Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

15.část

Každý se uchopil své práce. Esmé, Carlisle a Rosalie bojovali proti Emmettovi a Marcusovi mezitím co já a Jasper jsme se soustředili na své schopnosti. Byl to dlouhý týden. Každý den ráno jsme bojovali, odpoledne jsme šli na lov abychom měli dost síly na trénink a večer zase do rána jsme zlepšovali své schopnosti, což bylo asi to nejdůležitější. Alice měla vidění, že novorozené vede jaká si ženská Viktoria, která má v plánu všechny vegetariány zabít a později přeměnit půlku lidstva v upíry.

Aro nás vzal do temné komory, kde jsem původně na vše zapomenout – nepříjemná vzpomínka, a dal postavit před nás na zkoušku pár upírů, které nepotřeboval. Všichni byli samozřejmě normální upíři s červenými oči, kteří na nás chtěli ihned zaútočit, protože sami byli novorození, dokud jim Aro neřekne. Oba dva jsme se postavili metr od sebe, dostatečně daleko abychom nebyli ihned na dopad a čekali na pokyn Ara, který stál u menšího okýnka nalevo od nás.

„Jaspere. Můžeš začít.“ Pokynul Aro, zkřížil ruky na prsou a čekal co se bude dít. Když Jasper uviděl všechny novorozené běžící naproti nám aniž by tušili co Jasper dělá okamžitě zavřel oči a začal se soustředit. Najednou jsem ucítila strašnou bolest, kterou jsem okamžitě zablokovala, tak aby to dostatečně stačilo i na Ara, všichni upíři, kteří stáli před námi spadli na kolena a svíjeli se v bolestech. Pohlédla jsem na Ara, který se jen spokojeně usmíval a tleskal.

„Výborně. Můžeš přestat. Vidím, že ten týdenní trénink ti velice pomohl. Zlepšuješ se.“ Zaradoval se a otočil hlavu na mě.

„Teď ty Isabello. Pokusíš se blokovat také bolest, ale proto, že vím, že jsi silná a Jasperovi emoce na tebe nestačí, přivedl jsem ti náhradu.“ Odvrátil hlavu ke dveřím . „Jane, pojď.“ Zvolal. Tu chvíli vedle mě stála Jane, která si mě měřila nenávistným pohledem a vesele se usmívala. Asi věděla, že mi může způsobit velkou bolest, kterou si bude náramně užívat. Aro si přistoupil mezi nás a pokynul. „Ty Jane, ji způsobíš menší bolest..Menší! Je to jasný, ne abys to přehnala a zabila ji.“ Mluvil k ní. „Za to ty.“ Otočil hlavu na mě. „Tu bolest budeš blokovat. Zkus použít i ruce, jak jsi to dělala předtím. Rozumíte?“ Přikývli jsme.

Jak Aro říkal, pomáhalo mi, když jsem natáhla ruky před sebe a soustředila se na odpor. Musela jsem se soustředit na svou mysl, která mi říkala, že nepřipustí aby mě někdo ovládal.

„Dobrá. Až mávnu rukou dolů, tak Isabella se začne soustředit, na to ty, Jane se budeš pokoušet ji působit menší bolest.“ Řekl, odstoupil od nás tři kroky a zvedl ruku. Jasper si stoupnul vedle Ara a přihlížel. Nestačila jsem ani pořádně zareagovat, když jsem se svíjela v bolestech na zemi. Ta potvora. Mnou jakoby proudil elektrický šok, který se mnou cloumal ze strany na stranu a nemohla jsem přitom dýchat. Mé oči se zavřeli, a mé uši slyšeli asi tak, jako kdybych byla pod hladinou vody. Ztlumeně, sotva slyšitelně.

„Jane! Dost!“ Slyšela jsem Ara.

„Ani náhodou.“ Prohlásil kdosi.

„Říkám dost!“

„Bello jsi v pořádku?“ Ptal se Jasper, který ihned ke mně přiběhl. Cítila jsem, jak na mě zkoušel různé emoce, ale nedařilo se mu to. Ty jeho jsem dokázala blokovat, ale Janeniny ne. Byla příliš silná abych ji mohla vzdorovat. Dál jsem už neslyšela. Byla to strašná bolest, ale ani zdaleka se nevyrovnala té psychické. Byla jsem mimo dění. Mé oči jakoby zeslábly a já dokázala vnímat jenom tmu, která mě obklopovala ze všech stran a tělo bylo téměř mrtvé. Necítila jsem chodila, nohy, ruce – jako kdyby se můj cit vytratil. Bolest přesto pořád nepřestávala. Připadalo mi to jako věčnost, byla jsem si jistá, že umřu. Tentokrát už doopravdy. Nedokázala jsem pořádně, natož logicky myslet, ale věděla jsem, že mi nezbývá už mnoho času. Mozek jakoby ztuhnul a nechtěl pracovat. Slyšela jsem, jak všichni Cullenovi přiběhli a skláněli se nad mým bezmocným tělem. Alice mě okamžitě popadla za ramena a táhla kdesi do kouta. „ŠŠšš, Bello. Budeš v pořádku.“  Uklidňovala mě. Uslyšela jsem Janin křik a bolest najednou utichla, ale tělo jsem pořád necítila. „Co se stalo?“ Vysoukala jsem ze sebe asi po minutě.

Alice jen vzdychla. „Zlomili ji vaz. Bude v pořádku. Mrcha jedna.“ Naříkala. „Budeš v pořádku. Za chvíli přijde Carlisle a podívá se na tebe s Arem. Nebudeš moct bojovat, takže tě tady necháme a my se dáme do boje. Ještě se pokusíme zavolat o pomoc do Denali, jestli nám nepomůžou, ale s tím nepočítáme.“ Její hlas zněl zklamaně. Nevěřila jsem vlastním uším. Přece by mě tady nenechali trčet. Hlavně ne Carlisle, přece věděl, že bych tady neseděla na zadku a čekala až se všichni vrátí, a to by bylo ještě dobré pokud by to všichni přežili. Je jich moc na to, aby to zvládli samy a já mám dost dobrou schopnost. Mohla bych jim pomoct.

Rozhodně jsem to nechtěla nenechat jen tak být. „Ne Alice.“

Protestovala jsem. „Nemůžete mě tady nechat. Co když se vám něco stane? Bude to moje vina, já vás do toho všeho zatáhla. To já. Já za to můžu. Jak sem říkala, to všechno je mezi Arem a mnou. Měl to být můj úkol ne váš.“ Rozkřikla jsem se.Rosalie okamžitě přiběhla k nám. „Co se tady děje?“

Nasadila frustrující výraz. Alice si sedla vedle mě. „Nemůže bojovat, Rose. Musíme jít bez ní.“ Vzdychla. Ale já se bez boje nevzdám.

Sedla jsem si a opřela se o kamennou zeď. „Ne. Já tam půjdu. Zvládnu bojovat.“ Přesvědčovala jsem je, ale i sama sebe. Nevěděla jsem jestli to zvládnu, ale pokusím se. Budu bojovat – musím. Rose si sedla naproti mně do tureckého sedu a chytla mě za ruku. „Nemusíš to dělat, jenom kvůli toho že máš povit viny. Patříš do naší rodiny a my svou rodinu chráníme ať se děje cokoliv. Však mi těm novorozeným ukážeme co jsou Cullenovi zač.“ Usmála se a potom obrátila hlavu na Alici, která měla zřejmě vidění.

„Co jsi viděla?“ Vyhrkly jsme obě dvě. Jen se na nás nejistě podívala a zakývala hlavou. „Rozhodli se. Půjdou po nás. Zaútočí už dnes večer. Rose, kolik je hodin?“ Zeptala se své sestry, a ta se podívala na své předražené hodinky.   „Máme čas. Je deset minut po půlnoci.“ Řekla s vyrovnaným hlasem.

„Pokud teda zaútočí až dneska.“ Upřesnila. Alice kývla, popadla mě za jedno rameno a Rose za druhé.

„Chodit snad ještě zvládnu ne?“ Protestovala jsem, když mě táhli do pokoje.

Obě se zasmáli. „Tak o tom pochybuju.“ Řekl s úsměvem na rtech Emmett, který se u nás objevil. „Mám vyřídit , že Carlisle na tebe čeká ve tvém pokoji.“ Řekl a pochodoval zpátky do temné komnaty. „Sakra. Připadám si jako posel zpráv. Už je to pátý vzkaz, který jsem dnes doručil.“ Postěžoval si Emmett, když zašel za roh. Všechny tři jsme okamžitě dostali záchvat smíchu. Byla jsem ráda, že je tu aspoň někdo takový, který mi dokáže zvednout náladu i přes to všechno co se dnes stalo.

Alice a Rose mě zavedli do pokoje, kde mě samozřejmě čekal Carlisle s Arem a dívali se na mě s nespokojeným výrazem. „Je ti něco Bello? Bolí tě něco? Máš něco .. uh urvaného?“ Zeptal se mě ihned, když viděl, jak mě obě dvě tahali po místnosti jako mrtvolu. Ta poslední otázka mi připadala směšná. Zasmála jsem se. „Ne nic mi není. Jsem v pohodě.“ Snažila jsem všechny přesvědčit, ale zdálo se , že to nezabralo.

„Jo to vidím.“ Zamračil se Carlisle. Potom svýma očima zabloudil na mou ruku a na tváři se objevil vyděšený výraz.    

„Jsi si jistá, že jsi něco nezapomněla?“ Zasmál se. Pohlédla jsem na svou ruku a zjistila, že mi chybí prst. Zděšeně jsem zvedla svou ruku před sebe a prohlížela si ji.

„To je poprvé, co mi chybí malíček.“ Blábolila jsem. Všichni se zasmáli. Alice s Rose mě posadili na postel, a sedli se vedle mě aby si byli jisté, že se nepřevrátím i tam. „Neboj.“ Dusila se smíchem Alice. „To se spraví.“ Uklidňovala mě. Mě to teda tak směšný nepřipadalo. Vždyť jsem přišla o prst. Hůř. O malíček. Rose mě objala jednou rukou a pošeptala mi do ucha. „Sice nevím jak, ale myslím, že Alice má pravdu.“ Zasmála a odklonila se. Já jediná v místnosti jsem byla vyděšená. V tom se rozrazili dveře. Stal tam Emmett s Jasperem a zdálo se že za chvíli vyprsknou smíchy. Všimla jsem si, že Emmett držel v ruce něco malého. No jasně, můj malíček. Okamžitě jsem se k němu rozběhla. „Dej to sem.“ Vyrvala jsem mu malíček z jeho mohutné ruky a přiložila k místu, kde chybí. Samozřejmě se nějakým zázrakem spojil a já zůstala stát na místě s pusou dokořán.

Emmett se bouřlivě zasmál. „Esmé ho našla. Ani nevíš jak se lekla. Myslela si, že jsi na kusy.“ Smál se dál. „Jo a teď tě hledá.“ Prohlásil Jasper, kterému se cukali koutky úst.

„Bello! Jsi v pořádku?“ Křičela přes celý hrad Esmé.

„Ano. Jsem celá.“ Zasmála jsem se nad tou představou, jak ta věta teď zněla.

„Ano, ale nebyla mami.“ Dodal Emmett, který si samozřejmě nenechal utéct vtipnou poznámku. Když nás Esmé našla, okamžitě se ke mně přiřítila a objala mě. Bála jsem se aby mě neumačkala k smrti. To bych už asi nedala. Byla jsem slabá, sotva jsem se udržela na nohách. „Bože, Bello. Jsem ráda, že žiješ.“ Vzlykala.

„Jsem v pořádku, Esmé.“ Usmála jsem se. „Byl to jenom malíček.“

Vytřeštila na mě oči. „Jenom malíček? Za chvíli to může být i hlava, při tvém štěstí.“ Přimáčkla se ke mně ještě víc. Tohle už rozesmálo všechny, kromě Ara, který stál v koutě se založenýma rukama a nervózně se houpal na nohách. Alice si toho samozřejmě všimla. „Aro? Můžeme požádat Tanyinu rodinu aby nám pomohla? Protože Bella nebude moct bojovat.“ Zeptala se ho.

Jemně jsem Esmé odstrčila a postavila se před Alice. „Ne Alice, tohle není nutné. Já to zvládnu. Vidíš? Už stojím.“ Namítala jsem. Nesouhlasně kývala hlavou. Už otevírala ústa, aby něco namítla, ale já jsem ji předehnala. „Byl to jenom pitomý malíček.“ Zvýšila jsem hlas. Emmett popošel ke mně a objal mě jedním ramenem.

„Alice.. vždyť to byl jenom malíček.“ Usmíval se. „Vždyť vidíš stojí? Stojí. Mluví? Mluví. Tak co řešíš?“ Alice se zamračila. „Může si ublížit! Může se ji něco stát!“ Protestovala dál.

„Nestane, vždyť to je naše sestřička. Já ji budu chránit. Od teď jsem její bodyguard.“ Nad tím slovem jsem se musela usmát. Alice rezignovaně přikývla a já se děkovně podívala na Emmetta. Ten jenom přikývl a potom dodal. „Ale nemysli si, že teď tě pustím z očí. Budu tě chránit ve dne i v noci.“ Mrknul na mě. Všichni se zasmáli, když jsem si všimla Rosaliina žárlivého pohledu, který potom přešel na hranou uraženost. „No Emmette, já myslela, že na večery jsem tu já!“ Emmett se zasmál a omluvně políbil Rose na nos. „Neboj lásko. Ty budeš pro mě vždycky to první na světě.“