(Ne)Svolená láska

Autorka: Teridarkness

Poznámka: Tento příběh začíná kolem šestnáctých narozenin Reneesmé… přestavte si, že vůbec neví, že existuje nějaký Jacob. Celá Cullenovic rodina má smlouvu s vlkodlaky, že se Jacob může setkat s Reneesmé až na 18. narozeniny. Do té doby se o ni budou starat oni. Reneesmé ví, všechno o svých rodičích a o Cullenových, jen netuší, že tam venku má svou životní, ale nesvolenou lásku.           

2. KAPITOLA – ZTRACENÁ LÁSKA

„ Reneesmé?“

Jeho hlas byl ta krásný, celou mou mysl, naplnil pocit radosti. Vůbec jsem se netrápila tím ,  jak to, že může znát mé jméno. Bylo mi to fuk. Důležité bylo to, že mé jméno znal, i když já to jeho ne.

„ Jsi to ty?“ zeptala se tiše a popošel ke mně ještě blíž.

Omámeně jsem zamrkala. „ Ehm…my se známe?“ řekla jsem zmateně.

Má otázka ho nepřekvapila, smutně si povzdechl.

„ Trochu…znám tvé rodiče a rodinu.“ řekl bůhví jak frustrovaně.

Počkat? Jak mé rodiče? Koho myslí? Na papíře jsou mými rodiči Carlisle a Esmé.

„ Mé rodiče?“ otázala jsem se.

Chvíli zaváhal. „ Bellu a Edwarda.“ upřesnil a já měla, co dělat abych se nesložila.

Nikdo nevěděl o tom že oni jsou mými rodiči! Jak to může vědět tento kluk?

„ To je nesmysl.“ zalhala jsem a strčila si pramínek vlasů na ucho.

„ Jo chápu…asi neříkáš moc často, že tvými rodiči jsou upíři a ty sama jsi na půl upír- na půl člověk….ale neboj se. Mě lhát nemusíš, já vím vše. Nikdo ti to nejspíš neřekl, ale já jsem byl u toho jak se narodila.“ vysvětloval mi a jeho oči byli…já nevím…radostné?

Podívala jsem se na něho zcela v šoku. „ To není možné! Vždyť tobě je tak dvacet! Kdybys u toho byl, tak by ti muselo být něco před čtyřicítkou.“

„ No jenže…to bych musel být člověk.“ řekl zcela v klidu, jako by tu o nic nešlo.

Nechápala jsem nic. Jak mohl vědět o mých rodičích? Jak mohl vědět o mně? Vůbec jsem si ho nepamatovala. A dokonce mi tvrdil,  že není člověk!

„ A když nejsi člověk, tak co jsi jako? Duch?“ posmívala jsem se mu, i když jsem cítila, že jsem to dělala proti srsti.

„ No to ne…ale co třeba vlkodlak?“ řekl vesele a usmál se na mě..

„ Vlkodlak?“ zadusila jsem se.

Podíval se směrem k obchodu a zbystřil. Pochopila jsem proč, Thom pomalu kráčel k nám.

„ Tady.“ vytáhl papír a začal psát na něj číslo. „ zavolej mi, jestli budeš chtít.“ řekl, potom nasedl zpátky na motorku a rychle odjel.

Já tam stála celá opařená.

„ Nessie?“ oslovil mě Thom.

Otočila jsem se k němu. „ Svezeš mě domů?“ zeptala jsem se ho.

„ Stalo se něco?“ řekl šokovaně.

„ Ne, jen mi je nějak nevolno.“ řekla jsem a částečně to byla pravda, bylo mi zvláštně, před očima jsem stále měla toho neznámého kluka a v hrdle jsem cítila pálení. Byla jsem žíznivá.

„ Jasně….“ povzdechl si a pak mě svezl domů.

Zastavil kousek před domem a já mu poděkovala, rozloučila se a pak rychle vystoupila.

„ No konečně!“ uslyšela jsem Alicin hlas, když jsem otvírala dveře.

Když jsem vešla dovnitř, všimla jsem si, že skoro celá rodina sedí v obýváku a čeká na mě.

„ Ahoj.“ pozdravila jsem je sklesle.

„ To bylo to rande tak špatné?“ rozchechtal se Emmett.

Mávla jsem k němu rukou, na znamení, ať mi dá pokoj.

„ Ness? Co ti je?“ zeptala se starostlivě Rose.

Otočila jsem se k nim. „ Ne nic…já jen….mám žízeň.“ řekla jsem pomalu.

Jasper na to reagoval nejlépe z nich, přiskočil ke mně a pravil. „ Chceš teď jít na lov?“

„ Ne…to je dobrý. Vezmu si sklenici z lednice.“ uklidnila jsem ho.

Podívala jsem se na Alici. Nevypadala, že by něco viděla. Což bylo divné.

„ Alice?“ oslovila jsem ji.

Nezaujatě odpověděla. „ Ano?“

„ Ne nic…to je dobré.“ řekla jsem a pak šla do kuchyně, kde jsem vypila trochu krve, co tady byla pro jistotu.

Osprchovala jsem se a pak v noční košili si sedla na postel a z kapsy jsem si vytáhla papírek, na kterém bylo to číslo toho kluka.

Nemohla jsem si pomoct…musela jsem na něho myslet.

Rozhodla jsem se, že mu zavolám.

Vytáhla jsem mobil z tašky a pak vyskočila z okna ven. Nemohla jsem s ním mluvit tam, kde by to všichni slyšeli. Běžela jsem pár kilometrů od domu a pak zastavila.

Vytočila jsem číslo a čekala. Mobil vyzváněl. Ozvalo se pípnutí a hlas řekl: „Ano?“

„ Tady Reneesmé.“ řekla jsem.

„ Voláš brzo.“ poznala jsem ten hlas a srdce mi radostí poskočilo.

„ Musela jsem na tebe myslet.“ řekla jsem popravdě.

Ozval se tichý smích. „ Já na tebe musel myslet šestnáct let.“

Zalapala jsem po dechu. To nebylo normální, co ten kluk se mnou dělal.

„ Vážně?“ žasla jsem.

„ Ano…nemohu uvěřit, že teď s tebou mluvím.“

„ A jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se nervózně.

„ Jacob Black.“ řekl klidně.

Proč mi něco říkalo, že to jméno znám?

Pokračoval. „ Co kdybychom jsme se setkali? Máš zítra čas?“

Měla jsem. Musela jsem mít. I kdybych musela všem lhát.

„ Ano. Mám.“ řekla jsem šťastně.

„ Tak, co kdybych se pro tebe stavil po škole?“

„ Ale-“ chtěla jsem ho přerušit.

„ S Cullenovi si strachy nedělej. Počkám tě za budovou, aby mě neviděli.“ ujistil mě.

Oddychla jsem si. „Dobře …tak zítra. Já už musím jít.“

„ Nejsi doma, že?“ zeptal se.

Usmála jsem se. „ Jsem v lese…v domě by mě slyšeli.“ vysvětlila jsem mu.

„ To jsem si myslela! Tak utíkej zpátky, než to zjistí.“ řekl pobaveně.

„ Zatím.“

„ Zatím.“ a pak jsem se rozběhla zpátky k domu naplněna zcela neznámými pocity k tomu Jacobu Blackovi, s kterého mi tlouklo srdce rychleji než by mělo.