Nejmladší člen Cullenovic rodinky

Autorka: Giner

Kapitola 5: Nemocnice ve Forks

Nakonec se mi podařilo napsat kapitolu dříve, než jsem si myslela:) Moc děkuji všem, kdo mi dodávají energii svými komentáři, když si je přečtu, hned mám chuť psát, ale to asi zná každý autor:) Tahle část je ještě z Edwardova pohledu a trochu kratší, ale snad nevadí:)

Edward:

Jen co jsem vstoupil do malé nemocnice, několik sestřiček se po mně ohlédlo a já se musel znechuceně usmát nad jejími myšlenkami, bylo to tak otravné. Rozhlédl jsem se okolo sebe, myslel jsem si, že to tady bude horší, ale vypadalo to, že nemocnice je docela moderní a někdo dbá, aby byla dobře udržována. Na stěnách v hale bylo několik obrazů moderního umění, ale celkově to vypadalo dobře, jen starší lidi se na to dívali skepticky, brali to jako obyčejné čmáranice, které by zvládlo i malé dítě.

„Ahoj, konečně jsi dorazil,“ pozdravil mě Carlisle, kterého jsem potkal hned v hale, v ruce držel nějaké desky k nějakému případu, kam pravděpodobně mířil.

„Dříve to nešlo, Alice mi musela koupit celý šatník, znáš ji,“ povzdechl jsem si zničeně. Myslel jsem si, že mi sestřička dá trochu oddechl, ale bylo to právě naopak, připadalo mi, že si chce vynahradit všechny ty roky, co mi nemohla nic koupit.

„Jistě, počkáš chvíli? Mám ještě jeden případ, můžeš jít ke mně do kanceláře a nebo se mnou,“ usmál se a já v jeho myšlenkách četl, že by byl rád, kdybych šel taky, aby viděl, jak se ovládám.

„Půjdu s tebou, alespoň se tady porozhlédnu.“

„Dobře,“ podal mi desky a já na to koukl, budeme ošetřovat nějakou malou holku, co si zlomila ruku na bruslích.

„Máš rentgen?“

„Jo, už je připravený, sám jsem ho neviděl, ale myslím si, že to nebude nic vážného.“

„Hm, tak jo.“ Sestřička, co Carlisleovi asistovala, byla rozklepaná z naší přítomnosti, hold, budou to mít těžké, dva upíří lékaři v jedné nemocnici.

„Hotovo, příště na sebe dej větší pozor a nezapomeň na chrániče,“ usmál se Carlisle na dívenku, když jsem jí zasádroval ruku, malá jen divoce kývala hlavou, přišlo mi to roztomilé.

„Tak pojď,“ vyzval mě Carlisle, když jsem uklidil vše, co jsem používal a společně jsme zamířili do kanceláře primáře, zdejšího velkého šéfa, který rozhodne o mém osudu.

„Máš s sebou dokumenty o ukončení studia?“

„Jo, Alice s Jasperem mysleli na všechno a zařídili to.“

Zastavili jsme se před kanceláři primáře nemocnice a táta zaklepal na dveře, já chvíli čekal venku, než otec hodil řeč se svým nadřízeným, teprve když zamířil ven on, já šel dovnitř. Kancelář byla poměrně malá, za psacím stolem seděl prošedivělý starší muž, který měl na nose brýle a ve tváři pár vrásek, ale vypadal docela sympaticky a jeho myšlenky byly klidné a vyrovnané.

Pohovor netrval dlouho, když viděl mé výsledky ze školy a doporučení profesorů, vzal mě všemi deseti, jen budu vždy pracovat pod nějakým lékařem. Začnu od zítřka, kdy budu mít první službu s Carlislem, což mi dokonale vyhovovalo.

Na otce jsem musel ještě chvíli čekat u něj v pracovně, odvolali ho ještě k jednomu naléhavému případu, mi to nevadilo, četl jsem si nějakou knížku, co měl na stole, šlo samozřejmě o lékařství, ale tady se kniha zabývala genetikou a dědičností, bylo to docela zajímavé, možná si to půjčím.

„Promiň to zpoždění,“ omluvil se táta, když vstoupil do pracovny.

„Nevadí, nic se nestalo,“ mávl jsem nad tím rukou. „Můžu si to půjčit?“

„Určitě,“ přisvědčil, věděl, že to budu mít za jeden večer přečtené.

„Volala Alice,“ uvědomil si Carlisle. „Oslava tvého návratu se přesouvá na víkend.“ Ostatní potřebují na lov, zvláště Jasper, ta nová Alicina kamarádka prý voní docela hezky, takže být tebou, v její přítomnosti příliš nedýchám.

„Dík za upozornění. Obešel bych se i bez oslavy, ale Alici to asi nevymluvím,“ zašklebil jsem se.

„Určitě ne, plánuje to od té doby, co ti volala.“ Carlisle mi vyprávěl všechny novinky, co se přihodily od doby, co jsem odjel, pověděl mi i problémy, co mají s vlkodlaky, prý je jich spoustu mladých, kteří se neumí ovládat, takže se bojí, co z toho vznikne, i proto se drží od hranice co nejdále.

„Nazdar brácho,“ vítal mě Emmet a přátelsky do mě šťouchl, radoval se z toho, že se bude moct možná se mnou bít.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě Rosalie, která byla myšlenkami u nového čísla časopisu o módě, přemýšlela, která barva šatů by jí více slušela, ale i přesto jsem cítil, že je ráda, že je rodina zase úplná.

„Ahoj,“ pozdravil jsem je oba a Rose políbil na tvář, za což se na mě Emm díval dost nasupeně, trochu žárlil, chlapec.

Ta je moje, zavrčel v mysli a já se na něj zazubil a přikývl, že to vím, o sestřičku jsem zájem neměl, to by poznal. Holky jely ještě na nákupy, prý vezmou i Bellu, s ostatními jsme si sedli do obýváku.

S rodinou jsme si povídali docela dlouho do noci, ale po půlnoci jsme společné sezení rozpustili a každý se vydal k sobě, já si konečně mohl prohlédnout svůj pokoj, Esme s Alicí ho vybavily perfektně. Měl jsem čas přečíst si knihu, co jsem si půjčil od Carlislea a opravdu mě to zaujalo, možná bych se tím mohl zabývat hlouběji, ne jen tak povrchně tím, že si přečtu knihu o tisíci stranách.