Nečekaná skutečnost

Autorka: Kyky

 

Zase jsem se pustila do jednorázovky.. Je to jenom takový momentální nápad, kterej mě napadnul v autobuse, cestou do školy. Je kraťoučká, ale snad se bude líbit.

Taky se omlouvám, že poslední dobou nepřidávám ŽP, ae nic nestíhám. Příští čtvrtek a pátek budu mít ale volno, tak se pustim do psaní a využiju každý volný chvilky. Myslim si ale, že do tý doby se mi povede napsat aspoň jeden díl, ale nic neslibuju. Každopádně snad se bude líbit aspoň tadle jednorázovka. Prosím o komenty, jak se vám líbila. (Je sice taková o ničem, ale aspoň něco.)

Pa, Kyky

Co je smrt? Konec, nebo přechod?

Lucius Annaeus Seneca

Propalující bolest se rozlévala celým mým tělem, jako by každá buňka ve mně hořela, každá část mého těla jako kdyby byla upalována nebo škvařena takovým způsobem, aby mi to působilo co největší bolest. Je tohle konec, nebo přechod do mého druhého života? Do druhé existence?

Kdo ví.                                                                                     

Jediné, co jsem si byla schopna uvědomovat, byla bolest a spousty pocitů, které měly vyjít ven, neměly se ve mně dusit tak, že přidávaly na bolesti.

Co se stalo? Kdo byl ten muž, anděl, který mě našel?

Kdo byl ten muž, který mě zachránil od osoby, která mi měla být nejbližší, od osoby, která mi způsobila smrt.

Ale ta bolest a pocity mě přivádějí k názoru, že vlastně nikdo neví, jak taková smrt vypadá. Co je smrt? Věčné utrpení, klid, nevědomost, nebo prostě jenom bolest? Bolest, která se dostává do každého kousku těla, do konečků prstů, chodidel, rozlévá se po celé hlavě, způsobujíc neskrotnou bolest.

Odbíhala doba, vypadajíc jako věčnost strávená v bolestných křečích, věčnost, která nenabírala na intenzitě, ale ani neslábla. Byla pořád stejná, nesnesitelná.

V hlavě, jako kdyby mi tikaly hodiny, které odklepávaly dobu, která je mi v bolestech souzena. Jako kdyby mi odtikávaly můj trest, utrpení.

Mohlo uplynout spoustu dní, hodin, minut, nebo dokonce i let. Čas pro mě nic neznamenal, protože jsem sama nedokázala určit, kdy bolest skončí.

Doufala jsem, že se všechno zmírní, že se oheň sklidní, ale bylo to právě naopak. Síla, žár působící na mé tělo se znásobil a působil na jeden jediný bod v mém těle. Na srdce.

Chtěla jsem si vyškrábat srdce z těla, ukončit tak to utrpení, skončit to, čemu se říká život.

Mé tělo mě ale neposlouchalo, odmítalo splnit má přání.

Tikot ozývající se v mé hlavě ustal a já byla odkázána na jediný zvuk, který dokázal přehlušit mou bolest. Na tlukot srdce. Mého srdce.

Ten zvuk nebyl zdaleka tak pravidelný, jak by měl. Tlukot zrychloval zrychloval, bylo to, jako kdyby mi chtěl vyskočit z hrudi a zároveň nemohl. Jako kdyby láva, oheň protékající každičkou žilou chtěl dobít i místo, které bylo každému člověku nejdražší. Povedlo se mu to.

Slyšela jsem poslední zvuky, tlukot tak slabý a pomalý, že bylo znát, že všechno už skončí…

Bolest ustupovala a činnost mého srdce byla nulová. Byl konec. Konec trestu i utrpení.

Myslela jsem, že smrt je lehká. Že po smrti se každý dostane někam, kde bude moct odpočívat, relaxovat. Vlastně jsem nevěděla, jak taková smrt vypadá, nebo co po ní přichází, ale já moc dobře věděla, že tohle nebyla obyčejná smrt.

Do každičkého konce mé existence se vlévala nová síla, která mi dokázala, že už mohu ovlávat své tělo, že mohu dát najevo, že žiju.

Jsem ale živá, když mi nebije srdce?

Stačilo by otevřít oči, přesvědčit se, ale bránil mi v tom strach, o kterém jsem věděla. Mohla za něj nevědomost. Co bude tam, kde jsem? Opravdu to chci vědět?

Nemohla jsem zápasit se svým ‚druhým já‘ věčně, opatrně jsem tedy pootevřela oči. Nejprve jedno, potom druhé.

Byla jsem v místnosti, světlo mě na chvíli oslepilo a tak jsem stiskla víčka pevně k sobě, ale chtěla jsem vidět, kde jsem, přesvědčit se o realitě.

Posadila jsem se, oči stále zavřené. Kolem mě bylo ticho, což nasvědčovalo tomu, že ať už jsem byla kdekoliv, byla jsem sama. Nedokázala jsem usoudit, jestli mi to vyhovovalo, nebo ne, ale pomohlo mi to otevřít oči znovu, aniž bych se mohla bát kohokoli, kdo by mě mohl překvapit, ublížit mi.

Viděla jsem tak jasně a vůně, které jsem mohla jasně identifikovat, se mi líbily. Místnost byla provoněná růžemi a levandulemi. Zařízená byla nádherně, veškerý nábytek k sobě ladil, jak barevně, tak provedením.

Asi jsem se opravdu zamyslela a odpojila od reality, že jsem si nevšimla dvou osob, které do pokoje vstoupily.

„Už jsi vzhůru.“ Pronesl hlas jemný, radostný a starostlivý, patřící k ženě.

Trhla jsem sebou a opatrně se otočila. Ve dveřích stála menší žena, jejichž tvary byly zaoblené, vlasy delší, zvlněné a kaštanově hnědé. Ona sama vypadala velmi starostlivě a usmívala se na mě. Ne pronikavě, ale  tak láskyplně, že jsem věděla, že od ní se nemám čeho bát. Ať je to kdokoliv, tahle bytost by mi nedokázala ublížit.

Byl to zároveň ale takový pocit deja vú, jako kdybych jí už někde viděla, jen si nemohla vzpomenout, kde.

Má pozornost sklouzla k muži o něco vyššímu, než byla žena po jeho boku. Drželi se za ruce a vyzařovala z nich láska a jistota. Patřili k sobě. Oba byli tak krásní. On měla ale krátké a blonďaté vlasy, a na tváři neurčitý výraz, jako kdyby nevěděl, jak se zachovat.

„C-c-co se se mnou stalo?“ pochybovačně jsem se zeptala, ale nejistota z mého hlasu byla patrná.

„Všechno ti vysvětlím. Nejdřív bychom se ti ale měli představit, i když si myslím, že nás znáš. Já jsem Carlisle Cullen a tohle je moje žena Esme.“ Představil sám sebe i ženu vedle. Esme.

„Já jsem Rosalie Haleová.“ Představila jsem se tiše, ale byla jsem si jistá, že mě oba slyšeli.

Víc než to, jak se chovám mě ale trápila bolest, žár v krku. Byla dotěrná a nepříjemná a věděla jsem, že zbavit se jí nebude tak lehké, jak by se mohlo zdát.

„A co ta bolest v krku?“ zeptala jsem se tentokrát už jasněji.

„Dobrá. Jsi teď jedna z nás. Jsi upír.“ Řekl diplomatickým hlasem blonďák. Vlastně Carlisle.

„Cože?“

„Upíři existují a ta bolest, žár ve tvém krku je žízeň. Živíme se krví.“

Při slově krev mi zatrnulo.

Opravdu se živí krví? Je to vůbec možné?

„Tedy my se živíme zvířecí krví, je jen na tobě, jestli se k nám budeš chtít přidat, jestli nebudeš chtít ubližovat lidem.“ Opravila ho Esme, když si všimla mého výrazu.

„Ta bolest..“ špitla jsem jenom, spomínajíc na dlouhý žár pronikající do celého těla.

„Přeměna. Přechod to tvého nového života.“

KONEC