Nejistá budoucnost

Autorka: ArtMiss (A.de.L)

19.část

Nevěděla jsem o čem tady mluví. Neměla jsem ani nejmenší tušení co by mohl – nebo může Edward udělat. „Alice povíš mi to konečně?“ Netrpělivě jsem stála před jejím autem a přehupovala se z jedné nohy na druhou, mezitím co se Alice pořád tvářila nějak smutně a dívala se na mě. Jako kdyby mě litovala. Najednou otevřela dveře od jejího Porsche, vystoupila a než se stačila rozběhnout plnou rychlostí zpátky do lesa, řekla: 

„Nepovím ti to.“ Nechtěla jsem se hádat a tak jsem si sama slíbila, že vyptávání nechám na později. Za necelou vteřinu mě popadla za rameno chladná ruka. Kdosi se uchechtl, když jsem sebou škubla. „Snad ses nezlekla.“ Zavtipkoval Emmett. Jak jinak. Byl jediný, kdo měl se mnou dobrou náladu. Všichni byli buď podráždění ze stěhování, protože se jim do toho dvakrát nechtělo nebo nějakým způsobem odmítali komunikovat s ostatními. Někdy mě přepadli pocity, že se tak chovají, jen kvůli mně. Já jsem byla ta zlá, tvrdohlavá, neznámá Bella.

Zakoulela jsem očima a otočila se k němu. „Ani ne. Jen jsem málem dostala infarkt.“ Odpověděla jsem sarkasticky. Divná nálada přecházela i na mě. Možná jsem byla zmatená z toho, že mi Alice nechtěla říct, co Edward provede, ale silně jsem pochybovala. Možná taky z toho, že jsem si uvědomovala, že tu špatnou náladu měli kvůli mně. Emmett samozřejmě nasadil ten svůj pobavený výraz. „Dneska nějaká mrzutá jako ostatní, nemyslíš?“ Možná.

„Jo, hlavně, když vím, že to je kvůli mně.“ Přiznala jsem. Vítr, který najednou přišel ze severu se mi prohrabával mými vlasy a sníh, který napadal až po mé kolena, mě ale uklidnil. Dneska poprvé jsem se cítila svěží. Když v tom, jsem ucítila nějakou vůni zvířete, která ode mě byla až moc nebezpečně blízko.

Podezíravě jsem se podívala na Emmetta a až teprve si všimla, že obě své mohutné ramena má za zády. Tázavě jsem na něho pohlédla a on se bouřlivě zasmál. „Snad si nemyslíš, že jsem ti nekoupil nic na přivítanou Bello.“ Šibalsky se na mě usmál a natáhl své dlaně přede mně. Vykulila jsem oči a strnula jako socha. Bylo to štěně a bylo nebezpečně blízko. Možná jsem byla zvyklá na odolávaní lidské krvi, ale jakmile jsme – my vegetariáni, ucítili zvířecí krev, u které jsme nebyli nuceni se ovládat ihned jsme po něm vyjeli. Odstoupila jsem od něj dva kroky.  „C-co to děláš? Dej to pryč.“ Nemohla jsem ho zabít. Bylo to krásně štěně. Malý jorkšír s velkými nádhernými bronzovými oči, které mi bez pochybně připomínali ty Edwardovy. Už proto jsem nemohla. A taky kvůli Emmettovi. Jemu by se zřejmě nelíbilo, jak bych se na toho malého vrhla a zmasakrovala ho před očima. Ihned jsem tu myšlenku zahodila.

Emmett se zatvářil smutně. „Bello. A já jsem doufal, že si ho necháš.“ Zamračila jsem se nad představou, že ho zabiju a pro jeho dobro jsem musela protestovat.

„Emmette, vždyť já ho zabiju. Nemůžu si ho nechat.“ Nic neříkal, jen s ním opatrně postoupil ke mně a pořád ho jemně držel v dlaních. Takový krásný maličký. Nezaslouží si smrt. Bello, nepřestávej se ovládat.  Emmett se jen usmál nad mou snahou a uchopil mi obě dvě dlaně, které dal k sobě a dal do nich to štěně. Neodolala jsem a tak jsem se nadechla. Kupodivu jsem necítila žádnou potřebu ho zabít. Ta představa mě potěšila.

„Možná...“ Začala jsem uvažovat nad tím, že jsi ho konečně nechám. „bych si ho mohla nechat. Uvidíme, jestli to zvládnu.“ Usmála jsem se a opatrně štěně pohladila.

„Bello… já to věděl! Jsi prostě úžasná!“ Zavýskal Emmett a rozběhl se ke svému Jeepu. Zůstala jsem tam sama s tím štěnětem.

„Počkej, kam myslíš, že to jdeš? Co když se přestanu ovládat?“ Křičela jsem za ním, ale ignoroval mě. Vzdychla jsem a znovu se podívala tomu štěněti do jeho očí. Ach, byli tak překouzelné. Topila jsem se v nich jako v Edwardových očích. Z přemýšlení mě dostali až dva hlasy. Bylo to Edward a Alice, kteří stáli necelých deset metrů ode mě a dívali se na mě nejistě. Jako kdybych tomu štěněti chtěla ublížit. Snad si to nemysleli?

Edward promluvil jako první. „Bello? Co to děláš?“ Ptal se jeho vylekaný hlas. No ovšem. Mysleli si, že ho chci zabít, jenže já si ho za těch pár vteřin zamilovala. Byl tak… zvláštní. Byl v něčem odlišný od ostatních psů, které jsem viděla pobíhat.

Usmála jsem se. „Nebojte. Ten je můj.“ Snažila jsem se je uklidnit, ale oni se spíše ještě více vylekali. Stačilo mi pár vteřin, než jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. „Oh, takhle ne. Emmett mi ho dal. Prý, že je to dárek na uvítanou.“ Bylo vidět, že oba dva si oddechly. Edward se ke mně okamžitě rozběhl. „Dost jsi mě vylekala Bello.“ Řekl a políbil mě na čelo. Jo to já taky, když jsem tě spatřila. Řekla jsem si pro sebe.

„Jak bych mohla zabít něco, co mi připomíná tebe?“ Usmála jsem se a to štěně na mě. Začalo mě oblizovat. „Hele, necháš toho?“ Řekla jsem mu, i když jsem věděla, že mi nerozumí.

Edward se vedle mě zatvářil nechápavě. „To štěně ti připomíná mě? To jsem taky tak otravný?“ Zachichotal se, objal mě jednou rukou a přitáhl si mě blíž. Bylo vidět, že přítomnost toho štěněte ho nějak neobtěžovala.

Zasmála jsem se. „Ne, Edwarde. Tímhle ne. Já jenom, že má taky takové krásné omamující oči, sice ne tak působící jako ty, ale má. Pokaždé se musím ovládat, abych po něm nevyjela.“

Zamračila jsem se. Edward mi malíčkem otočil hlavu směrem ke mně, abych na něho pohlédla a zašeptal: „Daří se ti to skvěle. Mimochodem, já, že mám omamující oči?“ Znělo to tak svůdně, že se mi pod jeho doteky podlamovali kolena a nebýt upír, už bych asi ležela na zemi a sbírala dech. Dělal mi to schválně? Očividně si toho všiml a znovu se zachichotal.

„Dýchej Bello. Dýchej.“ Napomínal mě. Jen jsem párkrát zamrkala a potom jsem si uvědomila, že jsem se za těch posledních pět minut co je tady nenadechla. Chtěla jsem mu udělat radost a tak jsem se zhluboka nadechla. Potom jsem si, ale uvědomila, že tady je i Alice, která se na nás dívá jako na nějakou šťastnou rodinku. Já, štěně a Edward. Bylo to směšné. Dva upíři živící se zvířecí krví a bezbranné zvíře. Najednou se jí na tváři rozlil úsměv a okamžitě přiběhla k nám. Popadla štěně a začala si s ním hrát. To se mi nelíbilo, určitě měla něco za lubem. Uchopila ho opatrně za tlapky a začala se s ním kroutit. Oba dva jsme se s Edwardem zasmáli. Když si s ním přestala hrát – asi po půl hodině, otočila se na mě a Edwarda s prosebným výrazem. „Edwarde, Bello.. prosím vás. Můžu jí udělat copánky?“ Takže to byla holka? Vykulila jsem oči. Nejenže dělá ze mě pokusnou figuru, ale ona bude chtít ještě otravovat štěně?

„Ne, Alice. Takhle jí trpět nenechám.“ Zamračila jsem se. Edward vedle mě se mračil taky. „Alice nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Stačí, když mi otravuješ Bellu.“ Alice se chystala něco říct, ale Edward ji nenechal. „Myslí si, že ji to dovolíme.“ Usmál se na mě.

Bylo vidět, že zuřila. „Edwarde, já umím mluvit.“ Okřikla ho trochu přehnaně Alice, podala mi zpátky štěně, uraženě se otočila a rozběhla se za Jasperem, který se náhle objevil u lesa. Zvedla jsem obočí. Co to do ní poslední dobou vjelo?

Edward propletl mou ruku z jeho a pevně ji stiskl. „Neboj, ona se s tím smíří.“ Uchechtl se. Zřejmě měl pravdu. Dneska měla opravdu jen špatný den, ale nebyla jsem si jistá, jestli se zlobí zrovna kvůli tomu. „Máš pravdu.“ Usmála jsem se na něho a položila štěně na sedačku Edwardova nového auta. Potom jsem se zpátky otočila a přitiskla se k Edwardovi, který si mě dychtivě prohlížel.

„Co se děje?“ Usmál se pokřiveným úsměvem. „Jen to, že jsme na sebe neměli poslední dobou čas a teď jsme konečně sami.“ Řekl a začal mě stejně tak dychtivě líbat, jak se na mě předtím díval. Polibky jsem mu s nadšením opětovala. Jeho rty byli tak naléhavé. Brzo se však odtáhl. Zamračila jsem se.

„Jak se bude jmenovat?“ Změnil okamžitě téma, když viděl, že se mi na čele objevili vrásky. No jo, jak se bude jmenovat? Nemohla jsem přijít na nějaké vhodné jméno. Za prvé – nemohla jsem na nic zajímavého přijít, a za druhé – Edwardova blízkost mě omamovala natolik, že jsem nebyla schopna přemýšlet.

„Oh. O tom jsem ještě nepřemýšlela.“ Vykoktala jsem ze sebe po dlouhé době.

 „Hm. Tak si říkám. Co třeba po tobě?“ Mrknul na mě. Ta představa se mi nelíbila. „Ne, nechci aby se to jmenovalo po mě. Je to takové divné. A tvoje jméno ji nemůžu dát, protože je to holka.“

Tentokrát se zamračil on. „Co se ti nelíbí na tvým jménu?“ Zeptal se, a když jsem neodpovídala, pokračoval dál. „Bellinka, Bella, Isabella, Isabell. Je to nekrásnější jméno.“ Šeptal mi do ucha. Mezitím co si se mnou hrál, já byla v rozpacích. Začal mě líbat, ale tentokrát na krk, bradu, všude po tváři, jen ne na rty. Přímo jsem dychtila po tom, aby mě tam políbil.

„No..  ne že by se mi nelíbilo.“ Začala jsem mu vysvětlovat, mezitím co on se soustředil na něco jiného. „Ale prostě..“

Snažila jsem se mluvit dál. „No prostě..“ Snažila jsem se vytvořit nějakou smysluplnou větu, ale nedařilo se mi to. Jen se potichu uchechtnul a pokračoval dál. Vzdychla jsem nad porážkou, uchopila jeho tvář, vyhledala si rty a vášnivě ho začala líbat. Cítila jsem, jak se směje, ale já jsem nedala nic najevo. Silně jsem se zabořila rukama do jeho lesklých bronzových vlasů, ve kterých byly vločky, a hrubě si ho přitáhla k sobě. Na nic jsem nečekala a zajela jsem rukou pod jeho svetr a potom tričko. Jen slastně vzdechl do mých úst, a kdyby nepřišel Emmett, který se nám hlasitě smál, nevím, jak dál by to došlo. Oba dva jsme tam stáli bez svetru, který nebyl ani třeba, a v rozepnutých džínech, když jsme se od sebe najednou odtrhli a uraženě podívali na Emmetta, který nám zkazil naší chvilku.

„Hele vy dvě hrdličky. Nevím jak vy, ale já si jdu pro tu vaší dcerku.“ Prvně jsme se na sebe s Edwardem dívali tázavým pohledem, ale jakmile Emmett zamířil k Edwardovu autu, už se nám vyjasnilo. Okamžitě jsem si oblékla svetr, zapnula džíny a rozběhla se k němu dřív, než tam byl Emmett.

„Co chceš s ní dělat?“ Zamračila jsem se a vzala štěně do rukou. Edward okamžitě stál vedle mě, aby mi pomáhal bránit. Když v tom se vedle mě ozval melodický Edwardův smích.

„Sakra. Měl jsem s tím počítat.“ Vzdychl poraženecky Emmett, otočil se o stoosmdesát stupňů a odešel. Nechápavě jsem zírala na mizejícího Emmetta v dálce a potom obrátila hlavu na Edwarda, který se pořád ještě smál. Zvedla jsem obočí. „Co se tu děje?“ Ani jsem se tomu nedivila, že se Edward popadal za břicho a šíleně se smál. Emmett určitě měl dobrou fantazii. „No tohle. Emmett tady vymýšlí různé nápady, jak nám ukradnou dcerku a ty se tady směješ.“ Zavtipkovala jsem a hrála uraženou. Edward se najednou přestal smát a najednou si mě přitáhl k sobě. „Promiň.“ Zahleděl se mi upřímně do očí. Asi mu vážně nedocvaklo, že to byl vtip. Teď jsem se začala smát já. Jen se na upřeně díval. Asi čekal, že vyčte něco z mojí mysli, ale podle jeho frustrovaného výrazu se mu to nedařilo. Když mě smích přešel, okamžitě jsem se zase přitáhla k Edwardovi. Koutky úst se mi, ale ještě stále cukali. „Ty vážně bereš všechno tak vážně.“ Postavila jsem se na špičky a políbila ho na nos. Slastně přivřel oči.

„Tak co jsi mu přečetl v mysli?“ Usmál se. „Alice mu říkala, ať nám řekne, že jí půjde vyvenčit.“

„To je všechno?“ Divila jsem se. Co na tom je tak divného? Podívala jsem se na štěně, které spokojeně leželo na sedačce, a usmála se.

„Ani zdaleka.“ Zasmál se. „Jenže Alice zamýšlela úplně něco jiného. Myslím, že si s ní chtěla trochu pohrát. A když jsem viděl Aliciny myšlenky, které ke mně doputovali, protože nás pozorovala, musel jsem se smát.“  Pokračoval a rozhlížel se po okolí. „Vsadím se, že za chvíli přijde Jasper s jiným nápadem.“ Uchechtl se. „A Rosalie je bude podporovat.“ Dodal.

„Pořád nemůžu přijít na nějaké rozumné jméno.“ Vzdychla jsem. Obmotal mě pažemi. „Však mi ho vymyslíme.“ Řekl a znovu mě začal líbat.