Nechtěné dědictví

Autorka: Kanecka

1.

Nevěřícně koukám na obrazovku počítače. To není pravda!

   „To nemůže být pravda…“ mumlám si pro sebe a vůbec nevnímám ostatní kolem sebe. Momentálně se nacházím v učebně informatiky a jsem na compu. Hlas učitele ke mně doléhá jako vzdálené šeptání.

   „On mě VYDĚDIL?“ zeptám se šokovaně sama sebe. Pravda, po upírovi se toho moc zdědit nedá, ale stejně… „Proč?“

   Můj otec, Marcus Volturi, kterému je přes 3000 let opravdu používá internet!!! Zázrak!=) Ale o to nejde. To ho tolik naštvalo, že se nechci živit jako on? Být zrůda? Krvelačná bestie? Asi jo.

   Tak jsem utekla no. A co? Už je mi 18. To je mi teda už dlouho, ale to jenom posiluje moje přesvědčení, že si to nezasloužím. Už se to tam nedalo vydržet. Ty vyčítavý pohledy…

     Takže jsem zdrhla. I když teda nechápu, že mě Marcus a Aro nechali. Můžu mluvit se zvířaty. Ale naštěstí jenom když chci. To je docela dobrý a právě kvůli tomu nechápu, proč mě nenechal ani jeden z nich chytit.  Všichni tři, včetně Caiuse, kterého jsem ale nezmiňovala jsou totiž nesmírně praktičtí a exemplář, která ještě nemají (mě) by normálně nenechali utéct. Ale to je jejich věc.

   Takže, jsem upír. Jmenuju se Katie. Katie Volturi. Protože studuju, přejmenovala jsem se na Katie Rownovou. Studuju na Aljašce na střední škole v Juneau.

Teď jsem si kontrolovala maily a dostala jsem jeden od svého drahého tatíčka. Zněl asi takhle: „Nemůžeš mi pořád utíkat! Jednou si tě najdu! Ale protože se nechováš jako bys patřila do naší královské rodiny tak už prostě nejsi moje dcera. Představuju si jak teď kulíš oči v nepředstíraném údivu, hodně šokovaná. Je ti 18 a už jsi plnoletá. Omlouvám se za to ostatní dědictví, ale stalo se. Ale až se projeví, zajdi na návštěvu- chtěl bych vidět co se s tebou stane. Vím, že mě teď nechápeš, ale až přijde čas, pochopíš.

  No, nic moc. Jak řekl, vůbec jsem nechápala, co myslí tím „ ostatním dědictvím“. V tomhle se on vyžíval. Ale už mi to je jedno. Všecko.

 Asi mě budou sledovat jestli se třeba nechci vrátit na hrad. Tam mě totiž asi- no spíš určitě- nepustí.

 V hlavě se mi začaly sbíhat plány, jak utéct. No, z hodiny to asi nebude. To bych vzbudila moc pozornosti. Když poběžím domů až skončí škola, stihnu to perfektně a nevzbudím tolik pozornosti.

  Jakmile skončila škola, běžela jsem domů a začala balit. Na kreditce mám dooost vysokej účet. To pude. Moc oblečení jsem s sebou neměla, byla jsem sbalená rychle.

Ze svýho mini bytečku na Aljašce v domě na pronájem jsem vystřelila jako raketa.

Pak jsem naskočila do svého modrého mercedesu, a odjela.

Měl tmavé okýnka a tak jsem mohla jet i ve dne.

Tím jsem opustila svůj dosavadní domov a svou jednoduchou minulost.