Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

17.část

Probudila jsem se na nějak vlhkém místě. Bylo asi desetkrát menší než můj pokoj ve Volterře. Nalevo ode mě bylo malé okno, kterým prosvítaly paprsky slunce a z okapů padali kapky vody. Kap, kap, kap. Přede mnou stáli velké ocelové dveře, takže jsem neměla žádnou šanci uniknout. Vzpomínala jsem co se stalo předtím, než jsem se dostala tady, ale moc jsem si toho nepamatovala. Za to jsem, ale věděla přesně co mi Victoria řekla. ‚Druh za druha‘ a potom byla tma. Seděla jsem tady asi dvě hodiny a přemýšlela a doufala, že všichni jsou v pořádku a nic se jim nestalo. Když v tom se otevřeli dveře a do nich vstoupila zrzavá ženská. Victoria. Potichu lidskými kroky, se ke mně přibližovala a na tváři měla krvelačný výraz. „Tak tohle si užijeme Isabello.“ Prohlásila, a pokračovala směrem ke mně. Jen jsem nechápavě přihlížela a tiskla se na zeď, která byla za mnou. Chce mě zabit? No samozřejmě, že mě to nenapadlo.

„Co mi chceš?“ Tvrdě jsem vřískla.

Zasmála se. „Chci si s tebou dát šálek kávy.“ Těžký sarkasmus. „Isabello, přece nejsi tak hloupá.“ Nevěřícně kývala hlavou. Čekala na odpověď, ale já ji neodpovídala. Neměla jsem chuť ji odpovědět. Po chvilce se usmála a přistoupila ke mně blíž. Nahnula se ke mně a zašeptala. „Druh za druha.“ Zvedla jsem obočí. Druh za druha? Co to je za blbost? „Dřív, než mě zabiješ..“ Natahovala jsem diskuzi. „mi to vysvětli.“ Zase se o kus vzdálila a postavila se do kouta naproti mně a založila ruce.

„Hm, asi máš pravdu, měla bych ti to říct než tě zabiju. Měla by jsi zemřít a aspoň vědět proč.“ Řekla po chvilce přemýšlení.

Pobídla jsem ji. „Poslouchám.“ Byla jsem drzá, ale nemohla jsem si to odpustit. Když mě tady vězní, zasloužím si aspoň to vysvětlení.

Nasadila lhostejný výraz a začala. „Hm, jak bych ti to vysvětlila.“ Přemýšlela nahlas. „Před několikátí lety se ve Volterře narodilo Arovi dítě. A proto, že upíři nemůžou mít děti, já s Jamesem jsem věděla, že to musel být člověk, kdo to dítě porodil. Ta lidská Elizhabeth...“ Zdálo se mi to, nebo jméno vyslovila zhnuseně? „..ihned po porodu zemřela. Samozřejmě Aro neměl o ničem tušení, protože to byla jeho dávná láska, kterou musel opustit a tak komorné ji dali do péče dvou upírů, kde žila s přesvědčením, že je jejich pravá dcera.“ Takže to byla holka. „Byla to poloviční upírka. Nepřipomíná ti to něco?“ Mrkla na mě. No jasně, všechno mi to dávalo smysl. To dítě jsem byla já.

„Ano.“ Usmála se nad mým vyděšeným výrazem. „Jsi to ty.. Isabello! Věděla jsem, že budeš mít užitečné schopnosti a tak jsme si tě s Jamesem chtěli vzít. Uplynuli roky, a my čekali až přestaneš růst. Ty ses mezitím s těma dvěma upíry přestěhovala do toho hnusného mokrého Forks, kde se spřátelila s těmi vegetariánskými příšerami.“ Začínala jsem se vztekat. Nelíbilo se mi jak jim říkala, sama byla monstrum. Zabíjela lidi na potkání. „Samozřejmě jsme prvně museli odstranit překážející upíry v domě.“ Zasmála se. Teď jsem už vybuchla vzteky. Zvedla jsem se a uhodila ji tak, že mě s toho bolela ruka. Odletěla dva metry do vzduchu a spadla na kachličky. Rychle se postavila, uchopila mě za krk a držela mě půl metru nad zemí.

Usmála se. „Je mi to líto.“ Řekla sarkasticky. „Ale museli jsme ty tvoje rodiče nějak odstranit.“ Pokračovala dál. „A potom jsme chtěli jít na ty tvoje kamarády, jenomže to jsi začala bydlet u nich. Nemohla jsem to dopustit. Šli jsme se pro tebe k nim, nebyli jste tam. James vás, ale ihned vystopoval. Byli jste v nákupním centru. Vyčkala jsem než se pojedete zpátky a nabourala vám auto tak, aby to vypadal jako nehoda. Ty jsi vyletěla předním sklem, bohužel ten tvůj kamarád byl rychlejší.. rychlejšího upíra jsem neviděla.“ Dodala pro sebe.

„Museli jsme utéct. Věděli jsme, že vás bude těžší přemoct a tak jsme se rozhodli vyslat na ně novorozence. To už jsi, ale z nějakého důvodu letěla za Arem. Počkali jsme chvíli z nadějí, že nám tě dá Aro, ale nestalo se tak.“ Zamračila se a její stisk pod mým krkem zesílil.

„Bohužel Cullenovi se vrátili a chtěli si tě vzít zpátky a tak jsme té šance využili. Jednou večer zase přišel ten mladík.. Edward že?“ Ptala se nejistě. Edward za ní byl? Vždyť musel riskovat svůj život!

„Ano, Edward. Říkal, že tě máme nechat. Že on a Cullenovi půjdou, když tě necháme na pokoji. Nesouhlasili jsme a místo toho jsme ho poslali zpátky do Forks a řekli mu, že jestli se někdy vrátí, zabijeme tě. Fungovalo to. Vrátil se do Forks a zůstal tam. Hlupáček.“ Vzdychla a pokračovala „Věděli jsme, že mezi vámi je něco víc než přátelství, bylo mu to vidět na očích. Pokaždé, když jsme se zmínili o tvé smrti nasadil bolestný výraz a začal vrčet.“ Nesouhlasně kývala hlavou. Takže mě jen přece Edward miloval?

„Jak by ti bylo, kdybych ho zabila, hm? Jak by bylo JEMU, kdybych zabila tebe?“ Nebyli to otázky. Věděla jsem přesně proč mi to říká. Druh z druha. My jsme jí zabili druha, ona zabije mě a tím ublíží Edwardovi.

„Zabili jste ho! Zabili!“ Začala vzlykat a její dosud klidná tvář se přeměnila zpátky na tu krvelačnou jako od začátku.

„Proto.. Isabello Volturi. Proto tě tam z celého srdce nenávidím!“ Zavrčela mi do ucha a odhodila na druhou stranu místnosti. Tentokrát jsem věděla, že smrti se nevyhnu, když v tom se rozrazili dveře v nichž stáli všichni Cullenovi. Všichni. Jeho jsem nemohla přehlédnout. Byl tak dokonale krásný, ještě krásnější než byl předtím, ale ve tváři měl bolestný výraz. Přesně tentýž, jak mi říkala Victoria. Okamžitě se rozběhl k Victorii a začal ji trhat na kusy. Emmett, Carlislie a Jasper mu pomáhali. Alice, Rose a Esmé ke mně přiběhli a začali vyptávat, jestli mi není špatně, jestli jsem v pořádku, ale já měla oči jen pro mého anděla. Poslední co jsem zaregistrovala bylo to, že Jasper zapálil oheň a všechny roztrhané kusy Victorie naházel do ohně. Potom se mi zatočila hlava a já zase upadla do bezvědomí.

(pozn. autora - tady měl ten díl skončit, ale rozhodla jsem se

pokračovat ať tam máte toho Edwarda :) ..)

Z bezvědomí mě vytáhli dva hlasy, které jsem poslouchala. Nejspíš se skláněli nad mým tělem a uvažovali. Nebyla jsem schopná otevřít oči a posadit se. Tak jsem se zaposlouchala.

„Jak je to možné Carlisle?“ Slyšela jsem sametový hlas. I když jsem neviděla nikoho, poznala jsem, že je to on.

„Nevím. Je to zázrak Aro?“ Ptal se nejspíš Carlisle.

„Ano. Nikdy jsem neviděl žádného upíra co upadá do bezvědomí. Nikdy. A to se tady potuluji sakra hodně dlouho.“ Přemýšleli. Chtěla jsem otevřít oči a podívat se opět na mého anděla, kterého jsem neviděla už dlouho. Nešlo to. Jakoby moje tělo nereagovalo na to, co mu mozek přikazuje.

„Za deset sekund otevře oči. Vsadím se, že nás už teď poslouchá.“ Vtrhla do místnosti Alice. Už jsem se připravovala co řeknu. Měla jsem tisíce otázek, ale prvně jsem si musela něco důležitého vyřídit. Něco životně důležitého. Pořádně jsem se nadechla, v duchu jsem začala počítat do deseti a potom otevřela oči. Zprvu bylo všechno matné. Zaregistrovala jsem jen siluety bílých hlav, ale potom se vše rozjasnilo. Jako první ke mně přiběhla Alice. „Bože Bello jsem tak ráda, že se ti nic nestalo.“ Řekla naoko zoufale a už mě objímala.

Usmála jsem se. „Ale Alice, vždyť jsi to musela vidět.“ Nebo ne? Hlasitě se zasmála. Očividně měla dobrou náladu.

„Viděla. Kdybys přestala blokovat tvou myslí mou schopnost.“ Usmála jsem se a spatřila jeho oči upřené na mě. Alice si toho samozřejmě všimla. „Tak my už asi půjdeme, necháme tě tady s Edwardem.“ Otočila se na Carlisleho a Ara, ti jen přikývli a odešli. Zůstali jsme tam sami sedět naproti sobě a já věděla, že si budeme toho muset hodně vysvětlit. Nevím jak dlouho jsme tam mlčky seděli naproti sobě a dívali se do svých očí, ale já věděla, že mu dlužím víc než jen vysvětlení a omluvy.

Zavřela jsem oči a uvolnila se. Potom jsem začala. „Edwarde já se omlouvám za všechno.“ Sklopila jsem hlavu. Nechápavě se na mě podíval.

„O čem to tady mluvíš Bello? To já bych se měl omluvit. Že jsem tě opustil. Je to má vina. Ona tě mohla zabít Bello! Kdybychom přišli pozdě….“ Nedokázala jsem se dívat do jeho očí, kde se právě mihlo tolik bolesti, tak jsem ho umlčela polibkem. Byl vášnivý a naléhavý. Dala jsem do něho všechno. Riskovala jsem. Mohl by se klidně odtáhnout a odmítnout mě, ale neudělal to. Ještě víc se ke mně přitáhl a zabořil své ruce do mých vlasů.

„Je to má vina, ale nedokážu toho litovat. Kdybych neodešla, nejspíš bychom byli všichni mrtví.“ Vydechla jsem, když jsme se přestali líbat a on si mě posadil na klín.

„Teď už jsme spolu Bellinko. Už tě nikdy neopustím. Je to všechno moje vina. To co tu provedla Victorie.. nikdy si to neodpustím.“ V jeho očích bylo tolik bolesti a zároveň nenávisti. Bála jsem se, že nenávidí mě. Objala jsem ho a pevně stiskla.

„Zlobíš se na mě?“ Zeptala jsem se smutně. Trochu se ode mě odtáhl, aby mi viděl do tváře, nechápavě se na mě podíval a potom řekl: „Proč bych se měl zlobit? To ty mě máš nenávidět. Ty se na mě máš zlobit.“ Nechápala jsem ho. Vždyť já jsem ho opustila, já jsem mu ublížila.

„Co to říkáš? Ty by ses na mě měl zlobit. Já tě opustila.“ Řekla jsem a pokračovala dál. „To já za to můžu, že jste přijeli za mnou. Všechno to je moje vina.“ Vzdychla jsem. Připadala jsem si jako monstrum. Všechny jsem do toho zatáhla. Mohli být mrtví.

Zamračil se. „Tohle neříkej. Není to ničí vina. A navíc už na tom nezáleží .. je po všem.“ Usmál se. Němě jsem přikývla a schoulila se mu do náruče.

„Ani nevíš jak mi bez tebe bylo.“ Dodala jsem po chvilce.

„Ne. Ty jsi neumíš představit jak mě bylo. Když jsem přišel a ty jsi tam nebyla, myslel jsem, že tě unesli, jenže potom jsem našel tvůj dopis…“

Skočila jsem mu do řeči: „Promiň. Ale já musela. Bylo to pro vaše dobro. Nechtěla jsem abychom bojovali s Arem. Neměli bychom sebemenší šanci a tak jsem se nabídla sama.“

„Byla to největší blbost co jsi udělala.“ Usmál se.

„Ne.“ Nesouhlasila jsem. „Udělala jsem něco mnohem horšího.“ Vzpomněla jsem si na toho nevinného turistu, jak jsem ho nemilosrdně zabila. Při té myšlence jsem se otřepala. I přesto, že jsem kdysi dávno zabíjela nevinné a necítila se provinile, teď to bylo jiné. Já byla jiná. Byla jsem šťastnější.Edward se zamračil a malíčkem mi pozdvihl hlavu. „Co ti provedli?“ Téměř zavrčel. Měla jsem mu to říct? Co když se na mě bude zlobit a uteče ode mě. To bych asi nepřežila. Co když se na mě bude dívat jako na vraha, který zabíjí turisty na potkání.

„Oni mě nic. Já někomu ublížila.“ Odsekla jsem mu. Byla jsem monstrum. Jsem monstrum.

Vrčení zesílilo. „Bello. CO ti provedli?“ Nedal se odbýt.

„Nic.“ Zalhala jsem.

„Ty mi to asi nepovíš že?“ Zeptal se naoko rozzlobeně.Nadechla jsem se a pokoušela o normální tón. „Později. Teď na to není vhodná doba.“ Snažila jsem to ukecat.

„Dobře.“ Zrezignoval. Seděli jsme tam asi hodinu a mlčky poslouchali přírodu.

Nepotřebovali jsme mluvit. Oba dva jsme věděli, že si rozumíme i beze slov. Byly jsme jenom my dva. On a já. Navždy.

„Nad čím teď přemýšlíš?“ Zeptal se, když viděl můj roztáhlý úsměv. V tu chvíli jsem byla ráda, že mi neumí číst myšlenky, protože jsem se pokoušela vymyslet nějaký plán jako ho svést.

„Nemusíš vědět všechno.“ Zasmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Ach Bello. Ani nevíš jak mi bylo bez tebe. Potřebuju vědět o čem přemýšlíš..“ Přemlouval mě. Věděla jsem, že to nemám dělat, ale podívala jsem se do jeho karamelových očí, ve kterých jsem se okamžitě začala topit.

Vzdychla jsem. „Tohle mi nedělej.“

Uchechtl se. „Co nemám dělat?“ Nemáš se na mě takhle dívat, vždyť víš, že mám pro tohle slabost. Pomyslila jsem si v duchu, ale neřekla to nahlas, protože jsem věděla, že by to mohl použít jako zbraň.

„Takhle mě omamovat.“ Zamručela jsem. Hlasitě se zasmál a přitáhl si mě blíž. „Myslíš tohle?“

Řekl, udělal na mě psí oči a usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.

„Edwarde Cullene! Vy si zasloužíte trest za oblbování upírek!“ Řekla jsem naoko vážně. Jen se zasmál a omluvně mě políbil na krk. „A hlavně Isabelly…“ Kdo jsem vlastně byla? Isabella Volturi nebo Isabella Swanová? „Swanové Volturi“ Dodala jsem po chvilce.

Edward se zamračil. „Úplně jsem zapomněl. Aro je tvůj..“

Vzdychla jsem. „Biologický otec.“ Doplnila jsem ho. Ta představa, že Aro je můj otec mě upřímně děsila.

„Jak je to možné?“ Divil se.

„Sama nevím. Vím jenom to, že to není důležité. Jediné důležité je to, že jsi tady se mnou.“

„Ano.“ Souhlasil. „Věčně spolu.“ Usmál se a naše rty opět splynuli.