Nejmladší člen Cullenovic rodinky

Autorka: Giner

Kapitola 10: Alespoň někdo musí chápat!

Bella:

Druhý den ve škole jsem viděla Cullenovi a zamávala jim, oni mi to s úsměvem oplatili. Bohužel jsme dneska neměli společnou hodinu a na oběd jsem nešla, neměla jsem moc hlad ani chuť, celý den mi bylo divně, měla jsem pocit, že kdybych něco pozřela, tak bych stejně hned běžela na záchod a vyzvracela to..

S dětmi doktora Cullena se mi podařilo míjet celý týden, i když mě to opravdu hodně mrzelo, ale co se dá dělat, byla to hlavně moje vina, raději jsem byla sama a přemýšlela a taky jsem se snažila od nich držet odstup a namlouvala si, že to tak bude pro všechny lepší, i když to asi vůbec nebyla pravda - alespoň v mém případě, hrozně moc mi chyběla jejich přítomnost, jejich úsměvy, přátelství, vtípky... Chyběli mi oni, ač to neplánovali, stali se mými dobrými přáteli, byli pro mě jako další sourozenci, které jsem nikdy neměla.

Byla neděle večer a mi celý dnešní den bylo mizerně, Charlie mě chtěl odvést do nemocnice, ale já mu ten šílený nápad naštěstí vymluvila a ujistila jej, že budu v pořádku, že jsem jen unavená. Naštěstí mi uvěřil a celý den se o mě staral, nosil mi jídlo a pití do postele, bylo to od něj moc hezké. Asi zítra budu muset navštívit Carlislea, tohle takhle dále nejde, jen to budu muset nějak zaonačit, aby se táta moc nestresoval a nebál se ještě více než teď...

„Tati,“ sešla jsem do obýváku, kde se díval na nějakou detektivku, co právě běžela v televizi, nevypadalo to ale, že by ji moc vnímal.

„Děje se něco? Je ti špatně? Rozmyslela sis to a mám tě zavést do nemocnice,“ ptal se starostlivě a já se dívala do jeho vyděšených očí, opravdu se o mě bál. Nedokázala jsem si představit, co bude dělat, když odejdu, bude ho to opravdu hodně bolet, možná byl špatný nápad jet sem, kdyby mě u sebe neměl, tak by sice trpěl výčitkami svědomí, ale tehdy mě moc dobře neznal, skoro jsme se nevídali, má smrt by pro něj nebyla tak bolestivá jak bude teď.

„Ne, to je dobré, jen tam budu muset zítra zajít, docházejí mi léky a taky bych měla na kontrolu. Asi kvůli tomu nepůjdu do školy, protože budou chtít udělat různé testy, takže si nedělej starosti, ano?“

„Nemám tam jít s tebou?“ Byl nejistý, netušil, jak by se měl zachovat, takovouhle situaci nikdy nemusel řešit.

„Ne, to je v pohodě, takových testů už bylo,“ mávla jsem nad tím rukou, ale moc jsem ho nepřesvědčila.

„Kdyby se to zhoršilo, řekla bys mi to, že ano,“ ptal se mě podezřívavě a já se na něj usmála a přikývla, i když jsme věděla, že bych mu to nikdy nepověděla.

„Jistě, dozvěděl by ses to jako první, žiju s tebou přece pod jednou střechou a něco takového by se nedalo zatajit.“

„To máš pravdu,“ tvářil se konečně trochu uvolněněji, evidentně mi uvěřil a má slova ho uklidnila.

Ráno jsem ve svém autíčku jela do nemocnice a doufala, že dneska bude mít Carlisle službu a potkám ho, chtěla jsem, aby alespoň jeden člen rodiny Cullenových pochopil, proč se teď chovám tak odmítavě a zdrženlivě, jen jsem jim nechtěla ublížit víc, než bylo nutné, ale to oni nevěděli a zatím se to ani nedozví, nechci, aby o mé nemoci něco věděli.

„Hledám doktora Carlislea Cullena,“ pověděla jsem jedné sestřičce v recepci a chtěla ji přizabít za její značně podezřívavý pohled.

„Jdete jako pacientka,“ zajímala se a po mém přikývnutí pokračovala: „V osm by mu měla začít směna, pokud chcete, tak na něj můžete tady počkat,“ usmála se na mě už mile a zavedla mě do příjemně vypadající čekárny.

„Až přijde, tak se pro vás zastavím,“ slíbila a zase odešla.

„Děkuji.“

V čekárně bylo pár starých lidí a podezřívavě se na mě dívali, asi mě ještě neznali a přemýšleli, kam mě zařadit. Nebylo mi jejich okukování zrovna příjemné, zírali na mě jako na vzácný druh, ale nic jsem jim nemohla říct, za to by mě Charlie asi zabil, protože byl tady v městečku poměrně váženou osobou, někdo by si určitě ihned stěžoval, o tom jsem nepochybovala. K tomu zvědavost je přirozená vlastnost, proč se na ně za to zlobit.

Netrvalo to ani půl hodinu a přišla pro mě ta mladá sestřička, co mi slíbila, že se pro mě zastaví.

„Slečno, pojďte, pan doktor vás očekává,“ usmála se na mě a vedla mě spletitými chodbami až se zastavila před jednou ošetřovnou, zaklepala na dveře a po vyzvání otevřela.

„Pane doktore,“ nakoukla dovnitř, jestli tam někoho nemá.

„Ano,“ zeptal se.

„Máte tady pacientku, může jít dále?“

„Jistě,“ odpověděl a já z jeho hlasu cítila, že se usmívá. K tomu sestřička vypadala zasněně, raději jsem nechtěla vědět, na co myslí a co si představuje, nevím, jestli bych to unesla a nezačala se smát či červenat. Vešla jsem dovnitř a viděla jsem, že doktor něco sepisuje, sestra zmizela, kdyby něco, asi by si ji zavolal a požádal o pomoc.

„Ahoj Carlisle,“ pozdravila jsem ho trochu nejistě a přešlápla z nohy na nohu, v téhle situaci jsme se necítila příliš dobře. Konečně vzhlédl od papírů a oči se mu rozzářily, když si všiml, kdo přišel, asi ani nedoufal, že se tady někdy ukážu a to zcela dobrovolně.

„Bello, takže jsi nakonec přijala nabídku k těm testům,“ říkal radostně, ale trochu ho zarazilo, když jsem zavrtěla hlavou, pokynul mi, abych se posadila na židli naproti němu a celou tu dobu mě provrtával zkoumavým pohledem, asi přemýšlel, co bych po něm mohla chtít...

„Jdu jen na kontrolu a potřebuji předepsat léky,“ podala jsem mu zprávy z nemocnice z Phoenixu. Překvapeně přebral štos papírů a dal se do čtení, které mu nějakou chvíli zabralo, přece jen bylo co číst. Já se mezitím dívala všude okolo, jen ne na něj, raději jsem zkoumala výzdobu okolí, která byla stejná jako v nějaké jiné nemocnici, i když tady to bylo o trochu lepší, snažili se tohle nepříjemné prostředí lidem zpříjemnit.

„Měla jsi přijít dříve, správně bys měla mít kontrolu každý týden,“ vyčetl mi jemně, když vše konečně přečetl, ale já poznala, že se doopravdy na mě nezlobí, to by jeho hlas zněl jinak. Podívala jsem se na něj a viděla, jak je smutný a zničený, věděl, že nemám žádnou šanci na přežití a já to moc dobře věděla taky.

„Mělo by to nějaký smysl? Myslím, že ne,“ odtušila jsem a on si povzdechl, na čele se mu objevila starostlivá vráska, která mu vůbec neslušela.

„Za týden tě tady na kontrole chci stejně vidět, rozumíš? A kolik toho o své nemoci víš?“

„Jak se to vezme, vím, že se nedá léčit a svou délkou života přesahuji průměr, většina umírá do půl roku po určení diagnózy, i když je velmi zvláštní, že tenhle typ se prokázal i u mě, většinou se objevuje u malých dětí,“ odříkala jsem mu zpaměti, dlouho jsem si o svém onemocnění zjišťovala informace, chtěla jsem vědět, co mě čeká...

„Ano, to je pravda, obdivuhodně se držíš.“ Nechápavě vrtěl hlavou nad výsledky z Phoenixu, asi mu nedávaly smysl stejně jako lékaři, ke kterému jsem chodila předtím.

„Ani ne,“ odporovala jsem. „Je to horší a horší,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu, aby nemohl vidět slzy, co se mi třpytily v očích.

„Bells, kvůli tomu se teď nebavíš s mými dětmi,“ ptal se, protože si uvědomil souvislosti.

„Oni si to nezaslouží, nebude to trvat dlouho a já umřu, cítím to.“ Slza mi stekla po tváři, nedokázala jsem ji zadržet, pořád jsem se přetvařovala, ale teď jsem už nemohla. „Když jsem s nimi, tak si teprve uvědomuji, jak moc jsem je nikdy neměla poznat, ublížím jim, když umřu a ubližuji i sobě, když jsem s nimi. Nikdy jsem se s nimi neměla spřátelit, jít nakupovat a jezdit k vám domů, byla to ta největší chyba. Ukázali jste mi, jak je krásné mít milující rodinu a přátelé, kteří tady pro tebe jsou, když je potřebuješ nejvíce a ukázali jste mi taky, jak je krásné žít.“

„Ach Bello,“ přešel ke mně a objal, já mu plakala na rameni, bylo toho na mě moc.

„Je moc zlé, že ještě nechci umřít,“ ptala jsem se mezi vzlyky.

„Ne, vůbec to není zlé, jsi ještě moc mladá a měla bys mít vše před sebou,“ hladil mě po vlasech a mě to uklidňovalo.

„Přijde mi, že jsem nic nestačila udělat,“ přiznala jsem mu.

„Určitě jsi toho udělala spoustu, jen si to nepřipouštíš. Nemusíš zrovna získat Nobelovu cenu, abys byla šťastná a měla úspěšný život, stačí, když se díky tobě pár lidí směje a jsou šťastní a už jsi udělala něco dobrého a velkého.“

„Asi máš pravdu,“ uznala jsem. „Měla bych se to pokusit urovnat s Alicí a ostatními, nechovala jsem se k nim zrovna nejlépe.“

„Neboj, oni to pochopí.“ Řekl to s takovou jistotou, že jsem mu prostě musela věřit.

„Nechci jim říct o té nemoci, bojím se, že bych pak viděla jen lítostivé pohledy stejně jako od Charlieho a od každého v Phoenixu, kdo to věděl. Víš, před tím jsem závodně plavala a tak mě na škole dost lidí znalo, i když tam bylo dalších tři sta studentů. A pak když jsem při závodě upadla do bezvědomí, tak se o mě začali zajímat a nějak to zjistili, možná i kvůli tomu jsem raději tady, kde to ví jen Charlie a teď ty. Byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo,“ žádala jsem ho naléhavě.

„Jsi si tím jistá? Stejně to zjistí, dříve nebo později.“

„Já vím, ale budu doufat, že se to dozví až to bude nezbytné.“

„Tak dobře,“ přikývl, i když jsem viděla, že s tím moc nesouhlasí, ale zdálo se, že mě i trochu chápe, byla jsem ráda, že mé přání respektuje. „Udělám ti pár testů, abych zjistil, jak choroba postupuje a zítra si zavolej pro výsledky a nebo se tady zastav  ve čtyři, to mi začíná směna.“ Kývla jsem.

„Kolik myslíš, že mám času,“ zeptala jsem se ho tiše, bála jsem se odpovědi, ale chtěla jsem vědět, jak dlouho tady ještě budu.

„Nevím, podle statistik bys na tom neměla být ani tak dobře, jak jsi,“ pověděl a bral mi vzorek krve. Musela jsem odvrátit tvář, nesnášela jsem pohled na krev, měla jsem tendenci omdlívat.

„Tady je moje číslo, kdyby se cokoliv zhoršilo, tak okamžitě zavolej, rozumíš? Klidně i v noci a já přijedu.“ Podával mi svou vizitku, kde bylo číslo i na mobil, ale já věděla, že na něj stejně nezavolám, přišlo mi blbé ho otravovat, raději se budu trápit, ono to přejde ... a nebo taky ne, ale s tím už nic neudělám a on taky ne.

„Ještě ti napíšu nějaké léky, ale zvolil bych jiné než máš teď, tyhle užíváš už příliš dlouho, jsou hodně agresivní na játra a nerad bych je vyřadil z provozu, to je to poslední, co by se nám hodilo.“ Podíval se na něco do nějakého slovníku a teprve potom začal vypisovat recept. A ještě mě upozorňoval, co smím a co ne, jako bych to neslyšela už stokrát.

„Kdyby ti po nich bylo zle a nebo jsi měla vyrážku, tak se zastav,“ upozornil mě.

„Jasně, moc díky.“

„Nemáš za co, rád bych ti pomohl více,“ pověděl s povzdechem a já odešla do lékárny, kde jsem si vyzvedla nově předepsané léky. Bylo teprve něco po půl deváté, myslela jsem si, že se zdržím déle a tak jsem si zajela pro věci do školy a vydala se tam. Nemusela bych, táta mi napsal omluvenku na celý den, ale chtěla jsem mluvit s Alicí, musela jsem si s ní promluvit a omluvit se jí i jejím sourozencům, nezasloužili si mé chování.