Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

14.část

Ve zlomku vteřiny, jako kdyby se zhroutil můj život – který skončil už tím, když jsem Edwarda opustila, ale teď opustil on mě, protože mě nemiloval. Bylo to jiné. Cítila jsem jak se mi zamotávají nohy a já se řítila k zemi. Bohužel jsem nemohla omdlít, takže jsem vše vytrpěla.

„Je mi to líto Bello..“ Utěšovala Alice, která se nade mnou skláněla a byla plná smutku.

„Udělal to pro tebe..“ Tomu jsem nechtěla ani při nejmenším věřit. Když to udělal pro mě, tak proč mě opouštěl? Snad věděl, že to bylo to nejhorší co by mi mohl udělat. Z celého srdce jsem ho nenáviděla, že mě opustil, ale zároveň milovala, protože existoval. Jeden člověk – v mém případě upír, mi změnil celý život, o kterém jsem neměla ani tušení, že takový může být. Život ve kterém jsem milovala.

„To bude dobrý Bello.. Však ten pitomec si uvědomí, že udělal chybu.“ Objímala mě Alice, mezitím co jsem ji vzlykala na ramenou.

„On už mě ..nemiluje že?“ Konstatovala jsem. Neodpověděla.

„Tohle mi stačí.“ Uvědomila jsem si, že všechno to co mi řekl, to že mě miloval byla jedná krutá lež, která mě stála srdce a život.

„Je mi to líto..“ Šeptala mi do ucha. Vytrhla jsem se s Aliciného náručí a rozběhla se do mého pokoje, kde jsem zůstala ležet bez duše a srdce, které mi sebral a po kterých mi zbyla jen velká díra. Po pár strávených nocích, které jsem jen provzlykala, jsem se konečně vzpamatovala a usoudila, že se pokusím žít život bez Edwarda, jak jsem měla v plánu. Nevěděla jsem jestli to dokážu, protože Edward byla moje jediná životní láska, která mě držela při životě, ale když mám žít, tak se budu aspoň snažit žít. Nic jsem od toho neočekávala. Přesto jsem nevěřila, že to zvládnu. Bylo to jako kdyby mě pohltilo něco velkého, s čím jsem se nemohla měřit – Emmett to vážně nebyl, a bralo to všechnu sílu, která tam ještě zůstala po kousíčkách a vychutnávalo si jí. Cullenovi – až samozřejmě na něho, tady byli a diskutovali s Arem o těch novorozených, které měli zničit. Pořád se té představy, že odejdou beze mne nevzdali i když jsem jim to pořád vymlouvala. Hlavně Alice s Rosalie, které mě chtěli ihned po tomhle incidentu vytáhnout na nákupy. Zrovna jsem byla s Emmettem a Jasperem na lovu. Já ulovila s Emmettem pár medvědů a Jasper se musel přizpůsobit, protože žádnou jinou zvěř tady Voltuirovi neměli.

„Tak schválně Bellinko“ Začal s výsměšným hlasem Emmett. „Kdo uloví támhle toho medvěda.“ Řekl a ukázal na toho dvoumetrového medvěda kilometr od nás, který se zrovna krmil rybami z řeky.

„Tak za prvé; neříkej mi Bellinko“ Řekla jsem uraženě.

„ a za druhé; vyzíváš mě na souboj?“ Mrknul na mě a já pozvedla obočí. Kde se najednou vzala ta Emmettova energie? Pokud jsem si všimla, ještě před chvíli tady jako jediný z nás tří měl špatnou náladu. Samozřejmě na mou dobrou náladu měl zásluhu Jasper.

„Jasper nám to odstartuje. Že?“ Obrátil hlavu na svého bratra, který si mezitím vychutnával už třetího medvěda. Jen přikývl a naznačil, že se máme připravit. Za necelou vteřinu Jasper vysál medvěda a už byl u nás.

„Na tři?“ Zeptal se Emmett a ještě na mě šibalsky mrknul. Ten kluk, něco kuje. Pomyslila jsem si.

„Na tři..“ Souhlasil Jasper a postavil se naproti nás.

„Dobře upíři.“ Začal. Samozřejmě jsem se nad tím slovem otřepala, protože jsem neměla ráda, když mě někdo oslovil upírem. Emmett si toho všiml a hlasitě se zasmál. „Postavte se do svých bojovných pozic..“ Pokračoval Jasper a napřáhl ruku nahoru.

„Nemusíš to tak prožívat bratříčku.“ Smál se Emmett.

„Pokud sis nevšiml, já posledních sto let prožívám všechno.“ Zavtipkoval Jasper. Tomu jsem se musela zasmát.

„Jen počkej Bellinko, však já ti to nandám.“ Škádlil mě Emmett.

„To se uvidí.“ Šibalsky jsem mrkla a doufala jsem, že ho to alespoň trošku překvapilo, když v tom mě obklopil pocit přátelství. Okamžitě jsme oba natočili zuřivě hlavu na Jaspera, který se jen omluvně zatvářil a pokračoval ve svém odstartování.

   „Na tři upíři. Jedna…“ Odpočítával. „Dva….tři.“ Zavýskl Jasper a v tu ránu jsem byla u medvěda mezitím co Emmett se ještě nerozběhl.  Nechtěla jsem si s medvědem hrát, takže jsem po něm jednoduše skočila a do krku mu zabořila své ostré špičáky, které čekali na krev. Emmett jen smutně přihlížel. „Myslím Emmette“ Volal na něho Jasper, který se k nám rozběhl. „že jsi ji podcenil.“ Zazubil se. Emmett na něho jen zavrčel a popošel ke mně. Já se jen blaženě usmála a krmila se medvědem.

 „Jsi rychlejší, než jsem si myslel.“ Vzdychl. „U nás to byl Ed..“ Stuhla jsem, ale dělala jsem, že jsem ho neslyšela. Všichni moc dobře věděli, že jsem na tohle téma citlivá. Chtěla jsem na něho zapomenout a všichni se snažili mi ho nepřipomínat. Trápila jsem sekali němu dlouho a hodně.

„Ehm.. měli by jsme si to někdy zopakovat.“ Změnil téma, když viděl, že jsem mu nevěnovala pohled. Nasadila jsem ten nejupřímnější úsměv, na který jsem se zmohla a přikývla. Když v tom se u nás objevila Alice s Rosalie.

„Co to tady děláte?“ Smála se Rosalie, když si všimla mých a Emmettových bojovných pozic. On samozřejmě využil situace.

„Miláčku. Ona mě předběhla.“ Fňukal Emmett a rozběhl se k Rosalie.

„To je mi líto.“ Řekla sarkasticky Rosalie a objala ho. Všichni se zasmáli. Alice rychle přiběhla ke mně.

„Dobrá.“ Pochválila mně a popadla mně za ruku. „Ale teď musíme jít za Arem a domluvit se na těch novorozených.“ Pokračovala a usmála se. Ihned jsem si představila Alicin obrázek před očima, kde už nakupujeme v Olympii. Všichni souhlasili a tak jsme se rozběhli k hradu, kde nás samozřejmě čekal Carlislie, Esmé, Aro a kupodivu i Jane.

„Takže Bello. Všichni jsme se domluvili, že nám pomůžeš.“ Usmál se Carlislie a já byla nadmíru spokojená. Aspoň tady nebudu sedět na zadku a strachovat se, jestli se jim něco nestalo. Alicin stisk zesílil.

 „Ano. Domluvili jsme se tak. Jane vám pomůže. Všichni jistě víte jaké má schopnosti.“ Pokračoval kapku zklamaně Aro. „Novorozených tam bude kolem padesátky, takže to nebude lehké jak to vypadá. Jsou daleko žíznivější a silnější než my.“ Pokračoval.

„Ale za to máme super schopnosti.“ Přidal se do diskuze vesele Emmett přetékajíc pyšností.Aro se tiše zasmál. „Ano. Alice vidí budoucnost a Jasper umí ovládat emoce – což se nám hodí a Isabella blokuje schopnosti ostatních.“ Vysvětloval Jane, která jediná nevěděla nic o Cullenových. Jen kývla, že rozumí a začala si každého postupně prohlížet.

„Takže..“ Začala jsem. „Kdy?“ Zeptala jsem se. Byla jsem strašně nervózní. Co když to z nás někdo nepřežije? Bylo by to jenom moje vina. Když jsem tak přemýšlela, měla bych jít do toho boje sama, jak jsem ostatně měla jít, ale nejspíš bych to nezvládla. Aro chvíli zaváhal a potom se podíval na Carlislieho. Ten jen opatrně přikývl.

„Nu dobrá.“ Konstatoval. „Máme asi týden na připravení. Emmett a Marcus budou ostatní učit bojovat, Jasper a Isabella budou zkoušet rozvíjet své schopnosti tak, aby byli dostatečné aspoň na většinu novorozenců a Alice bude kontrolovat svou myslí každý jejich čin. Souhlasíte?“ Spíše to nebyla otázka, ale rozkaz. Všichni samozřejmě souhlasili. Co zbývalo.

Aro se vesele usmál, popadl Jane za rameno a odešel s ní do hradu. Všichni jsme tam stáli jako sochy, které nevěděli co dělat.

„Myslím, že je čas se toho hodně naučit.“ Prohlásil Carlisle. „Tentokrát na to, ale nemáme věčnost…“ Vzdychl.