Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

12. kapitola - Podvodníci

Vůbec jsem nechápala, proč se na něj takhle dívají. Pocítila jsem nutkání ubránit ho přede všemi těmi rozzlobenými pohledy, ale nezmohla jsem se na nic jiného, než tam jen sedět jako pecka a čekat, co se bude dít. A taky mi pomalu docházel dech, protože si mě Edward stále silněji tiskl k tělu.

,,Proč?‘‘ prolomila ticho rozhořčeně Alice stále zírající na Edwarda.

,,Co proč? Řeknete mi tady někdo, co se děje? Proč se všichni tak rozzlobeně díváte na Edwarda?‘‘ vyjela jsem. Zřejmě jsem tu byla jediná mimo. Znovu jsem přejela očima všechny tváře rodiny Cullenů. Carlisle a Esme měli mírně rozzlobený výraz, Alice a Rosalie rozhořčený, Jasper nechápající a Emmett vyčkávající, neutrální. Ale všechny ty jejich masky mi naháněly hrůzu.

,,Bell, nechceš už jít spát?‘‘ prolomil opět po chvíli ticho Edward. Sice jsem vůbec nebyla ospalá, ale němě jsem přikývla. Vstali jsme z gauče a mířili ke schodům. Edward mi dal opatrně ruku na kříž a vedl mě. Všichni v obýváku byli ticho, už ani televize se neozývala a dokonce i Emmett to nechal bez komentáře. Děje se snad něco? Něco mi uniká? Přijdu tomu na kloub, slíbila jsem si.

,,Edwarde, děje se něco?‘‘zeptala jsem se ho, když jsme byli u něj v pokoji.

,,Ne, nic… Nemysli na to… Mysli třeba na to, že nás Emmett nechal odejít ke mně do pokoje bez komentáře…‘‘řekl něžně a rukou mi přejel po tváři. Musela jsem se trochu pousmát a znovu se ztratila v těch jeho očích. Chvíli jsme tam jen tak stáli, očima zaklesnutí do očí toho druhého. Když jsem s ním, jde všechno stranou. Po chvíli už jsem si ani nevzpomněla, že se něco dole stalo. I když se ve skutečnosti nic nestalo, krom toho, že ve zprávách byla reportáž o tom mrtvém policistovi…

,,Pojď si lehnout… Musíš být vyčerpaná…‘‘řekl po chvíli a pousmál se. Přikývla jsem a vlezla si pod deku. On zaujmul místo vedle mě a já se opřela hlavou o jeho rameno. Opatrně mi pod krkem protáhl svou ruku a obejmul mě kolem ramen.

,,Ale já nejsem unavená…‘‘povzdechla jsem si. Trochu se zasmál a víc si mě k sobě přitiskl. Vůbec mi to nevadilo a ještě pohodlněji jsem se mu uvelebila v náruči. Po chvíli štěstí se mi ale začala znovu do hlavy vkrádat myšlenka na to, proč se Cullenovi k Edwardovi tak chovali. Mám se ho na to zeptat a překazit tím tuhle úžasnou chvíli? Nebo to přehlížet a zapomenout na to? Po dlouhé chvíli rozhodování jsem se rozhodla zvolit druhou možnost. Když Edward bude chtít, vysvětlí mi to sám…Po chvíli jsem ucítila jeho ruku, jak mi opatrně putuje po zádech nahoru a dolů. Dokonale mě to uklidnilo a já se nedokázala soustředit na nic jiného.

,,Bello, spíš?‘‘zaptal se po chvíli tiše.

,,Ne… Říkala jsem ti, že nejsem unavená‘‘zašeptala jsem mu nazpátek.

,,Ale měla bys spát…‘‘řekl nekompromisně.

,,Ale nechci…‘‘vrátila jsem mu to. Cítila jsem, jak se pode mnou trochu chvěje. Smál se. Musela jsem se začít smát taky. Znovu mi začal rukou lehce přejíždět po zádech. Nechtěně mi naběhla husí kůže. Ne z toho, že jsem skoro polovinou svého těla byla opřená o jeho chladnou, obnaženou hruď, ale z pocitu, že oba zažíváme něco úplně nového. Nikdy jsme nic podobného nezažili. Nikdy jsme u sebe nespali a teď tu spolu ležíme v objetí na jeho posteli a je nám absolutně dobře. Pocit maximálního štěstí mě začal naplňovat až po konečky prstů… Cítí to samé, co já?...

,,Na co myslíš?‘‘zeptal se po chvíli ticha.

,,Nevím… Na spoustu věcí… A ty?‘‘zeptala jsem se ho, když jsem mu odpověděla.

,,Na to, jak je mi teď neuvěřitelně dobře… Mám… radost. Jsem hrozně šťastný, že jsme se znovu našli a že jsi na mě nezapomněla…‘‘zašeptal a dal mi pusu do vlasů.

,,To by nebylo v mých silách… Nikdy bych nedokázala zapomenout… Taky mám hroznou radost…‘‘řekla jsem a víc se k němu přitulila. Stále jsem cítila, jak jeho paže přejíždí sem a tam po mých zádech…

,,Miluju tě…‘‘zašeptal mi do vlasů. Usmála jsem se, ale neviděl to.

,,Já tě stále nenávidím…‘‘řekla jsem a uchichtla se. On ztuhnul. Přinutila jsem se zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Bylo v nich zděšení a smutek…

,,Ale i přesto tě miluju víc, než si myslíš…‘‘dodala jsem něžně a stále se mu dívala do očí. Chvilku trvalo, než se v těch jeho smutek rozplynul a byla tam zase ta láska a radost… Pomalu se ke mně přiblížil a dal mi pusu na čelo. Znovu jsem se mu uvelebila v náruči a netrvalo dlouho a já usnula…

Ráno mě probralo příjemné šimrání paprsků slunce na tváři. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že ležím ve stejné pozici, v jaké jsem usnula. Edward měl stále ruku kolem mých ramen a já byla stále opřená o něj. Copak jsem se v noci vůbec nehýbala a nekopala všude kolem? To by bylo poprvé… Opatrně jsem zvedla hlavu a podívala se na Edwarda. Ještě spal. Vypadal kouzelně. Byla jsem ráda, že se ještě neprobudil, aspoň jsem ho mohla nerušeně pozorovat a maximálně jsem si to užívala. Po chvíli jsem si ale hlavu položila zpět na jeho rameno a už jen tak odpočívala. Po chvíli jsem rukou, kterou jsem měla nahoře, začala opatrně přejíždět po jeho obnažené hrudi. Po chvíli jsem zjistila, že mu na břicho, kde měl dokonale vypracované břišní svaly, čmárám prsty nějaké obrazce. Po chvíli jsem si ale uvědomila, že bych ho mohla vzbudit, takže jsem toho nechala.

,,Klidně pokračuj, bylo to příjemné…‘‘zašeptal a já se lekla. Podívala jsem se na něj a omluvně se usmála. A byla jsem si jistá, že jsem se i začervenala.

,,Vzbudila jsem tě?‘‘zaptala jsem se provinile.

,,Ano, ale velmi příjemně…‘‘odpověděl a usmál se na mě.

,,Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit…‘‘řekla jsem a provinile sklonila hlavu. Po chvíli jsem ucítila jeho ruku pod mou bradou, jak mi ji zvedl, abych se na něj podívala.

,,Mě to vážně nevadí…‘‘řekl něžně a znovu se usmál. Pokusila jsem se ho napodobit, ale můj úsměv musel vedle toho jeho vypadat jako škleb.

,,A když už jsme u toho… Dobré ráno‘‘řekl a uchichtl se. Musela jsem se zasmát s ním.

,,Dobré ráno‘‘řekla jsem mile.

,,Máš hlad?‘‘zeptal se mě a znovu mi začal rukou, kterou měl pode mnou přejíždět po zádech. Určitě už jí musí mít odkrvenou, jak jsem mu na ní ležela celou noc.

,,Ani ne… Spíš se těším, až vyrazíme do Port Angeles…‘‘řekla jsem a nepodařilo se mi skrýt radost a nedočkavost v hlase.

,,No já taky hlad nemám, takže se můžeme oblíknout a jet…‘‘řekl a znovu mě očaroval tím svým úsměvem.

,,Hned?‘‘zeptala jsem se nedočkavě. Teď jsem se tu nedočkavost ani nesnažila zakrýt.

,,Jestli chceš…‘‘pokrčil rameny a vesele se na mě díval. Hned jsem z nás stáhla deku a vyskočila z postele.

,,Tak na co čekáme?‘‘zvolala jsem radostně a dívala se na něj, jak ještě leží v posteli. Najednou se ještě víc zabořil do poštářů.

,,Mě se ještě néééchcéééé…‘‘zabručel. Dělal naschvály a smál se. Já si dala ruce vbok a dupala nohou o zem.

,,Okamžitě vylez z té postele, nebo—‚‘‘začala jsem vyhrožovat.

,,Nebo?‘‘zdvihl jedno obočí a rošťácky se usmíval.

,,Nebo tě odtamtud vytáhnu násilím!‘‘vyhrožovala jsem mu. Jeho úsměv se ještě víc roztáhl a potom se ještě víc zamumlal do polštářů.

,,Mmmm‘‘spokojeně si brumlal a stále po mě po očku pokukoval. Nevydržela jsem to, rozběhla se a skočila za ním na postel. Dopadla jsem těsně vedle něho. Začal se smát a já do něj strkala a tím se snažila ho dostat ven z postele. Čím více jsem byla vyčerpanější a bezradnější, tím více se smál. Po chvíli mi ruce sevřel do svého ocelového sevření a přehodil mě přes sebe, takže nakonec jsem ležela na zádech a on natisknutý na mě. Obličej měl ne dál než pár centimetrů, takže mě jeho dech šimral na tváři, když mluvil.

,,Copak ty jsi zapomněla, že mě nikdy nepřepereš? Vždycky skončíš takhle… No jen si vzpomeň na naší polštářovou bitku v Clevelandu… Nikdy jsi mě nepřeprala‘‘pochechtával se a očima se vpíjel do mých.

,,Jednou se mi to podaří!‘‘stála jsem si za tím. Znovu se zasmál…

,,Však ty to jednou vzdáš…‘‘zašeptal rozhodně a něžně.

,,Nikdy! Už tě nenechám znovu vyhrát!‘‘řekla jsem vážně a jeho pohled mu opětovala.

,,Dokud se nevzdáš, nepojedeme do Port Angeles…‘‘řekl a tajemně se zachechtal.

,,To je vydírání!‘‘řekla jsem naštvaně. Jeho úsměv se ještě víc roztáhl.

,,Tím pádem tu budeme ležet asi hodně dlouho a nikam nepojedeme…‘‘řekla jsem rozhodně.

,,Fajn… Je to na tobě…‘‘řekl a lhostejně pokrčil rameny. Pořád se široce usmíval. Dlouhou chvíli jsme tam jen leželi a propalovali toho druhého pohledem.

,,Vzdáš to…‘‘zahihňal se asi po pěti minutách.

,,Nevzdám!‘‘řekla jsem nasupeně.

,,Ale jo…‘‘stál si za svým.

,,Nene!‘‘odporovala jsem mu.

,,Jojo‘‘

,,Ne!‘‘

,,Ale jo…‘‘

,,Ni- kdy‘‘řekla jsem a mračila se na něj. Další několikaminutová mezera. Naklonil svůj obličej ještě blíž k mému, takže špičky našich nosů se o sebe otíraly.

,,Vzdáš to…‘‘zašeptal znovu posmívajíc se. Všimla jsem si, že ležíme na kraji postele. Stačilo by se jen trochu převalit a… Chvíli jsem ležela neschopná slova…

,,Možná‘‘řekla jsem po chvíli mrzutě.

,,Určitě…‘‘byl zase trochu blíž. Znovu chvíle ticha.

,,Fajn! Dobře! Vzdávám to! Ty jsi tak neuvěřitelně hrozný!‘‘vyčítala jsem mu.

,,Já vím… Ale přesto mě máš ráda…‘‘zahihňal se.

,,To ano, ale ta nenávist k tobě je teď ještě větší!‘‘řekla jsem mu s předstíranou vážností.

,,No tak… Buď hodná‘‘napomínal mě.

,,A když nebudu?‘‘zeptala jsem se.

,,Tak—‚‘‘nestihl to doříct, protože teď jsem ho měla v šachu já. Nedával pozor a mě se podařilo uskutečnit svůj plán. Rychle jsem nás překulila, takže jsme spadli z postele na zem a já zůstala na něm. Rychle jsem ho přišpendlila k zemi a zasmála se.

,,Jupííí!!! A pak, že tě nepřeperu!‘‘zvolala jsem radostně. Můj plán dokonale vyšel.

,,Ty podvodnice, to nebylo fér!‘‘zvolal naoko naštvaně.

,,Já vím! A nedělej, že ty jsi vždy fér…‘‘opáčila jsem mu a trochu povolila sevření, takže jsem na něm jen seděla obkročmo, ale stále mu držela ruce.

,,To netvrdím!‘‘řekl a zasmál se.

,,Tak a teď pojedeme do Port Angeles, protože jsem tě dostala z postele!‘‘řekla jsem nekompromisně. Znovu se zlověstně zasmál a já si uvědomila, že jsem to sevření nikdy povolit neměla. Vzal mě a znovu nás překulil, takže jsem byla znovu na zemi a on nade mnou.

,,Hej!‘‘zvolala jsem.

,,Tak… A teď už tě nepustím!‘‘řekl vítězně. Věděla jsem, co na něj vždy platilo.

,,No taak… Prosííím, pojedeme už do toho Port Angeles?‘‘prosila jsem a snažila se o psí oči.

,,Až mi řekneš, že se vzdáváš a budeš to myslet vážně!‘‘řekl nekompromisně.

,,Prosííím‘‘stále jsem se snažila ho obměkčit. Jenom zakroutil hlavou. Sakra!

,,Dobře… Vzdávám se…‘‘vzdala jsem se a myslela jsem to vážně. Proč to musím být vždycky já, kdo podlehne?!

,,No konečně‘‘řekl a nakláněl se ke mně. Pomalu pouštěl moje sevření…

,,Podvodníku‘‘zašeptala jsem šibalsky těsně předtím, než se znovu svými rty dotkl mých. Zavřela jsem oči a znovu mě zalil pocit nekonečného štěstí, ve mně bylo znovu milion motýlků, kteří ve mně lítali místo krve. Edward svoje sevření povolil úplně a já mu ihned zamotala ruce do vlasů a tím si jeho obličej přidržovala těsně u svého. Jeho ruce jsem cítila u svého obličeje a boků. Ale bylo mi jedno, kde zrovna měl ruce. Jediné, co mě zajímalo, bylo to, že jeho rty dělají znovu po tak dlouhém čekání souhru s mými, že znovu zažívám ten úžasný pocit být tak blízko u něj a líbat ho. Náš dlouhý polibek začaly střídat postupně kratší a kratší polibky, až došlo na poslední, jen letmé políbení. Otevřela jsem oči a zahleděla se do těch jeho. Usmíval se. Úsměv jsem mu musela opětovat. V tuto chvíli určitě nikdo šťastnější kromě mě není.

,,To jsme to teda dlouho nevydrželi… Teď se ještě Emmett nesmí dozvědět, jací jsme podvodníci…‘‘řekl a zasmál se. Jedna jeho ruka mě hladila po vlasech a různě si s mými vlasy hrála. Zasmála jsem se společně s ním.

,,Kdy že jsme se to vsadili?‘‘zeptala jsem se.

,,Jsou to jen 3 dny‘‘řekl a my se znovu zasmáli. Potom se zvedl a já opět mohla svobodněji dýchat. Pomohl mi vstát a já hned zamířila do koupelny vyčistit si zuby a trochu se upravit. Když jsem vyšla z koupelny, čekal na mě a usmíval se.

,,Pojedeme?‘‘zeptala jsem se.

,,Jo, jen se ještě musíme stavit u Alice v pokoji, aby nám dala věci…‘‘řekl a společně jsme vyšli z jeho pokoje. On v ruce držel jedno ohromné pouzdro na CDčka. Sešli jsme schody a zastavili se u Aliciných dveří. V celém domě bylo až podezřelé ticho. Edward zaklepal na dveře. Po chvíli se v nich objevila rozespalá Alice a zírala na nás jako na zjevení.

,,Alice, dáš nám věci, prosím?‘‘zeptal se jí Edward.

,,To musíte člověka budit, když má ještě půlnoc? Proboha lidi, vždyť není ani osm!‘‘brumlala, ale nakonec se otočila a po chvíli k nám donesla sportovní tašku s oblečením. Poděkovali jsme jí a pokračovali dál v cestě. Došli jsme do garáže, kde dal Edward tašku a pouzdro do kufru a my nasedli na místa vepředu. Zapásali jsme se a Edward nastartoval. Plynule vyjel z garáže a vyjel z malé mýtinky, kde stál jejich dům směrem k Port Angeles…