Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

14. kapitola- La Push

S Edwardem jsme vyšli z restaurace ruku v ruce asi okolo druhé. Přišli jsme k jeho autu a on mi galantně podržel dveře, abych si mohla sednout. Ale já stála jako socha a jen jsem se na něj křenila.

„Co je?‘‘zeptal se pobaveně a zmateně.

„Co kdybych řídila já? Mohl by sis trošku odpočinout…‘‘navrhla jsem mu a usmívala se stále víc.

„Já nejsem unavený‘‘namítl a pobaveně se usmál.

„Nebooj, nezničím ti ho…‘‘stále jsem prosila.

„Ale co když jo?‘‘namítl a usmál se.

„No táák, Edwarde… Přece mi nezkazíš radost…‘‘řekla jsem a ještě více se usmívala.

„A když jo?‘‘zeptal se uličnicky a zabouchl dveře a já se o ně opřela. On si dal ruce z obou stran mých ramen a nakláněl se ještě více ke mně.

„Budu tě vydírat…‘‘řekla jsem tvrdě.

„Vážně? A čím ty bys mě mohla vydírat?‘‘začal se smát a ještě více se ke mně naklonil. Ale já to měla setsakramentsky vymyšlené… Abych tomu dodala na efektu, rukama jsem se mu obmotala kolem krku a přitáhla si ho ještě blíž. Ucítila jsem, jak jeho ruce spadly ze dveří auta a teď mě držel kolem pasu, stále zmenšijíc tu mezeru mezi námi… Abych byla správná mrška objala jsem ho a zašeptala mu do ucha…

„Řekněme, že bych zrušila to, na čem jsme se dohodli… Dobře, můžeš řídit, ale potom se budeme po pláži procházet jen jako kamarádi…‘‘zašeptala jsem mu něžně do ucha. Ucítila jsem jeho rty na svém krku…

„To bys neudělala…‘‘zašeptal mi do ucha, stejně jako já předtím jemu.

„Myslíš?‘‘zachechtala jsem se uličnicky a trochu se od něj odtáhla, abych mu viděla do obličeje.

„Máš to pěkně vymyšlené…‘‘zašeptal a usmíval se.

„Já vím‘‘pronesla jsem hrdě a víc se k němu tiskla. Naše rty se téměř dotýkaly…

„Tak půjčíš mi ty klíče?‘‘zachechtala jsem se a dívala se mu do očí z asi pěticentimetrové vzdálenosti. Najednou jsem ucítila, jak mě jednou rukou pustil a sáhl si do zadní kapsy kalhot. Povzdechl si a klíče mi dal… Vzala jsem si je od něj a zakřenila se.

„Díky!‘‘zvolala jsem a už se vydala na cestu na stranu řidiče, ale on mě zarazil. Obmotal mi ruku zezadu kolem pasu, znovu mě natiskl na dveře auta a téměř hrubě mě políbil. Musela jsem se zachechtat a on se ke mně po chvíli přidal.

„Přece si zasloužím nějakou odměnu, ne?‘‘ řekl na vysvětlenou a mrkl na mě. Já se znovu usmála a znovu pokračovala na místo řidiče. Tentokrát mě nechal jít a sám nasedl do auta…

„Na to, že jsi dcera policisty, nejezdíš moc podle dopravních předpisů…‘‘poškleboval se, když jsme se hnali asi stovkou po silnici vedoucí do La Push. Byli jsme asi v polovině cesty… Zakřenila jsem se na něj, ale nijak zvlášť jsem to nekomentovala. Takhle mě totiž škádlil celou cestu…

Nakonec jsme konečně dojeli na místo. Ovšem přes Forks jsem jela normální, povolenou rychlostí. Nechtěla jsem, aby nám tento krásný den zkazila nějaká „krásná“ pokuta od policie. Ale za Forks už jsem opět jela skoro jako šílenec… Skoro jako Edward… Celou cestu měl ten cvok vedle mě nějaké komentáře k mé jízdě a mému řízení. Cestou nazpátek mu to oplatím, slibovala jsem si v duchu. Nakonec jsme vystoupili z auta, které jsme zaparkovali na jediném parkovišti, které jsme tady v La Push našli. Edward byl venku jako první a počkal na mě s rukama v kapsách před autem. Já se nějakým způsobem pokusila zamknout jeho auto a šla k němu. Jakmile jsem byla u něho, věnoval mi jeden z těch svých neodolatelných úsměvů, takže jsem nemohla jinak, než mu úsměv oplatit.

„Chytej“řekla jsem najednou a vyhodila klíče od auta do vzduchu směrem k němu. Jeho ruka se vyšvihla proti klíčům tak rychle, že jsem ji skoro nezahlédla, a klíče zachytila.

„Super postřeh“pochválila jsem ho. Jen se na mě ještě víc usmál, pokrčil rameny, obmotal mi jednu svou ruku kolem pasu a vedl mě neznámo kam. Klíče si mezitím schoval do zadní kapsy u kalhot…

„Ty to tu znáš?“zeptala jsem se, když mě vedl určitým směrem a vypadalo to, jako že ví kam…

„Párkrát jsem tu už byl… No, párkrát… Jezdím sem docela často… Hlavně na pláž… Připomíná mi to Cleveland, i když tady není jezero, ale oceán…“řekl a na konci se uchichtl.

„Vážně? A je to tady taky tak krásné jako v Clevelandu?‘‘nedalo mi to se nezeptat. Chvíli mlčel, ale já k němu upřela svůj zrak a čekala… Po chvíli na mě shlédl, usmál se, ale nic neříkal.

„Odpovíš mi?‘‘usmála jsem se na něj. Jenom mi úsměv vrátil a stále mě vedl dál a dál po chodníku. Potom se ale zastavil, posadil se na lavičku, která tu stála  a mě stáhl s sebou, takže jsem mu seděla na klíně. Mě jen bylo divné, že se posadil zrovna na tuhle lavičku, když už jsme jich minuli asi pět. Že by to bylo kvůli…stínu? Pohodlně se opřel, ale stále měl ruce kolem mého pasu.

„Co myslíš?‘‘zeptal se najednou a propaloval mě pohledem.

„Co co myslím?‘‘nechápala jsem jeho otázku.

„Myslíš, že je to tady hezčí než v Clevelandu?‘‘zeptal se.

„No já nevím… To mi řekni ty…‘‘pobídla jsem ho a trochu se usmála.

„Dobře… Předhodím ti jeden případ, který určitě moc dobře znáš… Byl jednou jeden hodně zamilovaný pár, který nadevše miloval západy slunce v Clevelandu nad Erijským jezerem… Tento pár nevynechal ani jediný západ slunce, nikdy si ho nenechal ujít… Když byli spolu, vše bylo tak nádherné, jako když na svět hledíš skrz růžové brýle… Západ slunce neměl bez toho druhého cenu a nebyl ani zdaleka tak úchvatný… Jednoho osudného dne se pár vybourá na motorce a musí být odloučeni. Jeden z nich zemřel… Samozřejmě víš, jak to bylo… Takže ve skutečnosti nezemřel, jen byl donucen odjet… On, který svou přítelkyni miloval ze všeho nejvíc, ji musel opustit. Musel se vzdát všeho, co měl rád. Musel tam polovinu svého já nechat… Odstěhoval se i s rodinou někam úplně jinam a on byl odkázán jen na vzpomínky, které mu dodávaly sílu žít, nebo spíš přežívat… Bez své druhé půlky pro něj svět neměl cenu… Toulal se všude možně, jen aby přišel na jiné myšlenky… A potom se ocitl v La Push. Sedl si na jeden výstupek a hleděl na hladinu neklidného oceánu. A čekal… Kdo ví, na co… To místo mu tak strašně připomínalo Cleveland, tam ho to nebolelo tak moc… A potom opět začalo slunce zapadat. Znovu ukončovalo svou denní cestu po obloze… On tam stále seděl a díval se…Vzpomínal…‘‘zakončil svůj krátký monolog a díval se na moje ruce, které jsem měla v klíně. Já na něho jen zírala a nebyla jsem schopna slova… Jasně, že ten příběh byl o nás…

„Takže…?‘‘zeptala jsem se.

„Takže co?‘‘podíval se na mě nepřítomným pohledem. Jako kdyby byl znovu unášen proudy svých myšlenek.

„Stále jsi mi neodpověděl… Je to tu hezčí?‘‘ptala jsem se dál.

„Jak jsem řekl… Pro někoho je tu krásné… Ale pro někoho, kdo nechal půlku svého já na druhém konci Ameriky, to tady vůbec zajímavé nepřijde… No jen se zkus vžít do mé situace… Jak tobě by bylo?‘‘zeptal se. Z jeho očí vyzařoval smutek… Nad odpovědí jsem nemusela vůbec dlouho přemýšlet… Stačilo si jen vzpomenout na to, jak mi bylo, když mě propustili z nemocnice…

*           *            *

Běžela jsem k jezeru. Slzy mi stékaly po obličeji, skoro nic jsem neviděla. Několikrát jsem zakopla a znovu pocítila menší bolesti v žebrech, ale tahle bolest byla nic, oproti jiné bolesti, která už dva měsíce sžírala mé nitro. Dva měsíce v nemocnici… Dva měsíce bez něj… Doma jsem už týden… Týden mi trvalo přesvědčit Charlieho, aby mě konečně pustil ven…

Toto místo se nezměnilo vůbec, ale zároveň strašně moc. Co se týče fyzického působení, působení přírody, se tu nezměnilo nic. Ale pro mě to tu bez Edwarda ztrácelo krásu, už to byl jen pahorek, odkud byl krásný výhled. Nic teď bez něj nemělo smysl. Stojím na tom pahorku, kde jsem prožila nejúžasnější chvíle mého života, ale pro mě je to teď pryč. Ta krutá realita na mě pořád křičela, že už to tu nikdy nebude jako dřív, že už nikdy nic nebude jako dřív. A víte co? Bylo mi to absolutně jedno!  Teď všechno… Svezla jsem se na zem a seděla tam dlouhé chvíle, bez konce. Bez konce mých slz, bez konce mého trápení… Vše upadalo do temnoty, ze které už nebylo cesty zpět…

*         *          *

„Nijak by mi nebylo… Bylo mi strašně‘‘odpověděla jsem a zírala na svoje nohy, pohupující se ve vzduchu, kousek nad zemí.

„Cože?‘‘nechápal.

„Už vím, jak ses cítil. Po tom, co mě propustili z nemocnice, jsem ihned zamířila k jezeru… A moc dobře vím, jak potom ztratilo bez tebe krásu a už to byl jen pahorek a nějaké jezero dělící Spojené státy od Kanady…‘‘odpověděla jsem mu. Opatrně a pomalu mi přejel rukou po zádech.

„Takže už tak nějak víš odpověď na tu otázku. Přesně tady to doteď byl jen oceán a nějaký ten pahorek, ale nic víc… Jsem rád, že jsem tu teď s tebou… Že teď už si budu konečně moci vychutnat krásu tohoto místa… Jsem rád, že mi tě osud zase přivedl do cesty… Teď už ze mě nic nechybí. Díky, žes mi dovezla mou druhou půlku zpátky, Bells. Díky, žes mi přivezla zpátky sebe…‘‘zašeptal a rychle prolomil tu vzdálenost mezi námi a políbil mě. Já se trochu natočila a zamotala mu svoje prsty do vlasů, stále si ho přitahujíc k sobě. On dělal to samé… Po dlouhé chvíli, co jsme se od sebe odtrhli, se na mě usmál. Nezmohla jsem se na nic jiného, než mu úsměv oplatit.

„Taky ti děkuju, žes na mě s mou druhou půlkou počkal…‘‘zašeptala jsem a opřela si čelo o jeho.

„Vždyť to ty jsi má druhá půlka…‘‘odvětil stejně tiše…

Na lavičce jsme seděli asi ještě půl hodiny, než jsme se znovu oba zvedli a vyrazili dál… Edward mě vedl dál a dál po celém La Push. Navštívili jsme několik krámků, kde jsme si nakonec stejně nic nekoupili… I když já se strašně moc těšila až půjdeme k pláži, on zjevně ví, co dělá, takže jsem se do toho nemotala. Věděla jsem, že mě tam stejně jednou vezme…  Zrovna jsme procházeli kolem dalšího obchůdku, když se zeptal…

„A ty jsi vážně nikoho neměla, od té doby, co jsem zmizel?‘‘a víc mi stiskl ruku. Oba dva jsme se dohodli, že tomu budeme říkat „zmizení‘‘-je to lepší… Zhluboka jsem se nadechla pro odpověď.

„Ne, opravdu nikoho… Ani to nešlo, se stavem, v jakém jsem byla… A navíc jsem nikdy nemyslela na nikoho jiného, než na tebe…‘‘přiznala jsem se a zadívala se do země. On mi znovu stiskl ruku a palcem mi začal dělat po hřbetu ruky uklidňující kroužky.

„A ty?‘‘zeptala jsem se.

„Ne, já taky ne… Mám pro to úplně stejné důvody, jako ty…‘‘řekl a periferním viděním jsem zahlédla, že se smutně pousmál. Pousmála jsem se taky, ale on to asi neviděl, když jsem se stále dívala do země. Potom ale změnil směr a vedl mě někam z kopce dolů. Byla jsem si jistá, že někde v dáli už slyším oceán. Tak že už bychom tam konečně šli? Víc jsem se přiblížila k němu a položila mu hlavu na rameno. On svou ruku vyprostil z té mojí a obejmul mě kolem pasu, stejně tak já jeho. Nešli jsme nijak moc rychle, nikam jsme nespěchali… Bohatě nám stačilo to, že jsme tu spolu sami. Znovu jsme míjeli mnoho domů, no… Přesnější název by byly asi chatrče… Nakonec Edward zabočil doleva a vedl mě k blízkému lesu. Bála bych se, že mě tam někde podřízne, ale s ním jsem byla ledově klidná a cítila se s ním v naprostém bezpečí, takže jsem tu myšlenku ihned zahnala… Když jsme vstupovali do lesa, Edward mě znovu chytil jen za ruku a vedl mě. Šel celou dobu přede mnou a já si všimla, že jdeme spíše jen po okraji lesa, než abychom šli do hloubky. Když jsem zahlédla, že zpoza nedalekých stromů už prosvítá světlo, Edward zastavil a otočil se na mě. Skoro jsem do něj narazila… Usmíval se a já na něj zvědavě pohlédla.

„Zavři oči‘‘pobídl mě lehce, skoro šeptem. Pozvedla jsem jedno obočí.

„No tak, Bell. Věř mi…‘‘řekl a pohladil mě po tváři. Naposledy jsem na něj pohlédla, ale nakonec jsem podlehla a oči zavřela. Ucítila jsem, jak mě znovu vzal za ruku a opatrně mě vedl dál lesem.

„Ty mě chceš asi zabít, viď? S mou nešikovností ještě budu chodit po lese se zavřenýma očima a ještě si něco zlomím…‘‘vtipkovala jsem. Slyšela jsem krátké uchichtnutí.

„Víš, že tohle bych nikdy nedovolil…‘‘ozvalo se na odpověď. A jako na zavolanou jsem cítila, jak jsem nohou zavadila o nějaké ostružiní a neudržela rovnováhu a padala dolů. Věděla jsem, že za chvíli dopadnu, proto jsem radši oči pevně stiskla k sobě, abych neviděla blížící se zem. Pak jsem ale ucítila, jak jsem dopadla do chladné náruče mého zachránce. Postavil mě znovu na nohy a začal se strašně smát. Já jsem oči stále pevně tiskla k sobě. Aspoň mi to pomůže udržet vážnou tvář.

„Vidíš?! -Já ti to říkala!‘‘zvolala jsem a překřížila si ruce na hrudi.

„A já ti říkal, že bych nedovolil, aby sis něco zlomila…‘‘řekl na svou obhajobu.

„No ano… To jsi říkal…‘‘připustila jsem po chvíli tiše a cítila, jak mě hněv opouští… Najednou jsem ucítila jeho chladné dlaně na mé tváři, kterou mi později zvedl. Ale samozřejmě jsem nic neviděla…

„Říkal jsem ti, ať mi věříš…‘‘zašeptal těsně předtím, než jsem ucítila jeho rty na svých. Jeho ruce mě hladily po zádech, kdežto já svoje měla…na jeho hrudi?... Vypadalo to jako hruď, ale nikde jsem necítila tlukot jeho srdce… Divné… Po chvíli se ode mě odtrh a znovu mě vzal za ruku. Tentokrát šel ještě pomaleji a já s každým dalším krokem čím dál víc slyšela šum oceánu. Po chvíli, nevím, jak dlouhé, jsem už konečně ucítila, jak si sluneční paprsky hrají na mé tváři a konečně jsem měla takřka rovnou půdu pod nohama. Už žádné klacky, ostružiní a kořeny. Konečně kamení a sem tam nějaký ten písek. Tedy myslím, že to byl písek. A oceán byl ještě zřetelnější. Všimla jsem si, jak se mi ústa roztahují do velkého úsměvu a celá se chvěju nedočkavostí, až budu moct otevřít oči Edward se zastavil a já stále cítila, jak se mě dotýká a drží mě za ruku. Když jsem měla zavřené oči, vůbec jsem netušila, o co kráčí, proč stojíme, ale rozhodla jsem se vyčkávat… Najednou jsem ucítila Edwardovy rty u svého ucha.

„Otevři oči, Bell“zašeptal a já ihned poslechla a oči otevřela. Ovšem bylo to moc rychle. Jakmile jsem totiž otevřela oči, slunce mě skoro oslepilo a já je musela znovu zavřít a promnout si je. Po chvíli jsem to zkusila znovu a po chvíli mžourání jsem si na světlo zvykla a porozhlídla se po okolí. My byli u oceánu!!!

Chvíli jsme tam jen tak stáli a já vstřebávala svoje dojmy. Edward stál ke mně čelem, ale já se mu dívala přes rameno na vlny z oceánu, které každou chvíli hladily oblázky poblíž. Vydechla jsem a donutila svoje nohy k pohybu. Oslnivě jsem se usmála na Edwarda a vyběhla směrem k vodě. Když jsem uběhla několik málo metrů, zastavila jsem se, rychle si sundala boty, nechala je ležet u jednoho velkého kamene a pokračovala v běhu k vodě. Od vody mě dělilo jen několik málo metrů a já se zastavila. Voda mi šla naproti a po chvíli mi byla po kotníky a já jí kolem sebe stříkala s hravostí a radostí pětiletého dítěte. Vítr, který vál spolu s vodou se mi prodíral vlasy a hrál si s mou taneční sukní, kterou jsem si ještě nesundala. Až po chvíli brouzdání jsem si znovu uvědomila Edwardovu přítomnost. Otočila jsem se a podívala se na něj. Stál tam, kde předtím a znovu se díval do slunce. I na tu dálku bylo vidět, že má ruce zaťaté v pěsti… Nevěděla jsem, jak se bude chovat, ale bála jsem se, že znovu uvidím ten jeho strašidelný pohled… Nakonec jsem se ale odhodlala…

„Edwarde!“zavolala jsem a pomalejším tempem jsem běžela k němu. Bylo to ještě pomalejší, protože bosa v písku se běhá pěkně obtížně… Stále se neotáčel, ale já to zkusila znovu.

„Edwarde!‘‘zavolala jsem znovu a tím, konečně, upoutala jeho pozornost. Podíval se na mě a široce se usmál. Rozevřel svou náruč a společně jsme překonali tu poslední vzdálenost mezi námi. Doslova jsem na něj skočila a obejmula ho. On mě objímal tak, že mi nohy kmitaly nad zemí a já byla ve vzduchu. Tiskla jsem se k němu a stále měla ruce okolo jeho krku.

„Děkuju‘‘zašeptala jsem mu do ucha a dala mu pusu na krk. -Byl nejblíž…

„Za co?‘‘zašeptal nazpátek a uchichtl se…

„Za to, že jsi mě sem vzal a že jsi tu se mnou‘‘řekla jsem a vychutnávala si to objetí. On mi jednou rukou přejel po zádech a já znovu začala přemýšlet, proč mu nepřipadám těžká, když mě drží už tak dlouhou dobu… Náhle nato mě položil zpátky na zem, ale stále měl paže ovinuté kolem mého pasu…

„Tím pádem ti taky děkuju…‘‘zašeptal a sklonil se ke mně k polibku… Byla jsem rychlejší a dravě se přitiskla na jeho rty. Moje ruce opět zabloudily do jeho vlasů a ty jeho si razily cestu po mých zádech. Byli jsme na sobě doslova přilepení a oba si maximálně vychutnávali tuto chvíli… Teď jsme jen my dva, nikdo jiný…

„Neprojdeme se?‘‘navrhl, když jsme už pěknou chvíli stáli ve stále stejné pozici s očima stále zaklesnutí do toho druhého. Jen jsem se na něj usmála a pokývala hlavou. Úsměv mi oplatil a propletl svoje prsty s mými a vedl mě k tomu velkému balvanu, kde jsem si nechala boty. Vzala jsem si je do jedné ruky, tou druhou jsem se stále držela Edwarda a nehodlala ho pustit. On si mezitím také sundal boty a ponožky a boty si vzal do druhé ruky, stejně jako já. Pokračovali jsme dál, dokud jsme zase nedošli až k vodě, která opět spěchala, aby nás ochladila. Oba dva jsme tam chvilku jenom stáli a dívali se do dáli, na ten neklidný oceán, který nemá jen tak blízko konce a nechali vodu, aby nás stále obklopovala. Bylo už pozdní odpoledne, bylo teplo a vál velice příjemný, teplý vítr. I když jsem měla jenom tílko a sukni, bylo mi příjemně teplo. Edwardovi v jeho bílé košili a jeansách stejně tak. Jemu bylo absolutně jedno, že má nohavice mokré, užíval si to úplně stejně jako já… Po chvíli jsme opět vyrazili, ale stále jsme zůstávali na stejné úrovni, aby nás voda s každým přílivem obklíčila. Šli jsme ruku v ruce dál a dál, slunce nám příjemně pražilo do zad… Povětšinu cesty jsme šli mlčky, sem tam někdo něco prohodil, ale oba jsme si rozuměli i beze slov. Loudali jsme se po pláži a užívali si dnešní odpoledne. Musím také podotknout, že jsme byli oba dva mokří jako myši, protože jsme se vyváleli ve vodě a v písku, když jsme se prali stejně nadšení, jako když pětileté dítě dostane zmrzlinu… Oba dva jsme byli prostě dokonale šťastní a nemuseli jsme používat slova, abychom věděli, že ten druhý je na tom úplně stejně… Stopy po nás zmizeli vždy během pár sekund, kdy je přikryl oceán  a když voda opadla, byla tam opět ta rovná, neporušená, písečná pláž… Úžasné je taky to, že právě v tento den je tak nádherně. Je to zatím nejhezčí den, jaký jsem tady zažila… Den, kdy na zem nespadla ještě ani jediná kapka deště… Jaký nádherný pohled byl na dokonale čisté nebe bez mraků… V dáli se začal rýsovat menší pahorek, spíš by se to mělo nazývat útes, který se každým krokem přibližoval a jakoby rostl… I když jsme prošli celé odpoledne, nohy mě ještě vůbec nebolely a klidně bych i běhala, kdybych mohla. S každou minutou bylo cítit, že je vítr chladnější a chladnější, jak pomalu přichází večer. Ani slunce už nepražilo tolik, jako když jsme přijeli… Po další chvíli už jsme postupně stoupali na onen zmiňovaný pahorek. Boty jsme odložili na jeden velký plochý kámen a popošli ještě kousek ke kraji. Byl to opravdu útes. Ale byl také pokrytý pískem, takže se tu příjemně chodilo… Pod námi se vlny tříštily o skály a jakoby zpívaly… Edward si znovu stoupl za mě a zezadu mě obejmul jednou rukou kolem ramen a druhou kolem pasu. Přitiskl si mě blíž k sobě… Zvedla jsem ruce a každou vyhledala tu jeho. Hladila jsem ho po hřbetu ruky, kterou mě objímal kolem ramen, a hlavou se mu pohodlně opřela o rameno.

„Musím ti něco říct…‘‘začal a díval se do dáli na poněkud klidnější oceán.

„Ano?‘‘zeptala jsem se a dívala se stejným směrem.

„Teď je to tu nádherné… Podle mě je to tu ještě lepší, jak v Clevelandu, nemyslíš?... Teď, když jsem tu s tebou… Je všechno…Takové živé, barevné, prostě nádherné…‘‘ řekl a palcem mi začal dělat kolečka na rameni. Musela jsem se usmát…

„Máš pravdu…‘‘souhlasila jsem s ním. Ucítila jsem, jak mi dal pusu do vlasů. Stáli jsme tam znovu dlouhou chvíli, než se nebe znovu začalo zbarvovat do ruda… Slunce bylo přímo před námi a pomalu začalo zapadat za horizont… Kolem něj tančila spousta červánků, které zbarvily celé nebe do ruda a dali teplejší odstín i barvě vody, která teď už byla dokonale klidná… Nikdo z nás znovu nic neříkal a užíval si tuto chvíli plnými doušky…

„Bells?‘‘oslovil mě Edward, když byla tato přírodní podívaná už skoro u konce…

„Hmm?‘‘natočila jsem hlavu jeho směrem, abych na něj viděla. Shlédl a díval se mi do očí.

„Miluju tě…“vydechl a já nemohla pochybovat o upřímnosti jeho slov… Usmála jsem se na něj a on mi úsměv vřele oplácel.

„Já tebe…‘‘odpověděla jsem mu a pomalu se mu otočila v náručí. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a přitahovala si ho stále blíž a blíž k sobě. Znovu jsem cítila to mravenčení v břiše, když byly naše rty jen pár milimetrů od sebe. A když se svými rty dotkl mých, uvnitř mě to vybuchlo a mě polil zevnitř neuvěřitelný žár, který mi říkal, abych se čím dál víc tiskla k němu a já to s radostí poslouchala a dělala přesně to, co se po mě žádalo. I z něj bylo jasně cítit, že je ve stejné euforii jako já a cítila jsem, jak si mě stále víc tiskne k tělu… Nevím, jak dlouho jsme si ten okamžik vychutnávali, ale když jsme se od sebe po chvíli odtrhli a opřeli si o sebe čela, slunce už bylo za horizontem a postupně z nebe mizely i červánky a tma znovu přebírá svou vládu a pomalu pokrývá krajinu svým temným závojem. Edward se na mě znovu usmál a dal mi pusu na nos… Potom však náhle ztuhl a rychle mě pustil ze svého náručí. Nechápala jsem to, ale jen do té doby, než ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl vibrující mobil. Omluvně se na mě usmál a stiskl tlačítko. Zřejmě tam měl hlasitý odposlech, protože si sluchátko nedal k uchu.

„Ano, Alice?‘‘řekl hned, jakmile to zvedl.

„Edwarde! Kde jste?‘‘ozval se z telefonu Alicin rozrušený hlas.

„V La Push, proč?‘‘ptal se hned Edward a trochu se zamračil.

„Musíte okamžitě domů! Hlavně ty!‘‘ozvalo se znovu, tentokrát už mírně hystericky.

„Alice, k čertu co se děje?‘‘ptal se mírně podrážděně. Bylo chvíli ticho, ale to po chvíli přerušil Alicin vážný hlas.

„Salome…‘‘řekla jen. Edward ztuhl a vyděšeně se na mě podíval.

„Co je s ní?‘‘zeptal se vážně a mírně vykolejeně.

„Je tady…‘‘ozvalo se jen, než telefon ohluchl…