Neznám tě Edwarde Cullene
Autorka: Dara
16. kapitola - Znovu zpátky
Sešla jsem schody a rovnou zamířila do kuchyně, kde na mě čekal Charlie
se snídaní. Popřáli jsme si dobré ráno a sedli si ke stolu. Musela jsem
se ušklíbnout, když jsem si všimla, co mám k snídani-zase… ČAJ! Po těch
skoro třech týdnech jsem ho měla doslova plné zuby! Nemohla jsem pít nic
jiného než čaj. A to ještě takový ten hnusný zahořklý, do kterého si
nesmíte přidat cukr. V posledních dnech už jsem ale mohla přesedlat na
ovocné čaje, za což jsem byla ráda. Podívala jsem se zmučeně na
Charlieho. On se pobaveně zasmál a zakroutil hlavou. Už abych byla ve
škole, kde si dám kafe!!!
„A nemysli si, že budeš ve škole pít kafe… Polly na tebe dohlédne…‘‘řekl
stále pobavený. No tohle! Ten chlap sedící naproti mně snad čte
myšlenky!! A Polly mi zase překazí plány!! No do pytle! Jak dlouho budu
ještě muset pít tu ochucenou hořkou vodu?! Povzdechla jsem si, když jsem
usoudila, že s tím asi nic neudělám. Nakonec jsem snědla snídani a
vyrazila k sobě do pokoje pro rolák. Rolák jsem si přetáhla přes hlavu a
byla jsem ráda, že mi zakrývá šátek, co jsem měla uvázaný kolem krku. J
totiž pravda, že v krku mě stále trošku škrábalo… Obyčejně bych si dnes
vzala nějakou mikinu, ale Charlie pořád lpěl na tom, že musím chodit
teple oblékaná, dokud nebudu v naprostém pořádku. Ten rolák měl tmavě
modrou barvu a byl nový. Musela jsem se přiznat, že jsem si ho vzala
kvůli němu. Alicina slova „Pro modrou má slabost. A zvlášť, když jí
nosíš ty‘‘ jsem si vzala k srdci a doufala, že na tom je aspoň troška
pravdy. Naposledy jsem se podívala na sebe do zrcadla. Měla jsem
rozpuštěné, lehce navlněné vlasy, slabě modré stíny a řasenku. Když jsem
si řekla, že to není zas tak hrozné a že už s tím asi nic neudělám,
vydala jsem se po schodech zpátky dolů, kde jsem si vzala školní tašku.
„To už jedeš?“zeptal se udiveně Charlie.
„Ano… ještě se stavím za Carlislem v nemocnici a až pak pojedu do
školy….‘‘odpověděla jsem a zamířila si to do předsíně.
„Jo aha… Tak ho pozdravuj‘‘řekl a usrkl si svého kafe. Grrrr….
Království za kafe!!!
„Budu‘‘odpověděla jsem a sundala z věšáku bundu a navlékla si jí. Pak na
řadu přišly boty a vyšla jsem ven. Po dvou týdnech konečně venku!
Charlie došel ke dveřím a opřel se o rám.
„Opravdu chceš jít do školy už dneska? Vážně je ti natolik dobře, abys
tam šla?‘‘dělal si starosti.
„Vážně‘‘odpověděla jsem a usmála se. Přiskočila jsem k němu a dala mu
pusu na tvář.
„Měj se, tati‘‘rozloučila jsem se a spěchala ke svému autu. Nejdřív,
jako vždy jsem ho pohladila po kapotě a až pak otevřela dveře. Tolik se
mi po něm stýskalo…
„Ahoj, Bell‘‘rozloučil se se mnou táta a šel zpátky dovnitř. Já nasedla
do auta a vzala si pás. Nastartovala jsem motor a pustila si rádio.
Hráli tam docela pěknou, chytlavou písničku, ale název mi byl neznámý.
Jela jsem docela normální rychlostí. Přece jen mi zbývala fůra času…
Nakonec jsem dojela až k nemocnici, kde jsem na parkovišti nechala auto
a šla dovnitř. Znovu jsem si vybrala radši schody, než výtah. Vyšlapala
jsem až do druhého patra a šla k recepci. Seděla tam paní ve středních
letech a něco dělala s kartami pacientů.
„Dobrý den…‘‘ pozdravila jsem a počkala, až ke mně vzhlédne. Karty
odložila na stůl a podívala se na mě.
„Dobré ráno… vy budete slečna Swanová, že? Pan doktor Cullen je ve své
kanceláři, můžete jít za ním…‘‘řekla a znovu se věnovala kartám.
„Děkuju…‘‘řekla jsem a zamířila si to k Carlisleově kanceláři. Konečně
jsem našla jeho dveře a zaklepala jsem. Čekala jsem chvíli na chodbě,
než se dveře konečně otevřely.
„Bello!‘‘pozdravil mě Carlisle a udělal mi místo, abych mohla projít.
„Ahoj, Carlisle…‘‘pozdravila jsem a posadila se do křesla, které tam
měl.
„Takže ty už vážně jdeš do školy?‘‘zeptal se a posadil se naproti mně.
Já jenom kývla na souhlas.
„Tak si sundej bundu, naposledy tě vyšetřím…‘‘řekl mi a já uposlechla.
Sundala jsem si bundu a on ke mně přistoupil. Nejdřív poslouchal moje
srdce a potom přešel k mému rentgenu ze včerejška.
„Už to vypadá dobře… Počkej, ještě mi ukaž krk‘‘řekl a vrátil se ke mně.
Vzal mě za bradu a já otevřela pusu a vyplázla jazyk. Chvíli mi hleděl
dovnitř a potom řekl.
„No máš to ještě trochu zarudlé… Co kašel?‘‘zeptal se.
„Už je to dobré… Nebolí to… Dýchat u toho můžu‘‘odpověděla jsem a on si
přikývl.
„Trochu si dělám obavy o tu vaší taneční soutěž. Jsi si jistá, že tam
chceš jet?‘‘zeptal se.
„No samozřejmě‘‘řekla jsem ihned. Jak už jsem jednou řekla. Té soutěže
s Edwardem se prostě nehodlám vzdát.
„Vždyť jste toho ještě moc nenatrénovali…‘‘namítl.
„Můžeme improvizovat…‘‘odpověděla jsem a on si povzdechl.
„No… Už to vypadá vážně dobře… Máš ještě nějaké prášky?‘‘
„Ještě tam jsou asi jen do konce týdne…‘‘odpověděla jsem.
„Dobře, tak je ještě dober a potom už tě nebudu trápit…‘‘usmál se na mě.
Já přikývla a znovu si navlékla bundu. Už jsem chtěla jít, než jsem si
vzpomněla na tu nejdůležitější otázku.
„Jo, Carlisle‘‘oslovila jsem ho, když jsem byla skoro u dveří a otočila
se na něj.
„Ano?‘‘odpověděl, ale něco mi zapisoval do karty.
„Už můžu pít něco normálního??‘‘zeptala jsem se zoufale. Uchichtl se a
podíval se na mě.
„Co je podle tebe normální?‘‘zeptal se.
„Kafe!‘‘řekla jsem, jako kdyby to bylo nad slunce jasné.
„No… Budiž… Ale nepřežeň to moc… Max. dvě za den, ano?‘‘
„No jasně!‘‘vypískla jsem a měla jsem strašnou radost. Přiskočila jsem
k němu a přátelsky ho objala.
„Díky!‘‘zvolala jsem a vracela se ke dveřím.
„Nemáš zač‘‘řekl, ale jen těžko zadržoval smích.
„Tak ahoj‘‘rozloučila jsem se a vyšla zpět na chodbu a posléze ven
z nemocnice. Nasedla jsem zpátky do auta a vyjela z parkoviště. Jela
jsem znovu přes celé Forks až ke škole. Proč musí být škola daleko od
nemocnice přes celé Forks?
Když jsem přijela ke škole, už tam bylo docela dost lidí. Vyhlédla jsem
si Angelu a zaparkovala hned vedle ní. Také jsem se podívala všude
kolem, ale
jeho
Volvo jsem nikde nezahlédla. Vystoupila jsem z auta a tašku si hodila na
jedno rameno. Když mě Angela zahlédla, hned ke mně běžela.
„Bello! Co že už dneska?‘‘zvolala radostně a objala mě.
„Začalo se mi stýskat po školním prostředí…‘‘zažertovala jsem a společně
jsme se zasmáli. Angela se ode mě odtrhla a táhla mě ke škole. Dovedla
mě co nejdál od dalších studentů a posadili jsme se na lavičku.
„Bello, jak je to s tím vaším tancováním? Molinová už začala shánět
náhradní pár, když jsi chyběla… A Edward byl… Nevím… Vypadal, jako kdyby
nechtěl, aby jel někdo jiný místo vás, ale nic s tím neudělal… Mluvil
s tebou?‘‘zeptala se mě. Udeřila na bolavé místo a já si povzdechla.
„Ne, nic mi neřekl… Za celou dobu, co jsem byla nemocná, se mi neozval a
ani se za mnou nebyl podívat…‘‘řekla jsem smutně.
„Jé, to je mi líto… Ale tady ve škole mi připadal… Víš, první týden, co
jsi onemocněla, tady nebyl vůbec… Ale potom, chodil tady jako tělo bez
duše, dokonce se trochu přestával bavit i s rodinou…‘‘odpověděla.
„Cože?‘‘vyjekla jsem. Proč by nebyl ve škole? Budu se na to muset někoho
zeptat. Třeba Alice nebo Emmetta.
Jeho
se asi neodvážím… Angela jenom přikývla. V tu chvíli zazvonilo. Měla
jsem matiku společně s Angelou a Alicí. Obě jsme se zvedli a vyrazili do
třídy. Jakmile jsem procházela uličkou směrem ke svému místu, kde už
seděla Alice, Alice rychle vstala a šla mi naproti.
„Bello!‘‘zvolala a rychle mě objala.
„Páni, jsem tak ráda, že už jsi v pořádku!‘‘pokračovala a stále mě
drtila ve svém obětí.
„Taky tě ráda vidím, Alice…‘‘řekla jsem radostně. Měla jsem radost
z toho, jak hezky mě přivítala zpět. Obě jsme došli k naší lavici a
posadili se. Já si vytáhla učebnice a opřela se o židli.
„Už je ti líp?‘‘zeptala se Alice a zírala na mě.
„Ano, dnes ráno jsem byla za Carlisleem… On byl vlastně z vaší rodiny
jediný, kdo se na mě přišel občas podívat‘‘řekla jsem mrzutě. Moje
původní dobrá nálada byla tatam, když jsem si na tohle vzpomněla. Alice
si povzdechla…
„Bello, já chtěla přijít už tolikrát-a nejenom já… Ale vždy do toho něco
vlezlo, anebo jsme nemohli… Kdyby tady nebyla Salo--…Ne, promiň… Vážně
mě to mrzí‘‘řekla a o její upřímnosti se nedalo pochybovat.
„Kdo je to ta Salome?‘‘nedalo mi to.
„On
ti to ještě neřekl?‘‘zeptala se překvapeně. Dobře jsem věděla, koho
myslí.
„Neřekl mi ani slovo…‘‘řekla jsem. Alice si jen povzdechla…
„V tom případě ti to nemůžu říct, promiň… Salome… Není zrovna jedna
z těch dobrých osobností… Promiň, víc ti říct nemůžu, to může jedině
Edward… Ale prosím tě, Bello. Nenuť ho do toho a nevytahuj to na něj
hned, dej mu čas… Snaž se dnes vyhnout tomuhle tématu, když budeš s ním,
prosím tě…‘‘řekla a upřela na mě prosebný pohled. Přikývla jsem a
snažila se pousmát. Ani jsem si neuvědomila, že Polly už je ve třídě a
začala hodinu.
„Je ve škole?‘‘zeptala jsem se, ale dívala se při tom na tabuli.
„Ano, je‘‘odpověděla Alice a napodobila mě. Nevěděla jsem, jestli se mi
ulevilo, anebo ještě víc znepokojilo… Nakonec jsem jen pokývala hlavou
a na chvíli věnovala pozornost Polly, která vysvětlovala novou látku…
Po hodině jsem rychle vstala z místa a začínala si balit věci.
„Spěcháš?‘‘zeptala se Alice, když si toho všimla.
„Ano, jdu si koupit kafe… Celou tu dobu, co jsem byla nemocná, jsem
nemohla pít nic jiného než čaje… Až dnes mi Carlisle povolil kafe‘‘řekla
jsem, abych jí to vysvětlila. Alice se jen od srdce zasmála a rozloučila
se se mnou, protože už jsem vybíhala ze třídy. Jakmile jsem opustila
třídu a zamířila si to doprava směrem k bufetu, narazila jsem do
chladného těla. Vzhlédla jsem a uviděla ten obličej, který mi tolik
chyběl.
„Ahoj‘‘rozesmál se a pozdravil mě.
„Ahoj‘‘pousmála jsem se.
„Kam ten spěch?‘‘zeptal se.
„Do bufetu - musím si konečně koupit kafe‘‘objasnila jsem.
„Chceš doprovod?‘‘zeptal se a já nemohla jinak, než přikývnout. I když
jsem se celou tu dobu bála, že bude stejně nepříjemný jako tehdy v autě,
s ním mi to šlo samo, být klidná a povídat si. Úplně zapomenout na
všechno, co se stalo… Ale i na něm bylo vidět, jak je nesvůj. Sice se
smál a snažil se působit příjemně, ale nesmál se očima… Jako kdyby na
prvním místě teď byla obezřetnost, strach… Šel celou dobu vedle mě až
k bufetu. Už jsem si chtěla jít stoupnout do fronty, ale on mě zadržel.
„Nech mě, abych ti to koupil…‘‘řekl a postavil se do fronty sám tak
rychle, že jsem ani nestihla nic namítnout. Takže jsem si jen dala ruce
v bok a čekala. Koupil mi kafe a šel zpátky ke mně. Podal mi ho a já se
hned, celá nedočkavá, napila. Jaká to byla úžasná změna! Nakonec to
dopadlo tak, že jsem ho vypila na ex. On se mi jen zasmál a doprovodil
mě až k učebně, kde jsem měla další hodinu.
„Mohli bychom si po škole promluvit?‘‘zeptal se najednou vážným hlasem.
Ztuhla jsem, ale přikývla jsem.
„Musíme se dohodnout přece s Emmettem, kdy nám předvede to svoje číslo
na ledě, když jsme podvodem vyhráli sázku‘‘uchichtl se a já se pokusila
o totéž. Ovšem u mě to spíš vypadalo jako křeč.
„A musím ti potom taky něco říct…‘‘řekl a znovu byl plný vážnosti. Vážně
jsem přikývla a vešla do třídy. Emmett zase seděl v naší zadní lavici, a
jakmile jsem vešla do dveří, jenom se na mě díval, ale nemluvil. Bylo mi
to divné…
„Ahoj, Emmette‘‘ pozdravila jsem ho, když jsem si připravila na hodinu.
„Ahoj, Bell‘‘pozdravil mě smutně.
„Copak se stalo našemu Emmettkovi?‘‘škádlila jsem ho a dala mu ruku na
rameno. On si jen povzdechl.
„Rose se se mnou nebaví…‘‘řekl smutně.
„A pročpak?‘‘zeptala jsem se, stále zadržujíc smích.
„Protože jsem jí řekl, že žena je nejpřijatelnější omyl
přírody‘‘odpověděl. Trochu jsem se nasupila…
„A ona se naštvala a řekla mi, že láska sice hory přenáší, ale že
s blbostí nehne…‘‘to už jsem se neudržela a vyprskla smíchy. On se na mě
smutně podíval a objal mě. Dal mi hlavu na rameno a začal… vzlykat?
„Bellooooohohohoooo‘‘začal smutným hlasem, ale nevydržel to stejně jako
já a začal se smát. Odtrhl se ode mě a oba dva jsme se smáli, až jsme se
za břicha popadali. Teda, dokud já jsem nezačala kašlat. Emmett přestal
stejně rychle.
„V pohodě, Bello? Klidně tě bouchnu do zad‘‘řekl a já nemohla poznat,
jestli to myslí vážně, anebo je to sranda.
„Ne, dobrý, Emmette‘‘řekla jsem rychle a znovu se pousmála. Kašel mě
přešel, ale stále mě po tom chvíli škrábalo v krku víc než normálně.
Zrovna v tu chvíli vešla do třídy učitelka a zahájila hodinu angličtiny…
Hodina s Rosalií utekla hrozně rychle. Prohodili jsme pár slov, ale
nijak hlouběji jsme se nebavili, i když bychom obě hodně chtěli.
Okolnosti a moje neznalost pravdy v nám tom neuvěřitelně bránila… kde
jsou ty nádherné Clevelandovské časy, kdy jsme byli jen já, Rosalie a
Alice? Věděla jsem moc dobře, kde ty časy jsou. Jediné místo, kde ještě
zůstávají je má paměť. Vzpomíná někdo na ty časy stejně tak často jako
já? Myslí na ně ještě vůbec někdo kromě mě?
„Bello, vnímáš?‘‘zatřásla se mnou Angela a já se vrátila zpátky do
reality. Stáli jsme frontu na oběd a já už byla skoro u okýnka. Vzala
jsem si na tác kafe a toasty. Neměla jsem náladu to přebírat a půl
hodiny si rozmýšlet, co si dám, takže jsem nakonec vzala to první, co mi
přišlo pod ruku. Angela to udělala naprosto stejně a vydali jsme se
hledat volný stůl, kam bychom si mohli sednout. Nakonec jsme ho našli,
byl vzdálený přes celou jídelnu od
jejich
stolu, za což jsem byla trochu ráda. Posadili jsme se a chvíli mlčky
jedli a zírali po jídelně. Já se snažila dívat se všude možně, jen ne
k jejich stolu.
„Bello, co to s tebou zase je?‘‘ptala se starostlivě Angela naproti mně
a upřela na mě svůj pohled. Povzdechla jsem si.
„To nic není, Ang… Jen se myšlenkama toulám někde úplně
jinde…‘‘odpověděla jsem a snažila se o normální tón.
„Nemyslím teď… Co se to s tebou děje od té doby, kdy jsi onemocněla?
Dřív jsi mi říkala všechno, ale o tom tvém záhadném onemocnění nevím
vůbec ni…‘‘postěžovala si.
„Není to nic veselého…‘‘řekla jsem a snažila se z toho vykroutit.
„Já to přežiju‘‘ujistila mě a čekala. Nemělo cenu se s ní hádat.
Povzdechla sjem si a začala vyprávět.
„Před dvěma týdny jsme s Edwardem jeli do Port Angeles, nacvičovat ty
tance na tu soutěž…‘‘začala jsem a postřehla, jak se Angela usmívá víc
doširoka.
„Nacvičovali jsme ty tance několik hodin… Potom jsme se sbalili a šli na
oběd do restaurace. Bylo pěkně, nechtělo se mi převlíkat, takže jsem na
sobě měla taneční sukni a tílko. Jak jsem řekla, šli jsme na oběd, kde
se s Edwardem snažila flirtovat jedna servírka… On jí ale dal najevo, že
nemá zájem…‘‘povzdechla jsem si a upřela oči na svůj tác.
„No vidíš!‘‘zvolala nadšeně Angela. Zmučeně jsem se na ní podívala a jí
zmrznul úsměv na tváři.
„Po obědě jsme si vyrazili do La Push. Nejdříve jsme se procházeli po
vesnici, ale potom mě Edward vzal k oceánu. Blbli jsme ve vodě, povídali
si, jako zamilovaný pár jsme se ruku v ruce procházeli po pláži a
užívali si slunný den. Nakonec jsme našli jeden útes, ze kterého jsme
sledovali západ slunce stejně jako v Clevelandu…‘‘pokračovala jsem.
Angela se stále usmívala.
„No a dál?‘‘nabádala mě.
„Nebudu zacházet do detailů… Prostě jsme se políbili, ale vyrušilo nás
zazvonění… Edward vytáhl mobil a zvedl to. Byla to Alice. Byla
vystrašená a mluvila o něčem, jako že přijela nějaká Salome a že Edward
musí hned domů. Edward ztuhl a ihned mě táhl zpátky k autu. Celou dobu
mi drtil ruku nehoráznou silou a nepromluvil na mě jediné slovo. Byla
jsem z toho zoufalá… Nakonec mě vysadil u mě doma a odjel. Já se skácela
na verandě a seděla tam v dešti do té doby, než přijel Charlie. Promrzla
jsem. Charlie mě vzal do pokoje a myslel, že budu mít dost rozumu na to,
abych si ze sebe to mokré oblečení stáhla a šla se osprchovat… Já ale
tolik rozumu neměla, bylo mi to jedno. Natáhla jsem se v těch mokrých
věcech na postel a zírala do stěny. Nakonec mě přemohl hrozný kašel, že
Charlie vyběhl nahoru a sám mě dotáhl do koupelny, kde jsem nakonec
vlezla do té sprchy a trochu se ohřála. Když jsem vylezla z koupelny,
slyšela jsem, jak Charlie telefonuje s Carlislem. Asi za deset minut
Carlisle přijel k nám a vyšetřil mě… Řekl mi, že mám buď zápal plic,
anebo zánět průdušek. Naštěstí jsem vyfasovala to druhé… Chtěl mě odvézt
do nemocnice, ale já si postavila hlavu, že se vyléčím doma. Nakonec
Carlisle souhlasil a dovážel mi antibiotika a bral mě do nemocnice, jen
na rentgeny. Ale za celou tu dobu, co jsem byla nemocná, se na mě nikdo
z Cullenových ani nepřijel podívat, nikdo nezavolal, jako kdybych byla
vzduch… Jsem si jistá, že by ani Carlisle, kdyby mě neléčil… Každý den
jsem čekala, jestli se u mě v pokoji objeví někdo z nich, ale vždy
přišel jen Charlie s tím hnusným čajem, který jsem musela pít… A tak
jsem přežila ty dva týdny, až se můj stav zlepšil a já konečně mohla do
školy… Ještě to není ideální, ale už je mi natolik dobře, abych mohla
být tady…‘‘dovyprávěla jsem a smutně se pousmála. Zvedla jsem hlavu,
abych viděla Angelu, ale ta se mračila.
„Syčák‘‘zašeptala a zlobně se obrátila směrem, kde byl jejich stůl a kde
seděli. I když jsem chtěla, nic jsem nenamítala, protože jsem věděla, že
Angela má asi pravdu… Takže jsem si nakonec znovu povzdechla a napila se
kafe. Dnešní dávku už mám vyčerpanou.
„Být tebou, nebavila bych se s ním‘‘řekla mi a vážně se na mě podívala.
„Po škole se mnou chce mluvit…‘‘řekla jsem tiše.
„Cože? Bell, že mu znovu neskočíš na špek, viď? Zbytečně se kvůli němu
stresuješ‘‘dělala si starosti a já se na ní usmála.
„Chceme se jen dohodnout s Emmettem, kdy splní sázku‘‘odlehčila jsem
téma a zasmála se. O tom, co mi chtěl ještě říct Edward, jsem radši
pomlčela. Vlastně, já sama nevím, co mi chce říct… Rychle jsem očima
přeběhla jídelnu a zastavila se až u jejich stolu. Edward divoce
gestikuloval s Alicí. Vypadalo, že se o něčem dohadují, což u nich byl
ojedinělý případ. Oba divoce rozhazovali rukama, až to Alice vzdala a
opřela se lokty o stůl a střetla se s mým pohledem. Rychle jsem ho
odvrátila, ale stihla jsem si všimnout, jak se na mě smutně usmála.
Znovu jsem si povzdychla a na chvíli pustila mysl na procházku, než mě
znovu vytrhla Angela.
„Půjdeme?‘‘zeptala se a můj nepřítomný výraz přehlížela. Rychle jsem do
sebe vylila zbytek kafe a přikývla jsem. Vstali jsme od stolu a šli
vrátit tácy. I když bylo pět minut před začátkem vyučování, jídelna byla
ještě poměrně plná. S Angelou jsme se vydali na cestu ke třídě, kde jsme
měli mít biologii a já se opět psychicky připravovala na setkání s ním.
Angela se na mě sem tam povzbudivě usmála, ale jinak mi nevěnovala moc
pozornosti. Její postoj vůči Edwardovi se teď asi trochu změnil… Vešli
jsme do třídy a já si šla rychle sednout do zatím prázdné lavice. Ani
jsem si pořádně nestihla připravit věci, když vstoupil do třídy. Šel
pomalu k naší lavici, svoji bundu v jedné ruce a tašku přes rameno. Dala
jsem si zbytek věcí na stůl a pohodlně se opřela o opěrátko židle, i
když jsem seděla jako na jehlách.
„Ahoj‘‘pozdravil mě, když si sedal na svoje místo vedle mě.
„Ahoj‘‘odpověděla jsem mu mrzutě na pozdrav.
„Hele, Bell, vím, že—‚‘‘začal, ale já ho přerušila.
„Edwarde…‘‘zašeptala jsem zoufale. „Nech toho… Teď ne‘‘dokončila jsem a
zmučeně se na něj podívala. Přes obličej mu přejela vlna smutku, ale
nakonec přikývl a otočil se směrem k tabuli. Já znovu hlasitě vydechla a
očima jsem vyhledala Angelu. Nejdříve se dívala na mě a smutně se
usmála, ale potom očima přejela k Edwardovi a zamračila se. Zrovna v tu
chvíli vešel do třídy učitel a nesl nějaké vzorky. Na tváři měl blažený
úsměv a křikl po nás.
„Chcete dnes psát laboratorní práci?‘‘. Ve třídě začali všichni
vykřikovat jeden přes druhého a nebylo nikou rozumět.
„Dobře, dobře… Budeme hlasovat… Kdo chce psát laborku dnes, ať se
přihlásí‘‘ porozhlédla jsem se kolem a dívala se, kdo postupně zvedá
ruce. Ruku zvedl i Edward vedle mě. Já ji držela těsně u těla… Nechtěla
jsem jí psát kvůli své dvoutýdenní absenci a ještě kvůli spolupráci s ním…
Učitel rychle přepočítal zvednuté ruce a prohlásil.
„Jak vidím, většina souhlasí… takže teď vám rozdám zadání a vzorky…
Vypracujete to ve dvojici…‘‘řekl a už začal obcházet jednotlivé lavice.
Já si povzdechla. Zákon schválnosti opět zafungoval…
„Copak? Příčí se ti to dělat se mnou?‘‘uchechtl se Edward vedle mě a já
se ještě víc zamračila.
„Není to zvláštní? Kdykoli chci být s tebou, něco do toho vleze, ale
jakmile se ti chci vyhýbat, musím s tebou psát laborku…‘‘ znovu se
zasmál.
„A to ještě nevíš, že mi přehodili poslední hodinu a budeme mít společný
tělocvik‘‘řekl a opravdu zadržoval smích. Já se od něj odvrátila a
zlobně se dívala na učitele, který právě mířil k našemu stolu se zadáním
a vzorky…