Nejistá budoucnost

Autorka: ArtMiss (A.de.L)

21.část

Do lesa jsem šla lidskou rychlostí, protože jsem nikam nespěchala a byla jsem si jistá, že se za mnou Edward nepřižene jako na koni – jak ironické. Šla jsem po štěrkované cestičce, která byla kousek od domu a napojovala se do lesa. Nechtělo se mi přemýšlet a zatěžovat si hlavu různými věcmi, které mě zrovna trápí. Sedla jsem si na trávu, opatrně se opřela o kmen, aby se pod mou váhou nezlomil na dva kusy a pustila štěně vyvenčit. To se rozeběhlo někam hlouběji do lesa.

Z kapsy jsem si vytáhla můj iPod, který jsem doteď nepoužívala a naladila nějakou smutnou písničku. Potřebovala jsem se ze všeho dostat. Vedle Edwarda a Tanyi jsem se cítila jako bezcenná. Ti dva se k sobě opravdu hodili – oba byli krásní, za to já byla na upíra podprůměrná. Nikdy jsem nepochopila, jak mě Edward může milovat, říkat, že jsem krásná a Tanyu ignorovat. Popřípadě ji brát jen jako svou rodinu. Pro její vzhled a postavy by modelky vraždili, modelové obdivovali a pozívali na rande. Vždyť ona mohla mít každého na světě. Ať už to byl upír nebo jiná bytost, jenže ona si vybrala zrovna Edwarda. Vím, že Edward je ten nejkrásnější upír na světě, kterého z celého srdce miluji, ale když ji tolikrát odmítnul? Musí být snad rozumná a pochopit, že jí nechce. Nebo ano? Ne, jsem přesvědčená, že jí nechce.

Na louce jsem strávila celý den, a proto, když se začalo svítat, vyrazila jsem zpět do domu, aby si ostatní o mě nedělali starosti. Náladu jsem měla bezesporu lepší a dokonce jsem se usmívala. Všechny ty nepříjemnosti jsem hodila za hlavu a začala od znova. 

Když jsem byla necelých dvě stě metrů od domu, uslyšela jsem dva povědomé hlasy. Jeden tenký, písklavý – Alice, a druhý sametový, melodický, který bych poznala snad všude – Edward. Sice nebylo špehování v mém instinktu, ale užívala jsem si to. Byla jsem zvědavá, o čem se ti dva hádají. Jedna věc mě napadla ihned; nakupování. Že by Edward s Emmettem Alici něco schoval a teď by zuřila? Nad tou představou jsem se uchichtla, sedla si na louku a konečně se zaposlouchala. Jako první vyštěkla Alice: „Edwarde, opovaž se to udělat! Jestli jí něco uděláš, tak tě vlastnoručně zabiju.“ Pohrozila mu.

Ani jsem nemusela čekat, ihned se ozval jeho naléhavý hlas. „Alice, co si o mě myslíš? Myslíš, že bych to udělal?“ Uslyšela jsem ránu a namístě nadskočila. Chystala jsem se rozběhnout za nimi, ale Edwardův výsměšný vzdech mě zastavil.

„Alice, nemusíš mě mlátit. Ty víš, že mě to nebolí.“ Uchechtl se a já si oddychla, že mu nic není a posadila se zpět i se štěnětem na místo. „Ty víš, že já vím nejlépe, co bude.“ Slyšela jsem zavrčení pocházející od Alice.

„Ano, jenže vše se mění a já vím, že ji neublížím.“ Řekl ještě naléhavěji než předtím. Kdy jí konečně kluci přestanou brát halenky. Uchechtla jsem se.

„Věřím ti, ale jestli se stane, to co jsem viděla, ztratíš mou důvěru.“ Řekla vážně. Musela jsem nad tím nesouhlasně zakývat hlavou. Alice vážně byla cvok z toho nakupování. Jen blázen by se tak choval. A to Alice byla.

„Neztratím, věř mi.“ Zašeptal tak, že jsem měla problém rozpoznat každé slovo. „Dobře.“ Souhlasila a bylo ticho. 

Za chvíli jsem uslyšela daleko hlasitější mohutný hlas – Emmett. „Kde sakra je Bella? Co když se jí něco stalo? Celý den byla pryč a ani neřekla, kde jde.“ Vykřikl naštvaně. „A chtěl jsem si z ní zahrát šachy.“ Vzdychl okamžitě. Musela jsem se zasmát, ale přece jen potichu, aby nezjistili, že poslouchám.

Usoudila jsem, že je čas se vrátit zpět, nebo si o mě budou dělat ještě větší starost. Opatrně jsem popadla štěně, které mi dosud spokojeně leželo na klíně, a rozběhla se k domu, kde jsem byla ani ne za minutu. Opatrně jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Jediný kdo si mě všiml, byl Emmett, který mě netrpělivě vyhlížel. Docela mě zamrzelo, když jsem zjistila, že mi Edward nevěnoval ani jediný pohled, ale nechtěla jsem si tím kazit zbytek večera.

„No Bello! Kde si sakra byla.“ Rozmáchl se starostně rukama a okamžitě se ke mně rozběhl. „Potřebovala jsem si pročistit hlavu.“ Zabrblala jsem pod nosem a doufala, že to Edward uslyší. Nevšiml si. Nevěnoval mi jediný pohled, a zabýval se dál šachy, které hrál právě s … Tanyou? Ani jsem si neuvědomila, jak mi může z minuty na minutu klesnout nálada na bod mrazu a sebevědomí, které mi říkalo, že mě Edward přece jen miluje klesnout tak nízko, kde ještě nebylo.

Byla jsem naštvaná. Jak na něho tak na Tanyu, která seděla spokojeně vedle něho a při každém pohybu figurek, se ho snažila nenápadně dotknout. Okem jsem zahlédla, jak Emmett nadzvedl obočí a podíval se stejným směrem jako já. V tu samu chvíli se na mě Tanya usmála spokojeným úsměvem a já se držela, aby můj pohár trpělivosti nepřetekl. Emmett se zamračil, stejně jako já a přísahala bych, že něco říkal Edwardovi v myšlenkách. Sevřela jsem ruce v pěsti.

Ten jen zavrčel, a dál si ho nevšímal. „Tak jak chceš brácha, ale až ti Bella uteče, za mnou nechoď.“ Pokrčil lhostejně rameny. „Neboj Emmette, on si toho ani nevšimne. Proč by se obtěžoval že?“ Řekla jsem rozzuřeně a vydala jsem se do pokoje. Za sebou jsem uslyšela rychlé kroky, ale ignorovala jsem je.

Vešla jsem do pokoje pro hosty, který byl neobydlený, a třískla dveřmi víc, než bylo nutné. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Přece nebudu vzlykat jako malé dítě. Říkala jsem si a držela se, aby se to opravdu nestalo. Uslyšela jsem zaklepání.

„Dejte mi pokoj všichni.“ Vřískla jsem a dala si přes hlavu polštář. Ať už to byl Edward nebo kdokoliv jiný, nechtěla jsem se teď s nikým bavit.

„To jsem já Bello.“ Ozvala se Alice za dveřmi. No jasně, jak mě mohlo napadnout, že by to byl Edward. Ten si tam někde hraje šachy s Tanyou a přemýšlí, jak dát šach mat. Někdy jsem si opravdu říkala, že jsem naivní. „Mmmmm“ Zamumlala jsem do polštáře, který jsem si pořád tiskla k obličeji.

„Bello vykašli se na něho, je to prostě hulvát.“ Mluvila přes dveře, naštvaně Alice. „A pusť mě dovnitř. Promluvíme si o tom a já ti řeknu, co jsem viděla.“ Sakra, proč zrovna já musím být tak zvědavá. Zezdola se ozvalo zavrčení.

„Edwarde, víš, co mi můžeš…“ Zařvala na něho Alice.

„Řeknu jí to, ať už chceš nebo ne.“ Vřískla na něho. Sakra, co se tady děje za mými zády. Má to snad něco společného s tou jejich náladou? Tentokrát ani Emmettovi nebylo smíchu.

„Nic ji neřekneš, Alice.“ Zavrčel Edward.

Nechtěla jsem ho slyšet. Nechtěla jsem slyšet ten dokonalý hlas, který byl v tuto chvíli naštvaný a tak jsem si přehodila přes hlavu ještě druhý polštář. „Jak jsem říkala, je to na tobě… Bello sakra pusť mně nebo ty dveře vyrazím!“

Vyhrožovala Alice nám oběma. „Dobře.“ Špitla jsem, odhodila z hlavy oba polštáře, které mi ani za mák nepomohly a pomalu se rozběhla ke dveřím.

Jenže to bych nemohla být, taková nemotorná a nezakopnout o rohožku. Plácla jsem s sebou na zem. „Sakra!“ Pískla jsem a pokoušela se vyškrabat na nohy. Docítila jsem jen toho, že se mi zamotala hlava – na upíra velmi podivné. Za dveřmi jsem slyšela Emmettův smích a zároveň ustrašený hlas Alice. „Jsi v pohodě Bello?“ Zeptala se mě a bez jakéhokoliv čekání rozrazila dveře.

„Alice, stačilo počkat minutu a já bych ti otevřela. Tak by to nemusel nikdo opravovat.“ Zamračila jsem se a Emmett mi nabídl ruku, abych se postavila. S úsměvem jsem ji přijala. „Mohlo se ti něco stát.“ Zamračila se taky.

„Já jsem taky upír, nezapomeň. Mě se stát nic nemůže. Hlavně tak primitivním způsobem, jako zakopnout o rohožku.“ Vzdychla jsem a zakoulela očima. Emmett se zase zasmál. „Jenže, to bys nebyla ty, Bello.“ Poškádlil mě a přitáhl si mě bratrsky ke mně a poklepal mi na rameno.

Uraženě jsem založila ruce. „Tak a teď mi řekni Alice, kde si chceš promluvit.“ Řekla jsem uraženě. Ve dveřích se objevil Edward a usmíval se. Zamračila jsem se. „Jo, měli bychom si promluvit.“ Řekl úplně klidně. V té chvíli, jsem ho měla chuť nakopat. „S tebou nemluvím, Edwarde, takže mě laskavě nech na pokoji a jdi si za Tanyou dohrát si ty šachy.“ Rozzuřila jsem se a prošla dveřmi do chodby – snažila jsem se ho nedotknout.

To by mě ovšem nemusel chytit za loket a přitáhnout si mě k sobě. „No tak Bello, neblbni.“ Řekl pořád s tím samým samolibým úsměvem. Co to sakra do něj vjelo? Jestli jsem byla doteď naštvaná, tak teď jsem byla rozzuřená. Copak ho bavilo mě trápit? „A šachy jsem vyhrál.“ Pochlubil se. Sakra, co to s ním je?

Vytrhla jsem se z jeho sevření a odstoupila od něj dva kroky. Udivil se. Aspoň nějaká normální reakce. „Co to do tebe sakra vjelo?“ Zařvala jsem, div jsem se nerozvzlykala a rozeběhla se po schodech pryč. Popadla mě jeho ruka, která mě otočila směrem k němu. Tentokrát jsem v jeho očích zahlédla bolest.

„Promiň.“ Zašeptal.

„Na omluvu ti kašlu.“ Zašeptala jsem mu vztekle zpátky a pokračovala v cestě. Tentokrát mě nechal jít. Ignorovala jsem pohledy všech, jak na mě a na Edwarda civí, ignorovala jsem nafoukaný pohled Tanyi, ignorovala jsem zoufalé volání Edwarda, ať se vrátím zpět. Ignorovala jsem svět. Jen jsem popadla štěně, které si v obýváku hrálo s míčkem, a rozeběhla se s ním zpátky do lesa.

„To jsi vážně přehnal.“ Vřískla Alice na Edwarda.

„Počkej Bello, jdu za tebou.“ Zvolala na mě v dáli a já měla pocit, že se složím.

Jakmile jsem doběhla do lesa, padla jsem do sněhu a nehodlala vstát. Slyšela jsem blížící se kroky. „Hajzl, je to prostě kretén. Prostě nenapravitelný blbeček. Idiot.“ Nadávala cestou Alice, než ke mně došla. „Bello, netrap se, je to pablb. Prostě je to idiot.“ Nadávala dokola. „Nechci ti to zatěžovat, ale já být tebou, nepromluvím s ním týden.“ Založila ruce, postavila se nade mě a tím, zabránila slunci svítit mi do očí.

Pár krát jsem zamrkala a protřela si oči. „Alice, já Edwarda vůbec nepoznávám.“ Vzdychla jsem a hlavu, ještě více zabořila do sněhu.

„Já vím.“ Řekla zklamaně a posadila se vedle mě. „On to Edward nemá moc lehké, Tanya mu dává dost zabrat. Někdy si říkám, proč ji něco neřekne.“ Uvažovala. Hystericky jsem se uchechtla. „A nenapadlo tě někdy, že třeba chce, aby se o něho Tanya zajímala?“ Tohle nebyla otázka. Vykulila na mě oči.

„Nevypadalo to zrovna tak, že by mu to dalo zabrat, když s ní hrál šachy.“ Ušklíbla jsem se.

„Jen doufám, že neprovede nějakou blbost.“ Vzdychla Alice a lehla si vedle mě. „Protože, jestli ano, už mu nikdy nebudu důvěřovat. Nikdy!“ Řekla smutně.

Věřím ti, ale jestli se stane, to co jsem viděla, ztratíš mou důvěru. No jasně, ten rozhovor, co jsem slyšela, nebyl asi o té halence! Jak jsem mohla být tak naivní. Prudce jsem se posadila a podívala se na Alici. Ta se na mě nechápavě dívala. „Alice, co jsi viděla?“ Řekla jsem zoufale. Byla jsem zoufalá. Nutně jsem potřebovala vědět, co viděla. Co bude, co se stane mezi mnou a Edwardem. Co bude potom,…

Smutně se posadila a zadívala do očí. „Bello, já … ti to nemůžu říct…“ Rozvzlykala se. Chytla jsem ji za rameno.

„No, tak Alice, co se děje?“ Zeptala jsem se a snažila mluvit vyrovnaně. „Ne, ... tohle si .. nezasloužíš… vědět.. Nechci, abys to ...věděla. Mohlo… mohlo… by ti to zlomit srdce…“ Vzlykala dál. Nemohla jsem se dívat na mou nejlepší kamarádku, jak ‚brečí‘ kvůli mně – musela jsem ji obejmout.

„Dobře, nemusíš mi to říkat, jestli je to tak hrozné.“ Zašeptala jsem ji a přitom se pokoušela smířit se skutečností, že se to nikdy nedozvím. Přitiskla mě víc k sobě. „Bello... já bych .. ti .. to řekla, .. ale .. já .. nesmím… je .. to moc.. „ Přemýšlela o vhodném slově. „..je to na .. tebe .. příliš .. kruté.“

„Alice, neděs mě. Neříkej mi to. Sice mě ta nevědomost bude trhat na kusy, ale neříkej mi to.“ Prosila jsem ji. Byla jsem si vědomá toho, že nebudu šťastná, když nebudu vědět, oč kráčí, ale možná, že skutečnost by mě zabila. „Ale není to jisté ...“ Uklidňovala mě Alice, ale přísahala bych, že více sebe.

„Nemůže.“ Odtáhla se ode mě. „A nestane se to.“ Řekla tvrdě. Věřila tomu, věřila, že se to nestane. Já zase věděla, že jí můžu věřit.

Najednou strnula a dívala se někam do dálky. Věděla jsem, že vidí, právě to, čeho se tak obávala – čeho jsme se obávali obě dvě, ale ať to bude cokoliv, smířím se s tím a budu žít dál.