Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

8.část

Chvíli jsem na ní překvapeně zírala, ale potom jsem se odhodlala lhát. Nemůžu dopustit, aby se stalo co předtím.

„O čem to mluvíš?“ nahodila jsem zmatený pohled a položila ji mou studenou ruku na její.

„Bello, ty víš, že neumíš dobře lhát“ řekla a tvářila se ještě více nespokojeně a ustrašeně než předtím. Neuměla jsem lhát, měla pravdu. Nedokážu nikomu lhát, abych mu potom neřekla pravdu – do té doby, to ale všichni zjistí.

„ Co jsi viděla Alice?“ zeptala jsem se pro jistotu, kdyby začala mluvit o něčem jiném.

Polkla a vrhla na mě ustaraný pohled „Bello..já..já viděla jak si tě odvádí ..“ začala vzlykat.

Nebyla jsem překvapená, věděla jsem, že ta chvíle jednou přijde. Bohužel nevhod. „Aro..“ sklopila jsem hlavu, kterou jsem měla doposud natočenou na Alici.

Přikývla. „Kdy..“ zlomil se mi hlas a viděla jsem jí jak moc se trápí.

„Zítra“ zírala do prázdna. „Musíme to okamžitě říct ostatním, abychom se připravili na boj“ řekla, když se vzpamatovala a blesku rychle se postavila. Nikdo to nevěděl, protože jsme šeptali tak tiše, že jsme to slyšeli jenom my dvě

„Ne!“ vykřikla jsem, když byla u dveří. Tohle už určitě všichni slyšeli, ale bylo mi to jedno.

„Nechci vám dělat problémy, půjdu s Arem“ To jméno jsem řekla až příliš potichu, abych to i já sotva slyšela a nemusela znovu vzpomínat.

„Nehodlám vám kazit život a ničit vaší doposud nádhernou rodinu..“nestačila jsem to doříct, protože mi dala prst na rty a nesouhlasně kývala hlavou.

„Špatně, Bello.“šeptala mi do ucha „Teď jsi i ty naše rodina. Co by tomu řekl Edward?“.

Podívala jsem se na ní zmučeným výrazem tak, aby pochopila, že nevím co dělat. Nevěděla jsem a to mě drtilo na kousky, které se měnily v prach a zmizeli ve větru. Byla jsem ztracená. Co Edward? Co moje rodina?

„Alice, já musím..“ řekla jsem a znovu jsem se přenesla na postel, kde jsem začala hlasitě vzlykat „Proč? Proč zrovna teď?“

Když v tom přiběhli všichni a zírali co se tady děje. Jediná Alice věděla oč kráčí a za chvíli to bude vědět i Edward – předpokládám - který se okamžitě rozeběhl ke mně, když mě viděl.

Koutkem oka mu probleskl hněv  „Co se děje Bello?“ řekl něžně a sednul si vedle mě. Bylo mi divné, že to ještě nezjistil, vždyť uměl číst myšlenky Alice. V ránu ostatní pochopili, že bysme chtěli mít trochu soukromí a tak odešli.

Musela jsem lhát. „N-nic“ vykoktala jsem ze sebe. Nohy jsem měla přitisknuté k hrudníku a dlaněmi jsem si držela můj uplakaný obličej – bez slz, aby mě Edward neviděl, jak se hroutím. Nechtěla jsem ho vtáhnout do toho co je mezi mnou a Arem.

Ustaraně se na mě díval a dal mi pramínek za ucho, který mi spadl do obličeje „Bello..“ vzdychl.

Podívala jsem se na něho. „Ano?“ zeptala jsem se.

„Miluji tě“ zašeptal mi do ucha „Nikdy jsem nic takového necítil. Zamiloval jsem se do tebe hned jak jsem tě poprvé spatřil…“

Kdybych mohla, rozbrečela by jsem se. Dělal mi to ještě těžší.

„Ja tebe taky, ale nechápu proč jsi se na mě díval tak rozzlobeně a potom to zapíral“ zeptala jsem se.

Uchechtnul se „Nenádivěl jsem sebe, probouzela jsi ve mně lidské city, které jsem neznal“ řekl, políbil mě do vlasu a já se k němu ještě více přitulila. Přemýšlela jsem o tom, co by bylo nejlepší a došla jsem k závěru, že ho moc miluji na to, abych mu ublížila. Přemýšlela jsem jestli mu to říct, nebo ne, ale usoudila jsem, že to tak bude lepší – nic mu neřeknu.

„Edwarde?“ zeptala jsem se, když jsem přestala vzlykat a smířila jsem se s mou budoucností.

„Ano Bells?“ přitiskl se ke mně blíž a zamořil hlavu do mých vlasů.

„Mohl bys mě nechat chvilku o samotě, potřebuji si něco promyslet“ špitla jsem a naposledy se podívala na toho nejnádhernějšího anděla na celém světě, či vesmíru, kterého jsem musela opustit.

Zaregistrovala jsem, že se trošku lekl, ale přikývl. Políbil mě na čelo a odešel. Jakmile zavřel dveře, vyběhla jsem z postele, prohrabávala se v šuplíku a hledala něco na psaní. Nemohla jsem tu zůstat, ale bez vysvětlení jsem nemohla ani odejít. A tak jsem začala psát;

Milý Edwarde,

Ty víš jak moc tě miluji, ale nemůžu s tebou zůstat tak, jako odejít bez rozloučení. Jsem strašně ráda, že jsem poznala někoho takového jako jsi ty, ale asi nám není souzeno být spolu a milovat se…

Jdu zpátky tam, kde patřím,tak mě prosím nehledej a nech to být. Možná to bude tak lepší... Bude to tak lepší.

S láskou Bella

Jakmile jsem dopsala své city, které ani nešli pořádně  vyjádřit v dopise, dala jsem papír do obálky a na ní napsala Pro Edwarda. Potom jsem uchopila další papír a začala psát.

Milá Cullenovic rodinko,

Při téhle větě jsem si vzpomněla na Emmetta a ty jeho krásný řeči. Bude mi to chybět. Opět jsem začala vzlykat, ale potišeji než předtím, aby se můj plán vydařil. Všimla jsem si jak se moje ruka třepe a mít slzy, na celým dopise by byli kaňky…

Děkuji, že jste mi dali to co jsem potřebovala ze všeho nejvíc; rodinu, lásku a především domov. Nikdy jsem se necítila bezpečněji než tady – s vámi. A tak vás prosím, kdyby mě Edward chtěl najít – zatrhněte mu to. Budu tam, kde jsi zasloužím být. Je to můj osud.

Vaše Bella

Obě dvě obálky jsem pohodila na postel a okamžitě jsem vyběhla oknem. Věděla jsem kam mám namířeno, věděla jsem, že oni to ví taky, ale nechtěla jsem je vtáhnou do nebezpečí jako předtím mou bývalou rodinu. Všichni zůstanou v mých srdcích navždy. Šla jsem vstříc osudu, který mě vyhlížel a Nejisté budoucnosti, která mě čeká…

  KONEC  ÚVODU