Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

4.část

Probudila jsem se v obýváku u Cullenových a děsivě mě pálilo v krku, jako kdybych byla znovu hladová. Za sebou jsem slyšela dvě osoby. Podle hlasu Edward a Carlisle. Pomalu jsem se otočila, ať můžu poslouchat. Nic zajímavého jsem se nedozvěděla. Edward řekl jen to, co se stalo. Carlisle jen poslouchal a potom dodal „Možná, že se už mění..“ zaváhal.

To mě vyděsilo. Chtěla jsem být poloviční upír. Chtěla jsem cítit chuť jídla a spát, jenže na přemýšlení bylo pozdě. V krku jsem cítila velký žár, jako kdyby mi někdo podstrčil zapalovač pod krk a pořád s ním cloumal nahoru a dolů. Vzdychla jsem. Ti dva to asi uslyšely a tak ke mně přišli. Carlisle se na mě díval s obavy, za to Edward nedal na sobě nic vědět.

„Teď, to bude těžké, Bello“ zaznělo za mými zády.

Byla to Alice „Určitě, to zvládneš“ usmála se a pohladila mě po čele. Otočila jsem zpátky hlavu na Carlisleho. Ten se poškrábal na bradě „Edwarde, prosím tě přenes ji do pokoje. Chudák už ztrácí vědomí.“ vzdychl a šel se projít ven.

V tu chvíli mi došlo, že moje tělo celé přecitlivělo. I když mě Edward jemně vzal na náruče, připadalo mi to, jako kdyby do mě udeřil náklaďák. Škubla jsem sebou. Jen něco zamumlal, že to brzy bude v pořádku a položil mě na postel, kde jsem znovu omdlela.Slyšela jsem všechny hlasy v domě, čím dál tím víc, ale nemohla jsem se pohnout. Moje mysl chtěla, ale tělo nějak nereagovalo. Jako kdyby, mysl neposlala do mozku zprávu, že se chci pohnout.

***

Uběhli tři dny od toho traumatického dne a já se cítila skvěle. Všimla jsme si, že jsem byla daleko více bystřejší a rychlejší než předtím. Za to se mi, ale objevili kruhy pod očima a měla jsem chuť lovit.

„Alice?!“ zavolala jsem.

Rychle starostně přiběhla ke mně „Jsi už v pořádku?“ promluvila na mě „Carlisle!“ otočila hlavu ke dveřím a zavolala ho.

Když přišel, začal si mě prohlížet. Jakmile si byl něčím jistý, dodal „Proměna je u konce“ usmál se.

Ulevilo se mi. „Myslím, že potřebuju jít okamžitě na lov“ začala jsem být nervózní, že mi za chuť snad roztrhá celé hrdlo. Alice jen přikývla, vzala mě za ruku a sešla se mnou po schodech dolů „Jdeme na lov. Jdete někdo s námi?“ zakřičela.

Emmett okamžitě seběhl dolů a objal mě „Vsadím se, o flašku, že uloví medvěda“ usmál se.

„O bednu, a uloví dva.“ dodal Jasper, když se objevil ve dveřích. Všichni se zasmáli. Byla jsem šťastná. Zemřeli mi sice rodiče, ale za to jsem dostala nový domov a celou rodinu. V tom přiběhla Rosalie „Myslím, že je čas zasvětit sestřičku do lovení“ usmála se objala mě.

Jakmile mě pustila, ihned mě chytla za ruku a táhla ke dveřím. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila všechny Cullenovi s otevřenými ústy. Alice s Jasperem okamžitě vyrazili za námi. Doma zůstal jen Carlisle s Esmé, kteří určitě chtěli mít pro sebe chvilku soukromí.

„Zvládneš to?“ zeptala se mě ochranitelsky Rosalie

„Nelovím poprvé“ zasmála jsem se.

„Jenže, to jsi byla poloviční upír, teď už jsi jako my“ mrkla na mě. „Teď už máš větší sílu a bystřejší smysly“ vyplázla na mě jazyk.

Trochu jsem byla v šoku, protože Alice mi říkala, že Rosalie není zrovna přátelská, ale zároveň jsem byla ráda, že mě tak skvěle přijala do rodiny. Za to Edward z toho nebyl dvakrát nadšený. Neustále se na mě díval, jak lovím a to mě znervózňovalo. Byla jsem přesvědčená, že mě nikdy nebude brát jako rodinu, že pro něj vždy budu jenom otravný upír, který se mu vkradl do rodiny a kterému jako jedinému neumí číst myšlenky. Ta představa mě vyděsila. Nechci žít mezi upíry, kteří mě nebudou mít rádi a jestli to tak bude, po čase až budu schopná se postavit na vlastní nohy, opustím je. Po tom dlouhém dni, jsem ulovila tři medvědi, takže sázku vyhrál Jasper, který s toho byl nadšený a celý den to každému připomínal. Ani jsem se mu nedivila, protože to bylo prvně co něco vyhrál. Ať hrál šachy, karty nebo fotbal, prostě měl smůlu ve všem. Právě teď sedím v obýváku a přemýšlím nad vším možným i nemožným.

„Tak co, Bello? Jak se ti u nás líbí?“ přisedl si ke mně svou upíří rychlostí, Jasper.

„Skvěle, akorát pořád musím přemýšlet, proč mě Edward nebere jako rodinu“ Vypadalo to tak. Vždycky se na mě rozzuřeně podíval a nebo mě ignoroval. Byl jako počasí, každý den jiná nálada.

Pousmál se „Dej mu ještě čas, Bello. Musí si to pořádně promyslet“ Zakoulel očima. Nechápala jsem. Co si měl promyslet. To mě snad chce vyštvat z téhle rodiny? Jestli ano, pak nemusí. Půjdu sama, když bude chtít.

„Já ho chápu, nelíbí se mu, že jsem tady. Ostatně nelíbí se mu nic od té doby, co jsem zde přišla, připadám si jako nicotná asi bych měla odsud odejít“ vzdychla jsem. Nebyl to tak špatná nápad. Lepší dřív odejít než později. Bylo by to těžké, opustit Alici, Jaspera a všechny, kdybych tady zůstala déle. Už tak jsem zde dlouho.

„Ani o tom nepřemýšlej“ uslyšela jsem za mými zády hlas. Byla to Alice. „Nejsi nicotná. Edward prostě nepřemýšlí“ pokračovala Alice a v jejích očích jsem zahlédla vztek.

„Edwarde!!“ najednou zařvala. Ne. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem aby Edward přišel z lovu a probírali jsme nesmyslný vztah mezi sebou – jestli se tomu tak dalo říct.

„Alice, nedělej to!“ vykřikla jsem. Pozdě, Edward se už opíral o vchodové dveře a bezcitně si mě prohlížel. Alice se na něho podívala, pořád tím stejným rozzlobeným pohledem a potom řekla „Tady Bella ti chce něco říct“

Nechtěla jsem mu nic říkat. On pro mě nic neznamenal. Neznala jsem ho, neměla jsem potřebu s ním mluvit, ale když už Alice začala. Edward hodil na mě tázavý pohled „Dobře Alice“ řekla jsem jí a obrátila hlavu k němu. „Nebudu se tady dlouho zdržovat. Za pět minut už budu sbalená a pojedu pryč, když ti moje přítomnost tak náramně vadí. Nebudu se ti vnucovat nebo tak něco, ale nebudu ignorovat tvojí ignoraci ke mně. Vím, že mě nemáš moc příliš v lásce a nechceš, abych byla ve vaší rodině. Nemusí to tak být – nebude“ Edward se na mě vyděšeně díval, Alice byla ještě vzteklejší než byla a Jasper byl smutný. S těmito slovy jsem odešla do mého pokoje – teď už bývalého. Popadla jsem batoh a do něho nacpala nejdůležitější věci, jako mobil, pár oblečení a náhradní boty. Ještě chvíli jsem tam stála a prohlížela si pokoj. Nechtělo se mi odcházet, ale bude to pro mě lepší. Jsem tvrdohlavá na to, abych si uvědomila, že je to jen upír, který mě nesnáší a že mi je ukradený. Někdo zaklepal za dveře.

Protočila jsem očima „Už jdu.“ Hlesla jsem. Copak mě chcou vyhánět tak brzo? Myslela, jsem, že mi dají aspoň deset minut.  Popadla jsem batoh, který jsem si dala na záda a otevřela dveře. Z hrůzou jsem sledovala Edwarda přede mnou. Chtěl si snad převzít můj pokoj? Klidně, stejně už jdu. „Už mizím“ řekla jsem hrubě a proklouzla mu mezi rameny, on však mě stačil zatrhnout.

„Nechci, abys odjížděla“ zamumlal a podíval se na mě svým zarmouceným pohledem. Že nechce? Neměla jsem na něho náladu, neměla jsem náladu na nikoho. Chtěla jsem vypadnout. Od něho, od toho zatracenýho města, ode všeho. Nevěřícně jsem se na něho podívala, potom jsem, ale nahodila tvrdý výraz. „Copak nechceš? Neměl jsi snad sto chutí mě vykopnout z téhle vaší rodiny? Nedíval jsi se na mě tak rozzlobeně nebo nechutně? Neignoroval jsi mě? Protože já mám pocit, že ano. Vidím to na tobě jak moc chceš abych vypadla, abych se už neobjevila. Víš, že jsme si dvakrát nepadli do oka, ale tohle já nesnesu. Nemám ráda lidi, kteří se na mě dívají jako na úplného blázna“ rozjela jsem se. Měla jsem takový vztek, že jsem se prostě musela vyřvat. Všichni to zřejmě slyšeli, protože jsem uslyšela jak se zavírají vchodové dveře. Nevěděl co říct. Bolel mě ten jeho spalující pohled, nemohla jsem se tak na něho dívat a proto jsem musela vypadnout. Odtrhla jsem od jeho očí a mířila ven.

„Počkej Isabello“ okřikl mě a už stál vedle mě, tentokrát to byl on co se naštval „Nechtěl jsem abys odjela, bral jsem tě automaticky jako mojí rodinu. Sice jsem se na tebe díval rozzlobeně, ale myslel jsem to jinak. Nic o mě nevíš.“ Tu poslední větu zdůraznil.

Přikývla jsem „Přesně, a proto odjíždím“ nastoupila jsem do nějakého auta.

„Tohle je moje auto“ dodal tentokrát trošku pobaveně.

„Fajn, půjdu pěšky“ drze jsem odpověděla a vylezla z toho stupidního Volva. „Tak jsem to nemyslel.“ Zamračil se. Chce mě snad ještě víc rozčílit? „Promiň, mám ti ho ještě než odjedu umýt, nebo ho nalakovat?“ dodala jsem ironicky. Protočil očima. „Dovol mi, abych tě aspoň odvezl“ Pobízel mě. Nebrala jsem to vážně.

„No jasně, já odjíždím hlavně kvůli tobě, protože mě nenávidíš a ty mě ještě chceš odvézt. To je úžasný“ vzdychla jsem.

Mračil se „A kdo ti to řekl, že tě nenávidím?“ Nevěřícně jsem si ho prohlížela „Copak si děláš srandu? Díváš se na mě jako kdybych snad někoho zavraždila“

„Fakt to tak vypadá?“ Dělá ze mě vola, nebo to myslí vážně? Byla jsem pomatenější než kdykoliv předtím.

„Nechte toho vy dva. Bello jdi okamžitě dovnitř a ty Edwarde ji nech na pokoji“ řekla rozčíleně Esmé, která se objevila ve dveřích. Poslechla jsem ji. Nechtěla jsem odejít beze rozloučení s Alici, Jasperem, Rosalie, Emmettem, Carlislem a Esmé. Byli moje druhá rodina. Proč bych vlastně měla odcházet, kvůli jednomu pitomému upírovi, který mě nesnáší? Ať si zvykne, však já to přežiju. Nemám důvod odcházet. Zůstávám ať se mu to líbí nebo ne, jsem jeho rodina.