Nejmladší člen Cullenovic rodinky

Autorka: Giner

Kapitola 2: Vítej doma, Bells!

Forks se nezměnilo, naposledy jsem tady byla před pár lety, ale bylo pořád stejně ponuré a smutné, ale svým způsobem fantastické. Nikdy bych si nepomyslela, že tady jednou půjdu zcela dobrovolně a bez námitek. Charlie mě vyzvedl na malém letišti v Port Angeles a teď mě vezl domů, co chvíli se na  mě starostlivě díval, jestli mi není nevolno a nechci se mu tady složit, štvalo mě jeho chování, kdyby mi bylo zle, tak bych to poznal. Nakonec jsem to nevydržela a promluvila:

„Jsem v pořádku tati,“ ujistila jsem ho a přidala zářivý úsměv. Smutně se na mě podíval a já věděla, že chce něco namítnout. „Nedělej mi to ještě těžší,“ požádala jsem ho dřív, než stačil cokoliv říct. „Nechci, aby ses ty nebo Renée trápili, už tak je to dost těžké. Já jen chci, aby jste byli šťastní i přesto, co se stalo.“

Zdá se, že pochopil, jen přikývl a snažil se usmát, i když z toho vyšel spíše smutný škleb. Bude to pro něj těžké, jsem jeho jediná dcera a nevím, jak na tom bude, až zemřu, ale musí mít šanci mě poznat a ještě si mě užít, dost dlouho mě neviděl. Pak to pro něj sice bude horší, ale alespoň nebude mít výčitky, že se mnou ani chvíli nebyl.

„Jsme doma,“ odtušil a vystoupil z policejního auta. Následovala jsem ho a s úsměvem jsem se podívala na malý domek, kde jsem žila, když jsem byla malinká. Charlie vzal z auta i mé tašky, já si vzala jen malý batůžek. Jako první vstoupil do domu táta, já ho pomalu následovala a pozorovala vše okolo sebe s úžasem, všechno na mě dýchalo a říkalo, že tady jsem doma. Můj pokoj byl v prvním patře, stejně jako Charlieho. Domek byl malý, takže jsme měli i společnou koupelnu, což byl trochu nezvyk, ale nevadí.

Můj pokojík vypadal jako když jsem tady byla naposledy, tedy asi před deseti lety, pak to tady budu muset upravit, přece jen obrázky z pěti let vystavené mít nemusím.

„Díky,“ usmála jsem se na tátu.

„Není za co, nechal jsem tady vše tak, jak bylo.“

„Jo, ani jsem si neuvědomila, že je to tak dlouho, co jsem tu byla naposled.“

„Nevadí, hlavně, že tady jsi. Musím ještě do práce, ale vrátím se okolo páté, ano?“

„Dobře, dej na sebe pozor.“

„Neměl bych tohle říkat já,“ zasmál se.

„Možná,“ pokrčila jsem rameny. Když Charlie odešel, lehla jsem si na postel a zavřela oči, byla jsem trochu unavená z té namáhavé cesty. Na chvíli jsem usnula a zdál se mi zvláštní sen, moc si z něj nepamatuji, jen pocity, které byly tak zmatené... láska, štěstí, ale i bolest a strach.

Za chvíli se měl vrátit táta, tak jsem se rozhodla, že mu alespoň něco připravím k večeři a sobě taky, přece jen jsem musela jíst zdravě a pravidelně. Když jsem ale otevřela ledničku, trochu jsem se zděsila, byla skoro prázdná, hned zítra budeme muset zajít na nákup. Nechápu, jak tady do teď mohl Charlie sám přežívat, je div, že neumřel hlady. V mrazáku jsem našla rybu, tak jsem připravila alespoň tu... A kousek zeleniny a hranolky se tady naštěstí taky našly, sice se dalo pochybovat, jestli je tohle zrovna nejzdravější strava, ale co.

„Ahoj Bells,“ pozdravil táta jen co vešel do domu.

„Ahoj,“ volala jsem na něj z kuchyně.

„Páni, co to tady tak voní?“

„Vařím něco malého na večeři.“

„Tos nemusela, měla sis odpočinout,“ povzdechl si.

„V pohodě, prospala jsem celé odpoledne, po večeři si ještě vybalím věci. Jak bylo v práci?“

„Nic zajímavého se nedělo,“ pověděl. „Ale mám pro tebe překvapení.“

„Opravdu?“ Tohle mě trochu zarazilo, nic jsem nečekala.

„Hm... Určitě se ti bude líbit.“

„Co je to,“ byla jsem zvědavá jako malá holka. Ale já mám opravdu ráda překvapení, i když jak od koho.

„Po večeři,“ napínal mě. Jen jsem frustrovaně vydechla a připravila dva talíře, nemělo cenu protestovat. Jídlo jsem dneska snědla rychle jako nikdy, táta se mi jen smál.

„Tak,“ pozvedla jsem netrpělivě obočí, když jsme oba byli konečně po jídle.

„Tak pojď,“ smiloval se nade mnou a vyšel před dům, kde stálo krásné autíčko VW Brouk, kterého jsem si vždycky přála, k tomu kabrio. Páni, táta se musel pořádně plácnout přes kapsu, i když tohle auto určitě nebylo nové, spíše jej koupil z bazaru, ale mi to vůbec nevadilo.

„Díky tati,“ objala jsem ho a po tváři mi stekla slza. Trochu nejistě mě objal, přece jen nevěděl, jak se ke mně chovat.

„Běž ho vyzkoušet,“ pobídl mě a dal mi klíče, byl trochu naměkko, asi stejně jako já. Hned jsem se do toho auta zamilovala, v něm se bude jezdit jedna radost.

„Můžu se kousek projet,“ ptala jsem se táty a viděla jsem, jak kýve hlavou. Připásala jsem se a vyjela do městečka, alespoň se můžu porozhlídnout, kde je tady škola, od zítřka bych tam měla nastoupit, jsem na to opravdu zvědavá, určitě na mě budou všichni zírat.

Školu jsem nakonec našla, ale kdyby na ni neupozorňovala cedule, nikdy bych ty budovy za školu nepovažovala.

Po té menší projížďce jsem se vrátila domů, táta si už dělal starosti. Večer strávil u televize a já si vybalovala věci a trochu upravila pokojík.

Unavená jsem šla spát okolo jedenácté hodiny v noci a usnula jako mimino.