Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

16. kapitola - Znovu zpátky

Sešla jsem schody a rovnou zamířila do kuchyně, kde na mě čekal Charlie se snídaní. Popřáli jsme si dobré ráno a sedli si ke stolu. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem si všimla, co mám k snídani-zase… ČAJ! Po těch skoro třech týdnech jsem ho měla doslova plné zuby! Nemohla jsem pít nic jiného než čaj. A to ještě takový ten hnusný zahořklý, do kterého si nesmíte přidat cukr. V posledních dnech už jsem ale mohla přesedlat na ovocné čaje, za což jsem byla ráda. Podívala jsem se zmučeně na Charlieho. On se pobaveně zasmál a zakroutil hlavou. Už abych byla ve škole, kde si dám kafe!!!

„A nemysli si, že budeš ve škole pít kafe… Polly na tebe dohlédne…‘‘řekl stále pobavený. No tohle! Ten chlap sedící naproti mně snad čte myšlenky!! A Polly mi zase překazí plány!! No do pytle! Jak dlouho budu ještě muset pít tu ochucenou hořkou vodu?! Povzdechla jsem si, když jsem usoudila, že s tím asi nic neudělám. Nakonec jsem snědla snídani a vyrazila k sobě do pokoje pro rolák. Rolák jsem si přetáhla přes hlavu a byla jsem ráda, že mi zakrývá šátek, co jsem měla uvázaný kolem krku. J totiž pravda, že v krku mě stále trošku škrábalo… Obyčejně bych si dnes vzala nějakou mikinu, ale Charlie pořád lpěl na tom, že musím chodit teple oblékaná, dokud nebudu v naprostém pořádku. Ten rolák měl tmavě modrou barvu a byl nový. Musela jsem se přiznat, že jsem si ho vzala kvůli němu. Alicina slova „Pro modrou má slabost. A zvlášť, když jí nosíš ty‘‘ jsem si vzala k srdci a doufala, že na tom je aspoň troška pravdy. Naposledy jsem se podívala na sebe do zrcadla. Měla jsem rozpuštěné, lehce navlněné vlasy, slabě modré stíny a řasenku. Když jsem si řekla, že to není zas tak hrozné a že už s tím asi nic neudělám, vydala jsem se po schodech zpátky dolů, kde jsem si vzala školní tašku.

„To už jedeš?“zeptal se udiveně Charlie.

„Ano… ještě se stavím za Carlislem v nemocnici a až pak pojedu do školy….‘‘odpověděla jsem a zamířila si to do předsíně.

„Jo aha… Tak ho pozdravuj‘‘řekl a usrkl si svého kafe. Grrrr…. Království za kafe!!!

„Budu‘‘odpověděla jsem a sundala z věšáku bundu a navlékla si jí. Pak na řadu přišly boty a vyšla jsem ven. Po dvou týdnech konečně venku! Charlie došel ke dveřím a opřel se o rám.

„Opravdu chceš jít do školy už dneska? Vážně je ti natolik dobře, abys tam šla?‘‘dělal si starosti.

„Vážně‘‘odpověděla jsem a usmála se. Přiskočila jsem k němu a dala mu pusu na tvář.

„Měj se, tati‘‘rozloučila jsem se a spěchala ke svému autu. Nejdřív, jako vždy jsem ho pohladila po kapotě a až pak otevřela dveře. Tolik se mi po něm stýskalo…

„Ahoj, Bell‘‘rozloučil se se mnou táta a šel zpátky dovnitř. Já nasedla do auta a vzala si pás. Nastartovala jsem motor a pustila si rádio. Hráli tam docela pěknou, chytlavou písničku, ale název mi byl neznámý. Jela jsem docela normální rychlostí. Přece jen mi zbývala fůra času… Nakonec jsem dojela až k nemocnici, kde jsem na parkovišti nechala auto a šla dovnitř. Znovu jsem si vybrala radši schody, než výtah. Vyšlapala jsem až do druhého patra a šla k recepci. Seděla tam paní ve středních letech a něco dělala s kartami pacientů.

„Dobrý den…‘‘ pozdravila jsem a počkala, až ke mně vzhlédne. Karty odložila na stůl a podívala se na mě.

„Dobré ráno… vy budete slečna Swanová, že? Pan doktor Cullen je ve své kanceláři, můžete jít za ním…‘‘řekla a znovu se věnovala kartám.

„Děkuju…‘‘řekla jsem a zamířila si to k Carlisleově kanceláři. Konečně jsem našla jeho dveře a zaklepala jsem. Čekala jsem chvíli na chodbě, než se dveře konečně otevřely.

„Bello!‘‘pozdravil mě Carlisle a udělal mi místo, abych mohla projít.

„Ahoj, Carlisle…‘‘pozdravila jsem a posadila se do křesla, které tam měl.

„Takže ty už vážně jdeš do školy?‘‘zeptal se a posadil se naproti mně. Já jenom kývla na souhlas.

„Tak si sundej bundu, naposledy tě vyšetřím…‘‘řekl mi a já uposlechla. Sundala jsem si bundu a on ke mně přistoupil. Nejdřív poslouchal moje srdce a potom přešel k mému rentgenu ze včerejška.

„Už to vypadá dobře… Počkej, ještě mi ukaž krk‘‘řekl a vrátil se ke mně. Vzal mě za bradu a já otevřela pusu a vyplázla jazyk. Chvíli mi hleděl dovnitř a potom řekl.

„No máš to ještě trochu zarudlé… Co kašel?‘‘zeptal se.

„Už je to dobré… Nebolí to… Dýchat u toho můžu‘‘odpověděla jsem a on si přikývl.

„Trochu si dělám obavy o tu vaší taneční soutěž. Jsi si jistá, že tam chceš jet?‘‘zeptal se.

„No samozřejmě‘‘řekla jsem ihned. Jak už jsem jednou řekla. Té soutěže s Edwardem se prostě nehodlám vzdát.

„Vždyť jste toho ještě moc nenatrénovali…‘‘namítl.

„Můžeme improvizovat…‘‘odpověděla jsem a on si povzdechl.

„No… Už to vypadá vážně dobře… Máš ještě nějaké prášky?‘‘

„Ještě tam jsou asi jen do konce týdne…‘‘odpověděla jsem.

„Dobře, tak je ještě dober a potom už tě nebudu trápit…‘‘usmál se na mě. Já přikývla a znovu si navlékla bundu. Už jsem chtěla jít, než jsem si vzpomněla na tu nejdůležitější otázku.

„Jo, Carlisle‘‘oslovila jsem ho, když jsem byla skoro u dveří a otočila se na něj.

„Ano?‘‘odpověděl, ale něco mi zapisoval do karty.

„Už můžu pít něco normálního??‘‘zeptala jsem se zoufale. Uchichtl se a podíval se na mě.

„Co je podle tebe normální?‘‘zeptal se.

„Kafe!‘‘řekla jsem, jako kdyby to bylo nad slunce jasné.

„No… Budiž… Ale nepřežeň to moc… Max. dvě za den, ano?‘‘

„No jasně!‘‘vypískla jsem a měla jsem strašnou radost. Přiskočila jsem k němu a přátelsky ho objala.

„Díky!‘‘zvolala jsem a vracela se ke dveřím.

„Nemáš zač‘‘řekl, ale jen těžko zadržoval smích.

„Tak ahoj‘‘rozloučila jsem se a vyšla zpět na chodbu a posléze ven z nemocnice. Nasedla jsem zpátky do auta a vyjela z parkoviště. Jela jsem znovu přes celé Forks až ke škole. Proč musí být škola daleko od nemocnice přes celé Forks?

Když jsem přijela ke škole, už tam bylo docela dost lidí. Vyhlédla jsem si Angelu a zaparkovala hned vedle ní. Také jsem se podívala všude kolem, ale jeho Volvo jsem nikde nezahlédla. Vystoupila jsem z auta a tašku si hodila na jedno rameno. Když mě Angela zahlédla, hned ke mně běžela.

„Bello! Co že už dneska?‘‘zvolala radostně a objala mě.

„Začalo se mi stýskat po školním prostředí…‘‘zažertovala jsem a společně jsme se zasmáli. Angela se ode mě odtrhla a  táhla mě ke škole. Dovedla mě co nejdál od dalších studentů a posadili jsme se na lavičku.

„Bello, jak je to s tím vaším tancováním? Molinová už začala shánět náhradní pár, když jsi chyběla… A Edward byl… Nevím… Vypadal, jako kdyby nechtěl, aby jel někdo jiný místo vás, ale nic s tím neudělal… Mluvil s tebou?‘‘zeptala se mě. Udeřila na bolavé místo a já si povzdechla.

„Ne, nic mi neřekl… Za celou dobu, co jsem byla nemocná, se mi neozval a ani se za mnou nebyl podívat…‘‘řekla jsem smutně.

„Jé, to je mi líto… Ale tady ve škole mi připadal… Víš, první týden, co jsi onemocněla, tady nebyl vůbec… Ale potom, chodil tady jako tělo bez duše, dokonce se trochu přestával bavit i s rodinou…‘‘odpověděla.

„Cože?‘‘vyjekla jsem. Proč by nebyl ve škole? Budu se na to muset někoho zeptat. Třeba Alice nebo Emmetta. Jeho se asi neodvážím… Angela jenom přikývla. V tu chvíli zazvonilo. Měla jsem matiku společně s Angelou a Alicí. Obě jsme se zvedli a vyrazili do třídy. Jakmile jsem procházela uličkou směrem ke svému místu, kde už seděla Alice, Alice rychle vstala a šla mi naproti.

„Bello!‘‘zvolala a rychle mě objala.

„Páni, jsem tak ráda, že už jsi v pořádku!‘‘pokračovala a stále mě drtila ve svém obětí.

„Taky tě ráda vidím, Alice…‘‘řekla jsem radostně. Měla jsem radost z toho, jak hezky mě přivítala zpět. Obě jsme došli k naší lavici a posadili se. Já si vytáhla učebnice a opřela se o židli.

„Už je ti líp?‘‘zeptala se Alice a zírala na mě.

„Ano, dnes ráno jsem byla za Carlisleem… On byl vlastně z vaší rodiny jediný, kdo se na mě přišel občas podívat‘‘řekla jsem mrzutě. Moje původní dobrá nálada byla tatam, když jsem si na tohle vzpomněla. Alice si povzdechla…

„Bello, já chtěla přijít už tolikrát-a nejenom já… Ale vždy do toho něco vlezlo, anebo jsme nemohli… Kdyby tady nebyla Salo--…Ne, promiň… Vážně mě to mrzí‘‘řekla a o její upřímnosti se nedalo pochybovat.

„Kdo je to ta Salome?‘‘nedalo mi to.

„On ti to ještě neřekl?‘‘zeptala se překvapeně. Dobře jsem věděla, koho myslí.

„Neřekl mi ani slovo…‘‘řekla jsem. Alice si jen povzdechla…

„V tom případě ti to nemůžu říct, promiň… Salome… Není zrovna jedna z těch dobrých osobností… Promiň, víc ti říct nemůžu, to může jedině Edward… Ale prosím tě, Bello. Nenuť ho do toho a nevytahuj to na něj hned, dej mu čas… Snaž se dnes vyhnout tomuhle tématu, když budeš s ním, prosím tě…‘‘řekla a upřela na mě prosebný pohled. Přikývla jsem a snažila se pousmát. Ani jsem si neuvědomila, že Polly už je ve třídě a začala hodinu.

„Je ve škole?‘‘zeptala jsem se, ale dívala se při tom na tabuli.

„Ano, je‘‘odpověděla Alice a napodobila mě. Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo, anebo ještě víc znepokojilo…  Nakonec jsem jen pokývala hlavou a na chvíli věnovala pozornost Polly, která vysvětlovala novou látku…

Po hodině jsem rychle vstala z místa a začínala si balit věci.

„Spěcháš?‘‘zeptala se Alice, když si toho všimla.

„Ano, jdu si koupit kafe… Celou tu dobu, co jsem byla nemocná, jsem nemohla pít nic jiného než čaje… Až dnes mi Carlisle povolil kafe‘‘řekla jsem, abych jí to vysvětlila. Alice se jen od srdce zasmála a rozloučila se se mnou, protože už jsem vybíhala ze třídy. Jakmile jsem opustila třídu a zamířila si to doprava směrem k bufetu, narazila jsem do chladného těla. Vzhlédla jsem a uviděla ten obličej, který mi tolik chyběl.

„Ahoj‘‘rozesmál se a pozdravil mě.

„Ahoj‘‘pousmála jsem se.

„Kam ten spěch?‘‘zeptal se.

„Do bufetu - musím si konečně koupit kafe‘‘objasnila jsem.

„Chceš doprovod?‘‘zeptal se a já nemohla jinak, než přikývnout. I když jsem se celou tu dobu bála, že bude stejně nepříjemný jako tehdy v autě, s ním mi to šlo samo, být klidná a povídat si. Úplně zapomenout na všechno, co se stalo… Ale i na něm bylo vidět, jak je nesvůj. Sice se smál a snažil se působit příjemně, ale nesmál se očima… Jako kdyby na prvním místě teď byla obezřetnost, strach… Šel celou dobu vedle mě až k bufetu. Už jsem si chtěla jít stoupnout do fronty, ale on mě zadržel.

„Nech mě, abych ti to koupil…‘‘řekl a postavil se do fronty sám tak rychle, že jsem ani nestihla nic namítnout. Takže jsem si jen dala ruce v bok a čekala. Koupil mi kafe a šel zpátky ke mně. Podal mi ho a já se hned, celá nedočkavá, napila. Jaká to byla úžasná změna! Nakonec to dopadlo tak, že jsem ho vypila na ex. On se mi jen zasmál a doprovodil mě až k učebně, kde jsem měla další hodinu.

„Mohli bychom si po škole promluvit?‘‘zeptal se najednou vážným hlasem. Ztuhla jsem, ale přikývla jsem.

„Musíme se dohodnout přece s Emmettem, kdy nám předvede to svoje číslo na ledě, když jsme podvodem vyhráli sázku‘‘uchichtl se a já se pokusila o totéž. Ovšem u mě to spíš vypadalo jako křeč.

„A musím ti potom taky něco říct…‘‘řekl a znovu byl plný vážnosti. Vážně jsem přikývla a vešla do třídy. Emmett zase seděl v naší zadní lavici, a jakmile jsem vešla do dveří, jenom se na mě díval, ale nemluvil. Bylo mi to divné…

„Ahoj, Emmette‘‘ pozdravila jsem ho, když jsem si připravila na hodinu.

„Ahoj, Bell‘‘pozdravil mě smutně.

„Copak se stalo našemu Emmettkovi?‘‘škádlila jsem ho a dala mu ruku na rameno. On si jen povzdechl.

„Rose se se mnou nebaví…‘‘řekl smutně.

„A pročpak?‘‘zeptala jsem se, stále zadržujíc smích.

„Protože jsem jí řekl, že žena je nejpřijatelnější omyl přírody‘‘odpověděl. Trochu jsem se nasupila…

„A ona se naštvala a řekla mi, že láska sice hory přenáší, ale že s blbostí nehne…‘‘to už jsem se neudržela a vyprskla smíchy. On se na mě smutně podíval a objal mě. Dal mi hlavu na rameno a začal… vzlykat?

„Bellooooohohohoooo‘‘začal smutným hlasem, ale nevydržel to stejně jako já a začal se smát. Odtrhl se ode mě a oba dva jsme se smáli, až jsme se za břicha popadali. Teda, dokud já jsem nezačala kašlat. Emmett přestal stejně rychle.

„V pohodě, Bello? Klidně tě bouchnu do zad‘‘řekl a já nemohla poznat, jestli to myslí vážně, anebo je to sranda.

„Ne, dobrý, Emmette‘‘řekla jsem rychle a znovu se pousmála. Kašel mě přešel, ale stále mě po tom chvíli škrábalo v krku víc než normálně. Zrovna v tu chvíli vešla do třídy učitelka a zahájila hodinu angličtiny…

Hodina s Rosalií utekla hrozně rychle. Prohodili jsme pár slov, ale nijak hlouběji jsme se nebavili, i když bychom obě hodně chtěli. Okolnosti a moje neznalost pravdy v nám tom neuvěřitelně bránila… kde jsou ty nádherné Clevelandovské časy, kdy jsme byli jen já, Rosalie a Alice? Věděla jsem moc dobře, kde ty časy jsou. Jediné místo, kde ještě zůstávají je má paměť. Vzpomíná někdo na ty časy stejně tak často jako já? Myslí na ně ještě vůbec někdo kromě mě?

„Bello, vnímáš?‘‘zatřásla se mnou Angela a já se vrátila zpátky do reality. Stáli jsme frontu na oběd a já už byla skoro u okýnka. Vzala jsem si na tác kafe a toasty. Neměla jsem náladu to přebírat a půl hodiny si rozmýšlet, co si dám, takže jsem nakonec vzala to první, co mi přišlo pod ruku. Angela to udělala naprosto stejně a vydali jsme se hledat volný stůl, kam bychom si mohli sednout. Nakonec jsme ho našli, byl vzdálený přes celou jídelnu od jejich stolu, za což jsem byla trochu ráda. Posadili jsme se a chvíli mlčky jedli a zírali po jídelně. Já se snažila dívat se všude možně, jen ne k jejich stolu.

„Bello, co to s tebou zase je?‘‘ptala se starostlivě Angela naproti mně a upřela na mě svůj pohled. Povzdechla jsem si.

„To nic není, Ang… Jen se myšlenkama toulám někde úplně jinde…‘‘odpověděla jsem a snažila se o normální tón.

„Nemyslím teď… Co se to s tebou děje od té doby, kdy jsi onemocněla? Dřív jsi mi říkala všechno, ale o tom tvém záhadném onemocnění nevím vůbec ni…‘‘postěžovala si.

„Není to nic veselého…‘‘řekla jsem a snažila se z toho vykroutit.

„Já to přežiju‘‘ujistila mě a čekala. Nemělo cenu se s ní hádat. Povzdechla sjem si a začala vyprávět.

„Před dvěma týdny jsme s Edwardem jeli do Port Angeles, nacvičovat ty tance na tu soutěž…‘‘začala jsem a postřehla, jak se Angela usmívá víc doširoka.

„Nacvičovali jsme ty tance několik hodin… Potom jsme se sbalili a šli na oběd do restaurace. Bylo pěkně, nechtělo se mi převlíkat, takže jsem na sobě měla taneční sukni a tílko. Jak jsem řekla, šli jsme na oběd, kde se s Edwardem snažila flirtovat jedna servírka… On jí ale dal najevo, že nemá zájem…‘‘povzdechla jsem si a upřela oči na svůj tác.

„No vidíš!‘‘zvolala nadšeně Angela. Zmučeně jsem se na ní podívala a jí zmrznul úsměv na tváři.

„Po obědě jsme si vyrazili do La Push. Nejdříve jsme se procházeli po vesnici, ale potom mě Edward vzal k oceánu. Blbli jsme ve vodě, povídali si, jako zamilovaný pár jsme se ruku v ruce procházeli po pláži a užívali si slunný den. Nakonec jsme našli jeden útes, ze kterého jsme sledovali západ slunce stejně jako v Clevelandu…‘‘pokračovala jsem. Angela se stále usmívala.

„No a dál?‘‘nabádala mě.

„Nebudu zacházet do detailů… Prostě jsme se políbili, ale vyrušilo nás zazvonění… Edward vytáhl mobil a zvedl to. Byla to Alice. Byla vystrašená a mluvila o něčem, jako že přijela nějaká Salome a že Edward musí hned domů. Edward ztuhl a ihned mě táhl zpátky k autu. Celou dobu mi drtil ruku nehoráznou silou a nepromluvil na mě jediné slovo. Byla jsem z toho zoufalá… Nakonec mě vysadil u mě doma a odjel. Já se skácela na verandě a seděla tam v dešti do té doby, než přijel Charlie. Promrzla jsem. Charlie mě vzal do pokoje a myslel, že budu mít dost rozumu na to, abych si ze sebe to mokré oblečení stáhla a šla se osprchovat… Já ale tolik rozumu neměla, bylo mi to jedno. Natáhla jsem se v těch mokrých věcech na postel a zírala do stěny. Nakonec mě přemohl hrozný kašel, že Charlie vyběhl nahoru a sám mě dotáhl do koupelny, kde jsem nakonec vlezla do té sprchy a trochu se ohřála. Když jsem vylezla z koupelny, slyšela jsem, jak Charlie telefonuje s Carlislem. Asi za deset minut Carlisle přijel k nám a vyšetřil mě… Řekl mi, že mám buď zápal plic, anebo zánět průdušek. Naštěstí jsem vyfasovala to druhé… Chtěl mě odvézt do nemocnice, ale já si postavila hlavu, že se vyléčím doma. Nakonec Carlisle souhlasil a dovážel mi antibiotika a bral mě do nemocnice, jen na rentgeny. Ale za celou tu dobu, co jsem byla nemocná, se na mě nikdo z Cullenových ani nepřijel podívat, nikdo nezavolal, jako kdybych byla vzduch… Jsem si jistá, že by ani Carlisle, kdyby mě neléčil… Každý den jsem čekala, jestli se u mě v pokoji objeví někdo z nich, ale vždy přišel jen Charlie s tím hnusným čajem, který jsem musela pít… A tak jsem přežila ty dva týdny, až se můj stav zlepšil a já konečně mohla do školy… Ještě to není ideální, ale už je mi natolik dobře, abych mohla být tady…‘‘dovyprávěla jsem a smutně se pousmála. Zvedla jsem hlavu, abych viděla Angelu, ale ta se mračila.

„Syčák‘‘zašeptala a zlobně se obrátila směrem, kde byl jejich stůl a kde seděli. I když jsem chtěla, nic jsem nenamítala, protože jsem věděla, že Angela má asi pravdu… Takže jsem si nakonec znovu povzdechla a napila se kafe. Dnešní dávku už mám vyčerpanou.

„Být tebou, nebavila bych se s ním‘‘řekla mi a vážně se na mě podívala.

„Po škole se mnou chce mluvit…‘‘řekla jsem tiše.

„Cože? Bell, že mu znovu neskočíš na špek, viď? Zbytečně se kvůli němu stresuješ‘‘dělala si starosti a já se na ní usmála.

„Chceme se jen dohodnout s Emmettem, kdy splní sázku‘‘odlehčila jsem téma a zasmála se. O tom, co mi chtěl ještě říct Edward, jsem radši pomlčela. Vlastně, já sama nevím, co mi chce říct… Rychle jsem očima přeběhla jídelnu a zastavila se až u jejich stolu. Edward divoce gestikuloval s Alicí. Vypadalo, že se o něčem dohadují, což u nich byl ojedinělý případ. Oba divoce rozhazovali rukama, až to Alice vzdala a opřela se lokty o stůl a střetla se s mým pohledem. Rychle jsem ho odvrátila, ale stihla jsem si všimnout, jak se na mě smutně usmála. Znovu jsem si povzdychla a na chvíli pustila mysl na procházku, než mě znovu vytrhla Angela.

„Půjdeme?‘‘zeptala se a můj nepřítomný výraz přehlížela.  Rychle jsem do sebe vylila zbytek kafe a přikývla jsem. Vstali jsme od stolu a šli vrátit tácy. I když bylo pět minut před začátkem vyučování, jídelna byla ještě poměrně plná. S Angelou jsme se vydali na cestu ke třídě, kde jsme měli mít biologii a já se opět psychicky připravovala na setkání s ním. Angela se na mě sem tam povzbudivě usmála, ale jinak mi nevěnovala moc pozornosti. Její postoj vůči Edwardovi se teď asi trochu změnil… Vešli jsme do třídy a já si šla rychle sednout do zatím prázdné lavice. Ani jsem si pořádně nestihla připravit věci, když vstoupil do třídy. Šel pomalu k naší lavici, svoji bundu v jedné ruce a tašku přes rameno. Dala jsem si zbytek věcí na stůl a pohodlně se opřela o opěrátko židle, i když jsem seděla jako na jehlách.

„Ahoj‘‘pozdravil mě, když si sedal na svoje místo vedle mě.

„Ahoj‘‘odpověděla jsem mu mrzutě na pozdrav.

„Hele, Bell, vím, že—‚‘‘začal, ale já ho přerušila.

„Edwarde…‘‘zašeptala jsem zoufale. „Nech toho… Teď ne‘‘dokončila jsem a zmučeně se na něj podívala. Přes obličej mu přejela vlna smutku, ale nakonec přikývl a otočil se směrem k tabuli. Já znovu hlasitě vydechla a očima jsem vyhledala Angelu. Nejdříve se dívala na mě a smutně se usmála, ale potom očima přejela k Edwardovi a zamračila se. Zrovna v tu chvíli vešel do třídy učitel a nesl nějaké vzorky. Na tváři měl blažený úsměv a křikl po nás.

„Chcete dnes psát laboratorní práci?‘‘. Ve třídě začali všichni vykřikovat jeden přes druhého a nebylo nikou rozumět.

„Dobře, dobře… Budeme hlasovat… Kdo chce psát laborku dnes, ať se přihlásí‘‘ porozhlédla jsem se kolem a dívala se, kdo postupně zvedá ruce. Ruku zvedl i Edward vedle mě. Já ji držela těsně u těla… Nechtěla jsem jí psát kvůli své dvoutýdenní absenci a ještě kvůli spolupráci s ním… Učitel rychle přepočítal zvednuté ruce a prohlásil.

„Jak vidím, většina souhlasí… takže teď vám rozdám zadání a vzorky… Vypracujete to ve dvojici…‘‘řekl a už začal obcházet jednotlivé lavice. Já si povzdechla. Zákon schválnosti opět zafungoval…

„Copak? Příčí se ti to dělat se mnou?‘‘uchechtl se Edward vedle mě a já se ještě víc zamračila.

„Není to zvláštní? Kdykoli chci být s tebou, něco do toho vleze, ale jakmile se ti chci vyhýbat, musím s tebou psát laborku…‘‘ znovu se zasmál.

„A to ještě nevíš, že mi přehodili poslední hodinu a budeme mít společný tělocvik‘‘řekl a opravdu zadržoval smích. Já se od něj odvrátila a zlobně se dívala na učitele, který právě mířil k našemu stolu se zadáním a vzorky…