Neskutečná skutečnost

Autorka: Eldorado

2.

Rozrazila jsem dveře a vylétla z nich, jako když mě střelí. Pořád jsem házela hlavou ze strany na stranu, štípala se do rukou, jestli se mi to opravdu přeci jen nezdá. Nezdálo… tenhle sen asi nikdy neskončí. Nemám prstýnek, abych to mohla vrátit. Ale jestli ho nemám já, tak ho musí mít Bella. Ale jak jí říct, že je kouzelný. Má poslední naděje byla Alex. To ona mi ho dala a ona mě z toho dostane zpátky.

Na malém stolku u dveří visely klíčky. Klíčky od Bellina auta. Vzala jsem je a rozeběhla se ven. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ke Cullenům z popisu knihy netrefila málem ani Bella. Ale co Jacob? Bude mi věřit? V téhle divné realitě plné mystických příšer je ale přeci všechno možné. Strčila jsem klíčky do zapalovaní a otočila. Ten zvuk mě vyděsil, ale zároveň i rozesmál. Bylo to, jako když startuje lokomotiva.Ohlédla jsem se. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, ale nikoho jsem neviděla.

Jela jsem už asi 15 minut. Věděla jsem, že někam dojet musím. Ale co udělá Edward, až zjistí, že jeho láska je pryč a možná už se nevrátí…? Ta myšlenka mě bolela. Možná jsem zničila dva šťastné životy.

„Hloupý prstýnek. Nikdy jsem si ho neměla od Alex brát.“ Do očí se mi hrnuly slzy. Téměř jsem neviděla na cestu. Raději jsem zastavila u kraje a snažila se uklidnit. Bylo naprosté ticho a já jsem slyšela šumění řeky. Svitla mi naděje. U řeky bydlí Cullenovi. Někdo musí být doma.

Vystoupila jsem a dala se do lesa. Šla jsem podél řeky. Nevím jak dlouho to bylo, ale přestávala jsem cítit nohy. Musela jsem se ztratit. Má hlava byla přeplněná výčitkami. Zakopávala jsem a padala, až jsem měla do krve sedřené ruce a nohy. Déšť, který mi padal, mi také moc nepomáhal. Stíhala mě únava. Nevěděla jsem jak dál. Už jsem opravdu nemohla a byla tak unavená, že jsem si musela sednout.

Chvíli jsem odpočívala a pak slyšela jemné křupnutí větve. Rychle jsem otočila hlavou, ale nikdo tam nebyl. Ten les mi naháněl hrůzu a já jsem se začínala bát i vlastního stínu.

„Je tam někdo? Prosím vás!! Já jsem se ztratila…“ volala jsem. Zdálo se to marné a já si připadala jako blázen. Mé zoufalství mě přivádělo k šílenství. Modlila jsem se. Modlila tak dlouho, dokud v lese nebyla jen černočerná tma. Lehla jsem si do mokrého jehličí a doufala, že mě někdo najde. Ale kdo by mě hledal? Nikomu jsem nechyběla. Možná tak u nás doma, kde mýty a příšery jsou jen v pohádkách.

Usínala jsem… nevěděla jsem, jestli mám halucinace nebo se mi to jen zdá, ale něčí paže mě zvedly ze země, jako kdybych nic nevážila. Neměla jsem sílu otevřít oči a jen jsem zašeptala: „Děkuju.“ Pak jsem ztratila vědomí.

Probudila jsem se v nemocnici a nade mnou se skláněl krásný blonďatý doktor. Prudce se mi rozbušilo srdce a celá jsem zrudla. Takhle nervózní jsem byla naposledy v páté třídě, když jsem zapomněla text na školní besídce.

„Dobré ráno slečno. Já jsem doktor Cullen, budu váš ošetřující lékař. Přivezli vás sem v noci. Neměla jste u sebe žádné doklady a byla jste v bezvědomí. Asi jste měla halucinace, ale volala jste mé jméno. Tedy vlastně mé rodiny…. My se známe?“ teď už jsem neměla pochyb, že ten krásný doktor je Carlisle Cullen. Otec Edwarda. Vypadal zmateně a určitě mi neřekl všechno. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že jsem volala víc, než-li jen jejich jméno. Doufala jsem, že mě nikdo jiný neslyšel.

„Víte pane doktore, tohle je opravdu nadlouho. A je to velmi… no, jak bych to řekla…zvláštní. A asi mi nebudete věřit, ale mohl byste zavolat Edwardovi? Něco velmi důležitého mu musím říct. A týká se to celé vaší rodiny a hlavně Belly.“ Doktor bez odmlouvání a s přikývnutím odešel z mého pokoje a vypadal ještě zmateněji, než předtím. Chápala jsem to. Kdyby člověk, kterého jsem nikdy neviděla znal mou rodinu a věděl i o jejím soukromí, asi bych také nevěděla, jak se chovat.

Netrvalo to asi minutu a byl zpátky. Zavřel za sebou dveře a zamkl. Jeho výraz mi naháněl strach.

„Jak se jmenujete slečno? A kde jste se tu vzala. Nejste místní a nikdo vás nezná… A co se děje s Bellou?“ na posledních slovech znervózněl. Posadila jsem se a naklonila se  blíž.

„Jmenuji se Lilian Clarková. Vím, že to bude znít opravdu divně, ale já nejsem ani odtud, ani odnikud z téhle reality. Kamarádka mi svěřila prstýnek a tvrdila, že je kouzelný a že plní přání… A váš život… to je jen knížka. Nádherný svět plný upírů a vlkodlaků. A překrásné lásky mezi Bellou a Edwardem.“ Koukal na mě takovým zvláštním pohledem. Věděla jsem, že má důvod mi nevěřit. Řekla jsem mu pravdu a o jeho rodině vlastně taky.Kdyby nějaký člověk přišel ke mně a řekl mi, že můj život je jen knížka, asi bych reagovala stejně, jako on právě teď. Naklonil se ke mně blíž a pošeptal.

„Lili, to co mi tu říkáte, myslíte vážně? Existuje jen jediný smrtelník, který ví o existenci upírů a vy to nejste… A jak jste to myslela s tou knihou?“

„Četla jsem knížku a ten prstýnek zařídil, abych mohla být na Belliném místě. Moc jsem si to přála, ale netušila jsem, že se to opravdu stane. Já se chci vrátit domů a Bella se musí vrátit sem.“ Pořád na mě koukal, jako když jsem se zbláznila, ale vypadalo to, jako že mi začíná věřit a že všechno, co jsem řekla začíná dávat smysl…

Pak někdo zaťukal na dveře. Carlisle vstal a šel otevřít. To, co jsem viděla mi vzalo dech. Byl tak nádherný. Vypadal jako ztělesnění dokonalého muže. To musel být Edward.

„Co se děje Carlisle? A co bylo tak důležité, že jsem musel hned přijet?“ Edwardův obličej byl zmatený a krásný. Upřeně se díval na Carlislea. Ten se ale podával na mě. Edward, byl, jako kdyby ho někdo opařil. Vrhnul na mě svůj uhrančivý pohled. Já se chtěla dívat jinam, ale nedokázala jsem to. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Pomalým ladným krokem se ke mně blížil. Vzal mě za ruku a zoufale se mě zeptal…

„Kde je???!!“….

Poznámka: příští díl bude z pohledu Belly…