Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

13. kapitola - Pohled

Pozn. Autorky: V této kapitole se vám ze začátku bude zdát, že hrozně přeskakuju v těch tancích a skoro nic nepíšu o tom, jak spolu tančí, ale to bych (myslím) potom zkazila výsledný dojem na té soutěži, kam pojedou… Takže tance budu podrobně rozepisovat až při soutěži, o několik kapitol dál :)…Doufám, že mi to odpustíte a necháte se potom překvapit :). A když už sem píšu, moc bych vám chtěla poděkovat za to, že tuhle mojí povídku čtete a někdy jí okomentujete. Dělá mi to hroznou radost a přidává ohromný elán do psaní. Takže znovu, všem, co tuto povídku čtou, moc díky :)…Snad se vám bude líbit tato, ale i další části, i když asi tušíte, že všechno bude naprosto jinak, než v knize…:)

                                                                                                             …Dara

Edward zaparkoval auto před tanečním sálem v Port Angeles. Vystoupili jsme z auta a já čekala, až on vezme tašku. Já vzala z kufru pouzdro s CDčky a následovala ho ke vstupím dveřím. Zastrčil si volnou ruku do kapsy a vytáhl klíček. Odemkl dveře a podržel je, abych mohla projít.

„Ty máš klíče?‘‘divila jsem se, když za námi zavřel.

„Ano… Vyzvedl jsem si je včera, než jsem jel pro tebe‘‘usmál se na mě a rozsvítil, protože venku ještě tak moc velké světlo nebylo. Když prostor zalilo světlo z lamp, objevila se před námi ohromná taneční místnost. Byla sladěna do zlatohnědé barvy a dala se využít pro všechny druhy tance- i balet. Každá stěna byla pokryta zrcadly, aby se tanečníci mohli vidět. Po obou delších stranách místnosti byla zlatá tyč, kterou používají baletky. V rohu stála nová hi-fi souprava… Já zamířila rovnou k ní a položila tam pouzdro s CDčky. Edward šel hned za mnou a tašku s věcmi položil hned vedle. Potom vytáhl z pouzdra několik CDček a jedno po druhém strkal do přehrávače. Já se posadila na stolek, který stál hned vedle hi-fi a sledovala Edwarda. Po chvilce už začala hrát hudba. Byly to pomalé tóny, hrál jen klavír a housle.

„Musíme si vybrat předem nějakou skladbu, na kterou budeme tancovat při soutěži… Pár by se mi jich líbilo, už jsem o tom přemýšlel včera, když jsi usnula… Takže ti ty moje, co jsem vybral, pustím a ty rozhodneš…‘‘řekl a usmál se na mě. Pokývala jsem hlavou a slabě mu úsměv oplatila. Trochu jsem se posunula na kraj stolu a poklepala rukou vedle sebe, aby si taky sednul. Nemusela jsem ho pobízet dvakrát. Vzal si do ruky dálkové ovládání a posadil se vedle mě. Já mu položila hlavu na rameno a on mě obejmul rukou kolem pasu. A skladba střídala skladbu…

Trvalo hooodně dlouho, než jsme vybrali tři finální skladby. Edward musel dokonce několikrát pouštět dvě písničky pořád dokola, protože jsem se nemohla rozhodnout, která je lepší. I když, píseň pro sambu a cha-chu jsme měli vymyšlenou během pár minut- pro sambu tu samou sestavu a hudbu, jako při tělocviku, čili skladbu „Path“ od Apocalyptiky, i když si tu sestavu už ani jeden z nás nepamatoval. Pro cha-chu jsme zvolili typickou a klasickou „Sway“ od Rosemary Clooney. Ovšem kámen úrazu bylo vybrat píseň pro pomalý styl. Radši jsem ani nepočítala, kolik skladeb jsme poslouchali a mezi kolika se rozhodovali. Podstatné ale je, že nakonec zvítězila píseň „Pale“ od Within temptation…

„Je ta Alice normální? Kolik šatů proboha koupila?‘‘ptala jsem se nevěřícně Edwarda, když jsem se začala prohrabovat taškou s věcmi a našla tam několik druhů šatů a bot.

„Ehm… Myslím, že ke každému druhu tance jedny…‘‘přiznal Edward a já stála oněmnělá úžasem. -V tom záporném slova smyslu… Potom jsem se ale vzpamatovala a hodila tašku zpátky do kouta.

„Budu tancovat v tomhle‘‘ rozhodla jsem se a postavila se doprostřed sálu. Nevěřícně na mě koukal.

„V jeansách a teniskách?‘‘povytáhl obočí.

„No proč ne? Ale rozhodně se nebudu několikrát převlíkat do několika šatů!‘‘opáčila jsem mu. On si povzdechl a šel k tašce, kterou potom zvedl a dal na stůl, na kterém jsme před chvílí seděli.

„Opovaž se mi nějaké vnutit!‘‘varovala jsem ho předem a skřížila ruce na hrudi.

„Říkal jsem jí to… Pro ten případ, že bys odmítla, jsem ji poprosil, aby koupila nějakou obyčejnou sukni a tílko…‘‘řekl a začal se prohrabovat věcmi. Potom zřejmě našel to, co hledal a ukázal mi to. Byla to černá sukně, na pohled elastická a s pár volánky dole. Nemohla sahat níž, jak po kolena. Trochu jsem pookřála a povzdechla si. Potom jsem se na něj ale vděčně usmála, protože si to zasloužil. Šla jsem k němu a natáhla po sukni ruku.

„Aspoň někdo přemýšlí normálně…‘‘pochválila jsem ho a sukni si vzala do rukou.

„Tak se mi líbíš… A ještě boty a to tílko…‘‘řekl a dal mi do ruky obyčejné černé tílko a zlaté, zkušební boty na podpatku. Trochu jsem zasténala, ale pokračovala jsem v cestě ke dveřím, za kterými byla šatna. Zavřela jsem za sebou a potmě nahmatala vypínač. Rozsvítila jsem, protože tady nebylo okno, kterým by sem proudilo světlo z venku. Tu hromádku věcí od Edwarda jsem položila na lavičku a povzdechla si. Potom jsem ale ze sebe stáhla mikinu a svoje modré triko a oblékla si to černé tílko. Bylo jen černé, žádné ozdoby, ani nápisy.  Všimla jsem si, že tady jsou i silonky, takže jsem ze sebe stáhla jeansy a ponožky a oblékla si silonky a následně za nimi i černou sukni. Jak jsem si myslela, neahala ani po kolena a jakmile jsem trochu zatřásla boky, sukně se hodně točila a různě kroutila. Nakonec jsem si sedla a nazula si ty zlaté střevíce. Byly pohodlné, Alice odhadla velikost. Pokusila jsem se s nimi přejít šatnu, ale nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu udělat pár kroků, aniž bych se natáhla na zem a něco si zlomila. Podpatky jsem nenosila už tak dlouho…

„Sluší ti to‘‘ poznamenal, když jsem se vrátila zpět do taneční místnosti. Trochu jsem zrudla a razila si cestu ke stolu, kde jsem si odložila svoje věci.

„Dík‘‘zamumlala jsem a dívala se do země. Potom jsem ale vzhlédla a zadívala se na něj. Vypadal normálně. Jediné, co si převlékl, byly boty. Jinak na sobě měl bílou košili s vyhrnutými rukávy a tmavě modré jeansy. To není fér!

„Nebolí tě ten kotník? Nerad bych, abys ho přemáhala. Pokud tě bolí, odložíme to na jindy…‘‘strachoval se a provrtával mě pohledem.

„Ne, nebolí mě to…‘‘odpověděla jsem a zavrtěla hlavou. Pousmál se a natáhl ke mně ruku.

„Začneme?‘‘zeptal se a naznačil, abych přišla k němu. Jen jsem kývla a vyrazila jeho směrem. Chytla jsem jeho nabízenou ruku a postavila se proti němu čelem.

„Tak čím začneme?‘‘zeptala jsem se a nedokázala skrýt tu trošku strachu v mém hlase.

„Cha-Cha?‘‘navrhl. Jen jsem pokrčila rameny na souhlas. Oslnivě se usmál a obmotal svou paži kolem mého pasu. Druhou rukou vytáhl ze své zadní kapsy dálkový ovladač a zamířil jím na přehrávač. Potom si ho rychle strčil zpátky do zadní kapsy u kalhot a chytl mě za ruku. Já mu druhou ruku rychle obmotala kolem krku, ale bylo to jen tak tak, než místnost zalily tóny písně „Sway“ a my přestali myslet na všechno, co se netýkalo nás dvou a této chvíle…

Posadila jsem se na stůl a protáhla si nohy. Skoro všechno mě bolelo- nohy hlavně. Cha-cha, to je utrpení! Ani po několikakilometrové túře mě nohy nebolely tak moc, jako po tomhle tanci! A to se divím, jak jsem potom dokázala přežít sambu a pomalý styl. I když Edward byl tak šlechetný, že mi vždycky nechal mezi jednotlivými tanci oddych. On ani nevypadal na to, že by byl unavený, nebo že by ho něco bolelo. Ovšem on nemusí třást boky tolik jako já, a hlavně… Nemusí nosit podpatky!!! Ze začátku bych se málem přerazila, kdyby mě Edward nedržel v náručí. A nebylo to jen jednou… Ale i tohle všechno nemění nic na tom, jak hrozně moc mě to bavilo a že kdyby nebylo mých bolavých nohou, ráda bych pokračovala…

„Tak už máš dost?“zeptal se se smíchem. Kysele jsem se na něj podívala.

„To to není vidět? Strašně mě to baví, ale potřebuju si trošku odpočinout… Trošku…‘‘u posledního slova jsem se uchichtla. Zasmál se se mnou.

„Můžu tě tedy pozvat na oběd?‘‘ zeptal se a usmíval se při tom.

„Už teď? Není brzy?‘‘vykulila jsem na něj oči. Znovu se zasmál.

„Bell, je skoro jedna…‘‘řekl mi. Já na něj zírala ještě víc jak předtím. Páni, ten čas ale letí… A hlavně, když jsem s ním. Řekla bych, že to nebyly ani dvě hodinky, ale ono je to čtyři a půl hodiny!!

„Oh… Aha… No jasně, mám hlad jako vlk!‘‘souhlasila jsem a vyskočila na nohy, které jsem měla nateklé. Sice jen trochu, ale přesto… Trochu to bolelo, ale nebylo to tak strašné… Neobtěžovala jsem se s převlékáním, takže jsem si jenom vyměnila střevíce za normální boty a vzala si mikinu. S Edwardem jsme vše vrátili do původního stavu a sbalili po sobě naše věci. CDčka jsme dali zpět do pouzdra a věci- boty hlavně, jsme naházeli zpět do tašky. Naposledy jsme všechno zkontrolovali a vydali se k východu. Když jsme vyšli ven, bylo docela teplo, slunce nebylo snad poprvé schované za mraky. Edward zamkl baletní studio a dal věci do kufru. Potom jsme nasedli do auta a odvezli klíčky majiteli. Edward potom zaparkoval u jedné restaurace a otevřel mi dveře, jako pravý gentleman. Usmála jsem se na něj, ale on vzhlížel ke slunci a zatínal pěsti. Člověk by hned odvrátil oči a nevydržel se tak dlouho dívat přímo do slunce, ale on stále zíral. Měřil si ho, jako svého nepřítele, jako někoho, kdo mu působí bolest, jako někoho, koho z hloubi duše nenávidí… Čekala jsem, že po chvíli pohled odvrátí, ale nestalo se to tak… Opatrně jsem se ho dotkla.

„Edwarde?‘‘oslovila jsem ho a zmáčkla mu ruku. Cukl sebou a rychle se na mě podíval. Vyděsil mě a já musela udělat pár kroků dozadu, dokud jsem zády nenarazila na auto a nemohla dál. Ten pohled…!! Byla jsem si jistá, že měl vždy zlatohnědé oči a ne… černé jako noc beze hvězd… Ale i tak v tom pohledu byla… Nenávist? Ten pohled by se dal srovnávat k někomu, kdo má násilnické sklony, někomu, kdo se nebojí smrti a způsobuje smrt druhých… Skoro jsem nedokázala pomyslet to slovo… Jako… Vrah… Tak smrtící pohled… Odvrátila jsem od něj oči a zírala někam napravo. Ani nevím, na co jsem se to dívala. Než jsem ucítila jeho prsty na mé bradě… Natočil můj obličej tak, abychom na sebe viděli, ale já pro jistotu zavřela oči. Nechtěla jsem ten pohled vidět znovu… Opravdu jsem se bála…

„Bell?‘‘oslovil mě. Já jenom víc stiskla oči a zavrtěla hlavou. Stále víc jsem se od něj odkláněla a tiskla se zády o auto. Přála jsem si, abych byla duch, abych jím mohla projít a potom co nejrychleji utíkat pryč…

„No tak, Bell… Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil… No tak, podívej se na mě…‘‘prosil. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase slyšela zoufalství? Opatrně jsem otevřela oči, ale nedívala jsem se mu do obličeje. Na to jsem neměla odvahu…

„Bell?‘‘oslovil mě znovu a pohladil mě po tváři. Opatrně a velmi pomalu jsem zvedla oči o trochu výš a podívala se mu do očí. Copak jsem si to předtím celé vymyslela?? Jeho oči byly zase zlatohnědé, takové, jaké jsem si pamatovala! Nikdo přece nemá oči, které by samy od sebe měnily barvu! Nebo to já jsem blázen? Hodně věcí by tomu nasvědčovalo, ale to předtím jsem si přece nevymyslela!!! Přece….

„Bell, no tak, řekni něco… Řekni něco, než se zblázním!‘‘prosil a tím mě vytrhl z mého vlastního proudu myšlenek.

„Ehm… No… Já nevím, co mám říct… Vyděsil jsi mě k smrti! Co se to děje?‘‘zeptala jsem se zoufale a cítila, jak se mi slzné kanálky začínají naplňovat a že dlouho nevydrží a já začnu brečet… Povzdechl si a opatrně mě obejmul. Trochu víc si mě k sobě natiskl a třel mi záda.

„Promiň, Bell… Hrozně se omlouvám… Nechtěl jsem tě vyděsit… Neublížil bych ti… Nikdy!‘‘řekl a na to poslední slovo dal hodně velký důraz. Jako kdyby to neříkal jen mě… Nemohla jsem jinak a silně ho objala. Zabořila jsem mu hlavu do ramene.

„Má to něco, co se teď stalo… Něco společného s tím, o čem jsi slíbil, že mi řekneš?... Jednou?‘‘zeptala jsem se, i když odpověď mi byla z větší části jasná…

„Ano, má… Ale no tak. Přece si to dnes nebudeme kazit, ano?‘‘řekl a znovu mi zvedl obličej výš, abychom na sebe viděli. Jen jsem se smutně pousmála a přikývla… Dal mi pusu na čelo, a chytil mě za ruku. Propletl naše prsty a trochu mi ruku stiskl, když jsme procházeli dveřmi, které vedly do restaurace…

„Dobrý den, jsem Brigitte. Mohu vám nabídnout něco z našeho meny?‘‘zeptala se mladá, docela pěkná servírka, když nám donesla nabídku jídla. Většinou spíš zírala a věnovala pozornost Edwardovi. Ono se nestává denně, aby takový kluk podobný andělu přišel do restaurace, kde zrovna pracujete… Menu jsem tiskla možná trochu víc, než normálně. Bylo to tím, že bych žárlila? Možná…

„Tak zatím si dáme… Dvě coly?‘‘řekl a podíval se na mě, jestli si dám. Já kývla.

„Dvě coly‘‘otočil se na servírku a mírně se pousmál. Rvalo mi to srdce, ale snažila jsem se to zakrývat. Předváděla jsem, že si prohlížím nabídku jídel, ale ve skutečnosti jsem jen přejížděla očima po nabídce, ale vůbec nic si nepamatovala. Nakonec jsem si ale řekla, že bych si něco měla vybrat, takže jsem se rozhodla, že si dám hned to první, co uvidím. Vyhrál to kuřecí řízek a brambory… Zaklapla jsem nabídku a položila ji zpátky na stůl. Ruce jsem si na stole spojila a různě spojovala a rozspojovala prsty. Dlouhou chvíli jsem na ně jen tak zírala… Perifrním viděním jsem zahlédla, jak Edward natáhl ruku přes stůl směrem ke mně a po chvíli se i mé ruky dotkl a stiskl ji.

„Bell, to jsem tě vážně tak moc rozhodil?“zeptal se sklíčeně. Vzhlédla jsem k němu a na chvíli se zadívala do jeho očí. Snažila jsem se v jeho očích naleznout nějaký negativní pocit nebo něco, ale byl tam jen smutek, ale taky nějaká jiskřička… Možná štěstí nebo radosti, nejsem si jistá… Ale stejně tak to mohlo být něco absolutně jiného. Ale hlavně… Pokoušela jsem se najít nějakou stopu, miniaturní náznak hněvu a toho hrozného pohledu, který mě předtím tak vyděsil. Ale po té černé barvě a pocitech tam nebyla ani památka. Znovu na mě hleděly ty zlatohnědé oči překypující všemožnými pocity a city… Ale musela jsem něco říct…

„No… Já nevím. Já se tě tak bála, Edwarde… Co se to s tebou stalo? Co to s tebou je? Vím, že mi to teď nemůžeš říct, ale ráda bych věděla… Ne, nech to být… Počkám na ten vhodný okamžik, až mi to budeš chtít říct ty sám. Nebudu tě nutit…‘‘celou dobu jsem šeptala a zírala do stolu. Cítila jsem, jak mi víc stiskl ruce.

„Neublížím ti, Bell. Nedokázal bych to… Neboj se mě, prosím. Už se to nestane, přísahám…‘‘řekl mi pevným hlasem. Tak strašně jsem mu chtěla věřit, a hlavně… Cítila jsem nutkání mu říct, že už mi dokázal ublížit… Tím nejhorším způsobem, jaký snad existuje. Že je schopný mi ublížit. On zřejmě asi jen myslel ublížit po fyzické stránce, ale po psychické stránce už mi ublížil víc než dost… Ale silou vůle jsem toto nutkání potlačila a zmohla se jen na plachý, smutný úsměv. Zrovna v tu chvíli k nám došla servírka se dvěma sklenicemi coly. Postavila je před nás a já si všimla, jak se zamračila na naše spojené ruce na stole. Rychle to však zamaskovala a znovu se naklonila k Edwardovi.

„Už jste si objednal?‘‘zeptala se a koketně na Edwarda zamrkala. Cítila jsem nutkání vstát a „něco“ jí říct do obličeje. Místo toho jsem však propletla moje a Edwardovy prsty a stiskla mu ruku. On se uchechtl a spustil.

„Já si dám… ehm… Třeba špagety…‘‘řekl a díval se na ní. Ona se na něj až skoro přehnaně usmála, něco si zapsala do bločku a už už chtěla odejít, kdyby jí Edward nezastavil.

„Promiňte, Bella by se taky ráda najedla…‘‘řekl poněkud hrubým tónem. Servírku to jistě zaskočilo-aspoň to tak vypadalo, a rychle se otočila zpátky ke mně s omluvným úsměvem, který spíš připomínal křeč. Jistě se hodně přemáhala, aby se na mě nemračila…

„A vy si dáte?‘‘zeptala se nepřátelsky a propalovala mě očima. Edwardovu ruku jsem teď doslova drtila a periferním viděním jsem zahlédla, jak se kření, ale z jeho očí vyzařovala vážnost.

„Kuřecí řízek a brambory, pokud by vás to moc neobtěžovalo…‘‘řekla jsem sarkasticky,ale mile a vlídně se na ní usmála. V tuto chvíli si jistě přála, aby rčení „Zabíjet pohledem“ platilo, ale měla smůlu. Její modré oči, které dobře kontrastovaly s jejími černými, kudrnatými vlasy mě propalovaly a ona jen rozzuřeně utrousila.

„Zajisté‘‘ a odkráčela. Můj předstíraný vlídný úsměv rychle zmizel a já se dívala zlostně, jak jde směrem ke kuchyni.

„Malá potvůrka Bells“zahihňal se Edward a já střelila zlostným pohledem na něj. Potom jsem se ale pousmála.

„Zasloužila si to‘‘řekla jsem nevrle a provrtávala ho pohledem.

„Co je?‘‘zeptal se po chvíli se stále pobaveným hlasem.

„Není to zvláštní? Nejdřív se mnou chodíš, potom mě opustíš-promiň, já potom skoro rok nejsem schopná normálně žít, potom se ty zase objevíš v mém životě, já tě nenávidím, ale zároveň tě mám ráda, před chvílí mě vyděsíš k smrti a teď se tady o tebe přesto peru s nějakou servírkou…‘‘zamumlala jsem vážně a trochu se uchichtla. Chvíli se tvářil vážně, ale netrvalo to déle, než dvě sekundy. Potom se však usmál.

„Můžu ti říct, že pro mě jsi ten boj vyhrála a já tu jsem jen pro tebe a ne pro nějakou Brisel, co si dělá nějaké naděje, když já mám oči jen pro tebe…‘‘řekl a vlídně se usmál.

„Ehm, myslím, že se jmenovala Brigitte‘‘dodala jsem, ale úsměv jsem mu oplatila.

„Není to fuk?‘‘zeptal se pobaveně.

„Vlastně je…‘‘přiznala jsem a zasmála se. Potom jsem však sklopila pohled na naše propletené ruce uprostřed stolu. Zřejmě si všiml, kam se dívám a ruku mi stiskl ještě víc. Znovu jsem se usmála, ale pohled neodvracela.

„Miluju tě, Bells‘‘zašeptal a až toto mě donutilo vzhlédnout a zadívat se mu do očí. Plála z nich upřímnost. Usmála jsem se a naklonila se přes stůl směrem k němu. Druhou, volnou rukou jsem mu ukazováčkem naznačila, aby mě napodobil. Naklonil se směrem ke mně, takže naše obličeje od sebe nebyly dál, než pár centimetrů. Volnou rukou jsem ho pohladila po tváři a zeptala se.

„Říká ti něco slovo čest?‘‘

„Samozřejmě‘‘ odpověděl, poněkud zmatený mou otázkou. Naklonila jsem se ještě víc k němu.

„Co takhle si jí ještě trochu zachovat? Emmett se o té naší ranní slabosti nedozví, doufám, že ani o té večerní, ale té cti nám moc nezbylo, když jsme nedokázali vydržet sázku ani dva dny…‘‘navrhla jsem a uchichtla se.

„Říkáš tomu slabost?‘‘zeptal se naoko uraženě, i když se lišácky usmíval a naklonil se ještě blíž. Pokud se nakloní ještě jeden z nás, vznikne z toho další polibek.

„No dobře, nebyla to slabost…‘‘přiznala jsem a on se vítězně usmál.

„Ale chápej… Taky tě miluju, ale co takhle se vážně pokusit tu sázku vydržet?‘‘navrhla jsem a trochu se usmála.

„Ouuuu, to bude utrpení!‘‘zasténal, ale usmíval se.

„To souhlasím… Ale no tak… Čest, Edwarde!‘‘zazubila jsem se na něj.

„No táák… Od zítřka… Prosíím‘‘zaprosil a předvedl svůl dokonalý štěněčí pohled, kterému jsem nikdy neodolala.

„A proč až od zítřka?‘‘zeptala jsem se lišácky.

„No ták… Přece romantika na pláži nebude v přátelství skoro žádná romantika… Bells, no tak…‘‘stále prosil. Já se zasmála.

„Od večera…‘‘trochu jsem ustoupila.

„Zítra…‘‘naléhal.

„Od večera, jinak nic!‘‘zahrozila jsem mu a zazubila se. Rezignoval…

„Dobře…‘‘řekl nakonec poraženě a já se vítězně usmála.

„Jak že jsi to jednou říkal? Že já nikdy nevyhraju?... A to mě nutí zopakovat tvoje slova… Vítězství miluju‘‘citovala jsem ho a stále se usmívala.

„A mě ne?‘‘popichoval. Povzdechla jsem si.

„Fajn, vítězství je až na druhém místě…‘‘ustoupila jsem a usmála se. Taky se usmál a prolomil tu poslední vzdálenost, aby mě jen letmo políbil. Uslyšeli jsme zvuk rozbíjícího - se skla. Oba jsme se od sebe odtrhli a zahlédli tu Brigittu-Briselu, jak stála o pár stolů dál a zírala na nás s očima dokořán. Pod nohama měla rozlité něco, co zřejmě předtím někomu nesla jako pití a rozbité sklo. My oba jsme byli ještě tak škodolibí, že jsme se na ni ještě usmáli a stiskli naše propletené ruce ještě víc. Vypadala, jako kdyby jí někdo polil studenou vodou. Nakonec se vzpamatovala a dramaticky odkráčela z místnosti, zatímco tam, kde předtím stála, přiběhla jedna další servírka a začala uklízet to sklo a zároveň se omlouvala nějaké rodince za to, že Brigitta-Brisela rozbila jejich pití, že jim hned donese nové… My se jen uchichtli a na chvíli se znovu věnovali jeden druhému, než i nám donesli naše jídlo a my-teda převážně já, začali jíst. Brigittu-Briselu už jsme nezahlédli…