Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

12.část

Ucítila jsem pálivou bolest, přesně tam, kde měla Samantha přiložené své ruce a skácela se k zemi. Neomdlela jsem, ale neuměla jsem vnímat okolí. Slyšela jsem jen skřípavé zvuky, které byly pravděpodobně jen v mé hlavě. Klesla jsem na kolena a rukama si držela uši, když mě někdo popadl za rameno.

„Bello..“ Slyšela jsem ten nádherný sametový hlas. Neodpověděla jsem. Ne, proto, že jsem nechtěla, ale nemohla jsem. Neměla jsem sílu ani chuť.

„Co tady sakra děláte? Carlisle?“ Zařval Aro, a já si všimla, že nás je tu více, než jsem předpokládala. Byli tu všichni Cullenovi až na Rose. Emmett s Jasperem se vrhli na Samanthu. Carlslie s Esmé šli za Arem.

„Isabello, co to má znamenat?“ Naráz pohlédl ke mně.

„Mmm“ Zamumlala jsem a dál se svíjela v bolestech.

„Edwarde, myslím, že se trápí.“ Objevila se vedle mě Alice. Edward stál celou dobu vedle mě a na tváři měl zmučený výraz.

„N-nech-t-e j-ji“ Okřikla jsem Emmetta a Jaspera, kteří drželi Samanthu.

„Bells, co se děje?“ Šeptal vedle mě Edward. Vše naráz skončilo. Bolest, která mě spalovala zaživa pohasla a já se konečně mohla postavit na nohy. Okamžitě jsem se rozběhla za Samanthou.

„Pusťte ji. Hned!“ Zařvala jsem. Jasper a Emmett na mě hodili nechápavé pohledy. Stála jsem na svém. Po chvíli ji pustili.

„Co to děláš Bello? Vždyť ona tě chtěla zabít.“ Zavrčel Edward, který najednou stál u mě.

„Nechtěla.“ Otočila jsem hlavu na něho a věnovala mu nenávistný pohled. „Požádala jsem ji, aby mi vymazala paměť. Abych na vás zapomněla, abych se netrápila. Aby vy jste mě netrápili. Abych zapomněla na tebe! Nenávidím tě!“ Křičela jsem, ale nepodívala se mu do očí, protože jsem se bála co v nich spatřím. Rozběhla jsem se do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře, větší silou než obvykle a chtěla se posadit na postel, jenže tam už někdo seděl. Byla tam Rosalie.

„Rose?“ Nevěřícně jsem se dívala do toho andělského obličeje.

„Bello… Proč… jsi nám.. to udělala?.. Proč jsi to udělala Edwardovi?“ Vzlykala. Posadila jsem se vedle ní.

„Musela jsem… jinak by vás Volturovi …“ Nechala jsem větu nedokončenou. Zděšeně se na mě podívala.

„Takže, to .. nebylo mnou?“ Pozvedla jsem obočí.

„Cože? Rose, .. proboha. Co to tady plácáš?“ Položila jsem svou chladnou ruku na její rameno a utěšovala ji, i když to bylo divné. Sama jsem neměla kdoví jak dobrou náladu.

„Já Bello.. promiň.“ Omlouvala se.

„Za co prosím tě? Vždyť jsi nic neudělala. Já jsem to zpackala. I když toho neumím litovat. Bylo to nejlepší, co jsem pro vás mohla udělat. Nechtěla jsem vás vtáhnout do toho co je mezi mnou a Arem. A nechtěla jsem vás vystavit nebezpečí. Ostatně..“

„Ty se s Arem znáš?“ Vyhrkla.

„Já. Myslím, že teď není vhodná chvíle na vysvětlování, ale stačí, když ti řeknu, že každý má svou temnou minulost?“ Přikývla a objala mě. Rosalie mě právě objala. Opakovala jsem radostí a přitisknula ji k sobě ještě víc.

„Jsem ráda, že jsme tě zastavili, než tě ta mrcha stihla zabít.“ Hystericky se zasmála.

„Eh. Tak to není Rose. To já chtěla.“

„Ty jsi chtěla aby tě zabila?“ Odtrhla se ode mě a nahodila nechápavý výraz.

„Ne. Aby mi vymazala vzpomínky. Nechtěla jsem žít s tou bolestí. Neuměla jsem s tím žít. Ten měsíc pro mě byl úděsný. Žít bez vás, bez Edwarda, bez mého života, který skončil jakmile jsem vás opustila.“ Začala jsem vzlykat. Tentokrát to byla Rosalie, která mě utěšovala.

„Bello. Teď jsme všichni tady s tebou. Ať to dopadne jak to dopadne, vždy budeme při tobě.“

„Díky, Rose. Jsi hodná.“ Chtěla jsem se usmát, ale nepodařilo se mi to. Vyšel s toho škleb.

„Měli bychom jít za ostatníma.“ Řekla, usmála se a vzala mě za ruku s domněnkou mě dostat z pokoje.

„Ne. Nikam nejdu.“

„Ale Bello…“

„Ne Rose. Ty nevíš, co jsem řekla Edwardovi.“ Začala jsem zase vzlykat. Sedla si zase vedle mě.

„Ať jsi mu řekla cokoliv. Nemyslela jsi to tak.“ Konejšila mě.

„A-ale..“ Namítala jsem.

„Ne Bello! Prostě tam půjdeš. Po dobrém, nebo po zlém. Vyber si.“ Nasadila přísný tón.

„Nejdu.“

„Bože, Bello. Jsi tak tvrdohlavá.“ Povzdychla si. Sklopila jsem hlavu a dala si ji mezi kolena.

„Je ti něco?“ Vyhrkla Rosalie.

„Ne. Nic. Jenom jsme ve Volteře a asi nás všechny zabijí. Miluju někoho, komu jsem řekla že ho nenávidím a on mě určitě nenávidí taky, za to co jsem mu řekla.“ Nadávala jsem sarkasticky.

„Edward tě miluje. Nedokázal by tě nenávidět. Nedokázal by se na tebe ani na chvíli zlobit, natož tě nenávidět.“ Protočila očima.

„Ale ty to nechápeš..“

„Bello..“ Vzdychla. Chtěla jsem si lehnout na postel a zabořit hlavu do polštáře, ale najednou se pode mnou zvedla zem a já byla v Rosaliném náručí.

„Co to děláš?“

„Jak jsem říkala. Buď po dobrém nebo po zlém. Vybrala sis.“ Odfrkla si. Rosalie byla silnější než já, takže nemělo smysl se bránit.

„Dobře. Půjdu, ale dej mě zpátky na nohy.“ Svolila jsem.

„Neutečeš?“ Ujišťovala se. Neměla bych sílu.

„Ne.“ Položila mě a já konečně ucítila pevnou zem pod nohama.

„Kde jsou teď?“ Zeptala jsem se. A obě jsme zamířili ke dveřím.

„Edward..“ Píchlo mě u srdce. „Promiň.“ Omluvila se.

„V pohodě.“ Zalhala jsem, ale neskočila mi na to.

„Říkal, že potom máme přijít do společenské haly.“ Řekla, popadla mě za ruku a vedla mě tam.

„Ty to tady znáš?“ Podivila jsem se.

„Každý má svou temnou minulost.“ Citovala a usmála se. Úsměv jsem ji s radostí opětovala, ale náhle mě přešel, když jsme dorazili mezi ostatní. Stáli tam všichni Cullenovi, včetně Edwarda - kterému jsem se nemohla podívat do očí, neboť by mě to ještě víc drtilo, taky Volturovi – Aro, Caius, Marcus, Samantha, Jane a Alec, kteří se na mě mračili. Když jsme s Rosalie vstoupili, všichni ztuhli a zadívali se na mě s otázkami v očích. První promluvil Aro, který prolomil to trapné hrobové ticho a přistoupil ke mně.

„Co to má znamenat Isabello?“ Zeptal se. „Odkud znáš Cullenovi?“ Přestala jsem dýchat a vykulila jsem oči. „Ty.. je znáš?“ Zakoktala jsem pořád neschopná dýchat. Usmál se, ale jeho vážnost ještě nezmizela. „Cullenovi? Ano. Carlisle je můj dobrý vegetariánský upíří přítel.“ Odpověděl a pohlédl na něho, mezitím co jsem já pokukovala jedním okem po Edwardovi. Jeho umučený výraz mě spaloval zaživa.

„Ať tak či tak..“ Začal znovu Aro. „Odkud je znáš ty?“ Zeptal se znovu a zpátky na mě upřel své krvavé oči. Teprve teď jsem si vzpomněla, že mé vypadají stejně. Po dlouhé době jsem se nadechla, ale i přesto mi bylo těžko.

„Už jsem ti o nich říkala.“ Vzdychla jsem a opatrně si každého prohlížela. „Ještě předtím, než jsem tě o to požádala.“ Upřesnila jsem, když na mě hodil nechápavý výraz.

Vzpomněl si. „Oh, aha. Já netušil, že mluvíš o nich.“ Ukázal hlavou na Cullenovi.

„A teď když dovolíš Rosalie…“ Obrátila jsem se k ní. „už půjdu.“ Otočila jsem se a chtěla odejít do pokoje, jenže mě popadla za rameno chladná ruka, kterou jsem moc dobře znala. Patřila osobě, které jsem ze všech nejvíc ublížila a dlužila vysvětlení.