Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

6.část

Ležela jsem na posteli a přemýšlela co se stalo. Když jsem ještě neodolávala lidské krvi, když jsem ještě byla s těmi co tak ze srdce nenávidím a co mi udělali.Někdo zaklepal.

„Dále“ řekla a posadila jsem se.

Byl to Carlisle. „Ahoj Bells, přišel jsem se domluvit jak to teď bude.“ Přisedl si ke mně.

Poslouchala jsem ho „Budeme se stěhovat na nějaké jiné místo. A jestli s námi chceš zůstat-“

„Chci“ vklouzla jsem mu do řeči. Usmál se. „Dobře, takže se budeš jmenovat Isabella Haleová, souhlasíš?“

Kývla jsem.

„Budeš chodit do druhého ročníku spolu s Edwardem a Alici. Ovládat se umíš, ale předpokládám, že to je teď těžší“ Tohle byla otázka.

„Je to mnohem těžší, ale zvládnu to“ Tohle jsem říkala už dávno a dopadlo to jinak.

„Dobře“ kývnul Carlslie, ale cítila jsem, že mi pořádně nevěří. Jakmile odešel, vytáhla jsem román, který čtu už dost dlouho a pokračovala jsem ve čtení. Když se začalo svítat, byla u mě Alice.

„Co chceš?“ vyhrkla jsem na ní podrážděně. Zvedla obočí, ale dobrou náladu si kazit nechtěla.

„Myslela jsem, jestli bys nechtěla jít nakupovat“ usmála se.

„Tak mi rovnou můžeš říct, jestli půjdu nebo ne“ zasupěla jsem.

„Super, jedeme za hodinu, tak se obleč“ mrkla na mě a odcupitala z mého pokoje. Neměla jsem zrovna tu nejlepší náladu. V noci se mi vrátili vzpomínky a já celou noc provzlykala. Chyběli mi slzy. Uklidňovali mě ode všeho a najednou zmizeli. Vylezla jsem z postele, postavila se před zrcadlo a důkladně jsem se prohlížela. Byla jsem bledší, ale také krásnější než předtím. To byla jedna z mála příjemných změn. Oblékla jsem s modré tričko a uplé rifle ve kterých jsem vypadala jako pravá studentka.

„Bello! Pospěš si!“ volala Alice z dola.

„Alice, ještě neuběhla ani hodina“ zasmála jsem se a okamžitě jsem se přenesla k ní dolů.

„Ale já se tak těším..“ Žadonila a na oko dělala, že je chudinka.Bohužel to na mě vždy platilo, takže jsme okamžitě vyrazili. Alice nastartovala svoje ‘Porshe Turbo‘ jak sama říkala, a rychlou jízdou jsme okamžitě opustili město.

„Pořád platí to pravidlo i když jsem upír ano?“ Promluvila jsem v autě, zděšená z toho, že jezdí tak rychle.

„Jake pravidlo?“ udivila se. Zvedla jsem obočí „Nikdy mi neříkej, kolik jezdíš!“ upozornila jsem ji, ona se hlasitě zasmála a ještě přidala na plynu.

Vyděsila jsem se. Musela jezdit kolem stoosmdesátky, já jezdila taky rychle, ale né až tak přehnaně.

„Alice!“ vykřikla jsem.

Protočila očima „Dobře, dobře“ Jakmile zpomalila, uvolnila jsem se. Když jsem se tak rozhlížela, uviděla jsem nějaké Volvo za námi.

„Někdo nás sleduje?“ zeptala jsem se vystrašeně.

Zasmála se „To je Edward, Rosalie a Emmett. Neříkala jsem ti to?“ Věděla jsem, že to ví.

„Ne“ Hrála jsem uraženou.

„No táák, Bello. Vždyť se k sobě hodíte“ zaškemrala.

Podivila jsem se „Co to tu plácáš?“

Zakoulela očima a už nic neříkala. Cestou jsem si říkala, že kdybych nebyla upír, bylo by mi špatně a asi bych se pozvracela. Alice vážně neví, kde jsou hranice. Z auta jsem vylezla celá, ale moje vlasy nepřežili ten silný vítr co mi je jízdou proháněly a stáli mi na hlavě. Emmett, měl s toho Vánoce. „Tady někdo používá moc laku na vlasy“ Zamračila jsem se a všichni se zasmáli.

Ihned jsem šla na toaletu, kde jsem si je upravila. Sem, tam se na mě závistivě podívali nějaké holky, ale spíš bych řekla, že se mi smějí, hlavně tedy těm vlasům. Jakmile jsem byla upravená, vyběhla jsem z toalety a mířila za Alici a Rosalie do obchodu s boty. Rosalie si prohlížela hnědé elegantní kožené boty, za to Alice byla u značkových tenisek.

„Myslíš, že se budou Emmettovi líbit?“ zeptala se mě Rosalie a pořád si je ze všech stran prohlížela.

Usmála jsem se. „Myslím, že Emmettovi bude jedno co máš na sobě, ten to za chvíli stejně všechno z tebe strhá“ řekla pobaveně Alice a Rosalie si ji prohlížela namíchnutým pohledem. Ohlédla jsem se a uviděla jsem krásné bíle boty s kožešinkou

„Hmm“ řekla jsem, když jsem si je prohlížela. Už jsem chtěla jít k pokladně a vzít si je, ale bohužel jsem si nevšimla ceny. Stáli dva tisíce a já byla zrovna v bankrotu. „Sakra“ zavýskla jsem, když se na mě Rosalie nechápavě podívala. Usnadnila jsem ji otázku „Jsou drahé“ řekla jsem zklamaně a položila je zpátky. Alice, která nás pozorovala, jen zakoulela očima, vzala ty boty a šla s nimi k pokladně. Běžela jsem za ní „Co to děláš Alice?“ Nechápavě jsem řekla. Alice se na mě šibalsky usmála, zaplatila boty a řekla

„Ber to, jako menší dárek.“

Podivila jsem se „Dík, ale za co?“

Jen na mě mrkla. Nechápala jsem ji, ale dál jsem to neřešila, protože jsem měla boty zdarma. Nakonec Rosalie si koupila ty boty, které si prohlížela v kuse půlhodiny a Alici stačili ‚jen‘ čtyři páry tenisek. Emmett a Edward se dívali kdesi po autech, prý že Emmetta už nebavilo se dívat na to svoje týden staré auto a tak si chtěl koupit nového Jeepa, jak mi vysvětlovat Edward, když jsme čekali na ty tři.

Zakoulela jsem očima „V téhle rodině se snad nenajde jediný skromný člověk“ Jen se zachichotal.

„Rosalie kupuje tuny spodních prádel a za pár dní potřebuje nové kvůli Emmettovi, Alice zase nemá kde dávat svoje boty, protože jak říká, že na každý den musí být jiné, Emmett zase kupuje pořád auta, Carlisle nové lékařské pomůcky, Esmé vylepšuje každý kousek domu, Jasper zase miluje knížky a ty…“ Chvilku jsem zaváhala, mezitím co mě Edward pobaveně sledoval „Ty bys mohl vykoupit snad každý obchod s Cédéčkama“ Vítězoslavně jsem se usmála, že jsem na něco přišla.

Usmál se „Ještě jsi zapomněla na jednoho důležitého člena rodiny“ řekl a jemně do mě šťouchl až jsem se udivila.

„Já? Já jsem skromný člověk“ zasmála jsem se a vzpomněla si jak jsem si kupovala snad všechny staré černobíle filmy. Po chvilce netrpělivého hádání, mě konečně přemluvil, abych mu to řekla. Nechtěla jsem mu to říct, protože jsem se přespříliš styděla.

„Dobře, ale slib mi, že to nikomu neřekneš“ Zatlačila jsem na něho.

Přikývl. „Sbírala jsem všechny možné černobíle filmy“ řekla jsem mu a okamžitě odtrhla obličej od té dokonalé tváře. Dlouho mi to, ale netrvalo a podívala se na něj zpátky.

Tvářil se udiveně. „To mi chceš jako vykládat, že nic dražšího sis nekoupila?“ Usmála jsem se.

„Auto jsem dostala od rodičů a dům jsem taky neplatila“ Zakoulela jsem očima „Nic jsem nepotřebovala.“

„Tak to jsi měla pravdu, jsi strašně moc skromný člověk, teda upír“ zasmál se, když v tom se před námi objevili ti tři. Emmett měl v ruce klíčky od svého nového Jeepa, Rosalie pár tašek se spodní prádlem a Alice krabice z botami.

Vzdychla jsem „Jako kdybych to neřekla“. Edward se vedle mě uchechtl a Alice se k nám rozběhla. „Bello! Tomu neuvěříš! Uviděla jsem takové krásné boty a musela jsem ti je koupit“ Skákala radostí.

Rozzlobeně jsem se na ní podívala „Ale, Alice vždyť jsi mi jedny už zaplatila, nemusím jich mít tolik jako ty“ Zastěžovala jsem si.

Usmála se „Ale ony mě k tomu donutili“

„Kdo?“

„Ty boty, já za nic nemůžu.“ Začala se omlouvat a podala mi jednu krabici. Zasmála jsem se.

„Díky moc. Nevím co bych si bez bot počala“ řekla jsem ironicky a všichni se zasmáli.

„Měli bychom jet, strašně se těším až toho mojeho broučka uvidím.“ zavýskl Emmett.

Rosalie nechápavě pohlédla „Ale vždyť Rosalie je vedle tebe.“ řekl nechápavě Edward.

Emmett se hlasitě zasmál „Já myslím mojeho Jeepa“.

„Aha“ protočil očima Edward a usmál se.

Jeli jsme třemi auty. Emmett jel s Rosalie, Alice sama a já s Edwardem, protože mě Alice nechtěla k ní pustit. ´Ta upíří holka nepřestane‘ pomyslila jsem si, když mě cpala do Edwardova Volva. Edward mojí snahu se vykroutit, spatřil „Nemusíš se mnou jezdit jestli nechceš“ řekl poněkud zklamaně.

Usmála jsem se „Pojedu“ Nastoupila jsem do auta a poslušně se připasovala, jak mi Edward poručil.

„Proč musím být připasovaná a ty ne?“ zeptala jsem se vztekle, když jsem uviděla, že on není. Pořád se díval na cestu „Protože“ odfrnknul. Rozepla jsem pás „Tak to teda ne. Když ty se nezapasuješ, tak ani já. A i kdybychom se nabourali, což pochybuju ani jeden by se z nás nezabil“ zakoulela jsem očima.

Podíval se na mě tvrdě, až jsem se vyděsila. „Stát se může cokoliv“ řekl a zpátky mi cvaknul pas. Začali jsme se hádat. „Lidem, ale né upírům“ zase jsem se odpoutala, když v tom jsem uslyšela ránu a já letěla předním sklem do vzduchu…