Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

11.část

Chvíli jsem ještě stála na místě a dívala se do zrcadla na tu mě neznámou osobu. Isabellu Volturovou a potom jsem se rozhodla.Udělám to. Bude to sice bolet, ale potom už nebudu nic vědět. A to bude na tom asi to nejhorší. Já se s tím trápit nebudu, ale co ostatní? Vážně jsem tak sobecká? Možná, ale já už nejsem ta Bella co jsem byla. Ale co Edward? Co se stane potom? V hlavě jsem mělo plno otázek, které se ještě znásobovali, když jsem vyslovovala další a další. Bylo to děsivé.

Opatrně jsem otevřela dveře od pokoje, protože vrzali a vešla jsem do chodby, kde zrovna procházela jedna služka.

„Ehm, můžete mi prosím zavolat Ara?“ Zeptala jsem se služky, která zrovna skládala prádlo.

„Oh, jistě. Pojďte za mnou, paní“ Oslovila mě a zavedla mě k jeho kanceláři. Ani nevím, jestli to byla kancelář, spíše jen taková místnost, která měla stěny plných knížek a uprostřed byl krb. Přesně naproti dveřmi byl stůl s velkou, koženou židlí.

„Pane, Isabella by si s vámi chtěla promluvit.“ Uklonila se a odešla.

„Jistě, pojď dál Isabello.“ Pozdravil mě a pokynul ať si sednu. V téhle místnosti bylo kupodivu chladno. Mezitím si pootevřel knížku a začal ji číst, ale já věděla, že mě poslouchá.

„Aro, mám takovou menší prosbu a myslím, že by mohla posloužit obou z nás.“ Začala jsem. Když neodpovídal, pokračovala jsem dál. „Dobře. Chtěla bych vymazat paměť. Samozřejmě, jen můj pobyt ve Forks.“ Upřesnila jsem. Chvíli zapřemýšlel, potom zavřel knihu a řekl. „Myslím, že to je dobrý nápad. Chceš to teď, nebo později?“ Zeptal se. Nedokázala jsem odpovědět. Kdybych to odložila na později, potom bych určitě zase z toho vycouvala, ale teď to bylo moc brzy. Nebyla jsem na to připravená.

„Měsíc?“ Zeptal se. Přikývla jsem. Bylo to dost na promyšlení, ale málo na smíření s tím, že tu krásnou, bledou a dokonalou Edwardovu tvář nikdy neuvidím a ani si na ni nevzpomenu nebo hůř, nebudu vědět, že existuje.

„Domluvím se Samanthou ať se na to připraví.“ Usmál se nad mým souhlasem a znovu otevřel knihu.

„Tak, já půjdu. Ještě jednou děkuji.“ Usmála jsem se a zvedla se židle.

„Můžu se zeptat?“

„Jistě.“

„Co tě vlastně přimělo k tomuto rozhodnutí?“ Trefa. Měla jsem mu říct pravdu? Možná, ne, ano? Stejně nemám co ztratit.

„No, já jsem poznala jinou upíří rodinu – vegetariánskou. Zamilovala jsem se do jednoho kluka a teď na něho neumím zapomenout.“ Jména jsem nemohla prozradit, to bylo příliš. Vlastně, teď jsem toho litovala. Jen přikývl.

„Ještě jednou děkuji, ale pořád jsem naštvaná kvůli té krvi.“

„Cože?“ Nechápal.

„Nevím, proč jste mě do toho museli nutit.“ Sklopila jsem hlavu.

„Isabello, co to tady plácáš? Jasně jsem přikázal Marcusi, že tě nemá do ničeho nutit.“ Vykulila jsem oči. Takže ty všechny řeči, že mu to Aro poručil byli jen tak do větru?

„Takže, tys mu nepřikázal, že mám vypít lidskou krev?“ Zavrčela jsem.

„Nic takového.“ Tvářil se stejně vyděšeně jako já.

„To je hajzl.“ Sykla jsem a okamžitě se rozběhla ke dveřím.

„Isabello!“ Volal za mnou Aro. „Neudělej nějakou hloupost.“ To bylo poslední co jsem slyšela. Málem jsem se v hradě, ztratila, ale to mi bylo v tu chvíli jedno.  Myslela jsem jen na to, že se pomstím Marcusi. Hajzl. Jak mi to mohl udělat. Takový ničema. Klela jsem. Nenašla jsem ho. Okamžitě jsem utekla do pokoje, zpátky si sedla do kouta a jen vyčkávala na zítřek. Nechtěla jsem myslet, ani jsem si to nepřipustila. Rozhodla jsem se a tak to i bude. Uplynuli dva měsíce a já si vedla pořád stejně. Každý den jsem jen seděla v koutě zavřená ve svém pokoji a přemýšlela o Cullenových a Edwardovi. Až jednou odpoledne si mě Aro zavolal do své ‚Kanceláře‘.

„Ahoj Isabello.“ Pozdravil.

„Ahoj Aro.“

„Jak jsem včera říkal. Dneska budeš zbavena vzpomínek. Pořád na tom trváš?“ Zeptal se.

„Ano.“ Odpověděla jsem.

„No, dobrá. Dnes – asi za hodinu, tě čekám já a Samantha ve společenské hale, kde se spolu odebereme do komnaty a ona ti vymaže paměť.“ Pokračoval. „Budeš si pamatovat vše, kromě Forks.“ Částečně se mě zeptal.

„Souhlasím.“

„Dobře, můžeš jít.“ Pokynul mi.

„Ehm Aro?“ Zeptala jsem se ještě dřív, než mohl cosi udělat.

„Ano Isabello?“

„Vyřídil by jsi Marcusi, že je to hajzl?“ Pečlivě jsem řekla každé slovo. S úsměvem na rtech přikývl. Otočila jsem se a zmizela. Měla jsem spoustu času, takže jsem se rozhodla prozkoumat hrad. Nehledala jsem nic konkrétního, prostě jsem šla pořád rovně, nebo jsem zahnula do nějaké slepé uličky, když jsem uslyšela dva hlasy za velkými kovovými dveřmi.

„Tohle nemůže být pravda!“ Křičel jeden hlas.

„Jak vidíš, tak je. Máš to tady černý na bílím.“ Vřískl ten druhý.

„Má pravdu.“ Přidal se někdo.

„To je nesmysl, vždyť to není možné.“ Nedal se odbýt.

„Bohužel je to tak. Aro má skutečně dítě.“ Ztuhla jsem. Aro a .. a dítě? Tohle není možné. Vždyť on je upír a upíři nemůžou mít děti, teda pokud.. pokud to dítě neměl s člověkem. Poslouchala jsem dál.

„Ano. Sám to neví. Nikdo neví kdo to je. Nikdo neví, jestli to je kluk nebo holka. Nikdo neví nic.“ Řekl spokojeně kdosi.

„Víš, jaký to bude skandál?“ Nadával nějaký písklavý hlas. Zřejmě to byla žena. „Když  se všichni dozví, že Aro má ..dítě?“

„Počkat.“ Nastalo ticho. „Někdo nás poslouchá.“ Řekl o něco tišeji, když v tom se rozletěli dveře. Stála jsem tam jako socha. Byl tam Marcus. Jen jsem přimhouřila oči a okamžitě se rozběhla do pokoje, kde jsem se zamkla, ale věděla jsem, že je to zbytečné. Dveře se rozletěli.

„Co jsi slyšela!“ Křičel na mě Marcus. Byl asi tři metry ode mě, a tak jsem viděla všechnu tu nenávist v očích, kterou ke mně cítil.

„Všechno! Úplně všechno! Ale to ti může být jedno, protože za necelou hodinu mi budou promazávat paměť.“ Vztekala jsem se a přistoupila k němu, tak, že jsme byli od sebe jen půl metru. „A to s tou krví si odskáčeš.“ Zavrčela jsem a odhodila ho pět metrů dál. Jen narazil do stěny a spadl na podlahu, když v tom se ve dveří objevil Aro.

„Co to tady sakra děláte?“ V očích se mu objevil hněv.

„Je to pravda?“ Ptal se Marcus, když se zvedl ze země.

„Co myslíš?“

„Vážně ji chcete promazat paměť?“ Ušklíbl se.

„Ano. Vlastně, chtěla to sama.“ Řekl a otočil hlavu na mě. „Je čas Isabello.“ Usmál se, a já postoupila o dva kroky k němu. Šli jsme s Arem do haly, kde nás čekala Samantha. Marcus už dál nepromluvil. Myslím, že byl spokojený s tím, co se stane. Já na vše zapomenu a on mě bude mučit dál.

„Samantho.“ Pozdravil jí Aro.

„Aro.“ Opětovala mu pozdrav.

„Tohle je Isabella.“ Představil mně.

„Ano, já vím.“ Usmála se.

„Dobře. Marcusi můžeš jít.“ Pokynul a Marcus, sice s námitkami, ale odešel. Byla jsem jako na jehlách. Skoro jsem neslyšela. Byla jsem nervózní, vyčerpaná a zároveň naštvaná. Třásla jsem se, a kdybych nebyla upírkou asi by se ze mě lil pot. Potom jsme zamířili do nějaké temné komnaty. Nebylo tam jediné okno, které by dodávalo slunce světlo. Všechny stěny byly z kamene. Tohle místo bylo až přespříliš vhodné na nějakou tajnou činnost. Samantha si stoupla přímo doprostřed komnaty a pokynula ať přijdu blíž k ní.     

„Chceš to bezbolestně?“ Zeptala se a své ruce přiložila k mým spánkům, tak aby se jich téměř dotýkala.

„Co nejmíň to půjde.“ Souhlasila jsem.

„Dobře. Budeš dělat přesně to, co ti řeknu ano?“

„Ano.“

Zavřela oči a začala se soustředit na své ruce, které se víc a víc přibližovali k mé hlavě. „Mysli na to, na co chceš zapomenout.“ Přikázala mi.

Myslela jsem na Forks, na mé rodiče, školu, Cullenovi a v neposlední řadě na Edwarda. Seběhlo se vše tak rychle. Cítila jsem, jak se její ruce dotkly mých spánků, když v tom se otevřeli dveře a v nich stál Edward. „Nééé!“ Zakřičel. Ale už bylo příliš pozdě.