Nejmladší člen Cullenovic rodinky

Autorka: Giner

Kapitola 11: Zase spolu

Pro lepší  pochopení doporučuji přečíst předchozí kapitolu, má to hned několik důvodů: dlouho jsme nic nepřidala, tak nevím, jestli si tuhle povídku vůbec pamatuje, zvláště když teď přibývá tolik nových povídek a pak taky tato kapitola úzce navazuje na kapitolu předchozí:)

Giner

Bella:

Cullenovi jsem potkala až na obědě, tolik jsem s nimi potřebovala mluvit, doufala jsem, že mi odpustí mě chování a všechno bude jako dříve. Nejistě jsem kráčela k jejich stolu a všimla jsem si něčeho, co mě nikdy nenapadlo: nejedli a nebo si jen sem tam strčili kousek jídla do úst, byli si podobní, i když nebyli příbuzní a den ode dne jim tmavly oči. Zvláštní, nevšimla jsem si, že by měla Alice v koupelně kontaktní čočky a já taky neměla halucinace, alespoň myslím. Ne, neměla, to by si určitě někdo něčeho povšiml...

„Ahoj, můžu si přisednout,“ zeptala jsem se jich s nervózním úsměvem, když jsem k nim konečně došla.

„Ahoj,“ usmála se Rosalie a Alice se trochu posunula, abych se mohla posadit, jinak mlčela, vypadala ztrápeně, ale teď i trochu naštvaně, asi chtěla vysvětlení.

„Co tak najednou,“ zeptal se Jasper a držel svou dívku za ruku, bylo mi líto, že tohle nezažiji a taky to, že se na mě Alice ani nepodívala, kdyby jen věděla...

„Chtěla jsem se vám omluvit, minulý týden jsem neměla právě nejlepší a chovala jsem se k vám hrozně, i když jste za to nemohli. Byla bych opravdu ráda, kdyby jste mi odpustili,“ omluvila jsem se jim tím nejupřímnějším hlasem.

„To je dobré,“ usmála se konečně malá černovláska a objala mě, do očí mi vstoupily slzy a já si znovu uvědomila, že si je nezasloužím, vzali mě zpátky hned a místo toho by mě měli odehnat, byli tak hodní a já jim lžu do očí.

„Nechceš dneska přijet k nám? Mám pár nových filmů a časopisů,“ navrhla Rosalie a já byla ráda, že se na mě už nezlobí, byl to krásný pocit a výlet k nim bude taky určitě skvělý, hrozně moc mi chyběli a já si to ještě více uvědomovala teď, když jsem byla s nimi a mohla srovnávat, jak prázdný týden bez nich byl. Oni se stali mým světlem tady ve Forks, bez nich to nebylo ono.

„Moc ráda,“ přijala jsem její nabídku nadšeně.

„Super, takže dneska stejně nejdeme na tělák, mohla bys jet s námi hned po škole,“ vykoumal to Emmet.

„Jo, to by šlo, jen ještě zavolám Charliemu, aby si nedělal zbytečné starosti.“

„Charlie jo? Takhle se dneska říká milenci,“ ptal se Emmet.

„Ne, takhle se říká tátovi,“ zasmála jsem se.

„Jenom aby,“ špičkoval.

„Neboj, kdybych si někoho našla, byl bys první, komu to povím,“ mrkla jsem na něj pobaveně.

„Hej, já myslela, že bych to byla já,“ ohradila se Alice a všichni se rozesmáli.

„Promiň, právě jsem to slíbila tvému bráchovi,“ hodila jsem na ni smutný kukuč. „Ale mohla bys být s ním a věděli by jste to zároveň.“

„Já bych tam byla taky,“ řekla hned Rose.

„Super, co kdyby tam tak byla celá rodina,“ zabručela jsem naoko pobouřeně.

„To by bylo vůbec nejlepší, Esme by si něco takového nenechala ujít a hned by z tebe vytáhla, jaký je,“ usmál se Jasper.

„Uf... Tak jo, až si někoho najdu, všechny vás svolám a oznámím vám to.“ Brala jsem to jako dobrý vtip, ale oni měli už naprosto vážné tváře, asi to nebrali jako fórek. Jejky, to abych si někoho ještě rychle našla, aby měli radost a dobře se pobavili, zvláště Emm, který by si toho nešťastníka prvně pořádně proklepl, jestli je pro mě dost dobrý. Chudák kluk, měl by to těžké.

Zazvonilo a všichni jsme šli pozdě na hodinu, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Tu poslední hodinu jsem seděla jako na trní a cestou k parkovišti jsem volala Charliemu, co plánuji. Souhlasil a dokonce mě sám nabádal, že bych si měla vyjít někam ven, možná si povšiml, že jsem minulý týden byla skoro pořád doma a smutná jsem zírala do stěny a nebo na televizi, kterou jsem stejně nevnímala.

Na parkovišti na mě netrpělivě čekali, Alice u mého auta, což mě trochu překvapilo.

„Pojedu s tebou, odbočka k našemu domu se dá lehce přehlídnout. Nechceš skončit někde v lese, že ne,“  mrkla na mě. „Můžu řídit,“ udělala na mě psí oči.

„Jasně, ale opatrně,“ napomenula jsem ji. „Přece jen to není tvoje Porsche, ale jen brouk.“

„Neboj, budu na něj brát ohledy, přece jen je už trochu starší,“ smála se.

Cestou mi volala ještě máma a hned když jsem přijala hovor, okamžitě mi vynadala, že jsem se jí neozvala. Pravda, od té doby, co jsem ve Forks, tak jsem jí napsala jen jeden mail a pak už nic, musela si dělat starosti.

„Mami promiň, určitě ti budu volat častěji než doteď, slibuji. Jak se má Phil?“

„Myslím, že dobře, před pár dny podepsal smlouvu na celou letošní sezónu,“ povídala nadšeně a já si uměla představit, jak jí v tuhle chvíli září oči. Byla jsem ráda, že jsem odjela sem, i kvůli ní, teď je šťastná a já cítím, že je to tak správné, ona si trochu štěstí zaslouží, k tomu ve Philovi má oporu, kterou bude potřebovat.

„To je skvělé,“ pověděla jsem jí s úsměvem, který šel určitě vycítit i v mém hlase.

„Bellinko, jak ti je? Nemám přijet? Stará se o tebe Charlie dobře? A byla jsi už v nemocnici na kontrole?“

„Neboj mami, všechno je v nejlepším pořádku, Charlie je ten nejstarostlivější otec na světě. Zavolám ti později, nevadí? Právě jedu s Alicí k ní domů.“

„Dobře, dávej na sebe pozor, zlatíčko.“

„Určitě budu, pozdrav Phila, ahoj,“ rozloučila jsem se rychle a zavěsila. Doufala jsem, že nic nešlo slyšet a moje kamarádka nezíská žádné podezření, že je něco v nepořádku. Už jsme byli skoro u nich doma a musela jsem uznat, že měla Alice pravdu, ta odbočka se dala opravdu přehlédnout, sama bych k nim netrefila a nebo bych docela dlouho bloudila.

„Ahoj Esme,“ pozdravila jsem osobu, která se na mě usmívala od dveří.

„Bello,“ objala mě na přivítanou. „Ostatní říkali, že přijedeš, už jsem se na tebe těšila.“ Prohlížela si mě, jestli nevypadám nemocně a přece jen jestli mě nemá dotáhnout do nemocnice, ale zdá se, že nic závadného neobjevila.

„Pojď dál, dneska je doma i Edward, má noční,“ vedla mě do obýváku a významně se na mě culila, když mluvila o svém synovi. „Dáš si něco na pití nebo na jídlo,“ ptala se starostlivě.

„Ne, děkuji,“ odmítla jsem to zdvořile. „Nedělej si se mnou starosti.“ Posadili jsme se do obýváku na  bílou pohovku a pustili jsme nějaký film a u toho si všichni povídali. Edward tam byl s námi a mi na něj až příliš často utíkal pohled, ale nešlo se na něj nedívat, byl tak dokonalý a krásný, k tomu i hodně chytrý, alespoň podle toho, jak se vyjadřoval. Pak se k nám přidal i Carlisle a bylo o zábavu postaráno, povídal nám i zážitky z práce, ale jen ty zajímavé a zábavné, těmi tragickými nás nezatěžoval. Nemohla jsem si všimnout, jak mě někdy sleduje, možná se bál, že se tady každou chvíli složím, ale mi bylo vážně fajn.

„Alice se zmiňovala, že by jsi šla ráda studovat dějiny umění,“ nadhodil jednou Edward a já se překvapeně podívala na jeho sestru, která se culila jako sluníčko.

„No... ráda bych se k tomu jednou dostala, je to jeden z mých snů, vždycky jsem chtěla studovat umění a nebo chodit na uměleckou školu. Fascinuje mě, jak umění působí na lidi,“ přiznala jsem a všimla si, že mě jeho otec pozoruje se zvláštním výrazem na tváři.

„Jestli chceš, tak Esme i já máme o tomhle dost knížek, určitě ti je půjčíme,“ slíbil s úsměvem.

„Díky, to by bylo fajn, ráda si o tom něco přečtu a dozvím se něco nového,“ pověděla jsem a snažila se o veselý tón, i když jsem si nebyla jistá, jak u toho vypadám. Bylo mi líto, že se mi tenhle sen nesplní, ale tak se alespoň dozví něco nového a třeba se mi sen splní v příštím životě, pokud nějaký teda bude.

Pak jsme se bavili tak různě o vysokých a středních školách a taky o práci, ale došlo i na zábavnější témata. Domů jsem spokojeně odjížděla až večer, kdy jsem musela absolvovat rodinnou večeři, až pak mě pustili domů. Už tak jsem prý odmítla jakékoliv pohoštění, i když Esme mi stejně něco přinesla, nedala si říct a pořád mě obskakovala jako porcelánovou panenku. Edward odjížděl spolu se mnou, musel ještě do práce.

Byla jsem ráda, že jsem si ráno promluvila s Carlislem, hodně mi to pomohlo a uvědomila jsem si pár důležitých věcí.