Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

18.část

Jsou to sotva dva dny od útoku Victorie a Jamese. S Edwardem trávím každou volnou minutu, která se najde a proto, že mě Alice a Rose pořád přemlouvají abych jela s nimi na nákupy až přijedeme domů, není to příliš. Novinka, že Aro je můj otec se roznesla po celé Volterře, takže to ví každý upír, který tady žije. Není to příjemné. Každou chvíli do mého pokoje vtrhne služka a zeptá se jestli něco nepotřebuji. Pokaždé se jen usměji, poděkuji a odmítnu. Aro to zvládal celkem dobře. Ihned jak se to dozvěděl, na sebe převzal roli starostlivého otce a pokaždé, když mě Edward chytil za ruku, nahodil výhružný výraz. Oba jsme se u toho dobře bavili. S Carlislem jsme se domluvili, že až přijedeme zpátky do Forks, ihned zabalíme kufry a odjedeme někde daleko, protože nechceme riskovat prozrazení. Už proto, že já a ostatní mojí sourozenci nebyli ve škole měsíc a nikdo nedal nikomu vědět co se nám mělo původně stát.

   „Já si myslím, že bychom měli odjet na Aljašku.“ Navrhl v sobotu večer Emmett, když jsme zrovna všichni seděli ve společenské hale a domlouvali se na místě našeho nového pobytu.

   „To není špatný nápad. Mohli bychom se mezitím ubytovat u Tanyi a její rodiny mezitím co budeme s Esmé hledat nový byt.“ Řekl Carlisle a usmál se na Esmé, která se zářivě usmívala.

   „Naprosto souhlasím se vším. Jenom když mě necháte vybrat dům a nábytek.“ Všichni jsme se zasmáli. Teda až na Edwarda, který vedle mě seděl na sedačce zase bez výrazu.

Zvedla jsem obočí. „Co se děje Edwarde?“ Zeptala jsem se ho a pro jistotu se zlehka dotkla jeho tváře. Jen párkrát zamrkal a otočil hlavu na mě s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.

   „Nic. Jenom jsem se zapřemýšlel. Myslím, že bychom tam neměli jezdit.“ Zamračil se. „Neměli bychom je otravovat. Už tak jich tam je hodně.“ Protestoval. Možná měl pravdu. Vůbec jsem je neznala a nechtěla jsem jim být přítěží, ale zase naopak jsem chtěla poznat nějakou novou upíří rodinu se kterou bych se mohla bavit o všem a nemusela předstírat, že jsem člověk.

Alice se tence zasmála. „Myslím, že o tohle tady nejde.“ Rozhlédla jsem se po pokoji. Všichni se dívali upřeně na Edwarda a přitom měli na tváři pobavené výrazy. Jediná já nechápala o co se jedná.

Alice zahlédla můj frustrovaný a její úsměv se ještě víc protáhl. „No. Jak bych ti to řekla?“ Přemýšlela pořád pobaveně Alice. „Edward a Tanya…“

   „Alice! Přestaň.“ Skočil ji do řeči Edward. Překvapeně jsem se na něho podívala. Byl rozzlobený mezitím co se Alice mračila. Copak Alice říkala něco tajného? ‚Edward a Tanya‘  třeba to byla jeho stará láska. Možná. A teď se o ní nechtěl bavit, protože jí musel opustit? Emmett se pobaveně zasmál. Určitě musel zaregistrovat jak mě to trápí. Co když ti dva opravdu spolu něco měli a on ji pořád miluje. Co když je se mnou, jen proto, aby se zbavil vzpomínek? Ale proč by se mi Emmett smál? Copak ho bavilo, jak jsem se trápila. Emmett uraženě založil ruce a podíval se na Edwarda. „Podívej, jak ji trápíš.“ Zavrčel. To mluvil o mě? Edward okamžitě mrštil pohledem ke mně a když viděl jak se dívám mlčky do země, přitáhl si mě blíž.

   „To není jak myslíš.“ Usmál se. Nevím proč, ale najednou jsem pocítila cosi neznámého. Něco jako pochybnost, závist – pro upíra, těžko identifikovatelné pocity. Otočila jsem hlavu na něho a znovu pohlédla do jeho očí ve kterých jsem se pokaždé začala topit.

   „A co si myslím?“ Zeptala jsem se. Sama jsem nevěděla co si myslím. Emmett se zasmál a všichni sním.

   „Bello, tomu se říká žárlivost.“ Promluvil na mě Jasper, který dosud mlčky seděl vedle Alice a opíral se jí hlavou o rameno. Takže, já žárlím? Byla jsem zmatená. Popadla mě Edwardova ruka, která se ihned zapletla do té mé.

„Ale Bello, přece nemusíš žárlit.“ Zasmál se mi do ucha.

„Já s Tanyou nikdy nebyl. To ona mě chtěla, ale já ji bral jako kamarádku. Nic víc. Jenže ona se pořád nechce vzdát představy, že by se mnou mohla něco mít.“ Vysvětloval mi a jeho prst mi jemně kreslil na hřbet ruky malé kroužky. Sama jsem se zastyděla. Jak jsem mohla pochybovat? Sklopila jsem hlavu. „Promiň, že jsem žárlila.“ Omluvila jsem se. Jen se uchechtl a druhou rukou, kterou měl doposud položenou na mém rameni mi zvedl hlavu, tak abych mu viděla do očí.

   „Nemáš se za co omlouvat.“ Vzdychl Edward. Pohlédla jsem zpátky na Emmetta. Ten jen nevěřícně kýval hlavou. „Hele hrdličky.“ Oslovil nás. „Nechte si to na později. My tady řešíme, kde budeme bydlet. Nevím jak vy, ale já nechci skončit na ulici.“ Zasmál se a já otočila zpátky zrak na Edwarda, který ještě ode mě neodtrhl oči.

   „Souhlasím s Aljaškou.“ Pokračovala jsem v diskuzi. Abych pravdu řekla, chtěla jsem vidět Tanyu. Jestli je stejně tak krásná jako Rosalie, nebo ještě krásnější – i když to pochybuju. Edward nadzvedl obočí, potom jen zakoulel očima a řekl: „Jdu tam, kde Bella.“ Usmál se a políbil mě na tvář. Bylo rozhodnuto.

S Arem jsem se rozhodla, že se mu budu ozývat každým koncem roku a říkat co je nového. On naopak mi bude sdělovat nové informace ze světa upírů, jestli se blíží nějaké nebezpečí a další novinky. Za zády Edwarda jsem ho poprosila, aby nikomu nepřipomínal to co jsem udělala turistovi, ale slíbila jsem mu, že jim to jednou řeknu. Až bude čas. V pondělí jsme se začali balit. Byla jsem ve své komnatě s mým ‚mini kufříkem‘ – jak mu říkala Alice a házela do něj všechny věci, které jsem dostala pod ruku.

   „To tam chceš zabalit i tu lampu?“ Zasmál se Edward, který ležel na posteli a pohlédl na mé ruce, které drželi jednu starožitnou lampu.

   „Když mě se líbí.“ Zakňučela jsem. Opravdu byla nádherná. Řekla bych ze osmnáctého století. Zakoulel očima, ale pořád se usmíval. „Můžu ti jich koupit třeba stovky, jestli chceš.“ Tím mě teda pobavil. Kde chtěl sehnat takovou lampu? Možná v nějakém muzeu, ale ta by stála víc než tohle město.

   „Ne.“ Odmítala jsem a balila dál. Lampu jsem položila vedle kufru, kdybych si to náhodou ještě rozhodla.

Pobaveně se na mě podíval. „Proč ne?“ Zeptal se, sednul si za mě a zezadu mě obmotali jeho paže. Opřela jsem se o něho. „Protože lampy s osmnáctého století jsou drahé a myslím, že jednu Aro nepostrádá.“ Ucítila jsem jak se jeho kamenná hruď jemně zatřásla. „Bello. Ty víš moc dobře, že ty jsi k nezaplacení.“ Uchechtl se a políbil mě do vlasů.

   „A kdo tady mluvil, o mém prodeji? Ty se mě chceš zbavit?“ Pokusila jsem se zavtipkovat. Jeho paže mě stiskli o něco silněji. „Nikdy, pokud sama nebudeš chtít abych odešel.“

Zasmála jsem se. „Ty víš, že nebudu chtít abys odešel, ale nevyhýbej se tématu.“ Téměř jsem cítila, jak potočil očima. „Víš, že jsi ten nejvšímavější upír na světě? Prokoukla jsi  mě.“ Uchechtl se a potom dodal. „Nechci se tě zbavit. Tebe se člověk sotva nasytí.“

Usmála jsem se. „Jenže problém je v tom, že ty nejsi člověk…Ani já.“ Zase zakoulel očima. To jsem byla fakt tak otravná?

   „No vidíš, takže u upírů to je ještě větší nenasytnost.“ Zamlouval to.

   „Trefa.“ Přiznala jsem. Něco na tom bylo.

   „Dvě, jedna pro mě. Co dostanu za odměnu slečno Swanová?“ Usmál se pokřiveným úsměvem. Zvedla jsem obočí.

   „A co si přejete pane Cullene?“ Začala jsem hrát jeho hru. Už mě nebavilo, být otočená k němu zády a tak jsem se vyhrabala z jeho náručí – sice s obtížemi, protože mě nechtěl nejprve pustit a sedla si do tureckého sedu naproti něho.

Dělal, že přemýšlí. Já ovšem moc dobře věděla, že má něco za lubem.

   „Hm. Můžu si svou odměnu vybrat později, slečno Swanová?“

   „Oh, jistě pane Cullene.“ Co by mohl asi chtít? Tak probíhalo celé dopoledne. Nemohla jsem si ani pořádně zabalit, protože když Edward přišel s nějakou věcí, půl hodiny jsme debatovali, potom přešel Edwardův hodinový smích na téma ‚Starožitná lampa‘ a potom zase umlkl, když viděl jak se mračím a tisíc krát se omlouval. Poslední den ve Volteře byl až příliš nádherný. Loučila jsem se všema, dokonce i s jednou služkou, která mi přirostla k srdci a kdyby nebylo Alice, asi bych začala brečet – vlastně vzlykat. Jakmile letadlo přistálo na půdě USA, všichni jsme se seběhli do svých aut a rozjeli se na Aljašku. Alice a Jasper jeli Posrchem, Emmett s Rosalie Jeepem, Carlislie a Esmé Mercedesem a Edward a já BMW.

   „Můžu se zeptat?“ Nahodila jsem téma, když jsme vyjeli. Edward jen přikývl a věnoval svou pozornost cestě před sebou. Už tak mi to připadalo divné. „Je Tanya hezká?“ Pokračovala jsem. Věděla jsem, že není vhodná doba o tom diskutovat, ale chtěla jsem se psychicky připravit na to nejhorší.

Usmál se. „Svým způsobem ano, ale …“ Zase Gentleman. „není to můj typ. A podle mě ty jsi tisíc krát krásnější.“ Řekl a chytl mě za ruku. Byl přesvědčivý, ale jenom proto, že měl na každého dobrý vliv – jako Carlisle. Uměl každého zmanipulovat svýma dokonalýma očima ve kterých jsem se opět topila. Manipulátor jeden. Naříkala jsem.

   „Typická odpověď.“ Zamumlala jsem si pod nosem. Zamračil se. Asi to slyšel.

   „Typická reakce.“ Napodobil můj tón. Nechtěla jsem se hádat a tak jsem se tomu jen zasmála a dál to neřešila. Když viděl, že mé vrásky na čele zmizeli, usmál se také a dál nevnímal.

Cesta byla dlouhá. Jeli jsme týden. Cestou jsme se stavili na lov, abychom nedorazili hladoví a hned jim nepovraždili pár tučňáků, nebo čím se tam vlastně živí. Ta myšlenka mě rozesmála.

   „Vidím sestřičko, že dnes máš dobrou náladu.“ Zavtipkoval Emmett, který kolem mě okamžitě obtočil rameno a táhl mě zpět k autům, kde se do rozhovoru přidala i Alice.

   „Něco jsi nám slíbila“ Zavrčela. Nechápala jsem. „Můžu se zeptat co?“

Alice se rozmáchla rukama do všech stran. „No přece nákupy Bello! Jak na tohle můžeš zapomenout.“ Šlo vidět, že nemá svůj den.

   „Alice, já ti, ale nic neslibovala. To vy s Rose jste mě k tomu donutili.“ Zamračila jsem se. „Ale jestli ti to udělá radost, tak proč ne?“ Pokusila jsem se dobrou náladu přenést i na Alici. Ale ta se jen jemně usmála a dál nekomunikovala.

   „Nevíš co s ní je?“ Zeptala jsem se Emmetta, který stál vedle mě s pusou dokořán. Ani jsem nečekala na odpověď. Myslím, že nejsem jediná, kdo si toho všiml. S Alicí něco bylo. A ať to bylo cokoliv. Musela jsem to zjistit.

   „Alice?“ Zeptala jsem se nejistě a došla k jejímu autu, které stálo dva metry ode mě.

Lhostejně se na mě podívala.  „Co chceš Bello?“

   „Děje se něco? Udělala jsem snad něco? Alice! Já vím, že s tebou něco je. Řekni mi to.“ Prosila jsem. „ ..a jestli jsem ti něco udělala, moc se omlouvám.“ Sklopila jsem hlavu.

   „Ty nic Bello, ale Edward.“ Nechápavě jsem se na ní podívala. „Co udělal?“ Copak něco provedl?

Vzdychla.  „Nic. Ale udělá.“