Nejistá budoucnost

Autorka: A.de.L

Příběh se odehrává v malém městečku Forks, kde se přestěhuje zvláštní, mladá, sedmnáctiletá dívka Bella. Nikdo však netuší, že je poloviční upír.

1.část

Už je to den, co jsme se přestěhovali do nejmokřejšího města ve státě – Forks. Na pohled nevinné město zakopané někde v zemi. Nečekala jsem nic zvláštního.Stěhovali jsme se snad tisíce krát, takže jsem byla zvyklá na vedro, zimu i déšť, ale tohle město bylo v něčem .. zvláštní? Ptala jsem se sama sebe. Nebyla jsem zrovna dvakrát nadšená s toho, že se zase stěhujeme, ale museli jsme. Naše rodina skrývala poměrně velké tajemství a to bylo to,že jsme upíři – vegetariáni. Nepijeme lidskou krev, ale zvířecí. Já jsem poloviční upír. Nemůžu stárnout, ale za to můžu spát i jíst, protože to ze mě jde ven. Moje matka, byla člověk, když mě porodila a až potom se přeměnila na upíra jako otec, který upírem už byl stovky let. Každé čtyři roky, jsem nastupovala pořád dokola na různé střední a vysoké. Kdybych měla vyjmenovat všechny vysoké co jsem vystudovala, určitě by jste se unudili k smrti. Můj život šel pořád dokola. Střední, maturita, vysoká a zase zpátky na střední.

Byla jsem celým svým životem tak znuděná, že jsem prosila ať se už nestěhujeme. Rodiče mi slíbili, že se naposledy přestěhujeme – sem a potom už nebudu muset chodit do školy, protože i přesto, že jsem byla mladá, všichni mě tipovali na dvacet. Máma do mě hustila, že můžu chodit hned na vysokou, ale já nechtěla. Chtěla jsem poznávat lidi ve stejném věku – lidském věku – jako jsem já. Upírem jsem už dlouho, takže pachu krve člověka odolávám i když sama jako člověk voním, takže upírům dělá potíže rozeznat, kdo vlastně jsem.

Momentálně sedím v pokoji a dívám se z okna, jak zase prší a abych pravdu řekla, nejsem s toho nějak zvlášť nadšená.

„Bello!“ Zavolala na mě matka zdola.

„Co je?“ řekla jsem a svojí upíří rychlostí jsem přiběhla k ní.

„Měla bys jít do školy“ zvedla oči ke stropu „A nezapomeň si dát čočky“ křikla na mě, když jsem už byla v koupelně.

Čočky jsem nosila proto, že kdyby se objevili krvelační upíři, mysleli by si, že jsem člověk a pokusili se mě kousnout, nakopala bych jim s radostí zadek. Jednou se mi to už stalo a ten upír byl dočista zmatený. Na to, že jsem byla upír, jsem voněla až příliš dobře. Usmála jsem se při té vzpomínce, zatím co jsem si nasazovala svoje oblíbené zelené čočky. První den ve škole. Doufám, že mě tam nebudou trápit a nechají mě na pokoji a ne jako minule, když jsem přišla první den do školy, všichni o mě věděli. Byla jsem s toho docela nervózní, protože jsem i přesto upír a mám sem tam choutky. Když jsem se upravila, už jsem byla u svého černého Mercedesu, kterého mi rodiče koupili na Vánoce. Nasedla jsem a užívala si tu rychlou jízdu. Jela jsem stotřicítkou, než jsem dorazila před školu, kde jsem zpomalila, abych nevzbudila pozornost.

Být upírem je těžké. Musíte chodit kolem lidí a ignorovat ty vůně, po kterých se vám zbíhali sliny. Musíte se chovat jako oni a chodit strašlivě pomalu. Vystoupila jsem pomalu z auta a zamkla ho. Zamířila jsem si to k informacím, kde mi milá paní dala rozvrh a pár papíru, které měli učitelé podepsat. První hodina byla biologie. Na předešlé škole, jsem ji měla i jako volitelný předmět, takže mi nedělala potíže. Uvidíme, jak to bude tady. Vstoupila jsem do třídy, kde mě očekával učitel.

„Á, slečna Swanová je tady“ vykřikl a okamžitě mě táhl před tabuli, kde mi podepsal papíry a ukázal na místo, kde si mám sednout.

To místo bylo vedle krásného mladíka s hnědo-zrzavými vlasy a světlou kůží. Mile jsem se usmála a přisedla si. Pár vteřin se na mě díval a potom mě pozdravil „Ahoj. Jsem Edward“.

„Ahoj, Bella“ odpověděla jsem mu, a přísahala, že kdybych nebyla poloviční upír začervenala jsem se.

„Já vím“ prohlásil tak ticho, že to dokázali slyšet jen upíři.

Vyhrkla jsem „Víš?“

V jeho výrazu nastal zmatek. Asi si říkal, jak jsem to mohla slyšet, ale nic nedával najevo a v klidu mi odpověděl.. „Tady tě každý zná. Vždy jak přijde někdo nový, neudrží se to v tajnosti a na druhý den už všichni vědí o koho kráčí.“

Pozvedla jsem obočí „Super“ pohasl mi obličej. Ihned jsem si ho začala pořádně prohlížet. Zřejmě si toho všiml a usmál se.

„Co je?“ zeptala jsem se odvážně.

Uchechtl se „Nic“

Koutkem oka jsem se co pět minut na něho dívala. Neodtrhnul ode mě oči a prohlížel si mě. Dost mě to zmátlo. Všimla jsem si, že se pevně drží lavice. Když jsem si ho tak prohlížela, byl krásnější, než jsem si myslela. Když v tom mi probleskl jasný obrázek. Co když je také upír? Vše tomu napovídalo. Bílá pleť, rychlé psaní a hlavně krásné karamelové oči. Jen jednu věc jsem musela odzkoušet – teplotu těla.

Chtěla jsem se ho nějak nenápadně dotknout, jenže než jsem něco stačil vymyslet, zazvonilo. Okamžitě jsem sebou trhla a byla u vchodu stejně tak rychle jako on. Vykulil na mně oči, ale nic neřekl. Okamžitě jsem uhla pohledem a šla na další hodinu. Celou dobu jsem jenom přemýšlela a nedávala pozor. Stejně se ty učiva po staletí opakovala, takže jsem uměla skoro vše. Ve Španělštině jsem seděla vedle Jessicy. O přestávce se se mnou vydala do jídelny. Příjemná holka. Trochu jsem cestou vyzvídala o Edwardovi.

„A jak dlouho už tady bydlí?“ zeptala jsem se nenápadně.

Přikrčila se „Asi dva roky.“

Kývla jsem. „On je zvláštní, že jo?“

Uchechtla se. „Každá holka by ho chtěla. Myslím, že založili i nějaký fanclub“

Hlasitě jsem se zasmála. „A ty v něm nejsi?“ šibalsky jsem dodala.

„Ne, není nějak můj typ. Zdá se mi jako namachrovaný frajírek“ odfrkla a šla k jídlu. Mě bylo jasné, že se jí líbil, ale asi měla smůlu. Uchechtla jsem se a nabrala si jídlo. To co jsem uviděla pak, probudilo ve mně obavy.