Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

5.část

Od téhle události už mě neignoroval jako předtím, naopak snažil se abych zde zapadla. Vždycky mi podržel dveře a usmíval se, ale já věděla, že je to jen přetvářka a tak jsem si to chtěla ujasnit. Seděla jsem na pohovce a přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad, rozhodnout se zůstat.

„Edwarde? Mohl bys prosím tě přijít?“ řekla jsem tak, aby to dostatečně slyšel.

V tu ránu stál u mě „Jasně, Isabello.“

Protočila jsem očima.

Nahodil udivený výraz „Děje se něco?“ Posadil se vedle a natočil na mě hlavu.

„Mohl bys mi říkat aspoň jinak než Isabella? Nesnáším to“ zamračila jsem se.

„Ale vždyť se tak jmenuješ..“ Nedopověděl to, protože jsem se na něho prosebně podívala. „Dobře“ Souhlasil. Natočila jsem se k němu a začala „Hele, nemusíš se ke mně chovat mile, když nechceš. Můžeš mě ignorovat, zvyknu si na to.“ Řekla jsem něžně, aby to nevypadalo jako, kdybych ho chtěla vyprovokovat.

Zamračil se „Ale já tě nechci ignorovat, jsi moje rodina“ Takže jsem předtím nebyla?

Zarazila jsem se „Tak co měli znamenat ty vražedné pohledy?“ řekla jsem mu tvrdě do očí. Chvilku přemýšlel a potom nakonec řekl „Ještě když jsi byla poloviční upír, voněla jsi tisíce krát více než normální člověk, málem jsem tě zabil. Musel jsem se ovládat abych se přemohl a tak jsem usoudil, že bude lepší tě ignorovat. Potom, co jsi se, ale proměnila jsem si uvědomil, že už tady asi zůstaneš a tak jsem se snažil být milý, ale ty sis myslela, že tě nenávidím, že to dělám schválně. Zaskočilo mě, když jsi se rozhodla odjet. Nechtěl jsem, už proto, že to byla má vina, že tví rodiče …“ odmlknul se a nahodil bolestný výraz. Po chvilce uvažování pokračoval „že tví rodiče už nejsou. Byla to má chyba, přišel jsem pozdě.“

„Není to tvá chyba.“ Pokračovala jsem. „Kdyby nebylo Alice, byla bych pravděpodobně mrtvá i já. Vaše rodina mi zachránila život“ pousmála jsem se.

Vzdychnul.

„Chtěla jsem se prostě jenom ujistit, že se nepřetvařuješ. Nemám ráda lži“ řekla jsem mu popravdě a kývla, že může odejít.

Pousmál se „Jsem rád, že jsme s to vyjasnili.“ otočil se a šel z pokoje „Mimochodem, nepůjdeš se mnou na lov?“ zeptal se.

Přikývla jsem a on spokojeným výrazem odešel. Možná není tak zlý jak jsem myslela, možná že budeme přátelé. Možná.

Odpoledne jsem s Edwardem vyrazila na lov.

„Jsi připravená?“ zeptal se, když jsme stáli před lesem, vyčkávali nějakou zvěř abychom se mohly o ní prát. Usmála jsem se a okamžitou upíří rychlostí se rozběhla k medvědovi, který byl nedaleko ode mě. Edward jen přihlížel. Když, jsem byla najezená, nespokojeně si mě prohlížel.

„Co se děje?“ zeptala jsem se udiveně.

„Já jen, že lovíš skoro tak dobře jako já“ zamračil se a já se zasmála.

Nahrbil se „Teď já“ řekl ostražitě a rozběhl se k pumě, kterou si žíznivě vychutnával. Chvilku jsem se na něho koukala. Došlo mi, že se mi líbí. Krásná tvář, nádherný pohled – byl dokonalý. Nejvíc mě omamoval, tím, že byl strašně ochranářský. Vždy se zastal někoho z rodiny, tak, že by za něho i život položil. Normální, obyčejní, lidští kluci byli nudní. Vždy se jen vychloubali svými novými holkami a až je přestali bavit, našli si někoho jiného. Edward byl jiný. Už tím, že byl upír, ale vážil si hodně věcí, které má. I když byli Cullenovi bohatí, přesto byli skromní – až na Alici. S tou myšlenkou jsem se zasmála a nevšimla si, že Edward dolovil a upřeně se na mě zírá.

Z transu mě vytáhl jeho sametový hlas „Je ti něco?“ zeptal se znepokojeně.

Zamrkala jsem očima „Ne…ne.. jen jsem se zamyslela“. Dívala jsem se pořád před sebe. Neodtrhla jsem oči od té pumy. Pousmál se „Asi bych to měl uklidit.“ řekl, zvedl kmen stromu a pumu hodil pod něho.

„Půjdeme?“ zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že jsem napitá.

„Jistě“ řekl a postavil se vedle mě. Cestou jsme si povídali o všem možným, ale hlavně jsme vyzvídali o sobě.

„Co nejčastěji lovíš?“ zeptal se.

Kdybych mohla začervenala bych se, protože se na mě podíval svůdným pohledem. „Medvědy. Tobě asi chutnají pumy, že?“ Usmála jsem se.

Kývl. „Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl naráz.

„Jasně“ Doufala jsem, že to nebude nějaká hloupá otázka, jako kterou barvu mám ráda, nebo podobně.

„Chybí ti spánek?“ Tak tohle jsem nečekala. Copak ho to zajímá?

„Hm“ zapřemýšlela jsem „Chybí mi sny. Člověk si může zafantazírovat. Není to jako reálný život. Můžeš si tam dělat co chceš, nikdo ti nic neporoučí, je to jen tvůj svět.“ Vzdychla jsem. Až teď jsem si uvědomila jak moc mi to chybí.

„Ale taky mi chybí to, když usnu, nezabývám se problémy co mě potkali, ty se jednoduše vypaří a nedělám si s ničím hlavu" Usmála jsem se, když jsem si všimla, že se na mě dívá jak na obrázek. „Tobě chybí spánek?“ zeptala jsem se ho poněkud nervózně. Chvíli zaváhal co odpovědět „Nepamatuju si ho“ ušklíbl se.

„Aha“ Na nic rozumného jsem se nezmohla. Co bych mu měla vyprávět. Že je mi to líto? To sotva.

„Uhm, měly bychom už jít“ řekla jsem.

„Jo, jistě“ řekl a oba dva jsme se rozutíkali k domu, kde nás už všichni čekali. Alice se na mě a na Edwarda dívala s úsměvem, Rosalie si nemohla nepřipustit lhostejný obličej, Emmett nám mával už z dálky, Jasper, Carlslie a Esmé se radostně usmívali. Trochu mě zaskočili.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Alice, která se na mě upřeně dívala. „Udělala jsem snad něco?“ Znejistila jsem, ale nemohla jsem si vzpomenout co jsem provedla. Edward se tvářil stejně udiveně jako já. Alice jenom na mě mrkla a vtáhla mě dovnitř do svého pokoje, kde začala pištět „Viděla jsem to Bello!“.

Podívala jsem se na ní, jako kdyby spadla z nebe.

„Edward a ty.“ vřískala a tančila po pokoji.

„Byli jsme na lovu. Co se děje?“ Nechápavě jsem se zašklebila

„To nemůžu jít ani na lov?“

Zasmála se svým tenkým hláskem „Tak jsem to nemyslela, Bello. Vy dva se dáte dohromady. Ráno jsem ještě nic neviděla, ale odpoledne se to rozjasnilo.“

Zbledla jsem – jako kdybych nebyla už bledá dost. Já a Edward? Ano, líbil se mi, ale jsme naprosto odlišní.Přece mě bere jako svou rodinu, nanejvýš za kamarádku.

„Alice, nech toho. To je nesmysl.“ Zakoulela jsem očima a chtěla jít zpátky dolů do obýváku.

„Není to nesmysl a ty to víš!“ křikla na mě, když jsem byla už na schodech. Co když věděla, že se mi líbí? Ne. Nemůžu to připustit, je to přece moje rodina. Nemůžu si z někým jen tak začít. Vešla jsem do kuchyně a vzala si mléko z cereáliemi. Za mnou jsem slyšela uchichnutí, otočila jsem se. Stál tam Edward a pobaveně na mě zíral.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a vytáhla si lžičku. Potom mi to došlo. Vždyť já nejím, už jsem upír.

Plácla jsem se po hlavě, vylila mléko do dřezu a cereálie jsem hodila do koše.

„Sakra.“ vřískla jsem.

„Zvykneš si na to“ řekl a já viděla jak se mu cukají konečky úst.

„Jo, možná tak za sto let“ řekla jsem sarkasticky a potom jsem si uvědomila, že to žádný vtip nebyl. Přesto jsem se, ale zasmála a on byl téměř za konci svých sil, aby neexplodoval smíchy.

„Bože, já jsem nemehlo.“ Zakoulela jsem očima.

Usmál se. „Chtěl jsem se zeptat, jestli se jdeš s námi dívat na televizi. Alice říkala, že by tě to mohlo zajímat..“

Kývla jsem „Proč ne? Jestli to bude něco zajímavého“ Usmála jsem se a mířila jsem do obýváku. Edward samozřejmě šel za mnou.

Posadila jsem se na křeslo. „A o čem to je Alice?“ zeptala jsem se ji, když jsem si všimla, že sedí vedle mě.

Zasmála se „Je to o upírech. Vždycky vykládají takové nesmysly, myslela jsem, že tě to bude zajímat, co si lidé o nás myslí.“

„Myslím, že to vím moc dobře.“ sklopila jsem hlavu „Jdu si radši číst“ zvedla jsem se a mojí rychlostí jsem doběhla do pokoje. Cestou jsem se ohlédla přes rameno. Alice i Edward se na mě nechápavě dívali. Lehla jsem si na postel, zakryla se dekou, kterou jsem měla hozenou na zemi a začala přemýšlet co se stalo. Kdyby aspoň věděli, co se stalo a jaká stvůra doopravdy jsem ..