmál. Podívala jsem se mu do očí, ale moc dlouho jsem to nevydržela. Podívala jsem se stranou a cítila, jak mi po tvářích putují další slzy.

„Bell?‘‘oslovil mě Charlie vystrašeným hlasem.

„Je konec‘‘zamumlala jsem po chvíli neúnosného ticha a znovu propadla další sérii vzlyků. Charliemu to nejspíš došlo. Natáhl ke mně paže a já se mu s „radostí‘‘ schoulila do náruče a stále víc a víc se propadala do propasti beznaděje a bolesti.

„Jakto, že konec? Vy jste se rozešli?‘‘zeptal se potichu.

„To je složitý, tati. Podstatné ale je, že už se mnou Edward nechce být. Vím, že to znamená konec… Je to tak těžký, sakra… Proč, tati, proč…‘‘vzlykala jsem a víc si bořila hlavu do jeho ramene.

„Bell, vím, že je to pro tebe těžké… Ale spolu to zvládneme, uvidíš… Ještě pořád tu máš mě…‘‘řekl a pohladil mě konejšivě po vlasech.

„Já vím. Díky, tati. Mám tě ráda, tak strašně moc…‘‘vzdychla jsem a cítila, jak mě ještě více stiskl.

„Já tebe taky, holčičko… Nezapomínej na to. Spolu to zvládneme…‘‘zopakoval a dal mi letmo pusu do vlasů. Jen jsem kývla a poddala se vzlykům a slzám.

„A máš tu i Angelu… Jsem si jistý, že i Polly ti ráda pomůže… A vlastně… Kdo tě odtamtud dovezl? Viděl jsem někoho dalšího z okna…‘‘řekl mi po hodně dlouhé pomlce.

„To byla Alice…‘‘odpověděla jsem mu, už poněkud mírnějším hlasem. Ale veděla jsem, že opravdový záchvat pláče a bolest teprve přijde. Až budu sama…

„No vidíš. Alice je tu pro tebe taky… Je to milé děvče‘‘řekl mi a já jen přikývla. I když jsem si myslela, že Angela je pro mě teď na prvním místě, mýlila jsem se. Alice vždy byla a je má nejlepší přítelkyně vůbec. Když někdo zmíní opravdové přátelství a přítele, představím si Alici. Je teď po Charliem ten nejcennější člověk, kterého mám… A to mě přivedlo k úvaze o zítřku. Mám to tátovi říct, že půjdu za školu? Když nepřijedu jako ze školy, bude mu to divné… Rozhodla jsem se vytasit s pravdou. Nechtěla jsem mu dělat obavy ještě větší, než měl teď…

„Tati, Alice mi nabídla menší rozptýlení… Zítra mě chce vzít do nějakého většího města… Mohla bych jet?‘‘zeptala jsem se. Chvíli se na mě nerozhodně díval.

„Vždyť to nestihnete… Máte školu…‘‘namítl.

„Nešli bychom do školy‘‘řekla jsem a trošku se pousmála. Charlie na mě chvíli hleděl, ale potom se uvolnil a já si oddechla, protože jsem věděla, že je to v suchu.

„Bell, víš, že záškoláctví neschvaluju, ale myslím, že rozptýlení ti určitě pomůže… Alice je moc hodná… Takže máš moje svolení. Hlavně si nezapomeň mobil a zavoláš mi…‘‘řekl a mrkl na mě. To mě trochu rozesmálo, ale stále to nebylo ono.

„Díky‘‘řekla jsem mu a dala mu pusu na tvář. Zrozpačitěl…

„No, Bell. Běž se vyspat… Dnes toho na tebe bylo asi moc…‘‘řekl mi a soucitně se usmál. Nakonec jsem přikývla a zvedla se k odchodu. Popřála jsem Charliemu dobrou noc a konečně šla k sobě do pokoje. Když jsem konečně za sebou zavřela dveře od pokoje, pohled mi padl na moje rádio, které jsem poslouchala jen zřídkakdy… Opatrně jsem k němu došla a zapla ho. Naladila jsem si svou oblíbenou stanici a chvíli jí poslouchala. Hráli tam nějakou neznámou písničku, takže jsem si vzala svou toaletní tašku a přeběhla chodbu do koupelny. Vlezla jsem si konečně po tom tak náročném dnu do sprchy a pomalu se začala uvolňovat. Fyzicky… Potom jsem si vyčistila zuby a převlékla se do pyžama. Srovnala jsem po sobě mokrý ručník a dala ho na topení, uklidila si pastu a kartáček, rozčesala si vlasy a vydala se zpátky do pokoje. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře do pokoje, zaposlouchala jsem se do písně, která zrovna hrála. Znala jsem ji. Byla to píseň od The Rasmus… Guilty.  Opřela jsem se zády o dveře a pomalu se svezla na podlahu. Píseň už skoro skončila, ale její konečná slova neuvěřitelně vnímala. Netušila jsem, že i slova písničky mohou tak bolet…

You've been so thoughtless,
I can see right through you.
You used to be there for me,
so don't you leave say goodbye,
cause you have changed but so have I

Ii never thought that the time and the distance
between us made you so much colder
I'll carry the world on my shoulders

Jsi tak bezohledný
Vidím to na tobě
Býval jsi tu pro mě
tak neodcházej, nelouči se
protože ses změnil, ale já ne

Nikdy jsem nemyslela, že nastane ta doba chladu,
mezi námi to ochladlo.
Ponesu svět na svých ramenech.

*           *           *

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Aby taky ne. Opravdu jsem spala asi jen dvě a půl hodiny. Nebýt budíku, který mě obvykle budí do školy, spala bych dál. Posadila jsem se na posteli a promnula si rukama oči. Porozhlídla jsem se kolem sebe po pokoji a skoro jsem se lekla. Jasně, vím, že jsem se po té písničce trochu neunesla, ale netušila jsem, že jsem svůj pokoj až tak moc zdemolovala. Všude po zemi byly střepy a knížky. A… růže… Opatrně jsem ze sebe strhla přikrývku a postavila se na koberec. To jsem vážně udělala já? Snažila jsem si vzpomenout na včerejší večer. Jakmile jsem se vrátila do pokoje, hrála tu písnička Guilty od The Rasmus. Neunesla jsem se a začala ničit vše, co mi přišlo pod ruku. Jak to vidím, sklo z rámečků s fotkami to odneslo nejvíc. Opatrně, abych si nevrazila nějaký ten střípek do bosé nohy, jsem přešla k jedné hromádce skla a posadila se vedle. Vyhrabala jsem z té hromádky zcela neponičenou fotku. Byla to ta, kde jsme byli na výstupku u jezera a sledovali západ slunce. Cítila jsem, jak mi po tváři putují další slzy a přitiskla si fotku oběma rukama k hrudi. Držela jsem jí z každé strany a pomalu začala ruce dávat od sebe, ve snaze fotku přetrhnout. Nakonec mi to hlas srdce nedovolil a fotka zůstala celá…

Ozvalo se zaklepání na dveře a po chvíli bez vyzvání vstoupila usměvavá Alice.

„Ahoj, Bello! Charlie říkal, že můžu jít za tebou nahoru a...- Proboha, cos to tu provedla?!''zvolala zděšeně, když si všimla mého zdemolovaného pokoje. Bleskurychle byla u mě a stavěla mě na nohy.

„Alice, co tu děláš tak brzy?''zeptala jsem se zmučeně.

„Říkala jsem si, že bych tě mohla trochu vyfiknout, když už tě mám dnes na starosti... Ale neuhýbej od tématu! Řekneš mi, co jsi to tu dělala, sakra?''zeptala se znovu a naznačila rukou ke kupičkám střepů a vyházeným knihám.

„No... Alice, proč se ptáš, když je jasné, proč jsem to udělala? Chceš mě mučit ještě víc?''vyjela jsem a snažila se potlačit slzy a hysterii, která se drala na povrch. Alice na chvíli zmlkla a opatrně ke mně přistoupila. Setřela mi slzu z tváře a objala mě.

„Ne, to jsem nechtěla, promiň... Já jen... Ne, nech to být... Tys vůbec nespala viď? Je to na tobě vidět...'' řekla mi a konejšivě mi přejela rukou po zádech.

„Asi jen dvě hodiny... Nejdřív jsem to tady zdemolovala a potom jsem si dala pár hodinek usedavého pláče, než mě únava přemohla a já mohla usnout...''vzdychla jsem. Alice si povzdechla.

„Víš co, běž si dát sprchu... Já to tady zatím uklidím a potom tě vyfiknu a pojedeme, okey?''zavedla jiné téma, za což jsem jí byla vděčná.

„Alice, snad si nemyslíš, že tě nchám uklízet svůj nepořádek...'' kárala jsem jí.

„No to si teda myslím... A já to budu mít určitě rychle. Než se osprchuješ, bude to hotové, věř mi.''řekla mi a dívala se mi do očí.

„Věřím ti''povzdechla jsem si po delší chvíli ticha. Alice se široce usmála. „No vidíš! Tak šup, běž do té sprchy, ať můžeme brzy vyrazit!''zavýskla a při těch slovech mě vystrkovala z pokoje ven.

„Alice, to není-‚‘‘nestihla jsem to doříct, protože mi zabouchla dveře přímo před nosem, když jsem se na ní otočila zpátky. „…nutný‘‘dopověděla jsem, spíš sama pro sebe. Nakonec jsem to vzdala, otočila se a přešla do koupelny, kde jsem se na sebe podívala do zrcadla. Vážně bylo vidět, že jsem nespala. Oči jsem měla narudlé a pod očima jsem měla slabé namodralé stíny. Rychle jsem pohled odvrátila a sundala si věci. Pustila jsem vodu a vlezla do sprchy, kde jsem se postupně uvolňovala a odreagovávala, když jsem slyšela a cítila dopadající vodu na mé tělo. Ale ovšem nic netrvá věčně… Nechtěla jsem, aby Alice začala nadávat, že mi to tak trvá, takže jsem ze sprchy vylezla a zabalila se do ručníku. Bylo mi jasné, že i oblečení mi určitě vybere Alice, takže jsem si kolem sebe nechávala obmotaný jenom ručník a zamířila zpátky do pokoje. Přešla jsem chodbou a zaposlouchala se. V celém domě bylo ticho. Charlie už je v práci?? Netušila jsem, kolik je hodin, takže jsem to nechala být a vešla do svého pokoje. Nevěřila jsem, že by mi Alice stihla uklidit pokoj za nějakých deset minut, co jsem byla ve sprše, ale ode dneška snad začnu věřit snad úplně všemu. Alici jsem našla sedící na posteli a v rukou žmoulala ty fotky, které teď už neměly rámečky. I když jsem vešla, nedala nijak najevo, že by si všimla mé přítomnosti, takže jsem se nakonec posadila vedle ní.

„Pěkné fotky…‘‘zamumlala po chvíli ticha.

„Hmmm‘‘žádná víc inteligentní odpověď mě nenapadla… V pokoji na chvíli zavládlo hrobové ticho.

„Taky ti ta doba strašně moc chybí?‘‘zeptala se Alice po chvíli a smutně se na mě podívala.

„Chybí, Alice… Strašně, strašně moc…‘‘zašeptala jsem a uhnula pohledem. Znovu bylo ticho…

„No! Za chvíli bychom měli vyazit! Tak pojď, hodíme tě do gala!‘‘zvolala, chytla mě za ruku a postavila mě. Rychle přeběhla k mé skříni a přehrabovala se mými věcmi. Celou dobu si mumlala něco o hrozném vkusu. Nakonec mi hodila silonky, džínovou sukni, černé triko s tříčtvrtečními rukávy a béžový svetr. Poslušně jsem si na sebe věci oblékla a Alice mi to pochválila. Sice jsem si nebyla jistá tím, že bych měla mít sukni, ale Alice říkala, že je prý docela teplo, ač to tak nevypadá. Nakonec jsem se posadila na postel a Alice kolem mě začala jančit s líčením. Měla jsem zavřené oči, ale přesto jsem cítila různé tahy štětci, tužkou na oči a leskem na rty. Potom jsem cítila různé drobné zatahání, jak si Alice hrála s mými vlasy. Když jsem po dlouhé době oči otevřela, uviděla jsem Alicin rozzářený výraz.

„Hrozně ti to sluší, Bells‘‘pochválila mě.

„Ehm, díky…‘‘poděkovala jsem a chtěla se jít na sebe podívat do zrcadla, ale Alice mě zarazila s tím, že bychom to nestihli a táhla mě z domu ven. Byla jsem ráda, že jsem si stihla vzít peněženku, mobil, boty a bundu. Alice už mířila k sedadlu řidiče, ale já jí zarazila.

„Nene… Bereme moje auto, takže řídím já! Nejsem až tak neschopná, abych nezvládla dojet ke škole!‘‘řekla jsem jí a její ušklebek jí oplatila vlídným úsměvem. Nasedla jsem na sedadlo řidiče, zapásala se a vyjela z naší příjezdovécesty. Zařadila jsem a zamířila si to ke škole…

Přijeli jsme mezi posledními, takže parkoviště bylo narvané. Jenomže my do školy nedeme, takže jsme moje autíčko zaparkovali přes ulici, abychom pak mohli snadněji vyjet. Vystoupili jsme z auta a já doufala, že Alice vymyslela nějakou výmluvu pro učitelku, že tu celý den nebudeme. Když jsme přecházeli parkoviště, potkali jsme se se zbytkem rodiny Cullenů. Všichni se u nás zastavili, jenom Edward mi nevěnoval ani pohled a pokračoval sám dál v cestě. Viděla jsem, jak se za ním všichni dívají nasupeným pohledem. Hlavně Alice… Nakonec se ozvalo zazvonení a všichni se rozprchli do tříd. Alice mě vzala za ruku a běžela se mnou k tělocvičně. Paní Mollinovou jsme potkali před vchodem.

„Dobrý den, paní Mollinová, jdu si pro ty šaty‘‘řekla jsem jí a pokusila se pousmát.

„Ach, ano, jistě. Pojďte se mnou, děvčata…‘‘řekla a vedla nás do tělocvičny. Došla k jedné skříni a vzala dvě hromádky šatů. Jednu dala mě a jednu Alici.

„Tak. Tyhle šaty jsou pro vás, Bello a vy, Alice, prosím tyhle věci dejte svému bratrovi…‘‘říkala, když nám věci podávala. Obě dvě jsme přikývli a rozloučili se s ní. Záhy jsme už vycházeli z tělocvičny a mířili si to ke kanceláři. Jak jsem očekávala, Alice si vymyslela přijatelnou výmluvu a celé divadlo zahrála na jedničku s hvězdičkou. Ani ne po pěti minutách už jsme vycházeli z kanceláře ven. Alice nás omluvila na to, že já mám jet na nějaké závěrečné větší vyšetření do Seattlu a že ona mi má dělat, jak jí Carlisle řekl, doprovod. Sekretářka nám to úžasně baštila, takže nebyl problém. S Alicí jsme došli k mému autu, zaujali svá místa a Alice nadšeně zvolala:

„Vzhůru do Tacomy!‘‘