Nejistá budoucnost

Autorka: ArtMiss (A.de.L)

20.část

Společně s Edwardem jsme se dohodli, že jméno vybereme později, protože jsme nechtěli promarnit náš společný čas jen přemýšlením. Dnes bylo krásně, ale jak pro koho. Slunce bylo vysoko na nebi a dopadající paprsky na zem, hřáli každičkou částečku mého chladného těla. Sníh padal s oblohy a přistával na mých lesklých vlasech, které byly díky větru celé roztřepené.

Zbývalo nám necelých pár kilometrů od našeho cíle. Samozřejmě, že jsem byla zvědavá, ale více se mi žaludek kroutil nervozitou. Strašně jsem toužila potkat Tanyu. Už kvůli toho, abych věděla, jak vypadá. Jestli se s ní můžu vůbec rovnat. Edward si toho samozřejmě všimnul a pokaždé se mě pokoušel uklidnit, jenže nic jiného než polibek na mě neplatilo, takže mě co pár minut líbnul na tvář a povzbudivě se usmál. Ne že by mi to vadilo. Štěně jsem držela opatrně v ruce a zase se dívala do jejích krásných očí. Byli tak okouzlující. Z mého přemýšlení mě vytrhnul až Edwardův sametový hlas.

„Nad čím přemýšlíš?“ Vždy byl tak frustrovaný, když neuměl číst z mé mysli, protože jsem mu to díky mým schopnostem nedovolila.

Nasadila jsem klidný výraz a opřela se o sedadlo auta. „O naši nové rodině.“ Byla to částečně pravda. Vlastně to byla pravda. Akorát jsem se nezmínila, o kom přemýšlím nejvíc. Zavřela jsem oči, abych neukázala tu velkou zajímavost o Tanyu a začala hladit štěně. Slyšela jsem, jak vzdychnul.

„Pořád přemýšlíš o Tanye?“ Zeptal se a její jméno nevyslovil zrovna s potěšením.

„Možná.“ Přiznala jsem.

„Bello.“ Vzdychl, a popadl mě za volnou ruku, kterou jsem měla dosud položenou na mém koleni. Vynutilo si to mou pozornost a já otevřela oči. „Víš, že nemusíš žárlit.“ Něžně se na mě podíval a usmál se.

„Nežárlím.“ Zalhala jsem. Žárlila jsem a žárlila. Strašně moc. Kdyby aspoň věděl jaké to je. Sice jsem se chtěla přistěhovat tady na Aljašku, ale jen proto, že jsem chtěla vidět Tanyu. Potom kdybych mohla, bych se sbalila a odjela co nejdál. Jenže tak nevychovaná jsem zase nebyla.

Zasténal. „Bello. Myslíš, že jsem slepý?“ Pořád mluvil tak něžně, s láskou. Znovu jsem zavřela oči a hladila štěně dál. To jen spokojeně zavrnělo a ustlalo si na mých nohách. Edwardova ruka dosud nezmizela s té mé. „Já s Tanyou nic nemám. Miluju tebe, ona pro mě nic neznamená. Ty jsi moje všechno. Co bych bez tebe byl? Co bych si bez tebe počal?“ Řekl teď už s naléhavějším tónem. Možná mě opravdu miloval.

„Miluješ mě?“ Zeptal se po kratší odmlce a tvářil se smutně – jako kdyby si myslel, že ho nemiluju. Jak se mohl ptát? Milovala jsem ho víc než sama sebe. On byl můj život, má existence. To on mě držel na živu. Znovu jsem otevřela oči teď už rozzlobeně. Nelíbilo se mi, že pochybuje. Bylo mi jedno, že jedeme dvoustovkou na dálnici. Prostě jsem mu vzala jeho obličej do mých dlaní a zoufale jsem ho políbila. Do toho polibku jsem dala všechno. Mou duši a srdce, které mu bezesporu patřilo. Jen párkrát udiveně zamrkal, a když zjistil, že se nemám v plánu od něho odtrhnout, vyhovil mi.

Po pár minutách jsem se odtáhla a zalapala po dechu. Sice nebylo potřeba dýchat, ale když si na to někdo zvykne, prostě to potřebuje k životu. „Své srdce jsem už dala tomu, komu patří. Tobě.“ Řekla jsem a opřela se o něj čelem. „Miluju Tě, Edwarde Cullene.“ Vdechovala jsem jeho vůni, která mě z vteřiny na vteřinu omamovala.

Zase se zatvářil smutně. „Promiň, že jsem pochyboval.“ Nelíbilo se mi, že se pořád omlouvá. I upíří dělají chyby. Odtáhla jsem se od něho a zase se opřela o sedadlo. „Už víc krát mě netrap. Ty víš, když trpíš, trpím s tebou a já nechci, abys trpěl.“ Vzdychla jsem a pohladila štěně.

„Promiň. Nechci, abys trpěla.“ Smutná nálada ho nepřešla. Zakoulela jsem očima. „A neomlouvej se pořád. Už mi to leze na nervy.“ Povzbudivě jsem se usmála a pokusila ho přimět k menšímu úsměvu. Povedlo se.

Usmál se, a dál věnoval pozornost cestě. „Tak jak se těšíš?“ Zeptal se bezmyšlenkovitě. Chvíli jsem se rozhodovala mu říct pravdu, jak moc se těším uvidět Tanyu, ale potom jsem se rozhodla vzít z toho to nedůležité.

Netrpělivě klepal svými prsty do volantu. Divila jsem se, že ho neutrhnul.Pokusila jsem se o úsměv a nahodila přemýšlivý výraz. „Hm. Celkem dost. Jsem na všechny zvědavá. Doufám, že budou na mě stejně tak milí jako vy předtím.“ Řekla jsem a on mi věnoval jeden z těch nejvzácnějších pokřivených úsměvů, po kterých se mi podlamovali kolena.

Za necelých deset minut jsme byli na místě. Zastavili jsme před stejně velkým a elegantním domem jako ve Forks. Ale namísto toho, byl celý ze dřeva. Nemohla jsem si nevšimnout těch velkých, dveří a oken. Krása. Okamžitě jsem vystoupila se štěnětem z auta a rozhlížela se i po okolí. Všechno bylo bílé. Stromy, keříky, dokonce i zamrzlý potůček nedaleko ode mě.

Náhle se u mě objevil Edward a přivinul si mě k sobě. „Tak co líbí se ti tu?“ Zašeptal mi do ucha. Jen jsem přikývla, protože jsem nebyla schopná slova. Myslím, že představa, že by se mi tady nelíbilo, byla hodně vzdálená. Téměř neexistující. Všechny naše auta stála kousek od domu. Alice se netvářila zrovna nějak šťastně, za to Emmettův nadšený obličej nešel, přehlédnout.

Vymanila jsem se s Edwardova objetí, popadla štěně, které doposud spalo na sedačce, a společně s Edwardem jsme se rozběhli se k ostatním.

„Tak co Bello, jak se těšíš?“ Zeptal se mě podezíravě Carlislie.

Zakoulela jsem očima. „To jste se na mě domluvili, že se mě pořád ptáte?“ Všichni se zasmáli. To zřejmě zaslechli i Denalští, protože se v tu chvíli otevřeli dveře a z nich vystoupilo šest upírů. Jeden krásnější než druhý. Nejvíce mě upoutala krásná, vysoká a štíhlá blondýnka s jantarovýma očima, která jako nejvíce z nich, mlčky pokukovala po Edwardovi. Tanya. Domyslela jsem si. Ne, že bych čekala nějakou ošklivku, ale tohle předstihlo mé očekávání. Nedovolovala bych si říct, že je hezká jako Rose, ale byla hezčí než já a tím kleslo mé sebevědomí na bodu mrazu.

Jeden upír předstoupil. „Vítejte zpátky.“ Usmál se a podal Carlisliemu ruku. Ten se usmál společně s ním. „Jsme rádi, že jsme se mohli vrátit.“

Nenápadně jsem pokukovala po Edwardovi a Tanye a zjistila, že ti dva na sebe zírají. Tanya zamilovaně, za to Edward měl sepjatou čelist. Zamračila jsem se. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Myslím, že na mě začala opět působit žárlivost. Slyšela jsem slabší uchichnutí vycházející od Jaspera. Samozřejmě věděl, jak se cítím. Edward si toho všimnul. První se otočil k Jasperovi, který měl na tváři úsměv, a potom mu asi došlo, že se směje kvůli mně a otočil hlavu na mě. Jen se usmál, vzal moji ruku a pevně ji stiskl. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo spaloval pohledem a nenapadlo mě nic jiného, než se na tu dotyčnou bytost podívat. Tanya byla vzteky bez sebe. Jen se otočila na patě a odešla dovnitř. Nebylo to dvakrát příjemné.

Ten Denalský upír, který si s Carlisliem podával ruku, se začal omlouvat. „Promiňte, ale Tanya nepočítala s novým přírůstkem do rodiny.“ Řekl a hodil hlavou ke mně. Všichni se usmáli. Edwardům stisk zesílil.

„Ehm. No asi bychom se měli představit Belle.“ Usmál se. Odkud znal mé jméno? „Já se jmenuji Eleazar, tohle je Kate a Irina.“ Pokračoval a mezitím ukazoval mé nové členy rodiny. Obě dvě děvčata byli asi ve stejném lidském věku jako já, a usmívali se. Obě dvě na mě působili sympaticky, ale trochu jsem se bála, že to bude jinak. Byli stejně krásné jako Tanya a jejich lesknoucí se, jantarové oči jim na kráse ještě více přidávali. „A tohle je moje družka Carmen.“ Ukázal na stále se usmívající dámu. Také byla sympatická, ale o něco více.

„A ten nevychovanec co utekl, to byla Tanya. Ještě jednou se omlouvám.“

Usmála jsem se. „Není za co. Asi mě tady vážně nečekala.“ Určitě nečekala.

Během dopoledne, jsem se seznámila se všemi členy rodiny a zjistila, že to nemusí být takové špatné. Irina, Kate a Carmen byli velice milé a rádi mě uvítali do rodiny, za to Tanya na mě celý den vrhala vražedné pohledy pokaždé, když jsme byli s Edwardem spolu. Takže skoro pořád. Ještě jsem tam moc pořádně nikoho neznala, ale věděla jsem, že to půjde skvěle. Irina i Kate byli stejně zamilované do nakupování jako Rosalie a Alice, takže se všechny nenudili. Jenže poslední dobou mi přišla Alice trochu divná. Od té doby, co jsme tady přijeli, se ani jednou neusmála a měla pořád skleslou náladu. To by mi přišlo ještě normální, protože každý má ‚den blbec‘, ale po tom, co odmítla jít na nákupy, jsem se rozhodla, že musím zjistit všechno. Jednoduše jsem počkala, až všichni odjedou – Edwardovi jsem řekla, že potřebuji být o samotě, a zatáhla jí do kouta v jedné místnosti.

„Co se s tebou Alice sakra děje?“ Vřískla jsem a rozmáchla se rukama do vzduchu. Nevinně se na mě koukla, ale když zjistila, že mě neoblafne, rezignovaně vzdychla. Potom si to, ale rozmyslela a začala hrát nechápavou. „O čem to tady mluvíš? Co by se mělo dít?“ Řekla a nervózně se přehupovala na nohou.

Uraženě jsem založila ruce. „Alice, ty si myslíš, že si ničeho nevšimnu? Odmítla jsi někdy jít na nákupy? Tvářila ses někdy tak sklesle už skoro týden?“ Tohle nebyli otázky.  Nečekala jsem na nic, a pokračovala: „Ty si vážně myslím, že jsem tak tupá?“ Téměř jsem zavrčela. Když viděla, jak jsem byla naštvaná, sklopila hlavu a ruky si zakryla obličej.

„Všechno je jednou poprvé. A ne, nemyslím si, že jsi tupá.“ Povzdychla a znovu vzhlédla.

Uhnula jsem pohledem a pokračovala ve ‚výslechu‘. „Alice,“

Vzdychla jsem, přišla k ní a objala ji. „prosím.“ Zašeptala jsem a její objetí více zesílilo. „Nejde o tebe Bello. Jde o někoho jiného a já ti to nemůžu říct. Prosím, netrap mě.“ Jenže mě to trápilo. Budu takový sobec, když to nenechám být? Jenže já chtěla Alici pomoct. „Dobře.“ Souhlasila jsem nakonec. „Ale, kdykoliv se mi můžeš svěřit. Vždyť jsi moje sestra a nejlepší kamarádka.“ Vydechla ji do ramena a uvolnila sevření. „Dobře.“ Usmála se. „A ještě jednou promiň.“

Jako na mrchu se mi zlomil hlas. „To je dobré, Bello. Nic se nestalo. Já se ti ani nedivím. Jsem prostě divná.“ Zakoulela očima a potom vytřeštila oči, až jsem se zlekla, že se jí něco stalo. „Bože, vždyť já odmítla nákupy.“ Hystericky zakřičela na celý dům, který byl teď naštěstí prázdný, a já se musela usmát. Naše Alice se vrátila zpět, do reality. Už to byla zase ta Alice, kterou jsem měla ráda…

Když všichni přijeli z nákupu, samozřejmě Alice po půlhodiny jela za nimi celá nervózní, že si nestihne koupit všechny šaty, co měla, vrátilo se vše do normálu. Přinesla tunu oblečení, které mi slíbila, že mi koupí. Tanya, Kate, Irina a Rosalie diskutovali o nejnovější módě, za to Esmé, Carmen, Carlislie a Eleazar hráli společně s Jasperem a Emmettem baseball, jelikož byla bouřka. Já s Edwardem, jsme jako obvykle byli zalezlí v pokoji a povídali si. Oba dva jsme leželi na posteli, moje hlava byla opřená o jeho hruď a on mi spokojeně broukal do ucha, nějakou známou melodii.

„Edwarde?“ Promluvila jsem do ticha. „Nezdála se ti Alice nějaká divná?“ Zeptala jsem se s trochou obavy. „Hmm.“ Zavrněl. Zdálo se, že mě ani neposlouchá.

„Edwarde? Posloucháš mě?“ Řekla jsem o trochu hlasitěji a odtáhla se od něj tak, abych mu viděla do obličeje. Trhl sebou.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ Pár krát zamrkal, jako kdyby byl mimo realitu a potom se na mě podíval. „Ne, to je v pořádku. Co jsi říkala?“ Zeptal se trochu nevnímaje. Viděla jsem na jeho očích, že není něco v pořádku. „Nic.“ Řekla

jsem naoko uraženě, ale zdálo se, že si toho ani nevšiml.

„Nechceš se projít do lesa?“ Zeptala jsem se po chvilce. Zavřel oči a zamračil se. „Ne.“ Řekl chladně a dál neodpovídal. Bylo mi to divné, byl to jakoby vyměněný Edward, kterého jsem neznala. Naštvala jsem se, rychle a ne moc příjemně jsem se mu vytrhla z náručí, nevěnovala mu jediný pohled a odešla se projít do lesa nedaleko domu, společně se štěnětem, které celou dobu spalo. Možná to bylo trapné, že jsem se tak náhle urazila, ale dneska jsem neměla nejlepší den už kvůli tomu Alicinu tajemství, nebo Tanye, která se ke mně nechovala zrovna nejlíp.