Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

17. kapitola - Nejlepší přítelkyně

„Můžete začít!‘‘okřikl třídu učitel a všichni se začali věnovat svým laboratorním pracím. Já si (pokolikáté dnes už?) povzdechla a opřela se lokty o stůl. Hlavu jsem měla nakloněnou nalevo, směrem k Edwardovi. Na chvilku se na mě obezřetně podíval a prohodil.

„Chceš začít?‘‘zeptal se. Já se zděsila a rychle zakývala hlavou ze strany na stranu.

„Dva týdny jsem tady nebyla, nevím, co mám hledat, ani jak to mám najít‘‘řekla jsem tvrdě a dívala se na svoje spojené ruce na stole.

„Chceš to vysvětlit?‘‘nabídl se, téměř až moc ochotně.

„Ne, díky. Zeptám se někoho jiného, nebo se to doučím sama z učebnic‘‘odbyla jsem ho. Chvíli mlčel a sám začal vyplňovat naši laborku.

„Zlobíš se na mě‘‘řekl. Nebyla to otázka, bylo to konstatování.

„Ano‘‘odpověděla jsem přesto. Povzdechl si a znovu se na mě smutně podíval.

„Bello, já vážně—‚‘

„Nechci o tom mluvit!‘‘utnula jsem ho téměř neslušně. Znovu si povzdechl a pokračoval ve vyplňování naší práce. Cítila jsem se trochu provinile, že to dělá sám. Byla to práce ve dvojicích, čili pro dva lidi, ne jen pro jednoho. Ale ať i on zakusí tu hořkou samotu a nepřístupnost toho druhého. My dva jsme nebyli dvojice jenom na laborku…. Byli jsme dvojice i v normálním životě… Anebo jsme aspoň bývali. Svou mysl jsem ihned utla, nebo by to mohlo zajít až moc daleko a já bych to neunesla. Vrátila jsem se zpět do reality, zrovna když mi Edward přisunul papír.

„Myslíš, že bys to mohla aspoň podepsat?‘‘zeptal se sarkasticky. Kysele jsem se na něj usmála a naškrábala na papír svůj podpis. Vedle jeho nádherného rukopisu ten můj vypadal skutečně, jako kdyby to naškrábal kocour. Ale už jsem se smířila s tím, že moje všechno, a hlavně já, jsem byla vedle Erdwarda naprosté nic.

„Pamatuješ si ještě ty tance?‘‘zeptal se najednou a já přisunula papír přesně mezi nás.

„Kdy už ti konečně dojdou témata a snaha se mnou mluvit?‘‘vyjela jsem tiše.

„Já se jen ptám… Paní Mollinová po nás chce ukázat ty sestavy, jak říkala… Ale pokud ti není ještě dobře, což vím, že není, můžeme se z toho vymluvit…‘‘řekl klidně, ale v jeho hlase bylo ještě něco. Něco neidentifikatelného… Aspoň pro mě.

„Nic nevíš!‘‘sykla jsem. „Ale ano, pamatuju si je. A prosímtě nemluv za mě! Nejsem na tom ještě tak bledě, abych nemohla předvést pár tanců!‘‘snažila jsem se o mírnější tón, ale bez viditelného, nebo spíš slyšitelného, úspěchu.

„Když myslíš…‘‘promluvil nakonec, podobným tónem jako já.

„Vím to‘‘odsekla jsem a podívala se po třídě. To jsme tu byli jediní, kdo byl hotový? Všichni spolužáci ještě zírali do mikroskopů a psali něco do papírů. Učitel si nás dvou všiml.

„Pane Cullene! Slečno Swanová, vy už máte hotovo?‘‘vykřikl, až se nan nás všichni otočili. My oba naráz kývli.

Učitel vykulil oči, ale rychle se vzpamatoval.

„Dobře… Pane Cullene, pomozte slečně Swanové dohnat látku…‘‘rozhodl a znovu upřel svou pozornost k deskám před sebou. Edward se natočil ke mně.

„Nechci od tebe doučovat!‘‘zmrazila jsem ho, ještě než stihl něco říct.

„To jsem ani neměl v plánu!‘‘odsekl stejně chladně. „Ale předstírat snad můžeme ne?!‘‘dokončil. Poraženě jsem kývla a natočila si židli jeho směrem.

„Ublížil jsem ti, viď?‘‘zeptal se smutně.

„Ano‘‘řekla jsem a zaťala ruce do pěstí.

„Odpustíš mi?‘‘zašeptal.

„To si budu hodně rozmýšlet!‘‘vyjela jsem. Znovu si smutně povzdechl.

„Ani když se omluvím?‘‘zkoušel to.

„Co si sakra mysíš? Že jsem nějaká husička, která za tebou bude běhat? Ty mi ubližovat můžeš a já jsem vždycky tak blbá, že ti odpustím a znovu se do tebe zamiluju! Ale u tebe to tak vůbec nevypadá! Ale tentokrát to bude jiné, to mi věř!‘‘vyhrožovala jsem a dalo mi hodně zabrat mluvit tiše a nekřičet na něj. Smutně si povzdechl.

„Ach, Edwarde promiň… Já‘‘nevěděla jsem, jak dokončit. Ale pohled na jeho bolest způsoboval bolest i mě.

„Já tě chápu, Bello…‘‘řekl hlasem, který mi spíš připomínal někoho, kdo si hraje na drsňáka, ale v jádru je křehký jako vaječná skořápka. Bylo ticho… Až do konce hodiny ani jeden z nás nepromluvil. Když zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy jako rozzuřený lev a rázovala si to k autu. Najednou mě něčí ruka chytla za loket, ale já se vysmekla. Věděla jsem, kdo to bude.

„Bello, stůj! Kam chceš jít?‘‘křičela na mě Angela a snažila se se mnou držet krok.

„Domů!‘‘řekla jsem umanutě a pokračovala v cestě. Už jsem byla v půli cesty, když mi cestu zatarasila paní Molinová.

„Ách, slečna Swanová je zpátky! Ale kam to jdete, tělocvična je na druhou stranu! Doufám, že se cítíte natolik dobře, abyste mohla tancovat. Dnes nám s panem Cullenem ukážete, co jste si nacvičili‘‘řekla hlasem, který nepřipouštěl námitky a táhla mě zpátky k šatně. Angele se ulevilo a šla dál vedle mě. Ale ve mně to vřelo jako v papiňáku!

Došli jsme k tělocvičně a učitelka mě osobně dotáhla až do dívčí šatny. Kývla vážně na Angelu a ta přikývla. Naštvaně jsem si povzdechla a vkročila do šatny. Převlékla jsem se do sukně, kterou jsem jen tak mimochodem měla i v ten den, kdy jsem onemocněla, a vešla dveřmi do tělocvičny. Já a Angela jsme byli mezi posledními, i Edward už tam byl. Když jsem vešla, učitelka se na mě vítězoslavně usmála a mě stálo hodně nervů, nevypláznout na ní jazyk a neodkráčet naštvaně pryč. Učitelka zatleskala a všichni ztichli a dívali se, co se bude dít.

„Dnes nám Pan Cullen a slečna Swanová předvedou, jaké tance si nacvičili pro taneční soutěž, která už je mimochodem příští sobotu.“začala. Trošku ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, že už je to tak brzo.

„Posaďte se na lavičky a kochejte se výstupem tohoto šťastného páru‘‘řekla a já to nevydržela a vyprskla smíchy. Učitelka na mě zlobně pohlédla a já hned přestala, i když mě koutky od úst stále cukaly. Mezitím se všichni posadili a zůstali jsme stát jen já, Edward a učitelka. S Edwardem jsme k sobě měli asi pět metrů, ale ani jeden z nás si netroufl překonat tu vzdálenost mezi námi.

„Máte hudbu?‘‘zeptala se učitelka a Edward přikývl a odběhl do šatny. Za chvilku se vracel se třemi CDčky, které podal učitelce. Zrádce! Takže on věděl, co nás dnes čeká?! Edward šel pomalým, obezřetným tempem ke mně a dovedl nás až doprostřed tělocvičny. Dal mi ruku kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit svoje srdce, které mi určitě každou chvílí vyskočí z hrudi.

„Co je první?‘‘zaptala jsem se roztřeseně.

„Samba, potom cha-cha a potom pomalý styl… Stejné pořadí je i na soutěži‘‘odpověděl mi a víc mě stiskl. I tak jsme ale byli na sebe namáčknutí víc, než bychom u tohohle tance měli. Ve mně se hádaly dva hlasy. Jeden křičel, abych šla ještě blíž, ale ten druhý, silnější říkal tomu prvnímu, aby mlčel, protože Edwardovi na mě asi vůbec nezáleží, když se na mě ani nepřijel podívat, když jsem byla nemocná. Hodně jsem si přála uposlechnout ten první hlas, ale dávala jsem za pravdu tomu druhému. Ten náš rozhovor dnes odpoledne odbydu co nejrychleji a pojedu domů. Z mého myšlenkového toku mě vytrhly až první tóny písně Path a já se znovu pokusila zapomenout na všechno kolem a soustředit se na tanec…

V šatně jsem se zdržela déle než obvykle. Chtěla jsem co nejvíc oddálit můj a Edwardův rozhovor dnes po škole. Ale když už jsem byla va šatně jako poslední, sbalila jsem se a vydala se vstříc dnešnímu rozhovoru. Nevěděla jsem, kde na mě Edward čeká, anebo bude čekat, ale vydala jsem se na stejné místo, jako když jsme vedli náš první rozhovor. Na lavičce nikdo neseděl, takže jsem se posadila já, víc si k sobě přitáhla bundu, protože dnes nebylo nějaké moc velké teplo a nechtěla jsem ještě víc onemocnět, a čekala. Při tělocviku jsme zatančili všechny ty sestavy na ty tři písně, sklidili jsme další potlesk a ovace a učitelka z nás byla naprosto nadšená. Zítra mi prý předá šaty, ve kterých bych měla tančit. Znovu, už poněkolikáté, jsem se rozhlídla, jestli je někde neuvidím.  Nikde skoro nikdo nebyl, takže jsem se podívala k parkovišti, jestli náhodou neodjel, ale jeho Volvo tam stále bylo.

„Bells!‘‘uslyšela jsem Emmettův hlas a otočila se. Emmett právě přicházel od jídelny a zuřivě na mě mával. Zamávala jsem mu zpátky a trochu se usmála. Doběhl až ke mně a posadil se vedle mě.

„Edward tady není?‘‘divil se. Já jen pokrčila rameny. V tu chvíli se Edward objevil asi 2 budovy od nás a šel směrem k nám. Zastavil se před lavičkou a díval se na nás.

„Kdes byl?‘‘zeptal se Emmett.

„Byl jsem si u učitelky vyzvednout CDčka‘‘odpověděl prostě a pokrčil rameny. Emmett se usmál a zase začal.

„Kvůli čemu jste se mnou chtěli mluvit?‘‘zeptal se.

„O té naší sázce přece… Chtěli jsme ti udělat radost, ale…‘‘začal Edward.

„Ajo, ta naše sázka‘‘zvolal Emmett a nadhodil přemýšlivý výraz.

„Chtěli jsme ti udělat radost a jednou se tady ve škole projít v monterkách a v růžovém, ale nějak se to nepovedlo… Budeš se muset naučit krasobruslit…‘‘řekla jsem a snažila se o strašně provinilý výraz. Při tom, když jsem mluvila o té naší sázce, jsem očima střílela pokaždé k Edwardovi a ten to divadlo na to, že mezi námi nic nebylo, hrál se mnou stejně dokonale.

„Vy jste ale zmetci… Takže… Mé představení na ledě uvidíte za týden, okey?‘‘zeptal se. No jestli on se za týden naučí krasobruslit, mě budou muset pasovat na čínského boha srandy…

„Fajn‘‘souhlasili jsme s Edwardem unisono.

„Fajn‘‘zazubil se Emmett a zvedl se. Potom odběhl na parkoviště, kde nasedl do Rosaliina BMW a odjížděl. Otočila jsem se zpátky k Edwardovi a vyčkávala. Chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se jeden druhému do očí. Do mysli se mi stále vkrádal můj sen a vzpomínky na ten jeho chladný pohled. Možná, že jsem znovu pátrala po nějaké známce toho pohledu. Ale jeho oči byli dokonale zlatohnědé, jako vždy. Nevěděla jsem co říct, čekala jsem, až začne sám. Mlčel stejně jako já.

„Co jsi mi chtěl, Edwarde? Nemám na to celý den‘‘řekla jsem chladně. Znovu jsem slyšela ty dva hlasy. Jeden nadával a druhý se vyžíval v této situaci a z bolesti toho druhého.

„Promluvit si‘‘odpověděl Edward.

„O čem?‘‘nedalo mi to.

„O nás‘‘řekl klidně.

„Proč?‘‘zeptala jsem se znovu kysele. Připadala jsem si jako kyselé hrozny.

„Copak tebe to neštve? Projeď si znovu dnešní den! Takhle jsme se k sobě nikdy nechovali, Bello!‘‘řekl mi tvrdě, ale v jeho hlase byla i bolest a lítost.

„Omyl! To já se k tobě takhle nikdy nechovala! Ty už jsi mi ublížil! No jen si vzpomeň-před dvěma týdny, hm?! Minulý rok!!‘‘křičela jsem a u posledních slov se mi zlomil hlas a já se musela znovu posadit na lavičku a schovat si obličej do dlaní. Slyšela jsem, jak se posadil vedle mě a dal mi ruku kolem ramen. Chtěla jsem ji setřást, ale nedokázala jsem to. Začala jsem poslouchat ten druhý hlas-hlas svého srdce… Žádný hlas rozumu! Nerozumná jsem byla a vždy budu víc než dost! Pomalu jsem se otočila a opřela se o něj. Ač jsem nechtěla, z očí mi vyhrkly slzy hněvu a smutku. Obmotala jsem mu ruce kolem pasu a hlavu si opřela o jeho rameno a vzlykala dál. Nejdřív mě konejšivě hladil po zádech, ale po chvíli strnul.

„Musím jít‘‘zašeptal a opět měl v hlase ten hrubý podtón.

„Cože? Proč?‘‘zašeptala jsem zoufale a odtrhla se, abych mu viděla do obličeje. Čelist měl semknutou a celkově měl tvrdou masku.

„Prostě musím, Bello!‘‘odbyl mě a postavil se.

„Ne!‘‘zvolala jsem a chytla ho za ruku. Postavila jsem se k němu. Už ho nenechám odejít bez vysvětlení!

„Proč mi to zase děláš? Před chvílí jsi byl… Nedá se říct zrovna milý, ale byl jsi jiný…. Byl jsi ten Edward, kterého mám tak ráda, ale teď?!‘‘řekla jsem bolestně. Povzdechl si, ale nic neříkal. Využila jsem příležitosti a soupla si na špičky. Natáhla jsem krk, abych mu dosáhla na rty a mohla ho políbit. Když mezi našimi rty byla jen několikacentimetrová mezera, zarazil mě.

„Bell, vím, že je na to trochu pozdě, ale já teď dodržím to, co jsi mi ty sama řekla hned první den. Zachovám si trochu cti… Mezi námi nic nebude, dokud ti o sobě nepovím pravdu!‘‘řekl opět tvrdě. Byla jsem zoufalá, zničená a naštvaná.

„No tak mi ji řekni!‘‘prosila jsem zoufale.

„Ale já ti jí NECHCI říct!!‘‘zvolal tvrdě a podrážděně a rázoval si to k parkovišti. Ani se na mě neohlédl, nasedl do auta a rychle odjížděl z parkoviště ven. Chvíli jsem tam stála jako opařená, než mi to došlo…

„Ne‘‘uniklo mi z úst tiše, podlomily se mi nohy a já znovu skončila na zemi u lavičky. Jeden loket jsem si opřela o lavičku a obličej si zchovala do dlaně. Dostavil se další vodopád slz, a já jsem ani necítila snahu ho zastavit. Snad se s těmito slzami vyplaví z těla ven i všechny vzpomínky na Edwarda. Všechno mi do sebe začalo zapadat… Kdyby mi řekl pravdu, byli bychom spolu, ale on mi jí říct nechce!!! Takže nechce být ani se mnou… Už pro něj nejsem ta dívka, kterou snad měl rád. Už pro něj nejsem nic! Nic pro něj neznamenám! Nechce se mnou být… Nechce mě!...

Připadala jsem si jako plyšová, použitá hračka. Baví vás si s ní hrát, jen dokud vás neomrzí. Než jí začnete párat bříško, odlepovat očíčka, píchat do ní špendlíkem a hlavně dokud jí neurvete hlavičku. Přesně tak to se mnou bylo. Byla jsem v perfektním stavu, než jsme přijeli do Clevelandu. Ještě v lepším stavu jsem byla, když jsem chodila s Edwardem. Ale po tom dnu, co mě poprvé opustil… Ne, neurval mi hlavičku, ani neodlepil očka… Udělal něco mnohem horšího. Vyrval mi srdce… Sobecky si ho vzal a mě nechal žít bez něj… Byla jsem poničená, opět u svého otce, který se mě pokusil zpravit, ale bez něj to nešlo. Bez té důležité součásti mého života nešlo nic. A potom… vrátil se! Znovu mě zašil, byla jsem opět kompletní! A teď? Znovu bez srdce, znovu sama… Použitá, zničená, a sama…

„Bello?‘‘slyšela jsem hlas, ale necítila jsem potřebu se za ním otočit a dál poslouchat. Nechtěla jsem vědět kdo to je, komu ten hlas patří.

„Bello!‘‘bylo slyšet už hlasitěji, ale stále ne dost na to, aby mě to přinutilo vzhlédnout. Odlepit svůj obličej od dlaní, které byly zpocené a hlavně mokré od slz. Začala jsem více vnímat. Slyšela jsem sama sebe, jak vzlykám. Cítila jsem, jak se mé tělo trhaně třese, pod náporem vzlyků. Cítila jsem něčí přítomnost vedle sebe…

„No tak, Bello, zlato…‘‘ozval se znovu hlas, tentokrát jsem ho však slyšela ostře a jasně.

Vzhlédla jsem.

Sice jsem nejdřív musela několikrát zamrkat, abych pořádně zaostřila a poznala tu osobu vedle sebe, ale během chvíle mi došlo, že vedle mě sedí Alice. V obličeji měla strhaný a smutný výraz.

„Alice?‘‘oslovila jsem ji, když jsem konečně našla svůj hlas. Přikývla.

„Co tu chceš? Jdeš mě dorazit, když se to nepodařilo tvému bratrovi?‘‘vyjela jsem, ale pochopila jsem, že jsem byla moc tvrdá, protože Alici přes tvář přejel bolestný výraz.

„Můj bratr je neuvěřitelný parchant! Ne, rozhodně tě nejdu dorazit! Jdu tě dovézt domů. Odteď překračuju všechna pravidla, Bello, a Edward mě potom za to určitě sjede, ale je mi to úplně jedno! Jsi má nejlepší přítelkyně a já chci, abys věděla, že se na mě vždy můžeš spolehnout a že ti vždy pomůžu. Je mi hrozně líto, co ti Edward dnes řekl, ale věř mi, že---. Promiň… Ne, nebudu o tom mluvit, slibuju.‘‘řekla a během toho se jí na tváři mihlo několik výrazů. Hněv a smutek tomu dominovaly.

„Ach, díky, Alice‘‘zašeptala jsem, než mě znovu přemohly vzlyky. Natáhla se ke mně a pevně mě objala. Objala jsem jí taky a tiše jí vzlykala na rameni, kdežto ona mi rukou konejšivě přejížděla po zádech a mumlala něco o tom, že to bude dobré. Ale já si uvědomila něco jiného… Té hračky, kterou Edward tak bezcitně odhodil, se ujala Alice a snažila se jí dát zpět dohromady…

„Pojedeme, ne?‘‘zašeptala Alice a pomohla mi na nohy. Vzala mi tašku a vedla mě k mému autu. Ani jsem si neuvědomila, že je tma. Charlie o mě bude mít určitě starost. Zřejmě jsem se dívala jenom na Alicin obličej, nesledovala jsem tu tmu kolem ní… Půjčila jsem Alici klíčky a ona si to zamířila k sedadlu řidiče. Nastoupily jsme do auta a ona vyjela k našemu domu. Mě až trochu opožděně něco docvaklo…

„Alice, ty tu nemáš auto?‘‘zaptala jsem se. Jenom pokrčila rameny a zírala před sebe na cestu. Nechala jsem to být a radši se soustředila na to, abych se uklidnila natolik, abych neměla doma pořádný výslech.

Alice zaparkovala u nás na příjezdové cestě a ustaraně se na mě podívala.

„Zvládneš to?‘‘zeptala se. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na přikývnutí, i když jsem si sama sebou vůbec nebyla jistá.

„Bell, co takhle si zítra vyrazit? Zvednout kotvy, vypadnout odtud? Mohli bychom jet třeba do Seattlu, nebo do Olympie. Nebo třeba do Tacomy. Potřebuješ rozptýlení…‘‘řekla a stále mě propalovala ustaraným pohledem.

„Alice, zítra máme školu, nestihneme tam dojet‘‘namítla jsem, i když se mi ten nápad hodně zamlouval.

„Nepůjdeme do školy‘‘přemlouvala mě a pousmála se.

„Já tam ale musím. Mollinová mi má dát šaty na tu soutěž‘‘řekla jsem jí.

„Divím se ti, že i přes to všechno s ním budeš na té soutěži tancovat‘‘řekla mi káravým hlasem.

„Teď to dělám jen kvůli škole. Nestihli by najít další pár a už vůbec by to nestihli nacvičit… Bude to sice utrpení, ale já to zvládnu…‘‘zašeptala jsem.

„Nepřeceňuj svoje síly, Bell. A s těmi šaty to nebude problém. Zastavíme se tam ráno a na něco se vykecáme. Oni nám je dají a my vyrazíme směr Seattle!‘‘řekla trochu nadšeně, ale stále smutně.

„Já nevím, Alice…‘‘vymlouvala jsem se, i když se mi opravdu chtělo jet.

„No tak, Bell. Vidím ti na očích, že chceš jet.‘‘řekla mi a usmála se.

„No… No dobře. V kolik se ráno zastavíš?‘‘zeptala jsem se.

„Nepojedeme tvým autem? Ráno bych tu byla úplně ve stejný čas, jako kdybychom jeli do školy‘‘řekla nadšeně.

„Dobře, beru auto. Hlavně přijeď. A když už jsem u toho, nechceš půjčit auto? Jsi tu pěšky a k vám je to daleko, a…‘‘nestihla jsem to doříct. Alice protočila panenkami a řekla.

„O mě si nedělej starosti, Bell‘‘usmála se a vystupovala. Napodobila jsem jí. Ona mi vrátila klíče od auta, objala mě a vydala se na cestu. Chvíli jsem se za ní dívala, než mi zmizela z dohledu. Povzdechla jsem si a vydala se ke vchodovým dveřím. Musela jsem uznat, že Alice dokonale odvedla, aspoň na chvíli, mé myšlenky na Edwarda. A hlavně, osvědčilo se jedno staré přísloví.

V nouzi potkáš přítele…