Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

3.část

„Máš pravdu“ usmála jsem se a pokračovala „Narodila jsem se roku 1880 v Albánii v takovém malém městečku. Matka mě porodila, ještě než se stala upírkou. Táta byl upír už nějakou tu dobu, takže je ze mě vlastně taková poloviční upírka. Můžu jíst i spát a mám schopnost blokovat upírům jejich schopnosti, takže se to někdy i docela hodí“

Zamračila se. „Proto to tak je“ zamumlala si pro sebe.

„Cože?“ vyzvídala jsem.

„Edward má také schopnost jako ty, ale za to umí číst myšlenky všech – teda kromě tebe. Mysleli jsme, že je něco s ním, ale teď se ukázalo, že to není pravda“ usmála se. Takže je něco se mnou? Jsem divná? Jasně, jsem upír, ale to neznamená, že musím být divná. Jsem prostě jenom odlišná. Uklidňovala jsem se.

„Ale teď už půjdem nakupovat že?“ ujistila jsem se, že mě nečeká další výslech.

„Ani nevíš do čeho se pouštíš..“ uchechtla se a zaparkovala auto, před velkým obchodním domem.

„Myslím, že bychom mohli začít u nějakých baretů a tak podobně, potom přejít na trička, halenky a zbytek nechám na tobě.“ Odškrtávala si něco v bločku

„Jo a ještě boty“ vyhrkla ze sebe, tak, že jsem sebou cukla. V duchu jsem si říkala, že bych jí radši řekla všechno o sobě, než se potácet někde v nakupování.

„Alice?“ zeptala jsem se bezmyšlenkovitě. Otočila na mě hlavu

„Ty máš nějakou schopnost?“

Něco si zamumlala a potom řekla „Ano, vidím budoucnost. Není, ale vždy jistá. Záleží podle rozhodnutí toho dotyčného co se stane..“ Kývla jsem pochopením.

„Tak Bello, jdeme?“ šibalsky se usmála

„Eh, jo, ale doufám, že to nebude trvat dlouho“ zasmála jsem se.

„To ti nemůžu slíbit“ mrkla na mě a vzápětí byla venku z auta, svou upíří rychlostí. Šla jsem za ní. Prošli jsme snad každý obchod, který Alice uviděla. Hlavně s boty.

„Jak vidím jsi úplně vyčerpaná – zapomněla jsem, že přeci jsi i poloviční člověk“ řekla po její nakupovací horečce.

Kývla jsem.

Zastavila se, aby se ohlédla po něčem k jídlu „Tam je nějaký bufet. Máš hlad?“

„Neskutečný“ omámně jsem řekla a rozběhla se k bufetu. Samozdřejmě lidskou chůzí. Zasmála se.

„Dáš si taky?“ řekla jsem typicky „Oh, promiň“ uchechtla jsem se, když jsem si vzpomněla, že je upír. I když byla upír, byla tak neskutečně milá, lidská, a krásná. Opravdová kamarádka. Usmála se.Řekla jsem si o párek v rohlíku. Chvíli jsem čekala a potom se vydala za Alicí, která na mě čekala před obchodem s boty. Měla oči zavřené, a vyděšený výraz.

„Alice! Je ti něco?“ zatřepotala jsem s ní.

„Bello! Musíme okamžitě k vám domů“ vyhrkla ze sebe a okamžitě se přesunula k autu. Běžela jsem za ní s udiveným výrazem.

„Neptej se a naskoč“ řekla pořád vystrašeně a začala hledat v kapse mobil. Když ho našla a vyťukala nějaké číslo, okamžitě se rozjela.

„Edwarde slyšíš mě?“ zařvala do telefonu.

„Alice?! Jsi v pořádku? Co se děje?“ Byl zmatený, asi jako já. Možná více. Nevěděla jsem co se děje.

„Vidíš to?“ mluvila Alice do telefonu.

„Jdu tam“ řekl a zaklapl telefon.

Můj obličej najednou zezelenal „Co se to děje?“ vyhrkla jsem na Alici. Neodpovídala. Po chvíli se na mě, ale otočila „Bello, nevím jestli to stihnem..“ říkala pořád dokola. Co stihnem? Nechápala jsem. Nedokázala jsem přemýšlet, co když se něco stalo?

„Alice, k sakru co se stalo?“ zmateně jsem na ní zařvala. Jakmile jsme dorazili k našemu domu, vyděsila jsem se.

Hořel. Byl celý po plameny. Edward seděl na schodách s ruky položenými v klínu a  nesouhlasně kýval hlavou.

„To není možný“ vyhrkla Alice a mě zatím došlo co se tady stalo.Moje matka a otec jsou … mrtví? Ale jak to? Co se stalo? V mojí mysli vířilo tolik otázek. Alice se na mě omluvně podívala „Je mi to líto“. Objala mě.

Cítila jsem, jak se mi po tváři zbíhají kapky slaných slz. Věděla jsem jediné. Nemám domov ani rodiče, co by se o mě postarali - nemám nic.

***

Už je to týden co se to stalo. Cullenovi mě nechali u sebe i když někteří s tím nesouhlasili, ale Alice je přemlouvala. Nevěděli, že jsem poloviční upír. Věděla to jenom Alice. Do školy jsem prozatím nechodila.

  „Měla bys jim to říct. Nechce se mi už lhát Jasperovi a předstírat že nic nevím“ nakláněla se Alice nad mojí postelí a hladila mě po vlasech.

„Asi máš pravdu. Řeknu jim to teď, hned“ zamumlala jsem, postavila jsem se a zamířila dolů po schodech. Neměla jsem jediný důvod jim lhát. Za chvíli se stejně z polovičních upírů stanou plní upíři a mně nezbývalo moc času.

„Můžete sem prosím všichni?“ řekla jsem tak, aby mě slyšeli. První tady byla Alice s Jasperem, potom přišel Edward s Carlisliem a s Esmé. A nakonec Emmet s Rosalie. Chvíli jsem váhala, jestli jim to opravdu říct, ale nakonec jsem to vzdala  „Já – chtěla jsem vám říct, že nemusíte nic předstírat“

Všichni na mě nevěřícně koukali „Teda – já jsem taky jednou z vás. Jsem totiž poloviční upír, ale za chvíli budu stejná jako vy“ upřesnila jsem.

Chvíli bylo naprosté ticho, ale potom promluvil Carlislie „Vítej v rodině“ usmál se.

Šlo vidět, že z něj spadl všechen ten stres, co měl jak jsem předstírala člověka. Esmé ke mně přišla a objala mě.

„Vítej“ usmála se

„Já mám další sestřičku!“ zaradoval se Emmet a rychle mě popadl. Ostatní jenom zírali. Rosalie jsem viděla v očích vztek, Edward zase překvapeně nevypadal. Asi se to dozvěděl od Alice, která se s Jasperem zářivě usmívala.

„Tak, to je vše co jsem chtěla říct“ usmála jsem se, že už to mám za sebou a šla do mého pokoje, kde jsem si lehla na postel a přemýšlela, jak to asi půjde. Když v tom někdo zaklepal na dveře.

„Dále“ řekla jsem a posadila se na posteli. Do dveří vyšel Carlislie a na tváři měl zářiví úsměv.

„Jak se máš?“ zeptal se a posadil se vedle mě.

„Ujde to“ usmála jsem se.

„Takže, měli bychom to promyslet, jak to uděláme“ zaváhal.

„Tedy, jestli se k nám chceš připojit“ Tohle byla otázka. Byla jsem ráda. Neměla jsem nikoho a teď mi nabízeli domov i rodinu.

„Chci, moc ráda. Teda, pokud budete chtít vy“ zeptala jsem se. Zvedl obočí „A ty se ještě ptáš? My tě berem za rodinu už teď“ usmál se. Bylo mi líp. Už jsem neměla takový pocit viny.

„No promyslíme, to později. Teď tě nechám odpočívat“ řekl a zmizel.

Chvíli jsem přemýšlela, co bude. Jestli mě přijmou i ostatní tak, šťastně, když v tom vtrhla Alice do pokoje.

„Tak co, sestřičko?“ zářil ji úsměv.

„Myslím, že potřebuju jít na lov“ ušklebila jsem se. Alice se mi podívala do očí. Měla jsem je načernalé.

„Ty chodíš na lov?“ zeptala se.

„I když jsem poloviční upír, jídlo mě neuspokojí“ uchechtla jsem se. Kývla.

„Dojdu pro Edwarda, půjde s tebou“ otočila se a už byla pryč. Když v tom, se ve dveřích objevil Edward. Vypadal nádherně. Jeho kůže byla tak krásné zbledlá, tak dokonalá. Zamračil se, když viděl, jak si ho prohlížím.

„Jdeme?“ řekl lhostejně.

„Jasně“ podivila jsem se. Co proti mně sakra má? Vždyť já mu nic neprovedla. Možná jsem řekla, že je frajírek, ale jen proto abych si ho nějak oddálila a nemusela na něho myslet. Otočil se a v blesku rychle byl dole. Seběhla jsem za ním. Mezitím co on lovil pumy, já jsem šla na nějakou tu srnku. Když jsem dolovila, pocítila jsem strašnou únavu. No jo, jsem přeci člověk – poloviční. Měli jsme se sejít u auta. Když jsem dorazila, ještě tam nebyl a jelikož auto bylo zamklé, opřela jsem se o něj a vyčerpaně spala na místě. V tom mě probudilo uchichnutí. Pomalu jsem pootevřela oči a viděla jak si mě prohlíží.

„Co se děje?“ řekla jsem napůl rozespalá.

„Nikdy jsem neviděl upíra, jak spí opřený o auto. Vlastně jsem neviděl upíra, aby spal“ dodal s tak dokonalým úsměvem, že mě únava přešla.

„Nezapoměň jsem taky křechký člověk. Potřebuju spát.“ Řekla jsem rozzlobeně, jak si mě dobírá.

„Potřebuju si toho užít, než budu mít kruhy pod očima jako vy“ lehce jsem se zasmála a pořád se opírala o auto.

„Takže ty jsi fakt ospalá?“ podivil se. Copak si myslel, že mu lžu, nebo tak něco?

„A co tě na tom tak udivuje? Ještě pořád jsem člověk“ podívala jsem se mu tvrdě do očí.

„Já jen, že to je divné.“ řekl, vyhrabal klíče od auta a odemknul. „Nasedni, než zase usneš“ uchechtnul se. Motala se mi hlava. Jak z jeho dokonalého obličeje, tak s únavy, která na mě opět dolehla. Cítila jsem, jak se mi kymácí nohy a potom jsem viděla už jen tmu ..