Neskutečná skutečnost

Autorka: Eldorado

1.

„Ještě chvilku mami! Teď jsem přišla domů.“ Křikla jsem a zavřela se v pokoji. Vyndala jsem z tašky novou knížku, kterou jsem potkala v knihovně.

„ To bude určitě nějaká pitomost…. Upíři? Vlkodlaci?.. to se mi zase povedlo.“ Zamumlala jsem si sama pro sebe. Znechuceně jsem otevřela tu knihu „Stmívání“ a dala se do čtení. S nějakou knihou jsem začít musela. Za celý život jsem přečetla asi tak dvě. Romea a Julii a Šípkovou Růženku. Uchychtla jsem se nad tou myšlenkou.

Ani nevím, jak dlouho jsem takhle četla, ale pak mě to opravdu začalo bavit… Edward? Páni… to musí být úžasný kluk. Tak krásný a dokonalý… a tak.. nebezpečný… Co bych dala za to, být alespoň chvíli na jejím místě.

Jak jsem tak vzdychala nad duší té knihy a záviděla Belle a Edwardovi jejich lásku, zazvonil telefon.

„Ahoj Lill!! Musím ti něco rychle říct, ale …Sakra… Rebeca přišla. Musíme se sejít. Tady to je nebezpečný. U nás doma mají i stěny uši. Potřebuju co nejrychleji!!“ znělo to tak naléhavě, že jsem odložila Stmívání a posadila se na postel, po které jsem se válela.

„Tak teď ještě jednou a pomalu Alex. Co se děje tak strašně důležitého, že to nepočká do zítra?“ snažila jsem se jí uklidnit, ale marně. Věděla jsem, že když už si Alex něco umane, ani Pánbůh jí nezastaví.

„Někomu jsem pomohla a on mi něco dal!  U nás doma to zůstat nemůže. Macecha všechno vyčmuchá. Tak za 15 minut v parku?“ začínala jsem se bát, co se asi tak mohlo stát. Ale když Alex takhle vyvádí, určitě to nebude nic dobrého.

„Dobře, hlavně se uklidni. Budu tam.“ Zavěsila jsem telefon a smutně se koukla na skoro dočtenou knihu. „Musíš tady počkat a já se musím postarat o Alex.“

Vzala jsem si bundu do chladného Washingtonského podzimního počasí a klíčky od auta a vyrazila k parku. Věděla jsem, že tam budu dřív, než za 15 minut, ale nemohla jsem se dočkat toho, co mi chce má nejlepší kamarádka říct.

Jela jsem pomalu a cestou přemýšlela o tolika věcech, že jsem myslela, že mi praskne hlava. Stmívání, Alex, můj neuklizený pokoj. A jako na potvoru jsem ještě chytila všechny červené, které jsem mohla. Tohle byl vážně hrozný den. Venku pršelo víc, než jindy.

Asi za 10 minut jsem byla na místě. Nechtělo se mi vystupovat a tak jsem jen skrze okýnko vyhlížela Alex.

Pak někdo silně zatroubil. Nadskočila jsem… strašně jsem se lekla. Tohle nemohl být nikdy jiný, než ona. Dělala to vždycky, ale ještě jsem si nezvykla. Známe se skoro celý život, ale ta holka mě nikdy nepřestane překvapovat. Zaparkovala svoje auto a pak si přistoupila do mého.

„Tak co je tak důležitého, že to nemohlo počkat?“ zeptala jsem se nechápavě. Alex sáhla do kapsy od své bundy a vytáhla malý stříbrný prstýnek s překrásným kamínkem. „No páni! Kdo že ti to dal? To je vážně krásné!! Neříkej, že tě už snad George požádal o ruku.“ Přeskakoval mi hlas. Byla jsem tak rozrušená a teď i strašně moc zvědavá.

„Haha, to bylo fakt vtipný. Ale teď vážně. Dneska jsem šla do obchodu, koupit tátovi dárek k narozeninám. Potkala jsem takového starého pána. Opravdu mi ho bylo líto. Měl dvě veliké tašky a hůl a nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl. Nabídla jsem se. Venku na něj někdo čekal, tak jsem mu pomohla jen k hlavnímu vchodu. Cestou se zastavil. Myslela jsem, že se mu udělalo špatně, ale on něco začal hledat. A pak právě vytáhl tenhle prsten. Nechtěla jsem si ho vzít,ale on na tom trval.“ Skočila jsem jí do řeči. „To je ale od něj hrozně hezoučké. A pozorné. Je opravdu krásný!“

„ Nech mě domluvit!! Jenže on to byl asi nějaký cvok, protože začal plácat něco o tom, že je kouzelný a splní ti jedno přání. A že prý ho nemusíš ani vyslovit. Tak jsem si ho vzala a usmívala nad tím, co to bylo za šprýmaře.“ Na chvíli vypadala, jako kdyby tomu divnému staříkovi věřila. Ale to by nebyla Alex, kdyby něco takového jen tak odkývala. „No a pak jako znamení… Uviděla jsem takový magický obchod… No, však víš… Jak tam Meg pořád chodí… tak jsem tam zašla a prohlížela si knížky. No a tam to bylo!! Ten samý prstýnek, co mi dal ten dědula. A bylo tam napsáno, že ti splní jedno přání. Akorát teď nevím, jestli jsem se nezbláznila…“ když domluvila, byla celá zadýchaná… přemýšlela jsem, jestli se mezi tím taky vůbec nadechla.

„Počkej Alex… A ty si myslíš, že to, co ti říkal ten podivín je pravda?? To pak ale znamená, že se ti může splnit cokoli si budeš přát!! To je úžasný… No páni“ připadala jsem si tak trochu asi jako Alex… jako.. no… blázen. Ale jestli to viděla i v té knize, pak to musí být pravda. A jestli ne, tak by mohla být alespoň legrace.

„Takže ty mi věříš? Nemyslíš si, že jsem cvok?“ Zeptala se podiveně

„Možná to bude znít opravdu divně, ale… Ano, věřím. Jsi má nejlepší kamarádka a nikdy si mi nelhala. Jsi skoro jako moje sestra..“ usmála jsem se na ní a objaly jsme se.

„Lil, jestli to opravdu funguje, tak to nesmím mít doma. Rebeca všechno vyčmuchá a našla by i tohle.“ Natáhla ke mně ruku s prstýnkem. „Vem si ho! Až budu opravdu vědět co chci, zase si ho od tebe vezmu. V té knize se psalo, že ti splní každé přání. I kdyby bylo sebevíc sobecké. Nemusíš ho ani vyslovit, tak si dej pozor, kdyby to náhodou byla pravda. Večer ti ještě zavolám.“ Vystoupila a práskla dveřmi.

 Nestačila jsem se ani vzpamatovat. Podívala jsem se na nataženou ruku a v ní ležel ten nejkrásnější prstýnek, jaký jsem kdy viděla.  Zkusila jsem si ho na prsteníček a perfektně mi seděl. Alex už byla pryč a já jsem zůstala sama v autě a přemýšlela. Trochu mě děsilo, že kdyby to, co říkala Alex byla pravda, tak mám právě na ruce asi zbraň, která by zničila lidstvo. Ještě chvíli jsem zůstala nehnutě sedět a vstřebávala informace a jen poslouchala bubnování kapek deště na střechu svého Dodge.

Zatřásla jsem hlavou a pokusila se vnímat okolní svět. Opravdu bych si měla najít i jiné přátelé. Trochu normálnější, než je Alex nebo Meg. Nastartovala se a rozjela se domů.

Cesta netrvala dlouho. Přijela jsem k příjezdové cestě našeho domu a ve dveřích uviděla mámu. Stála tam jako pštros, kterému právě domorodci ukradli vejce, pravený kdykoli zaútočit. Podívala jsem se na hodinky a nevěřila vlastním očím. Byla jsem pryč přes dvě hodiny. Věděla jsem, že jednou z auta vystoupit musím, ale chtěla jsem ten okamžik co nejvíc oddálit.

Pak jsem se odhodlala. Otevřela dveře a přeběhla od garáže k domu. Se sklopenýma očima jsem se šourala ke své matce.

„Promiň mami, ale Alex potřebovala s něčím pomoct a úplně jsme zapomněli na to, kolik je hodin. Jdu si uklidit pokoj, ano?“ tohle na mámu zabíralo. Uklízení byla jediná činnost, která jí uspokojila jako můj trest. Jen naštvaně ustoupila ze dveří a neřekla ani slovo. Vydala jsem se do svého pokoje, zavřela za sebou a zamkla. Vzala jsem si do ruky rozečtenou knížku a otevřela tam, kde jsem skončila. Zbývalo mi už jen několik stránek a já jsem jí za každou cenu chtěla dočíst. Zamyslela jsem se. Bella má všechno. Otce, kterého jsem si vždycky přála. Ten můj od nás utekl, když jsem se narodila. Edwarda, který by za ní položil život, jen aby byla šťastná. A celá jeho rodina. Tak moc jí milují, že pro ní i riskovali život. Pro obyčejného člověka, jako jsem třeba já. Ale mě by tenhle zázrak nikdy nepotkal…

Jak jsem tak přemýšlela, musela jsem usnout. Zdál se mi opravdu divný sen, ale nedokázala jsem si ho vybavit.

Pak jsem se probudila. Rozlepila jsem oči a vyskočila z postele. Tohle už ale nebyl sen. Byla jsem někde  jinde. Ještě jsem párkrát zamrkala a pak jen vzdychla.

„Ale ne!! Alex měla pravdu…“

Rozhlédla jsem po pokoji a nevěřila vlastním očím. Nejenže jsem nebyla ve svém pokoji, ale …ne.. to není možné. V rohu stálo křeslo, houpací,  a na psacím stole byl postaven starobylý počítač. Na oknech byly zavěšeny průsvitné záclony. Podívala jsem se z okna a uviděla krásný hluboký les. Na tohle jsem si musela sednout. Udělalo se mi mdlo.

„ Prokristapána…. tohle se mi snad jen zdá.“  Práskla jsem rukama do klína a všimla si, že na mém prstu už není ten kouzelný prstýnek.. Hledala jsem ho všude. Pod polštářem, pod postelí… prostě všude. Bezvýznamně. Rozplakala jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ale jestli já jsem tady, pak kde je Bella? A Edward jí bude hledat. Pane Bože, to já za všechno můžu. To ta moje závist mě sem dostala.

Vykoukla jsem ven ze dveří a moje zvrhlé představy se naplnily. Všechno bylo tak, jak je to popsáno v knížce. Venku jsem neviděla policejní auto, takže to znamená, že možná Charlie není doma. Musím zmizet dřív, než někdo zjistí, co se stalo.

Ale napřed musím najít Edwarda…..