Nejmladší člen Cullenovic rodinky

Autorka: Giner

Kapitola 1: Sen za sen

„Zaber, Izzie,“ křičela hlasitě moje trenérka a já si její radu vzala k srdci. Další tempo bylo silnější, i když jsem měla ruce jako z olova, taky tak těžké a neforemné.

„Ještě pár metrů,“ povzbuzovala ze břehu a já se snažila, vždyť jsem tak dobře začala, byla by velká chyba, kdybych ztratila vítězství až v posledních metrech. Zapomněla jsem na bolest a soustředila se jen na tempo a  pravidelné dýchání, i když se mi zdálo, že mám plíce jako v ohni.. Konečně jsem byla na konci bazénu, ale mé tělo protestovalo, asi jsem to trochu přehnala, bolel mě celý člověk. Můj první pohled patřil trenérce a teprve potom jsem se podívala na časomíru. Byla jsem druhá, což jsem brala jako úspěch, super umístění ne? Sice jsem nebyla první, jak jsem celou dobu doufala, ale i druhé místo je postupové na juniorský šampionát.

V hrdle mě pálilo a cítila jsem podivnou slabost, to se mi ještě nikdy nestalo. CO se to proboha děje? Začalo se mi točit v hlavě a nohy jsem měla jako z vaty, neudržela jsem se na nich a padla jsem do vody, pak si už nic nepamatuji, jen tmu.

Další vzpomínky jsou až ze sanitního vozu, někdo mě plácal po tváři a snažil se mě probudit. Moc jsem to nevnímala, slyšela jsem pokyny, kterým jsem nerozuměla, nedokázala jsem si dát v hlavě dohromady, co se děje. Znovu jsem ztratila vědomí, tentokrát ale na delší dobu.

Druhé probuzení nebylo vůbec příjemné, bylo snad ještě horší než to první. Cítila jsem slabá jako moucha a když jsem otevřela oči, oslepily mě paprsky slunce. Vedle postele někdo seděl a vzlykal, ale zatím jsem nepoznala, kdo to je, ale hrozně mě z toho hluku bolela hlava.

Chvíli jsem mrkala, abych si zvykla na světlo a ohlédla se, vedle mé postele plakala moje maminka, oči měla zarudlé a opuchlé. Byla bledší než obvykle, asi toho moc nenaspala.

„Mami,“ zašeptala jsem s námahou a ona ihned vzhlédla a pousmála se, ihned mi podala něco napití.

„Jak ti je, Bellinko,“ ptala se a hladila mě po vlasech. Bellinko mi neřekla už pořádně dlouho, musela mít o mě velký strach.

„Jsem slabá. Co se stalo.“

„Při závodech jsi upadla do bezvědomí, ale už je dobře.“ Její hlas nezněl vůbec přesvědčivě, nevěřila jsem jí ani slovo.

„Kdy můžu začít trénovat?“ Za pár týdnů bude juniorský šampionát, chtěla jsem tam za každou cenu plavat, musí mě dát rychle do pořádku, přece jsem celou tu dobu nedřela zbytečně.

„Víš, Bell, teď nemůžeš plavat, musíš na sebe být opatrná a nepřepínat se,“ říkala mi tiše. Ale já ji příliš nevnímala, má mysl opakovala jen tu jedinou větu: nemůžeš plavat. Jak to? Proč? Vždyť jsem plavala celkem dobře, musím se zlepšit, abych konečně vyhrála ! Musím plavat!

„Ne... Mami, nezakazuj mi plavání,“ prosila jsem ji a v očích jsem cítila slzy.

„Nejde to, je mi to moc líto, ale musíš se prvně uzdravit.“

„Uzdravit? Co se mnou je?“ Doteď jsem si nepřipouštěla, že jsem nemocná, brala jsem to jen jako chvilkovou slabost, vždyť jsem pořád trénovala, mohlo to být jen vyčerpání. Ale cítila jsem, že je to něco víc, proč bych se jinak cítila tak mizerně?

„Co mi je,“ zeptala jsem se znovu. Maminka znovu plakala, ale nakonec to vyslovila a mi to jedno slovo zničilo všechny mé sny a představy, tady byla má konečná.

„Vždyť se to dá léčit,“ říkala jsem tiše. Ona plakala naplno, nikdy jsem ji takhle neviděla. A mi v té chvíli došlo, že tohle se léčit asi nedá, nebo je minimální šance na úspěch.

„Můžu to slyšet od lékaře.“ Maminka přikývla a stiskla mi ruku, byla jsem ráda, že na chvíli odešla. Takže já umírám? Nikdy nepoplavu, nebudu se bavit s přáteli jako dřív? Asi ano... Ale to přece nejde, mám ještě celý život před sebou. Spíše jsem měla, uvědomila jsem si trpce. Můj život je v troskách, nemůžu plavat, už nikdy nevylezu na skálu, nezaběhám si a nikdy nebudu jako dříve. Nebo snad ano? Co všechno se mou nemocí změní? Jen doufám, že se ke mně budou ostatní chovat jako dosud, nechci, aby mě litovali, to by byla poslední kapka.

Už je to týden, co jsem doma, začala jsem zase chodit do školy, kde na mě všichni zírali a litovali, jak si mě nikdy nikdo nevšímal, tak jsem nyní byla středem pozornosti. Ještě štěstí, že jsem vedle sebe měla Monu a ta mě podporovala a uklidňovala, když jsem to potřebovala. Znala mě od mých pěti let, takže poznala, když jsem potřebovala pomoc.

Jinak se toho moc nezměnilo, jen jsem musela brát pár léků, které se mi často pletly a kdybych neměla rozpis, brala bych je jako lentilky. Nesnáším jakékoliv tabletky, takže tohle bylo pro mě strašlivé utrpení. Ve Phoenixu tento týden výjimečně nesvítilo slunce, ale já si uvědomila, že mi to tak vyhovuje, počasí přesně vystihovalo mou náladu.

Zatímco Renée z toho šílela, k životu potřebovala sluníčko a Phila, který už byl měsíc na Floridě, kam by se nejraději rozjela za ním, já byla relativně spokojená.

Bylo to už skoro rok, co mi diagnozovali mou nemoc a na mámě se to podepsalo, den ode dne byla skleslejší, k tomu neměla ani oporu ve Philovi, který byl zase někde pryč a já viděla, jak se máma trápí, takhle to dále nešlo.

„Mami,“ oslovila jsem ji večer u televize. Nervózně jsem si hrála s prstýnkem a nedívala se jí do očí, takže jí bylo jasné, že tenhle rozhovor bude vážný a v něčem nastanou zásadní změny.

„Co se děje,“ ptala se s úsměvem, ale já poznala, že to hrála, upřímně se neusmála už nějakou tu dobu.

„Chtěla bych odjet za tátou,“ pověděla jsem jí pravdu. „A byla bych moc ráda, kdybys mi v tom nebránila a jela za Philem. Vím, že se bez něj trápíš a já se na to nemůžu dívat, k tomu tady na mě všechno padá, potřebuji změnu a ty určitě taky..“

„Nechtěj to po mně. Nechtěj, abych odjela, když vím, že to může být naposledy, co... co budu s tebou,“ říkala mezi vzlyky. Objala jsem ji, já se s tím už nějak vyrovnala, alespoň navenek, uvnitř mě ta skutečnost trhala na kusy.

„Mami, prosím,“ žádala jsem ji zoufale. „Chtěla bych na nějakou dobu do Forks k Charliemu, má právo mě ještě vidět a poznat a nechci, aby ses kvůli mě trápila víc než je nutné,“ prosila jsem.

„Do Forks? Pořád tam prší, nebude se ti tam líbit,“ odrazovala mě.

„Přežiji to, neboj. Zatažené počasí mi už nevadí, naopak.“

„Nechám si to projít hlavou,“ pověděla nakonec, ale já poznala, že už mám vyhráno. Netrvalo to ani týden a já se i s mámou stěhovala, ale každá jinam... Vyměnila jsem trvale sen o plavání a zdraví za sen, kdy se pokusím udělat šťastné lidi okolo, hlavně teda Charlieho a svým způsobem i Renée, ale o její štěstí se více zaslouží její nový manžel.