Neměl jsi odcházet

Autorka: Malika

5.část - Mrtvá

„Bells,ty jsi vážně přišla!“Vypadal potěšeně,usmíval se na mě.

Já na něj ne.„Slíbila jsem to.Tak prosím,mluv.Budu tě poslouchat.“Posadila jsem se na lavici a čekala až začne.

Sedl si naproti mně a nejistě promluvil. „Odjeli jsme kvůli mně.Ale nebylo to proto,že bych tě už nemiloval.Tam v lese jsem ti lhal.Ve všem.Když jsem říkal,že tě nemiluju…to byla nejhorší lež,jakou jsem kdy vyslovil.Chtěl jsem jen,abys mohla žít normální lidský život.Ne s upírem,kde tě na každém kroku potkávalo nebezpečí.Řekl jsem ti to,abys rychleji zapomněla.Odstěhovali jsme se pryč,a všichni mi pomáhali,ale já byl jako tělo bez duše..jako by mě polovina chyběla.Zůstával jsem zavřený doma a zíral do zdi.Stýskalo se mi pořád víc a víc.A pak se mi zdál ten sen o tobě..“

Přerušila jsem ho. „Sen?Upíři nemůžou spát.“

Pokrčil rameny. „Nepřišli jsme na to,jak jsem mohl usnout.Ale zdálo se mi o tobě…“převyprávěl mi svůj sen.Sen neuvěřitelně podobný tomu mému.

„V kolik se ti to zdálo?“vyhrkla jsem přiškrceně.

„Kolem půl třetí,asi.“

Zalapala jsem po dechu.

„Bello?Co je?“

„Zdálo se mi to samé.V tu samou dobu.“

Zamyslel se,a pak se usmál. „Vidíš,i ve snu jsme spolu.“

Zvedl se a přisedl si ke mně. „Bello,miluju tě.Odpusť mi,že jsem odešel,prosím.“

Díval se mi do očí,tím spalující pohledem,pod kterým se mi dříve podlamovaly nohy.Dříve.Dnes už ne.Byla jsem chladná jako kus ledu. „Klidně,odpouštím ti.Ale to je taky všechno.Na mě ta hra na oblbování už neplatí,víš?Váš odchod mě změnil.Otevřel mi oči.Už nejsem Bella jakou jsi znával…ahoj zítra a už mě prosím neobtěžuj.“

Bez toho,aniž bych mu věnovala jediný pohled jsem vyšla ze třídy,Mike na mě čekal.

„Bello, pohyb!“

„Už běžím,“zavolala jsem na něj.

Tak jsem to udělala.Ublížila jsem Edwardovi.Nemohla jsem ho praštit,pořezat,zastřelit nebo něco takového,aby ho to bolelo.Tak jsem ho „praštila“ takhle.To,co mi říkal vypadalo upřímně.Pokud to byla pravda,to co mi říkal,musela ho moje slova bolet.Moc bolet.

Všimla jsem si,že na parkovišti čeká Alice.Dívala se na ke škole a v jejích očích byla nevěřícnost,smutek a ještě něco,co jsem nedokázala pojmenovat.Pak se podívala na mě a její výraz se změnil.Prázdný,nijaký.Jako by nedokázala uvěřit tomu,co viděla.

A já jsem si uvědomila,co jsem udělala.Edward mi řekl,že mě miluje -  a já mu v podstatě řekla,že ho nesnáším.Chladně,netečně.Jakoby se naše role vyměnily – já byla mrtvý kámen se stejně ledovými city a on byl ten nešťastně zamilovaný člověk.Proboha,co se to ze mě stalo?

Ale když jsem se podívala hlouběji do sebe,necítila jsem žádnou lítost,že jsem to udělala.

Doma byla nuda.Charlie šel na ryby a já si četla.Po té předlouhé době jsem setřela tuny prachu a začetla jsem se do Větrné hůrky.Byla jsem mnohem horší než Katka.

Další den jsem se bála podívat komukoliv z Cullenových do očí.Rosalie mě při angličtině pozdravila,ale jinak se nesnažila konverzovat.I ten pozdrav byl podle mě moc.

Angela si všimla mé zamlklosti,ale nedusila mě,abych jí o tom pověděla.Naštěstí.

Při obědě jsem se odvážila podívat ke stolu,kde seděli Cullovi.A poprvé jsem měla možnost vidět vážného Emmetta.

Z biologie jsem měla trochu strach – ale jenom trochu.Vyříkali jsme si to,jen ne v lese a tentokrát jsem to byla já,kdo mučil.Nedokázala jsem litovat toho,co jsem mu včera řekla.Nikdy nezapomenu na ten pocit prázdnoty,který vlastně cítím pořád,jen ho trošku zaplňuje Mike.Nikdy nezapomenu na to,co jsem k němu cítila.

Napadlo mě,proč už nemám s nikým slitování.Proč jsem jako kus kamene.Uvnitř jsem už mrtvá,uvnitř jsem umřela s jeho odchodem,to jen moje tělo se chce po téhle mizerné planetě vláčet ještě pár desítek let.

Už si ani nepřipadám jako člověk.Jsem…nevím.Ale vím,že jestli budu takhle ještě chvíli přemýšlet,tak se zblázním.

Když jsem vešla do třídy,Edward už seděl ne svém místě.Nepodíval se na mě,nedíval se na nikoho.V očích měl ten prázdný pohled,co jsem velmi dobře znala – vídala jsem ho pokaždé,když jsem se po jejich odhodu podívala do zrcadla.

Byl tiše celou hodinu.Já mlčela taky.Bylo to smutné ticho,jako když se drží minuta ticha za padlé.

Zazvonilo a já se zvedala k odchodu.

Edward se díval do země. „Myslelas to včera vážně.“Nebyla jsem si jistá,jestli je to konstatování,nebo otázka.

A taky jsem si nebyla jistá,co mu mám odpovědět.Bylo to vážně…částečně.Částečně taky ne.

„Neměl jsi odcházet,“zamumlala jsem. „Ale už se stalo.“

Raději jsem zmizela na tělák,nechtěla jsem se dívat na jeho ztrhaný obličej.

Ve čtvrtek svítilo slunce.

V pátek ráno jsem místo Mika uviděla před domem Rosaliino BMW.Co to znamená?

„Rosalie?“tázavě jsem se ptala,jen co jsem vylezla z baráku.Ona uslyší.

„Jedeme přece nakupovat,copak jsi zapomněla?“

„Aha,“vydechla jsem překvapeně. „Já myslela,že mě všichni nesnášíte.“

„Mě jsi nic neudělala,to je jen mezi tebou a Edwardem.Tak jedeš?“

„Rosalie…já bych ráda,ale oni na tebe budou naštvaní,že se se mnou bavíš.Budou tě taky nesnášet.A to já nechci.“

Ohromeně ztuhla. „Nebudou.Možná jsou zatím nešťastní,ale rozhodně to není tak,že by tě nesnášeli.“

„Alice ano.Moje nejlepší kamarádka mě nenávidí.A bez ní to ani nebude nákup.“Začala jsem slzet.

Rosalie se rozpačitě podívala kamsi za mě. „No,ona Alice pojede s námi.“

„Ale ona mě nenávidí.Za to,co jsem udělala Edwardovi.Dokonce i Emmett se přestal smát.Jenže Edward mi taky ublížil,Alice nemá tušení jak moc,- ji Jasper nikdy neopustil…“Slzy mi tekly proudem a já už se je ani nesnažila zastavit.

Rose ke mně přistoupila a objala mě. „No tak,to bude dobrý.“

Umíněně jsem zavrtěla hlavou. „Ne,bude to ještě horší.“

Pak Rosalii někdo odstrčil a u ucha se mi ozvalo: „Bello,já už se na tebe nezlobím.“

Alice.

„Alice!“vrhla jsem se jí kolem krku. „Alice,mě to mrzí,ale jinak nemůžu.Už nikdy jako dřív.“

„Já vím.Dlouho jsem nad tím přemýšlela a myslím,že tě chápu.Tak pojď,ať nepřijedeme pozdě.“

Relativně šťastná,tak jak jsem za poslední měsíce už dlouho nebyla,jsem nasedla do Rosaliina M3 a nechala se unášet ke škole.

Po angličtině za mnou přiběhla Jessica a málem mě umačkala. „Bello,díky!!!Mělas pravdu!Zkusila jsem to – a on mě pozval na večeři!!!Joooooo!!!!“

„Promiň Jess,o čem to mluvíš?“

„Edward mě pozval na rande!“zpívala.

Prohlížela si mě,takže jsem se tvářila,jako že to není žádné překvapení. „To je fajn,konečně ses dočkala.“

„Jo!Pořád tomu nemůžu uvěřit!A ehm,Bello…“ztišila hlas,abych ji slyšela jenom já. „Jak Edward líbá?“

Teď mi dalo ještě víc práce,zdržet nezaujatý výraz.Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Normálně,jako každej jinej.“Jsem lhář,lhář,lhář!Nikdo nelíbá tak,jako Edward.Ale stejně pochybuju,že tě políbí…je to totiž upír,víš.Užij si to Jess,dokud můžeš.

„Tak ahoj na obědě!“rozloučila se a odběhla za Lauren.Ještě zdálky ke mně doléhalo její volání. „Lauren!Představ si,jdu na rande s Edwardem Culenem!!“

Zakroutila jsem nad ní hlavou.Chudák Jessica.

Na obědě mi Edward vyrazil dech,ale nedala jsem to nijak najevo.Seděl u našeho stolu a zaujatě si povídal s Jessicou.Tak jestli je tohle jeho nová taktika – vyprovokovat mě,abych se před ním plazila na kolenou,aby se vrátil…je blázen?On asi vážně doufá,že ho mám ještě ráda!Pomalu mi ho začínalo být líto.Ale nijak to nezmírnilo můj odpor k němu.

Alice si zase sedla k nám (ke mně, Rosalie, Mikovi, Angele, Benovi, Jessice, Edwardovi, Tylerovi, Lauren) a normálně komunikovala,především jsme diskutovaly o dnešním nákupu.Emmett s Jasperem vypadali,že by si přisedli taky,ale tolik Culenových by asi nebylo moc příjemné obyčejným lidem,kteří se jich stranili.

Tyler pořád zíral na Rosalii a já to jednou nevydržela a vyprskla jsem smíchy,načež se Alice začala smát taky,protože jediná pochopila,čemu se směju.Pokud možno jsem nevnímala Edwarda,který se na mě poočku koukal.Když jsem se rozesmála,tvářil se pěkně šokovaně.Asi doufal,že budu zoufale smutná,že „chodí s Jessicou“.Smůla.

 V biologii jsme jeden na druhého nepromluvili ani slovo,což mi dokonale vyhovovalo.

Nákup byl v pohodě,dokonce jsem Alici dovolila,aby mi koupila pár věcí,abych si ji udobřila.Když jsme byli na cestě domů,navrhla: „Bello,Esme a Carlisle se na tebe hrozně těší,pojeď k nám.“

Ztuhla jsem. „To asi není nejlepší nápad.“

„Bello,prosím.Esme – “

„Tak dobře.Ale nebudeš mi potom nadávat,že jsem někomu něco udělala.“

Zase posmutněla. „Nech už toho.To nejsi ty,jakoby tě nahradil někdo jiný.Jako bys umřela.“

Do očí mi vhrkly slzy,nejsem si jistá,jestli vzteku nebo něčeho jiného. „Však já jsem taky umřela.Tohle co tu vidíš,je jen slupka,skořápka.Mrtvá chodící schránka.A může za to tvůj pitomej bratr.To on mě zničil.On mě zabil.“

Alice neprotestovala.Věděla,že mám pravdu.Ale Rosalie mě překvapila. „Tak ho nech,aby tě zase oživil.“

„Na to už je pozdě,Rosalii.Mrtví se už k životu neprobouzí.Nenávidím ho.“

Hádala se dál.„Ty se ale nechceš probudit.“

„Nemůžu se probudit.“

„To není-“

„Tak sakra toho nechte!“okřikla nás Alice. „Už se o tom nebudeme bavit,ok?“

„Hmm,“zabručela Rosalie.

„Velmi ráda,“řekla jsem chladně.

Rosalie nechala auto zaparkované před domem. „Povezu tě domů,“vysvětlila.

„Ne,to není třeba,“skočila do toho Alice. „Jen zaparkuj v garáži.“

Podezřívavě jsem si Alici měřila,ale ona to neokomentovala.

Esme se na mě vrhla hned jak jsem vešla do dveří. „Bello,nám se tolik stýskalo!“

„Mě taky,Esme,mě taky.“Ale ne po všech.

„Tak se posaď,donesu ti něco k jídlu…“Esme odběhla do kuchyně a za minutku se vrátila s večeří.

Povídaly jsme si o všem možným,Esme chtěla vědět,jak jsem se tu měla,já zase vyzvídala,kde žili…celou tu dobu nás nikdo neotravoval a když Alice viděla můj úlevný výraz,připomněla mi,že Edward je přece venku s Jessicou.

Esme na ni nevěřícně zírala,jako by nechtěla věřit svým uším a potom se vymluvila,že musí jít utřít prach,jestli by jí Alice nepomohla.

Tak jsme s Rose probíraly oblečení,které jsme koupily a diskutovaly,na kterou vejšku bych měla jít.S Mikem jsme si jich pár vybrali (chtěli jsme jít na tu stejnou,samozřejmě) a Rosalie mi pomohla ještě zúžit výběr.Na většině z nich totiž už studovala.

Kolem půl deváté práskly domovní dveře a přišel Edward.Alice na něj hned volala: „Doufám,že sis nechal auto venku,vezeš Bellu domů.“

„Díky Alice,ale radši půjdu pěšky,“zamračila jsem se na ni.

„Tak to teda nepůjdeš,to mi věř.Tady máš to oblečení a jeď domů,nebo si Charlie bude dělat starosti,kde jsi.“

„Volala jsem mu,mám dovoleno být doma až v jedenáct.“

„Ale budeš tam dřív.“

Rozzlobeně jsem na ni zírala a zatínala pěsti.Alice uměla být tak umanutá. „S ním nejedu.“

„Jedeš.“

„Nejedu.“

„Říkám ti,že jedeš a už o tom nebudeme diskutovat!“Tak rychle,že mi její pohyb unikl,na mě skočila a v ocelovém sevření mě odnášela k Edwardovu autu.

„Alice,okamžitě mě pusť!“vztekala jsem se,ale ona si mě nevšímala a hodila mě do auta.

Edward mlčky nasedl a vyrazil do Forks.

V autě bylo ticho,které jsem protrhla já svou jízlivou poznámkou,i když jsem se snažila o lhostejný hlas. „Jak sis to užil s Jessicou?“

„V pondělí ti to řekne sama.Poslouchat její myšlenky…příšerné.“Jeho hlas zněl mrtvě.

„Jak moc máš Mika ráda?“ozval se po chvíli.Opět nezaujatý tón.

„Hodně.Bez něj bych byla mrtvá celá.“Zevnitř i zvenčí.

„Mrzí mě to…“začal zase.

„O tom jsme už diskutovali,“přerušila jsem ho ledově.

Zastavil u nás před domem a otočil se k mě. „Proč mi to děláš?“ptal se zoufale. 

Jeho smutný obličej mě nechal chladnou. „Zeptej se Alice.Díky za svezení.“

Vystoupila jsem a možná jsem práskla dveřmi o trošku víc,než bylo nutné.Charlie mě vesele přivítal. „Čau Bells,jak bylo na nákupu?“

„Bezva,Alice s Rosalie jsou úplní maniaci.“

„Nechtěla bys jet zítra do La Push?“

„Dobře,už jsem tam dlouho nebyla.“A v La Push mám jistotu,že tam nenarazím na žádného upíra.Senzační víkend.

A opravdu to byl senzační víkend.Jacob byl nadšený,když zjistil,že můj vztah ke Cullenovým poněkud ochladl.I když mi nikdy neublížili (dost sporné,ale nechala jsem ho přitom),přece jen to byly pijavice.

Těšila jsem se,až víkend skončí,až uběhne pondělí.Byla jsem k smrti zvědavá,co mi chce Mike říct.