Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

2.část

Mé oči zamířili ke samostatnému stolu, umístěném kdesi mimo dohled. Seděl tam Edward s jeho přáteli, kteří si mě pozorně a zároveň taky zmateně prohlíželi jejími andělskými tvářemi. Až teď jsem si byla stoprocentně jistá, že jsou upíři. Sedělo jich tam pět; Edward, dvě děvčata a dva kluci. Nejsympatičtější holka byla asi ta s krátkými vlasy, které měla moderně upravené.

Zato starost mi dělala přenádherně nelidská blondýna, která pokaždé co jsem se na ní podívala mě spalovala vražedným pohledem. Za ruku držela velkého, svalnatého mladíka s hnědými vlasy. Vedle něho seděl ještě jeden mladík s blonďatými vlasy, který se na mě upřeně díval, jak kdybych byla jeho kořist. Jejich krása vyzařovala už z dálky. Já oproti nim, jsem byla podprůměrná. Oči měli všichni stejně jantarové jako Edward, takže jsem předpokládala, že jsou vegetariáni a nemůžou mi nějak ublížit nebo být neškodní. Dál už nemělo smysl je  pozorovat. Odtrhla jsem od nich oči a sedla si vedle Jessicy, která byla dostatečně daleko od jejich pohledů, co mě mezitím bodali do zad. Jakmile jsem si všímala Jessicy, začala mluvit o nějakém plese, který se koná na Vánoce. Automaticky jsem ho odepsala, protože po mém tátovi jsem byla nejhorší upíří tanečník na světě. Při té představě jsem sebou škubla. Za chvíli si k nám přišli sednout další tři spolužáci. Jess se usmála a neodtrhla oči od v obličeji roztomilého kluka

„Tohle je Mike“ vypravila ze sebe. Na svůj věk byl až moc mladý, kdybych ho měla tipovat podle vzhledu, myslela bych si, že je mu snad patnáct. Avšak Jessica si ho prohlížela jako malovaný obrázek.Sedl si naproti mně.

„Ty jsi Isabella, hm?“ usmál se.

Tady mě snad zná každý. Kdybych měla dát kolovat petici, kdo mě zná ať se podepíše, nestačilo by ani deset papírů.

„Jenom Bella“ Kousla jsem do pizzy a oplatila mu úsměv. Postupně jsme se představovali, vedle mě si sedl Erik – milí kluk, ale jeho narážky byli ubohé – a Angela, sympatická dívka. Od pohledu řekla bych taková nervní a odtažitá.

„Tak co Bello, taky se přidáš do fanclubu Edwarda Cullena?“zeptal se sarkasticky Mike, když si všimnul, že už zase na Edwarda zírám. Nemohla jsem si pomoct, i když jsou upíří nádherní, tenhle byl nejhezčí, kterého jsem kdy potkala, ale připadal mi jako namyšlený frajírek a ty doslova i do písmene nesnáším. Nechutně jsem se zasmála.

„Myslím, že fanynek má dost na to, aby se choval, tak jak se chová. Sice ho neznám, ale připadá mi jako kdyby se všichni u toho stolu považovali za něco víc“ prohlásila jsem.

Ano, jsou upíři. Ale to nemění na faktu, že se vydávají za lidi.Mike se na mě nepřestával dívat. Okem jsem zahlédla jak Jessica žárlí.

„Líbí se ti tady, Bello? Myslím ve Forks“ zvědavě si mě dobíral.

„Abych pravdu řekla, ne. Pořád prší a prší“ řekla jsem pravdivě a bylo na něm vidět, že ho to mrzí „Samozřejmě, se školou to je lepší“ zalhala jsem, abych mu aspoň trochu dala naději.

Usmál se. Cítila jsem, jak mě všichni Cullenovi spalují pohledem „A kdo vlastně jsou?“ zeptala jsem se, abych vypadala jako zvědavý člověk. Jessica obrátila pohled od Mika – na kterého se upřeně dívala snad deset minut – na mě a začala mi postupně vysvětlovat „Ta krásná hnědovláska je Alice, chodí s Jasperem, který na každého vrhá nepříčetné pohledy – to je ten blodýn s delšími vlasy. Emmett – ten svalovec, chodí s nejhezčí holkou na škole – Rosalie, každý kluk na škole mu závidí a zároveň přemýšlí jak mu jí sebrat.“ Uchichtla se. „ No a Edwarda Cullena znáš“ Chvíli jsem si je okem prohlížela a potom usoudila, že bych měla vyrazit domů. Jakmile jsem vyšla ven z jídelny na parkoviště, zahlédla jsem tu hnědovlásku – Alice – jak se opírá o mého Mercedese.

Vyšla jsem naproti ní. Usmála se jak viděla, že mám překvapený výraz „Ahoj, jsem Alice“

Přikývla jsem „Bella“

„Mimochodem, hezké auto“ mrkla na mě a začala si ho prohlížet. „Dík“ usmála jsem se. Přišlo mi divné, že stála u mojeho auta a mluvila se mnou, jako kdybychom se znali několik let. Copak ví, že jsme upír?

„Přišla jsem se zeptat, jestli bys nešla se mnou dneska nakupovat, abychom se víc seznámili.“ Přišlo mi, že to nezní špatně. Možná se jen chtěla skamarádit. Možná..

Zase jsem nevěděla, proč zrovna já. Mohla by jsi vybrat kohokoliv ze školy. Na druhou stranu jsem zase byla tady nová. Chvilku jsem zaváhala „Asi bych měla, můj šatník je jako ze středověku“

Hlasitě se zasmála „Dobře, takže v pět hodin?“

Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl čtvrté. To bych mohla stihnout. Máma přijde z práce v šest, a táta až někde o půl noci – dělal šerifa.

Kývla jsem. „Dobře, budu u tebe.“ Pořád se usmívala, ale její oči byli vážné.Udělala jsem něco?

„Zatím ahoj“ dodala a odtančila ke svému autu, kde na ní čekali Cullenovi s udiveným výrazem. Nastoupila jsem do auta a chvíli se dívala ve zpátečním zrcátku. Vypadalo to, že si to Alice odpykává. To, že se mnou promluvila a hlavně to, že mě bere na nákupy.Edward se tvářil nejistě, zato Emmett se smál – jako vždy. Rosalie se tvářila nepříčetně a jediný Jasper, byl na její straně.

Nastartovala jsem motor a jela domů.

***

Seděla jsem u televize a vyčkávala Alici. Spíše jsem si byla jistá, že za chvíli zavolá a na něco se vymluví, aby se mnou nemusela nikam jezdit. Zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít. Ve dveřích stála Alice se zářivým úsměvem na tváři „Ahoj, připravená?“

Vzdychla jsem. „Ne“

Uchechtla se „Neboj, nebude to tak hrozné. I když Edward tvrdí, že kdybych nebyla aspoň jednou za týden na nákupech nepřežila bych to.“ Zalapala jsem po dechu.

Usmála se, popadla mě za ruku a táhla mě k jejímu autu. Bylo to žluté porshe.

„Wow“ nezmohla jsem se na víc. „Já vím, Edward mi ho koupil na vánoce, potom co jsem dlouho škemrala“ uchechtla se

„Nasedni“ Jeli jsme asi půl hodiny. Alice jezdila stejně šíleně jako já. Stopadesát. Vždy se na mě podívala, jestli nebudu panikařit, nebo tak něco. Nebylo špatné zahrát divadlo. Podívala jsem se na tachoměr, když se na mně dívala „Alice!

Spomal“ Zakřičela jsem.

Jen se usmála. „Bello, nehraj to na mě“

Obličej mi zamrzl. Ona to ví?

„Co nemám hrát?“ předstírala jsem dál.

„Vím, že jsi to co já, ale nedává mi to smysl“ zakroutila hlavou. Chvilku jsem přemýšlela, co odpovědět. Jestli se

přiznat, nebo zapírat dál. Nemělo to smysl.

„Jsem poloviční upír“ zamumlala jsem.

„Nejeli jsme na nákup že ne?“

Uchechtla se „To taky. Jak jsi říkala. Máš mizernej šatník“ Zakoulela jsem očima.

Zapřemýšlela se „Jak to, že jsi poloviční upír?“

„Ono to je složité. Je to na dlouho“ zlomil se mi hlas, při pomyšlení, že budu muset všechno vysvětlovat.

„Máme na to věčnost“