Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

16.část

Všichni jsme seděli u krbu v malé místnosti na konci hradu a pozorovali plamínky, které vroucně šlehaly do všech stran. Alice a Rose seděli na sedačce opírajíc se o své drahé polovičky, mezitím co já seděla blízko ohně se založenýma rukama a vedle mě Esmé, která si mě ustaraně prohlížela. Carlislie a Aro diskutovali ve vedlejší místnosti o možnostech úniku v případě nouze za to my diskutovali o plánu, který dnes sehrajeme.Zahleděla jsem se do ohně. „Alice? Viděla jsi něco nového?“ Prohodila jsem k mé sestře.

Vzdychla. „Bohužel nic Bello. Pořád to samé. Dnes večer. Nic víc se nerozhodli.“

Nesouhlasně jsem kývala hlavou. „Blbost. Vždyť mají za pár hodin zaútočit. Musí si vytvořit nějaký plán jak na nás. Není možné aby jen tak hleděli a čekali až se bude něco dít. Zkus se zaměřit na někoho jiného.“ Přemýšlela jsem nahlas.

„Zkus ze zaměřit na tu ženskou. Jak se jmenovala?“ Zeptala jsem se.

„Victoria“ Odpověděla za ní Rose. Kývla jsem. „Na tu Victoriu. Ona je přece vůdcem té smečky ne?“

Alice se postavila a šla si sednout vedle mě. „Tím jsi právě nejsem jistá. Celou dobu sleduji co dělá, ale ona jenom vyčkává na povel. Podle mě není strůjcem tohohle útoku. Musí to být někdo zkušenější.“ Zamyslela se. „Někdo kdo má lepší smysly v lovení. Někdo do umí stopovat.“ Zlomil se ji hlas a ona pohlédla na Esmé. Ta byla snad vystrašenější než já. Samozřejmě proto, že věděla o koho jde. „Myslíš že by to mohl být on?“ Zeptala se ji ustrašeně Esmé. Jaký on? Nějaký lovec nebo co? „Jsem si tím jistá.“ Dodala po chvilce Alice.

Zvedla jsem obočí. „O co tady k čertu jde?“ Nelíbilo se mi, když mluvili o něčem o čem jsem já nevěděla. Nahánělo mi to hrůzu.

Alice obtočila kolem mého ramena ruku. „Je to stopař. Umí vystopovat každou bytost na tomto světě. I kdybys utekla někdo hodně daleko, dřív nebo později si tě najde.“ Špitla.    

„Myslíme si s Esmé, že by to mohl být on, protože Volturiovi ho chtěli přijmout mezi své jako stopaře. Je strašně nebezpečný. Každý tvůj pohyb cítí.“ Pokračovala temně. Jako kdyby ten stopař bylo nějaké velké zlo, se kterým když jste se dostali do problému nevyváznete živí. „Ale on nechtěl. Chtěl být se svou družkou – to je ta Victoria. Zdá se být neškodná, ale ani netušíš jaká je to mrcha.“ Přidal se do diskuze Emmett a přistoupil s Jasperem k nám. Nechtěla jsem poslouchat další strašidelné řeči o strašlivém, masochistickém upířím vrahovi, ale zvědavost mě přemohla. „Jak se jmenuje?“ Špitla jsem zpátky. Přemítala jsem každý strávený život ve Volterře, ještě než jsem odjela do Forks, ale nemohla jsem si vybavit žádného stopaře. Všichni Cullenovi naráz ztuhli a ani jeden se neopovážil říct jeho jméno.

„Jmenuje se James.“ Ozvalo se za námi. Otočili jsme se a zjistili, že to byl Carlisliův sametový hlas. „Jak říkala Alice, je to stopař. Velmi nebezpečný. Je jeden z nejlepších upířích krvelačných stopařů na světě. Pevně doufám, že to nebude zrovna on kdo vede tu celou armádu proti nám.“ Řekl. V jeho očích jsem, ale nepoznala strach nýbrž zoufalost. A to bylo zdaleka horší.

Alice se šla postavit ke Carlisliemu. „Je to on Carlislie. Vím to. Cítím to.“ Řekla smutně.

„Nevím jestli tohle zvládneme. Nemáme dost času abychom se připravili, abychom vymysleli nějaký plán.“ Povzdychla si a Carlislie ji dal ruku na rameno.

„Neboj. Nějak to zvládneme. Máme přece super schopnosti.“ Dodal zvesela a mrknul na Emmetta, který se rozzářil. Nejistě se usmála. „To doufám. Nebude to lehká noc.“

Přikývla jsem. To určitě nebude. Všichni budeme doufat, že to nějak zvládneme. Měli bychom to lehčí kdyby tady byl on. Jeho schopnost by se nám náramně hodila a mě by se ulevilo. Nemusela jsem být vystrašená, protože bych věděla, že je on tady se mnou. Jenže nebyl. V tom byl ten rozdíl.

Jasper se hrdinsky napřímil. „Tak, jdeme vymyslet plán.“ Pousmál se, vyrazil do pracovny Ara a my za ním. Všichni jsme se postavili doprostřed místnosti a čekali na Ara, který měl zanedlouho dorazit. Byli jsme rádi, že nám pomáhá už jen protože, byl přítel Carlieslieho. Všechno jsme měli promyšlené. Alice, já a Emmett se vydáme na východ do lesů a vyčkáme na novorozence, kteří se na nás pohrnou – byli jsme něco jako vábnička. Přijdou a zaútočí s vědomím, že jsme jen tři. My je, ale zavedeme pryč s lesa, taky dostatečně daleko od lidí přímo k Esmé, Jasperovi a Rose. Tam Jasper použije svou schopnost, a pozastaví ostatní tím, že jim vytvoří iluzi bolesti, mezitím co já budu jeho schopnost blokovat na nás. Rose, Alice, Emmett, Esmé a Carlislie se vrhnou na novorozené, roztrhají je na kusy a spálí. Až tohle dokončíme, najdeme Victorii a Jamese a uděláme to stejné.

Byla půlnoc. Všechno probíhalo podle plánu. Já, Alice a Emmett jsme se schovali do lesa, kde jsme měli přilákat novorozené.

„Kdy přijdou Alice?“ Špitla jsem ji nervózně, když jsme v lese byli kolem hodiny. Emmett ležel v trávě jako by se nechumelilo a Alice pořád sledovala své vize. „Za deset vteřin.  Uděláte co říkám. Vyskočíte z lesa, dáte znát svůj pach a začnete utíkat pryč za mnou. Až dorazíme na louku, ostatní už budou čekat. Souhlasíte?“ Oba jsme přikývli.

Najednou jsem ucítila odporný pach novorozených. Emmett okamžitě vyskočil na nohy a rozhlédl se. Bylo tam asi kolem dvaceti krvelačných novorozených upírů mířících směrem k nám. Všichni měli otrhané oblečení a na zjizvené tváře.

„Utíkejte!“ Špitla Alice a rozběhla se k louce, jak jsme byli domluveni. Samozřejmě vše postupovalo podle plánů. Novorození byli zničeni. Já jsem kupodivu přežila s menšími škrábanci na těle, ale kdybych byla člověk, asi bych měla utrhnutou hlavu a všechny končetiny nadvakrát zlámané. Nejhorší však mělo přijít. Tohle vše byl jenom začátek. Všichni jsme stáli před kupou hořících mrtvých těl a dívali se jak plameny šlehají do nebe.

„Co teď?“ Ptala se Esmé Carlieslea. Ten se jen poškrábal na bradě a řekl: „Musíme čekat dokud nás nenajdou. Půjdou po stopách těch novorozených, takže by tady měli být co nejdříve aby si to s námi vyřídili.“ Všichni jsme si byli jistí, že tohle je riskování, ale co se dalo dělat? Museli jsme jen čekat dokud nepřijdou.

Čekali jsme asi tři hodiny, když Alice měla vidění. „Co jsi viděla?“ Zeptal se ji něžně, ale zároveň ustaraně Jasper, který ji držel za ruku.

„Ne..to nesmí.“ Začala blábolit Alice.

„Co se děje?“ Zeptal se teď už jen ustaraně Jasper a hladil ji po vlasech. Skácela se k zemi a začala vzlykat.

„Bello.. on tě zabije. Musíš co nejdřív utéct. Už nás slyší. On přijde i s ní. Musíš teď hned.“ Nechápala jsem. Kde a kdy musím utéct a proč? Co se mnou udělají? V hlavě jsem měla plno otázek na které jsem nemohla odpovědět. Okamžitě jsem se rozběhla k Alici, která tam pořad vzlykala.

„Alice! Co se děje? Vysvětli mi co se děje. Kdo přijde?“ Napadlo mě ještě dalších tisíc otázek, ale v tu chvíli nebyl čas. Bohužel ani na odpovědi. Najednou se z lesa vynořili dvě postavy. Bílá kráska s kudrnatými zrzavými vlasy a blonďák s vlasy svázanými do gumičky a vražedným pohledem. Okamžitě přiběhli k nám.

„Přišli jsme si pro Isabellu Volturi.“ Prohlásila ta ženská omotaná kolem toho blonďáka. Hlas měla hluboký a zvláštní, takový vábící. Nejspíše to byla Victoria a vedle ní James. Neunikl mi jeho pohled. Byl děsivý, chamtivý.

„Ne!“ Vykřikla Alice, který seděla pořád ještě opřená o klubko slámy. James se zasmál.

„Ale my jsme se neptali.“ Řekla bezcitným tónem Victoria a popadla mě silou za rameno. Byla silnější než já. Její sevření bylo smrtící. Kdybych byla člověk, její stisk by mě zabil, protože bych se udusila, ale jelikož jsem upír, není nutné dýchat. Emmett, Jasper a Alice se okamžitě vrhli na Jamese, který postával necelý metr ode mě, mezitím Carlislie, Esmé a Rose se vrhli na Victoriu. Ta se jenom ušklíbla, popadla mě ještě silněji – pokud to bylo možné, a zatáhla mě do lesa.

„Bude to bolest.“ Zasmála se a mrkla na mě. Nechápala jsem ji. Jedním škubnutím mi urvala nohu a zahodila kdesi do keřů. Zasupěla jsem bolestí.

„Teď když dovolíš.“ Bezcitně se usmála a mířila zpátky za Jamesem, který se pral s ostatníma. S dálky jsem všechny sledovala. James byl rozervaný na kusy, které Rose a Alice házeli do hořících plamenů.

„Nééééé!“ Ozvalo se zavrčení od Victorie. Okamžitě jsem se připlazila ke své odtrhnuté noze a přiložila ji na místo, kde původně měla být. Snažila jsem se, aby všechno do sebe zapadalo. Za necelou vteřinu jsem byla zase v pořádku.

„Už zase ta dvounohá Bella.“ Zamumlala jsem si pro sebe a usmála se, když v tom jsem si všimla, že v lese nejsem sama. Za mnou se ozvalo zavrčení. „Druh za druha.“ Prohlásila Victoria a já upadla do tmy.