Neměl jsi odcházet

Autorka: Malika

Poslední (7.) část - Svatba

Ráno 20.6. jsem se probudila nezvykle brzy na to,že byla sobota.Prozvonila jsem Alici a ona za pár minut dorazila.Nesla sebou moje,její a Rosaliiny šaty.Měly jsme se připravovat u nás,protože u Cullenových doma by to asi nebylo vhodné.Měla jsem tři družičky – Alici,Rose a Angelu.Jessica nejprve chtěla taky,ale potom si uvědomila,že na svatbě se bude moct veřejně ukázat s Edwardem a tak odvolala.Edward tam byl pozvaný taky.Jsem zvědavá,jestli přijde.

Potom bylo všechno hrozně rychlé.Alice to zařídila báječně,kolem kostela byl i správný počet parkovacích míst.(Měli jsme se brát ve starém kostele,který stál za Forks,v lese.)

Všechno probíhalo podle plánu.Charlie mě dovedl uličkou a předal mě Mikovi.Když jsme procházeli,všimla jsem si,že Edward s Jessicou tu jsou.Jeho obličej postrádal jakýkoliv výraz.A i všichni Cullenovi přišli.

Alice mi vybrala skutečně krásné šaty,sobě,Rosalii a Angele taky.Jo,všechno bylo naplánované do posledního puntíku.Vypadalo to,že všechno bude v pořádku.

„Vypadáš úžasně,“šeptl ke mně Mike.

„Ty taky,“usmála jsem se.Nervózně.

Když kněz začal mluvit,nenápadně jsem se otočila.Edward stál vedle Jessicy a tvářil se pořád nijak,ale byla jsem přesvědčená,že to je jenom maska.

 „…Newtone,berete si Isabellu Swanovou?“

Moment!Nemá náhodou říkat přísahu první nevěsta?!Za to může určitě Alice!

„Ano,“odpověděl Mike bez váhání.

„Slečno Isabello –“Knězova slova přerušily rychlé,sotva znatelné kroky.Nemusela jsem se otáčet,abych věděla komu patří.Přesto jsem se na malou chvíli obrátila a sledovala Edwarda,jak rychle kráčí uličkou.Pryč.

Zase jsem se otočila zpátky ke knězi,abych na něj nemusela myslet.

„…berete si Mika Newtona?“

V kostele zavládlo napjaté ticho,zdálo se,že nikdo nedýchal.Rozpolceně jsem se zadívala ven z okna.Tohle přece není to,co chci nejvíc.Mika mám ráda.Ale to je všechno.Ale jeho…ne,jeho nenávidím…ale…ne,Mike čeká na moje ano.Ale já nechci strávit svůj krátký lidský život s Mikem…nebo ano?Myslím,že tenhle můj vnitřní boj chápala z celého kostela jenom Alice.Alice.Další člověk..ehm,osoba,kterou už pravděpodobně nikdy neuvidím.Nebude mě nenávidět,ale jasně dala najevo,že po svatbě mě už nechce nikdy vidět.A Edward…

Edward.Má ztracená láska.

V tu chvíli jsem ho zahlédla v odrazu okenní tabulky.Neodešel hned,jak jsem si myslela,chtěl si počkat na moji odpověď Mikovi.I na tu dálku bylo vidět,jak drtí kliku,v obličeji bílý jako křída.

Čekal.Čekal a měl tak zmučený výraz,že se mi rozklepala kolena.Všiml si,že se na něj dívám.Naposledy se mi přes odraz v okně podíval do očí a s neuvěřitelně poraženým a bolestným výrazem už skutečně vyběhl z kostela.

Měla jsem pocit,že mi puká srdce.

Dveře se za ním hlasitě zabouchly a tak nikdo nemohl slyšet mé tiché zalapání po dechu,když jsem si objala hrudník.Když jsem viděla ten jeho pohled,poražený,zlomený výraz a tak hrozně nešťastný…ta část mě,která se zlomila před pěti měsíci v nemocnici se zase narovnala,uzdravila.Jako by mi v hlavě přeskočila výhybka,jako by se odkryl závoj,který jsem měla na očích.Moje srdce se zase rozběhlo.Rosalie měla pravdu.Já jsem nechtěla znovu žít.Ale teď už ano.Přesně jsem věděla,co od života,nebo spíš existence chci…

 Promiň Miku.Je mi to líto.

„Ne,“zašeptala jsem.

Už podruhé zde zavládlo ticho,tentokrát však dokonale ohromené.Pár sekund nikdo nedokázal promluvit.A tak jsem to ticho protrhla já.

„Promiň Miku.“

Kostel se rozebzučel,šeptání nabývalo na síle.

Mrskla jsem po Jessice kytku,dovolila jsem si jeden pohled na Alici –

Usmívala se.Úlevně.Mlčky mi pokynula směrem ke dveřím,ale já už tam běžela.Rozrazila jsem dveře a vyběhla ven.Rozhlížela jsem se po parkovišti.Edwardovo Volvo tu pořád stálo,takže musel jít pěšky.Ne jít,běžet,opravila jsem sama sebe.Všude kolem byl les,mohl běžet kamkoliv.Ale moje zaváhání bylo velmi krátké.Naše louka.

Vběhla jsem do lesa.Nedívala jsem se před sebe,nekontrolovala jsem směr,věděla jsem,že tam trefím.Musela jsem tam trefit.Žádné zakopávání,pády.Běžím.Na naši louku.Za Edwardem.

Nevím,kolik kilometrů jsem už uběhla,možná čtyři,možná víc.Šaty už nebyly bílé,ale zeleno hnědé – ne že by mi na nich nějak záleželo,ale Alice asi nebude nadšená.

Konečně se přede mnou stromy začaly rozestupovat.Konečně,už mi docházely síly a dech.

Protrhla jsem závoj z jehličí a doběhla jsem na naši louku.Zoufale jsem se rozhlížela.

Nebyl tady.

„Edwarde!Já vím,že tu jsi.Prosím,vrať se!Já jsem si ho nevzala!Řekla jsem ´ne´!Ty víš,že miluju jenom tebe!Prosím,vrať se!“zoufale jsem ječela.

Ticho.Nikdo nepřicházel.

Rozbrečela jsem se a sesunula jsem se na pařez. „Edwarde,“mumlala jsem si pro sebe, ,,prosím,vrať se.“

Nic.

Zvedla jsem se a ještě se naposled rozhlédla po mýtině.Nikde nikdo.

Vykročila jsem – no,spíš bych to nazvala ploužením – zpátky k lesu,směr divočina,ne Forks.Musím ho najít.Musím se mu omluvit za svoje chování.Musím…

Vzlyky mnou otřásaly,neslyšela jsem nikoho přicházet.Ale náhle se za mnou ozvalo sametové:„Bello?“

Otočila jsem se a tam stál Edward.Nebo možná přelud,protože ke mně váhavě natahoval ruku a to by přece můj Edward neudělal,Edward na mě musel být příšerně naštvaný.

„Edwarde?“vzlykla jsem.

„Vážně sis ho nevzala?“

Podívala jsem se do jeho jantarových očí.„Ne.Celé Forks mě musí nenávidět.“

„Celé ne.“

Stáli jsme od sebe asi dva metry.Edward měl ruku stále váhavě napřaženou,jako by si nabyl jistý sám sebou…a nebo mnou.

A já si sebou taky nebyla jistá.Ale už jsem to v sobě dál nedokázala dusit.Po tváři se mi rozlil nešťastný úsměv,rozběhla jsem se k němu a objala jsem ho.Bylo mi fuk,že se odtáhne.Bylo mi fuk,co si o mě myslí.Co si o mě myslí celé Forks.Po děsivě dlouhém půl roce se ho můžu dotknout.Sice jen na pár sekund,protože se odtáhne,ale aspoň něco.

Proto mě velice překvapilo,když mě chytil a sevřel pevně v náruči.

„Ach Bells.“

Rozbrečela jsem se mu na rameni.„Edwarde…mě..mě je to tak líto.Pro…promiň.byla jsem…tak...pito…pitomá.Miluju tě.Navždycky…“

Hladil mě po vlasech.„Už jsem myslel,že jsem tě ztratil.“

Utřela jsem si slzy,abych se mu mohla podívat do očí.„Nikdy..už nikdy nesmíš odejít…slib mi to..“

Oplácel mi můj pohled a jeho oči byly naprosto upřímné. „Už nikdy,slibuju.“ Z jeho pohledu se mi začaly podlamovat nohy,jako dřív.Zase jsem byla Bella.

„Miluju tě,“vzlykla jsem.

„Já tebe víc.“Nádherně se usmál a políbil mě.Vrhla jsem se mu kolem krku a polibek mu oplácela,dokud mi nedošel dech.

Edward mě vzal do náruče a  mrkl na mě. „Nevrátíme se do kostela?“

KONEC