Neměl jsi odcházet

Autorka: Malika

4.část - Škola

Ráno jsem si uvařila kafe.A další.A ještě jedno…Charlie se mě ospale zeptal,jak bylo v kině.Usmívala jsem se,chovala jsem se normálně.Jako dřív.Vždyť se taky nic nestalo,ne?

Nenávidím,když se musím přetvařovat.To bude dneska příšernej den.

Mike pro mě přijel.Nevšiml si u mě žádné změny,a byla jsem za to ráda.Zaparkoval kousek od vchodu.Nečekala jsem,až mi otevře dveře a vylezla jsem ven.Obezřetně jsem se rozhlížela…a spatřila jsem,že na parkoviště právě vjíždí povědomé stříbrné Volvo.

Měla bych zmizet.Ale Mikovi nějak nešly zamknout dveře a tak jsem na něj musela čekat.Nedívej se na ně…neotáčej se…neutíkej…tvař se jakoby nic…

„Bello!“zaječela nadšeně Alice přes celé parkoviště a rozběhla se ke mně.Podkopala tím celý můj plán a já se neudržela a rozběhla jsem se naproti své nejlepší upíří kamarádce.

Nesměla běžet moc rychle ale i tak nám trvalo jen pár vteřin,než jsme se srazily.Vrhla jsem se jí do náruče a určitě si tak přivodila pár modřin.„Alice!“

Divoce mě objala a málem mě umačkala.„Mě se tak stýskalo!“

„Mě víc!“

„To už nejde!“

Trošku jsem se od ní odtáhla.„Zůstanete tady?“

Pustila mě a nervózně si mě prohlížela.„Ten blbec…ach jo,vypadáš strašně.“

„Mmm,díky,ale můžeš odpovědět na mou otázku?“

„Zůstaneme.“

V krku se mi udělal knedlík.Byla jsem neskonale šťastná,že je tu Alice,ale někoho jiného jsem nechtěla vídat každý den.„Všichni,že?“

„Všichni,“přitakala.

„Ach ne.“

„Bello,on to myslel dobře.Byla to blbost,ale už se stalo a –“

„Laskavě ho přestaň bránit.Blbost,jo?Spíš to měl dopředu naplánované.Alice,ty nemáš tušení,jak mi bylo – jak by ti bylo,kdyby ti Jasper oznámil,že tě nemiluje a zmizel by?Žila bys jako dřív a dělala,že se nic nestalo?Pochybuju.“

„Vždycky bych ho milov-“

Skočila jsem jí do řeči.„Jenže já ho nenávidím.“

Nešťastně si mě prohlížela.„Je to tvoje věc,“řekla nakonec.,,Dělej jak uznáš za správné.Nebudu se vám do toho plést,ale – “odmlčela se a koukala kamsi za mě.Pak zalapala po dechu.„Bello,cos to proboha udělala?“

Zmateně jsem se otočila.Mike stál u svého auta a trpělivě čekal,až se přivítám.

„Co jako myslíš?“nechápala jsem.

„Ty..ty chodíš s Mikem Newtonem?“

„Ano.“

Alice na mě zírala a zdálo se,že ztratila řeč.

„Už musím jít,čeká na mě.Uvidíme se na obědě.“Rychle jsem se s ní rozloučila a běžela jsem za Mikem.Ještě jsem se na ni ohlédla.Pořád stála jako socha,na tváři ohromený výraz.Dorazil k ní Jasper a táhl ji pryč.Alice celou tu dobu koukala do země a tvářila se jako hromádka neštěstí.

Mike mě doprovázel na angličtinu,celý nervózní.Nejdřív jsem nemohla najít příčinu jeho chování,ale potom mi to docvaklo.Myslel si,že se vrátím k Edwardovi.Fuj,to ani náhodou.Chtěla jsem mu říct,aby se nebál,ale to už jsme byli u dveří učebny a proti mně se vyřítila Jessica.

„Ahoj,Bello!Vidělas?Cullenovi jsou zpátky!To asi budeš zase chodit s Edwardem,ne?“Říkala to mě,ale zářivě se usmívala na Mika.Zjevně doufala,že když „mám Edwarda zpátky“,tak může chodit s Mikem.

Promiň,Jess.Mike je můj.Ale v tom mi hlavou proletěl záblesk.Nápad.

„Čau.Ne,Jess,nebudu zase chodit s Edwardem,já miluju Mika.Ale Edward je teď vlastně volný,tak zkus štěstí,“povzbudivě jsem na ni mrkla.Bože,jsem to ale svině.

„Bello,to myslíš vážně?Díky!Po ájině ještě pokecáme,jo?“

„Jasně,Jess.“

Vletěla zpátky do třídy.Původně jsem s ní seděla,jenže jak jsem začala chodit s Mikem,odstěhovala se k Tylerovi a já seděla sama.

Mike si mě s úlevou prohlížel.,,Takže na obědě,krásko.“

Usmála jsem se na něj a zamávala jsem mu.Vešla jsem do třídy – a málem jsem se otočila a vyběhla ven.Prázdné místo vedle mě už nebylo prázdné.Seděla tam Rosalie a vypadala,jako že pozoruje něco venku.

Néé,to bude hrůza.Rosalie mě nenáviděla už předtím a vsadím se,že se na tom nic nezměnilo.Ale třeba mě bude ignorovat.Doufám.

Když jsem dosedla do lavice,točila ke mně hlavu.

„Ahoj,Bello,“usmála se. 

Rosalie se na mě usmála?A nebo mám vidiny?

„Ahoj,Rosalie.“

„Hrozně se nám po tobě stýskalo!“pokračovala.

„V-vám?“vykoktala jsem.

Věděla,na co narážím.,,Mrzí mě,jak jsem se k tobě loni chovala,bylo to hrozné.Ale jak jsme odjeli,začala jsem to Edwardovi vyčítat a uvědomila jsem si,že se mi po tobě prostě stýská.“

Zasmála se mému ohromenému výrazu a pak se zvědavě podívala na Jessicu.,,Já myslela,že sedíš s ní.“

„Seděla jsem s ní,ale když jsem začala hodit s Mikem,Jess se na nás naštvala a sedla si k Tylerovi.“

„Takže to na té chodbě jsi myslela vážně?“

„Jistě.Přece mu nedám kopačky kvůli někomu koho nenávidím.“

„Ale Edward-“

„Je mi úplně ukradenej.A nechci si kazit den“

„On si to zaslouží,“překvapila mě Rosalie.

„Zaslouží si něco mnohem horšího,“zavrčela jsem,ale byla jsem ráda,že mě Rosalie přestala nenávidět.

Do tříd vešel pan Masen, ale ona ještě neskončila.

„Sedneš si na obědě k nám?“ptala se Rosalie

„Ne,ale ty s Emmettem si můžete sednout za mnou.“

„Beru,takže na obědě!“ 

Pan Masen nás okřikl,abychom mlčeli.

Takže sedět s Rosalie nebude zase tak špatné…vlastně dost fajn.

Po zvonění vnikl do naší třídy Emmett.Šel pro Rosalie a samozřejmě si neodpustil halasné uvítání mé maličkosti.

„Bello!!Ahóóój!“

„Čau Emmette.“

„Jak ses měla?To tě ta deštivá díra ještě neomrzela?“

„Vy jste se sem taky vrátili.“Neměla jsem náladu na žerty.

„No jo,ale my jsme se sem vrátili kvůli Edwardovi.“

Zaskřípala jsem zuby,ale Emmett dělal,že si ničeho nevšiml a pokračoval.„Bello,nebuď na něj naštvaná.On to nemyslel tak,jak si ty myslíš.Vypadal hrozně a –“

„Budu si naštvaná na koho budu chtít,“vřískla jsem.„Ty mi do toho nebudeš kecat,a mimochodem nemůžeš vědět,co si myslím,tak laskavě mlč!On vypadal hrozně!?Cha!Víš jak jsem vypadala já?Zabodávali do mě jehly a on moc dobře ví,že to nenávidím!Proč jste se sem museli vracet,bez vás mi bylo líp!Jste jenom bezcitný šutry a …,“rozbrečela jsem se a utekla.

Když jsem zahýbala za roh,viděla jsem,jak na mě ohromeně zírají.

Běžela jsem se schovat na záchod.Nechtěla jsem nikoho potkat.Najednou se mě zezadu dotkla něčí ruka.

„Nesahej na mě!“vyjela jsem na tu osobu,kterou jsem vlastně ani neviděla a prudce jsem se otočila.Stál tam Mike a starostlivě si mě prohlížel. „Bello,je ti něco?“

Uf,jenom Mike.Při mé smůle jsem mohla potkat Edwarda. „Ne,jen mi něco spadlo do oka,“zalhala jsem co nejpřesvědčivěji. „Jdu si to vyndat.“

„Aha,“pokýval hlavou a zkoumavě si mě prohlížel.Nepřesvědčila jsem ho.

Další vyučovací hodiny jsem přežila.Už jsem neseděla s nikým z Cullenových,takže to bylo v pohodě.Ale moc dobře jsem si uvědomovala,že bude biologie.A v biologii…pomoc.

Do jídelny jsem dorazila brzy,nechtělo se mi čekat na Mika.Alice  si ke mně sedla,stejně jako dřív.Rosalie váhala a nakonec se odhodlala: „Můžu si přisednou,Bello?“

„Jistě,Rosalie.“

Obě dvě upírky si mě soustředěně prohlížely a já upřeně sledovala stůl.

Za chvíli k nám přišel Mike,očividně nejistý přítomností sester Cullenových.Podařilo se mi vykouzlit úsměv a mlčky jsem ukázala na židli vedle mě.

Za dalších pár minut se k nám připojili Angela s Benem.

Opatrně jsem se rozhlížela.Edward tu nebyl.Zasáhl mě příval naděje.Třeba nebude ani v biologii,a nebudu muset opakovat stejnou scénu jako v angličtině.

Alice viděla blikat světlo v mých očích a zamračila se.Nebo se možná mračila,protože mě Mike držel za ruku.Co je jí sakra po tom?

„Doufáš zbytečně,“zamumlala.

„To ty taky,“odsekla jsem.

„Cože?“

Významně jsem se podívala na naše spojené ruce.Mou a Mikovu.

Alice nešťastně zavrtěla hlavou. „Kam jsi jen zmizela.“Sotva pohybovala rty,nikdo jiný – až na Rosalie – ji nemohl slyšet.

Nadechovala jsem se k odpovědi,kterou jsem ještě neměla vymyšlenou,ale ona se smutně rozloučila a odešla.Angela s Benem se taky začali zvedat.

„Miku,jdi napřed,“přikázala jsem.

„Dobře,počkám na tebe ve třídě.“Na rozloučenou mě políbil.

Rosalie zírala na jeho záda. „Vy to skutečně myslíte vážně,že?“Byla to konstatovaná otázka.

„Ano.“

„Já tě k ničemu přemlouvat nebudu,ale chtěla jsem se tě zeptat…no nešla bys v pátek nakupovat?“

Z ruky mi vypadla láhev Matonky.Rosalie ji chytla dřív,než stačila dopadnout na podlahu. „Bello,už si zvykni,že tě beru jako člena rodiny - konečně.Tak pojedeš?“

„Pojedu.Díky,Rosalie.“

„Nemáš zač,jsem ráda,že nepojedu sama.“

„Tak…ahoj.“

„Drž se,“šeptla na rozloučenou.Ach ne.Biologie.Tak brzy?

No,vlastně proč bych se měl bát?Je to jenom student.Nic víc.Ale stejně jsem se třásla,když jsem se vydala do učebny biologie.

S obavami jsem nakoukla dovnitř.Hm.Už tam byl.Mike se běžel přivítat a dal mi pusu.Oplatila jsem mu ji,a snažila jsem se nedívat na místo vedle mě.

Mike mě držel za ruku a takto jsme došli až k mé lavici.Vytáhla jsem si věci a tajně sledovala,jak Mike nenápadně pokukuje po Edwardovi.

Já ho ignorovala.Měla jsem chuť ho zabít,velmi bolestivě ho mučit,ublížit mu…

„Bello,jaký je tvůj nejoblíbenější den?“ptal se Mike a sedl si na okraj mé lavice.

„Úterý,“odpověděla jsem bez přemýšlení.

Rozzářil se. „Takže v úterý,fajn,“zamumlal nadšeně.

Byla jsem zvědavá. „Co bude v úterý?“

„Uvidíš,trochu vylepšíme náš výroční den.“

„Tak to beru!A jak?“

„Nic ti už neprozradím,však se dočkáš.“

Koutkem oka jsem viděla,jak Edward zatíná pěsti a mírně se třepe.Zajímalo by mě,co Mike chystá,že ho to tak vytočilo.

V tu chvíli vtrhl do třídy pan Banner a Mike musel jít na své místo.Než to ale udělal,znovu mě políbil.Nevadilo mi to,ale už to dneska trochu přeháněl.O co mu šlo?Jestli se pokoušel naštvat Edwarda,ukázat mu,že chodí s jeho bejvalou holkou,tak to bylo na nic,protože Edward mě už dávno neměl rád.

Pan Banner nevypadal dobře.Vytáhl z tašky nějaké papíry a podal je Mikovi.„Děcka,omlouvám se,ale leze na mě asi chřipka,tady vám Mike rozdá papíry,každá dvojice jeden.Vyplňte toho co nejvíc.“

Přitáhla jsem si list k sobě a začala doplňovat názvy.Taková všehochuť,ne moc těžká.

„Bello,toto má být práce ve dvojici.“Edwardův hlas byl bez jakéhokoliv jiného tónu.Obyčejný a nijaký.Bez emocí.

Byla jsem rozhodnutá si ho nevšímat.Nesliboval mi náhodou,že to bude,jako by nikdy neexistoval?Já s potěšením tento jeho slib vyplním.Nebudu si ho všímat.Pro mě už prostě neexistuje.

„Bello,prosím,poslouchej mě.Omlouvám se.Mohla bys na mě po škole počkat?Všechno ti vysvětlím.“Prosebně se na mě podíval,ale já na něj ne.

Moje rozhodnutí nepromluvit se rozpadlo v prach.Nikdo mě nedokáže vytočit lépe než Edward.„Nepotřebuju vysvětlení.Myslím,že jsme si to vyříkali tehdy v lese.“Můj hlas byl ledový.

„Bells,prosím.Musím ti to vysvětlit.“

„Měl bys mluvit na někoho,kdo tě bude poslouchat,“upozornila jsem ho chladně a nespouštěla oči z papíru.

„Bello,prosím!Ty to nechápeš…musím ti to vysvětlit!“Edward mě chytil za ruku a donutil mě otočit se tak,abych se na něj podívala.

„Nesahej na mě!“zasyčela jsem a snažila se mu vyškubnout.Pustil mě.

„Promiň,“zamumlal.

„Přestaň se mi pořád omlouvat a dej mi pokoj!“vyjela jsem na něj.

„Jak si přeješ.“Vzdal se.

Vyplňovala jsem papír a nevšímala jsem si ho.Někdy v půlce hodiny se pan Banner pleskl do hlavy. „Jo a ještě jsem zapomněl – změřte si tep a zapište to tam.“

Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. „Tak to bude zábavná hodina,“prohodila jsem směrem k Edwardovi.Měřit tep upírovi…hmm.

Zdál se potěšený změnou mého tónu. „Můžu doplnit zbytek toho papíru?“

Pokrčila jsem rameny a podala mu ho.

Bleskově doplnil pár slov,a vzal mě za ruku.

Tak to už je vrchol.Před pěti minutami jsem mu jasně řekla,ať na mě nesahá.Nemají mít náhodou upíři dobrou paměť? „Ještě jednou na mě šáhneš a zabiju tě,“vrčela jsem a pokoušela jsem se mu vykroutit.

Pozoroval moje snažení,a nepouštěl mě.„Chci ti jen změřit tep.“

„Vždyť ho slyšíš.“

„Ale bylo by to divné,kdybych se tě ani nedotkl a pak to zapsal.“

Poraženě jsem sklopila oči a vzdychla. „Tak dělej.“

Ale pan Banner měl ještě poslední dodatek. „Tep měřte na krku.“

To mi ten chlápek snad dělá schválně?!

Edward se usmál a pustil mou ruku.

Odsunula jsem se na druhý konec lavice. „Ne.“

„Bello.“

„Ne.“

„Je to součást výuky.“

„Nesahej na mě.“

„Musím.“Naklonil se ke mně. „A taky chci.“

Nestihla jsem protestovat,položil svou chladnou ruku na mou krční tepnu.Zachvěla jsem se pod jeho dotykem.Samozřejmě si toho všiml. „Můžu ti to po škole vysvětlit?“zkusil znova.

Musela jsem se soustředit,abych udržela lhostejný hlas.„Ani náhodou.“

„Bello,prosím,“škemral.

Zamračila jsem se a pak jsem dostala nápad.Já jsem neuvěřitelná mrcha.Ani se nedivím,že je na mě Alice naštvaná.Ale on mi ublížil mnohem víc,tak proč bych nemohla ublížit já jemu?

„Tak dobře.Kde?“

Překvapeně se na mě podíval,zjevně zmatený mým příjemným tónem.„V učebně angličtiny nikdo není.“

„Ok.Už je to minuta.“

Pomalu,neochotně oddělal ruku z mého krku. „Vážně tam přijdeš?“

Sladce jsem se usmála. „Jasně.Já sliby plním.“

„To je součást toho,co ti chci vysvětlit.“

„Po škole." 

„Po škole,“přitakal.

Dál už jsem s ním nemluvila.Pan Benner nás propustil o deset minut dřív a já šla rovnou do tělocvičny.

Sledovala jsem Mikovu hru – zase jsem raději nehrála – a přemýšlela jsem,kdy nastala ta změna,kdy se ze mě stala taková bezcitná potvora.Pořád mi vycházelo to samé – po jejich odchodu.On mohl za to všechno.Za mou bolest,ty jehly v nemocnici,za to,co se ze mě stalo.Jen nechápu proč.Proč mě chtěl mučit.Nic jsem mu neudělala,předtím.Ale teď udělám.Až zjistím jeho úmysly,pomstím se mu.Nejlépe jak dokážu.

Když jsem mířila k učebně angličtiny,byla jsem klidná,chladná jako kámen.A rozhodnutá.