Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

13.část

„Měli bychom si promluvit.“ Řekl ten jemně sametový hlas za mnou. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se otočit a podívat se mu do očí, ale byla jsem srab. Jen jsem se otočila. Jeho ruka, která byla doposud na mém ramenu sklouzla k mé, a uchopila ji. Dívala jsem se na své klepající se nohy. Neodpovídala jsem. Vzdychl a pozvedl mi svým malíčkem bradu tak, abych mu viděla do očí. Jenže já je zavřela. Nechtěla jsem vidět tu bolest co jsem mu způsobila, natož nenávist, kterou ke mně teď cítí. Nechtěla. Znovu vzdychl, propletl se mnou prsty a táhl mě do pokoje. Nevnímala jsem nic jiného než jeho, takže jsem nevěděla, že všichni odešli a nechali nás o samotě.

Jakmile jsme vešli do pokoje, pustil mou ruku a sedl si na postel, kde si rukama zakryl obličej. Nebyla jsem schopná nic říct, protože jsem stála ještě u dveří jako socha a byla v transu. Začala jsem vzlykat a složila se k zemi.

„Bello?“ Ozval se jeho hlas. „Bello, jsi v pořádku?“ Ptal se, ale nepřišel ke mně. Nechal mě tam skrčenou na zemi.

„Jsem..jsem..v.po..pořádku? Právě.. jsem..řekla.. tomu koho…miluju, že .že...ho...“ Na víc jsem se nezmohla. Seděl a upřeně se na mě díval. Nesnáší mě. Věděla jsem to. Proč já husa hloupá jsem mu říkala, že ho nesnáším. To já ho opustila, já se s ním nerozloučila. To všechno já.

„Pro..promiň.. za.. všechno..co jsem …ti kdy u..udělala.“ Vzlykala jsem. Tentokrát přišel za mnou, popadl mě za ramena a postavil mě. Hleděla jsem mu do očí. Neviděla jsem tam žádnou nenávist nebo bolest. Viděla jsem smutek, což mě ještě více bolelo.

„Slibuju….Edwarde…slibuju, že… už vás.. nebudu obtěžovat.“ Začala jsem znova. Nechtěla jsem aby to tak bylo, ale muselo. Nedotýkal se mě. Byli jsme vzdálení od sebe metr, ale mě to připadalo jako strašlivá dálka. „Do…domluvím Arovi, ať vás.. pustí… … půjdete.. pryč.. já .. zůstanu..“ Pokračovala jsem. Jenom přihlížel. Vždyť jsem si zasloužila aby si mě nevšímal. Aby mě nenáviděl, aby jsem mu byla ukradená. To já to pokazila.. já.

„Slíbíš mi něco?“ Dodal po chvíli ticha.

„Cokoliv.“ Zašeptala jsem.

„Nezapomeň na mě..“ Řekl a políbil mne na čelo. Přikývla jsem. Chvíli přemýšlel, a potom odešel. Zůstala jsem s pusou dokořán sama v koutě, kde jsem celou dobu stála.  Nečekala jsem, že by to vzdal, ale zasloužila jsem si to. Pravidelně jsem dýchala, aby mě nepopadl amok, který jsem v sobě držela a nezhroutila se znovu. Snažila jsem se uklidňovat tím, že to vše brzy skončí, že si nechám vymazat paměť a na vše zapomenu. Jenže byl tu problém. Slíbila jsem mu to. Nemohla jsem jen tak utéct před svým životem. Pokud nějaký život budu mít, protože bez něho jsem jen chodící mrtvá duše.

Uběhl týden. Cullenovi tady ještě byli a čekali na svolení. S Edwardem jsem nepromluvila jediné slůvko, protože já jsem byla pořád zavřená u sebe a on diskutoval s Arem. Seděla jsem v mém pokoji na posteli a poslouchala jejich rozhovor.

„My bez Belly neodejdeme!“ Křičela Alice společně s Rosalie.

„Tak tu zůstanete s námi.“ Zasmál se Aro.

„Ne.“ Zavrčel Edward. „Alice, Rose asi bychom měli jít..“ Když tohle pronesl, začala jsem znova vzlykat. Bylo to jasné. Nemiloval mě. Ublížila jsem mu natolik, že jeho láska ke mně zanikla – pokud ke mně něco cítil a to všechno co řekl tehdy nebyla lež.

„No to nemyslíš vážně Edwarde?!“ Pískla na něho Alice.

„Myslím. Bude to tak lepší, pro nás všechny.“ Zavrčel.

„Jak myslíš. Jdi si..“ Pokynula mu Alice. „Ale já zůstávám.“ Odfrkla si.

„Já taky. A nebude těžké přesvědčit Emmetta s Jasperem.“ Přitakala Rosalie. „A pochybuji, že ji Esmé tady nechá na pospas jako ty.“ Zavrčela.

„Dělám jen to, co je nejlepší.“ Vzdychl.

„Ne Edwarde, děláš to co je nejlepší pro nás, ale co Bella? Ona je součást naší rodiny a my bez ní neodjedeme..“ Prohlásila Esmé.

„Jaká je podmínka, aby jela s námi Bella?“ Zeptala se, nejspíš Ara. To už jsem nevydržela a rozběhla se k nim. Nepodívala jsem se ani na jednoho z členů Cullenových, jen na Ara, který měl na tváři zamyšlený výraz.

„Vezmi si mou schopnost a nech je odejít.“ Prohlásila jsem.

„Hmm, blokovat schopnosti.. to by nebylo špatné..“

„Ne Bello!“ Vřískla Alice.

„To nám nemůžeš udělat.“ Pokračovala Rosalie.

„Já vám říkala, že nemáte pro mě jezdit. Není to správné. Měli jste žít zase normální život jako předtím.“ Okřikla jsem je.

Alice se jen hystericky zasmála. „Normální? Upíří život je normální? Prosím tě.. Jsi člen naší rodiny, jak bychom mohli žít dál bez tebe..“ Zamračila se. „Jsi jednou z nás.“  Souhlasila Esmé. Rosalie jen přikyvovala. Do Edwardovi tváře jsem neměla odvahu se podívat. Zakazovala jsem si to. Nemohla.., ale přesto jsem to udělala. Neviděla jsem žádný smutek nebo lítost, ale vztek. To mě zmátlo. Okamžitě jsem od něho odtrhla oči – sice z námahou, ale odtrhla, a podívala se zpátky na Ara.

„Tak co tomu říkáš?“ Ignorovala jsem ostatní.

„Myslím, že by to šlo.“ Souhlasil s mou nabídkou.

„Ne Bello..“ Ozval se Carlisle, který přišel s pracovny.

„Dohodl jsem se s Marcusem, že nás pustí pod podmínkou, která mi přišla docela vyhovující.“ Stoupl si přede mně a chytl mě za ruku. Tázavě jsem se na něho podívala.

„Jen mi věř.“ Zašeptal. Ostatní nechápavě přihlíželi, krom Edwarda, který už tušil o co jde.

„Myslím, že to není dobrý nápad.“ Prohlásil. Bylo to poprvé, co přede mnou promluvil. Carlisle ho však ignoroval a táhl mě od ostatních. Odvedl mě kdesi ven, aby nás ostatní neslyšeli.

„Co chceš dělat?“ Zeptala jsem se a šla pořád za ním.

„Budeme bojovat.“ Ztuhla jsem.

„Ne!“

„Bello, je to ten nejlepší..“

„Ne!“ Skočila jsem mu do řeči. „Nechci aby se vám něco stalo. Nechci bojovat s Arem.“ Nesouhlasně jsem kývala hlavou.

Uchechtl se. „Nebudeme bojovat s Arem. Jen splníme úkol, který jsi měla udělat ty.“ Opakovala jsem si poslední měsíc. Ano! No jasně,…novorozenci. To by neměl být takový problém.

„Novorození?“ Zeptala jsem se, i když jsem věděla, že to tak je.

„Ano. Je jich dost, ale myslím, že bychom to mohli zvládnout.“

„Kolik jich je?“

„Bello..“

„Tak kolik?“ Zavrčela jsem.

„Asi padesát.“ Sklopil hlavu.

„Dobře. Půjdu s vámi.“

„Ne. Ty nepůjdeš, tohle si musíme dobojovat sami. Bojovat otebe.“

„Nedovolím aby se vám kvůli mně něco stalo.“

„Nestane.“

„Ne. Prostě ne.“ Odmítala jsem.

„Ty jsi tak tvrdohlavá.“  Zakoulel očima.

„To neslyším poprvé.“ Odfrkla jsem si.

„Pak už další možnost není..“

„Ale je. Odejděte beze mne. Stejně tak jako jste žili předtím, než jste mě poznali. Já se s tím nějak smířím...doufám. Edward mě už stejně nechce.“

„Bello.. Edward bez tebe neumí žít..“

„Blbost. Nesnáší mě.“ Dodala jsem z jistotou.

„Nesnáší? Jak jsi na to přišla? Když jsi utekla málem se zbláznil, pořád tě hledal a když jsi se neobjevila nepromluvil s nikým jediné slůvko. Miloval tě, chtěl tě zpátky, ale zároveň byl zklamaný z toho že jsi ho opustila, že jsi mu nic neřekla. Teď s tebou nemluví, protože si myslí, že ho nechceš. Že si myslíš, že tvůj život bude bez něj lepší. Mrzí ho to. Po tom věčném hledání…“

„On.. mě .. miluje?“ Začala jsem vzlykat.

„Víc, než svůj život.“ Řekl, ale po chvíli dodal. „Proč prosím tě mluvíš se mnou? Jdi za ním. Jděte si to mezi sebou vyřídit. Ať vás mám z krku.“ Zkusil zavtipkovat.Lehce jsem se usmála a rozběhla se zpátky.

„Kde je Edward?“ Zeptala jsem se Alice, kterou jsem potkala v hale.

„Odjel.“ Zašeptala smutně a sklonila hlavu.

„C..cože?“