Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

15. kapitola- Je to zlé?

Pokud jsem doteď Edwarda při řízení nazývala maniakem, bláznem a cvokem, nevím, jak bych ho měla nazvat teď… Od toho telefonátu s Alicí byl jako vyměněný. Hned, jakmile mu to Alice zavěsila, vzal mě za ruku a okamžitě mě vedl pryč, zpátky. A také od té doby, co ukončila jejich hovor, mi řekl jenom dvě slova. „Musíme domů‘‘. I když jsem se ho několikrát ptala na všechno možné, co se mi ronilo v hlavě, nikdy mi neodpověděl a stále mě rychle vedl pryč z pláže směrem k autu. Celou cestu mi doslova drtil ruku, hodně to bolelo a on si to asi neuvědomoval, ale kdybych ho na to několikrát neupozornila, asi by mi jí rozdrtil. Sice několikrát stisk uvolnil, ale po chvíli mi opět ruku drtil nehoráznou silou. Netušila jsem kdo je tady, kdo je Salome, a už vůbec ne, jakou to má spojitost s Edwardem… Byla jsem skoro zoufalá… Zrovna teď se Edward řítil po silnici zpátky do Forks…

„Edwarde, kdo je tady? Kdo je Salome?‘‘zeptala jsem se. Podle mě to byla ta nejdůležitější otázka, na kterou jsem chtěla znát odpověď… V autě vládlo hrobové ticho…

„Salome je jedna…stará známá… Promiň, Bello, ale nebudu o ní mluvit a tobě do toho nic není…‘‘řekl téměř hrubým tónem. Tato slova mě zabolela, ale rozhodla jsem se raději mlčet a nedělat to ještě horší. Ač mi to bylo proti vůli, obličej mi smáčelo pár slz, které jsem ale rychle setřela… Ovšem, k mé smůle si toho Edward všiml… Natáhl ke mně ruku a chytil mě za tu moji.

„Bello, promiň, nemyslel jsem to tak… Já… prostě o ní nechci mluvit…‘‘řekl a bylo hodně znát, že se snaží použít lepší tón. Jenom jsem kývla, nebyla jsem schopná slova. Smutně se na mě podíval a propletl svoje prsty s mými. Celou dobu mi svým palcem kreslil po hřbetu ruky malinké kroužky, ale to na mě mělo snad poprvé opačný účinek. Místo toho, aby mě to uklidňovalo, jsem byla stále vystresovanější a neklidnější… Po zbytek cesty jsem raději mlčela a čekala, jestli on sám prolomí tolik tíživé ticho mezi námi… Byl stejně zamlklý, jako já…

Edward zajel na naši příjezdovou cestu. V domě se nesvítilo, takže Charlie nejspíš nebyl doma… Oba dva jsme jen chvíli seděli, než jsem ticho prolomila já.

„Vím, že je zbytečné se tě ptát, jestli chceš jít dovnitř, protože bys mi odpověděl, že nemůžeš… Takže… Bylo to moc pěkné… Ahoj, Edwarde‘‘řekla jsem a chtěla vylézt ven, než mě znovu chytl za ruku a stáhl mě zpátky. Opřela jsem se do sedadla a zírala na něj. Naklonil se ke mně a opřel si svoje čelo o mé.

„Bello, je mi hrozně líto, že to takhle muselo skončit…‘‘zašeptal. No jestli jemu to bylo líto, co teprve mě?

„Vím, že jsem ti asi ublížil, ale opravdu ti nemohu nic říct… Nezlob se…‘‘pokračoval. Na krátkou chvíli vládlo v autě opět ono hrobové ticho…

„Miluju tě…‘‘prolomila jsem ho já šeptem. Edward se jen smutně pousmál a letmo mě políbil na čelo.

„Sladké sny, Bello‘‘řekl a vrátil se zpět do své původní pozice. Mě bylo jasné, že už je nejvyšší čas odejít. Nechtěla jsem odejít, ale on si to asi přál…Vzala jsem za kliku a vystoupila z auta. Ani jsem si nevšimla, že začalo pršet. Zabouchla jsem za sebou dveře a byla šťastná, že prší, protože slzy, které ronilo nebe, skvěle maskovaly mé vlastní… Radši jsem se ani neotáčela a šla ke dveřím našeho domu. Vyšla jsem po schodech na verandu, kde už nepršelo a dovolila si se otočit. Viděla jsem akorát to, jak Edward zařadil a rychle odjížděl pryč. Ani se sem nepodíval… Sesypala jsem se na zem a opřela se o zábradlí. Seděla jsem venku na schodech pěkně dlouho, ale bylo mi to jedno. Myslí jsem se loudala mimo realitu, takže mě překvapilo to, když se mnou Charlie třásl. Vrátila jsem se zpět do reality a zjistila, že už je skoro noc a já tu sedím celá mokrá a ubrečená. Charlie mě podepřel a dovedl až do pokoje. Naštěstí se mě na nic neptal, čímž mi to hodně ulehčil…

Ze svých plánů- vlézt si do sprchy a převléct se, jsem nevykonala ani jeden a svalila se na postel v těch mokrých věcech z venku. Bylo mi naprosto jedno, že ty věci jsou mokré a že mě pěkně škrábe v krku a že se celá klepu zimou. Neobtěžovala jsem se ani přikrýt dekou. Jen jsem ležela na posteli, nechala své slzy, aby tekly dál a dál a neustále myslela na Edwarda. Co může být ta Salome zač, že se kvůli tomu tak choval? Vždy mi přece říkal všechno… No pozor! Špatně! Mohla jsem si myslet, že mi říká všechno, ale vždyť to byly lži! Tak proč?!... Co má ta Salome společného s Edwardem? Co on má společného s ní? Proti své vůli jsem se rozkašlala. Byl to pěkně chraplavý kašel, který mi rozdrásal hrdlo snad ještě víc. Ani ne za půl minuty se u mě v pokoji objevil Charlie.

„Bello!‘‘zvolal takovým tím svým otcovským hlasem, který používal hodně málo. Nevzhlédla jsem. Stále jsem hypnotizovala protější stěnu pokoje. Charlie rychle přešel ke mně a posadil se na postel. Dal mi ruku na rameno, a mě připadalo, jako kdyby v místě, kde se mě dotkl, zažehl oheň. Jeho dlaně pro mě byly tak horké…

„Oh, proboha, jsi studená jako led! Okamžitě pojď do sprchy!‘‘řekl ustaraně a zvedl mě z postele. To už jsem i částečně vnímala, že mě nese do koupelny. Postavil mě před sprchou na zem a já se musela přidržet umyvadla, abych se neskácela k zemi. Charlie rychle odběhl znovu ke mně do pokoje a přinesl mi osušku a čisté věci.

„Rychle, sundej ty mokré hadry ze sebe a vlez pod tu teplou vodu!‘‘rozkázal a odcházel z koupelny, aby mi nechal trochu soukromí. Sice s tempem šneka, ale nakonec se mi podařilo ze sebe stáhnout to tílko a sukni a vlézt si pod proud horké vody. Ze začátku jsem měla pocit, že se opařím a že ve sprše nevydržím ani minutu, ale po chvíli si moje tělo zvyklo a přizpůsobilo se. Potom jsem znovu vylezla ze sprchy a chlad se vrátil. Natáhla jsem si na sebe teplé ponožky a oblečení, které mi Charlie donesl. Opatrně jsem si vysušila vlasy a vyšla z koupelny na chodbu…

„No tak, Carlisle, vážně nevíš, co se stalo?‘‘slyšela jsem Charlieho mluvit zezdola. Potichu jsem šla blíž ke schodům, abych slyšela… Vím, že poslouchat cizí rozhovory se nemá…

„Ne, mě nic neřekla…‘‘pokračoval. Zřejmě telefonoval s Carlislem.

„Dobře… Carlisle, byl bys tak laskavý a přijel se na ní podívat? Vím, že už je pozdě, ale mám o ní strach. Když jsem přijel domů, našel jsem jí sedět venku v dešti na schodech jenom v sukni a tílku. Potom jsem jí odvedl do pokoje a myslel jsem si, že bude rozumná, převlékne se a usne, ale po chvíli, kdy se tam ozval chraplavý kašel a sýpot, vyběhl jsem k ní a našel jí ve stejném oblečení na posteli… Ihned jsem jí vyhnal do sprchy… Bojím se o ní, nevím, co mám dělat…‘‘řekl Charlie zoufalým hlasem. Chvíli bylo ticho.

„Dobře, díky…‘‘řekl jen a bylo slyšet pípnutí telefonu, jak to položil. Opatrně jsem šla po schodech dolů, ale v polovině schodů mě opět přemohl ten hrozný záchvat kašle a já se musela zastavit a čekat, až přejde. Tentokrát to bylo ještě horší než předtím v pokoji. Několikrát jsem měla hodně velké potíže, dostat do sebe vzduch. Skoro jsem se začala dávit. Charlie byl ihned u mě, ale nemohl s tím nic dělat. Jen mě konejšivě hladil po zádech, zatímco já jsem bojovala aspoň o jednu dávku kyslíku… Když záchvat konečně přešel, byla jsem v obličeji celá rudá. Na Charliem bylo jasně vidět, že si o mě dělá starosti. Vzal mě do náručí a donesl mě do obýváku na gauč, kde mě přikryl asi třemi dekami a strčil do pusy teploměr. Potom odběhl vařit čaj. Seděla jsem nehnutě celou dobu a zírala na konferenční stolek přede mnou. Nepostřehla bych, že je tu i Charlie, kdyby nevkročil do mého zorného pole… Posadil se vedle mě a třel mi rameno.

„Bell, co se stalo?‘‘zeptal se, ale na tuto otázku ode mě nedostal odpověď…

„To Edward tě nechal tam venku?‘‘zeptal se znovu, už vážněji.

„Ne!‘‘odpověděla jsem mu hned, až mi teploměr skoro vypadl z pusy. Tohle byl můj hlas????... Byl to spíš chrapot, ze kterého nebylo skoro vůbec nic slyšet. Ale musela jsem mu to říct, protože Edward za to nemohl a nemůže… Myslel si, že jdu dovnitř, to já jsem pak zůstala venku…

„Tak co se stalo?‘‘zeptal se znovu Charlie, už poněkud zoufale. Než jsem mohla začít zvažovat, co mu řeknu, vytrhlo nás zaklepání na dveře. Zřejmě Carlisle… Charlie vstal a šel ke dveřím…

Chvilku jsem seděla dál na gauči a poslouchala hlasy z předsíně.

„Díky, že jsi přijel…‘‘slyšela jsem Charlieho hlas.

„To nestojí za řeč…‘‘odpověděl Carlisle, zrovna když vcházel do obývacího pokoje, s Charliem za zády. Carlisle hned upřel svůj zrak na mě.

„Jéžiš, Bello!‘‘zanaříkal a rychle přešel ke mně. Posadil se na konferenční stolek přede mnou, přímo naproti mně. Nejdřív mi vyndal teploměr z pusy a díval se na naměřenou teplotu. Zakýval hlavou ze strany na stranu a podíval se na mě ustaraným pohledem.

„Je to zlé?‘‘ozval se Charlie, který stál nalevo od nás.

„Ještě nevím… Může to být zápal plic… Anebo v lepším případě zánět průdušek‘‘řekl Carlisle a pokračoval ve vyšetřování. Jen ve mně to hrklo… Zápal plic jsem měla jen jednou a nemám na to moc hezké vzpomínky… Nic příjemného to není… Jenom ležíte, bolí vás skoro celé tělo, pijete čaje a různé sirupy, polykáte tablety a nic neděláte… osobně jsem se modlila za zánět průdušek. Carlisle mi dal ruku na čelo a mezi obočím se mu dělala drobná vráska. Podobná se dělá Charliemu, když má obavy.

„Bello, jak dlouho jsi seděla venku?‘‘zeptal se mě Carlisle a hluboce se mi podíval do očí.

„Já nevím… Od té doby, co mě Edward přivezl do doby, kdy přijel Charlie…‘‘řekla jsem a snažila se mluvit srozumitelně, prtože přes ten můj ochraptělý hlas by asi nic nerozuměli.

„Tři hodiny…‘‘zašeptal si zastrašeně Carlisle a znovu se na mě podíval. Potom mě vybalil z dek a začal zkoumat, jak dýchám. Dýchala jsem přesně, jak říkal, zhluboka, ale při každém nádechu mě štíplo v krku a vydávalo to takový hrozný zvuk… Carlisle poslouchal mé srdce a potom si uklidil svoje náčiní.

„Teď, Bello. Možná to bude nepříjemné a bude to bolet, ale zkus zakašlat…‘‘řekl a obezřetně mě pozoroval. Vrhla jsem na něj ustrašený pohled, ale nakonec jsem se odhodlala a pokusila se zakašlat. I tento nevinný pokus se zvrtl v hrozný záchvat kašle, podobný tomu na schodech. Bojovala jsem o každý nádech, který by mi do plic dostal aspoň trochu kyslíku, ale potom mě z toho bolely plíce ještě víc. Pokaždé, když to vypadalo, že už bude konec, spustilo se to nanovo a já se jen modlila za to, aby to přestalo. Po nekonečně dlouhé chvíli už jsem mohla dýchat trochu svobodněji… Charlie i Carlisle na mě zírali s obavami v očích.

„Bello, tohle je na nemocnici!‘‘řekl rozhozeně Carlisle.

„Cože?!‘‘vyjekla jsem. V krku mě zabolelo ještě víc. Ale do nemocnice jsem rozhodně nechtěla!

„Je mi líto… Ale nevypadá to dobře…‘‘řekl a smutně se pousmál.

„Carlisle, prosím! Já chci být doma! Slibuju, že budu vše dělat, jak mi nařídíš, půjdu do nemocnice na jakékoliv vyšetření, ale jen mě tam neposílej!‘‘prosila jsem naléhavě. Carlisle se na mě chvíli nerozhodně díval a založil si ruce na hrudi.

„Prosím…‘‘zkusila jsem to znovu.

„Bello, pokud je nemocnice neodkladná,--‚‘‘vložil se do toho Charlie, ale Carlisle ho přerušil.

„Teplé ponožky, teplé oblečení, čaje, léky, postel!‘‘diktoval vážně.

„Díky‘‘usmála jsem se na něj a přikývla na znamení toho, že všechno dodržím.

„Bello, je to jen na tvé nebezpečí. Pokud se ti stav zhorší, do nemocnice půjdeš-a to kdybych tě tam měl dotáhnout! Teď půjdeš spát a ráno ti sem dovezu antibiotika, které budeš brát na minutu přesně! Pokud se to do týdne nezlepší, už dělat kompromisy nebudu!...‘‘řekl vážně a zkoumal mě pohledem.

„Dobře… Přijímám‘‘řekla jsem a usmála se. Byla jsem ráda, že nemusím do nemocnice. Do pokoje s bílými, hodně traumatizujícími stěnami, otarvným pípáním přístrojů, do světa hadiček a jehel, rentgenů a zápachem farmaceutických výrobků… Carlisle si mě ještě jednou, doufala jsem, že už naposledy, přeměřil pohledem a zvedl se. Charlie se otočil ke dveřím, že Carlislea vyprovodí.

„Carlisle!‘‘zvolala jsem ještě nakonec. Otočil se na mě a vyčkával…

„Vy máte návštěvu?‘‘nedalo mi to a musela se zeptat. Jakmile jsem vyslovila tuto otázku, Carlisle ztuhl.

„Ehm… Ano…‘‘odpověděl. S touhle odpovědí jsem nebyla spokojená. To mi nikdo nemohl nic říct? Nic víc?... Byla jsem zvědavá, ale rozhodla jsem se do toho dál nerýpat… Nakonec jsem jenom kývla.

„Pozdravuj Esme… A zbytek rodiny…‘‘řekla jsem jen nakonec a znovu se opřela a přitáhla si deku víc nahoru.

„Měj se, Bello. Zítra ti dovezu ty léky…‘‘řekl a šel s Charliem do předsíně. Slyšela jsem,jak se rozloučili a za chvíli Charlie zabouchl dveře a šel zpátky ke mně. V obličeji měl směsici různých pocitů. Strach, obavy,ale i zlost.

„Do postele!‘‘rozkázal znovu tím svým otcovským hlasem a já nemohla jinak, než uposlechnout. Vzala jsem ty tři deky s sebou a slyšela, jak Charlie pochoduje za mnou. Došla jsem až do pokoje, kde jsem stáhla peřinu a lehla si. Nejdříve jsem se zabalila do dek a potom mě Charlie přikryl ještě peřinou. Čekala jsem, že odejde, on se ale místo toho posadil na kraj postele a hladil mě po rameni.

„Povíš mi, co se stalo?‘‘zeptal se. Věděla jsem, že mě do ničeho nechce nutit. Vždy, když jsem mu něco nechtěla říct, bral to na vědomí a víc se v tom nešťoural. Ale já mu to chtěla říct. Musela jsem mu to říct…

„Ráno jsme s Edwardem jeli do Port Angeles, kde jsme nacvičovali ty tance na tu soutěž. Potom jsme si vyrazili na oběd a po obědě jsme si to zamířili do La Push. Procházeli jsme se nejdřív jenom po městě, ale potom jsme došli až k oceánu. Nejdřív jsme se jen tak dívali do dáli do vody, ale potom jsme si sundali boty a vodou jsme oba šli podél oceánu až k jednomu pahorku. Mezitím jsme se ještě oba vyváleli ve vodě… K tomu pahorku jsme došli těsně před západem slunce. Stáli jsme tam a znovu to slunce sledovali, stejně jako v Clevelandu. Edwardovi potom zavolala Alice, že mají návštěvu, že má jet domů. Tak jsme vyrazili domů… Edward byl celou dobu zamlklý a… divný. Vysadil mě doma a jel domů. Já, ani nevím proč, jsem se sesunula na podlahu a seděla tam v dešti… To je celé…‘‘řekla jsem.

„A to ti nebyla zima?‘‘ptal se pochybovačně.

„Ne… Nevnímala jsem chlad… Přemýšlela jsem, už ani nevím nad čím…‘‘odpověděla jsem.

„Achjo, Bello… Mám já to s tebou trápení‘‘uchichtl se a já musela s ním. Trochu jsem se potom zakuckala, ale dalo se to přežít.

„Chceš donést ten čaj?‘‘zeptal se potom a odhrnul mi vlasy, které by mi každou chvílí spadly do obličeje.

„Jo, asi jo…‘‘zamumlala jsem. Charlie se zvedl a šel dolů. Já zavřela oči a víc se zachumlala do polštáře a dek. Uslyšela jsem zavrzání dveří, ale moje víčka byla moc těžká, než aby se hnula a podívala se na nově příchozího, i když jsem věděla, že je to Charlie. Uslyšela jsem, jak odložil hrnek vedle na noční stolek a potom jeho rty na čele.

„Dobrou, Bell‘‘zašeptal a odcházel. Po chvíli jsem v pokoji byla sama a poslouchala to ticho. Po chvíli mě přepadla velká únava a já upadla do hlubokého spánku…

*           *           *

„No tak, Edwarde, řekni mi to!‘‘prosila jsem ho, ale on se jen pobaveně usmíval. Celou dobu jsem ho nutila mi říct, co si o mě šuškali nějací kluci ze školy, když mě viděli první týden. Edward to pojmenoval jako „Klučičí tajemství‘‘ a odmítal mi to říct. Byli jsme na pláži v La Push a kráčeli bosky ruku v ruce k nedalekému útesu.

„Nic ti neřeknu…‘‘řekl takovým tím tónem, který nepřipouštěl námitky.

„Proč mi to nechceš říct?‘‘zastavila jsem a natočila ho proti sobě. On se znovu zasmál a naklonil se ke mně. Nosem se mi otřel o spánek a potom mi zašeptal do ucha.

„Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít‘‘. Já se neudržela a začala se strašně smát. Nejdřív na mě koukal dost vyjeveně, ale potom se začal smát se mnou. Potom ale zvážněl a díval se na mě. Trochu mě to vyvedlo z míry, takže jsem se hned přestala smát a zírala na něj.

„Děje se něco?‘‘musela jsem se zeptat. Nic neřekl, jen mě otočil zády k vodě a záludně se na mě usmíval. Co to na mě chystá?! Až když jsem ucítila, jak nám voda opět ochladila kotníky, jsem pochopila. Rychle mě zvedl ze země a utíkal se mnou do vody. Postavil mě, až když jsem měla vodu skoro u pasu. Najednou jsem ucítila vlnu, které jsme stáli v cestě, a ta mi zamokřila celé tričko. Edward na tom nebyl o nic líp. Když viděl můj výraz, začal se strašně smát.

„Ty jsi tak hrozný!‘‘zaječela jsem a začala po něm stříkat vodou. On se smál ještě víc a jeho smích byl nakažlivý, takže jsem se k němu přidala. Chvíli jsme tam po sobě takhle cákali voddou, než mě povalil na zem. Leželi jsme na mokrém posku a stále se smáli. Přišla další vlna a ta nás opět zmáchala. Edward se jen usmál a rychle mě políbil na rty…

„Nádhera, že?‘‘uslyšela jsem jeho hlas u svého ucha, když slunce zapadlo za horizont a byla skoro tma. Stál asi dva kroky za mnou, nedotýkal se mě, tak jak jsem byla zvyklá.

„Ano‘‘řekla jsem a usmála se. Stála jsem na samém kraji útesu a dívala se na západ slunce. Opatrně jsem se otočila a podívala se mu do tváře. Vyděsilo mě to úplně stejně, jako předtím v Port Angeles. Ty jeho oči! Zase změnily barvu! Bála jsem se a udělala dva kroky zpátky. Uslyšela jsem jen jeho zděšený výkřik „Bello!!!! Ne!!!‘‘ a až potom si uvědomila, že ten druhý krok zpátky byl do prázdna a já padám z útesu dolů, do hlubin oceánu…

„Áááááááááááá!!!!“zaječela jsem a vymrštila se na posteli do sedu. Jen sen, opakovala jsem si v duchu. Jen sen… Sen, který se mi opakuje každou noc od té doby, co jsem onemocněla. Zrovna dnes už jsem mohla jít konečně do školy. Skoro tři týdny jsem musela ležet zabalená v přikrývkách, pít čaje a polykat tablety… Naštěstí pro mě se to vyvinulo dobře. Neměla jsem zápal plic, ale jen zánět průdušek. A díky tomu, že jsem dodržovala přesně Carlisleova pravidla a nařízení, jsem se docela rychle vyléčila a hlavně jsem nemusela do nemocnice. Hrozně moc jsem se těšila do školy. Na Angelu, která mě hodně často navštěvovala… Na Cullenovi, na Edwarda… I když ani jeden z jejich rodiny, kromě Carlislea, mě po celou dobu nemoci nenavštívil… Bude se mnou Edward mluvit? Bude se chovat normálně?... Nezbývá, než doufat. Otráveně jsem vylezla z postele a šla do koupelny, začít nový školní den…