Nashle v příštím životě
Autorka: Anika
Moje jediný štěstí je, že přes počítač nemůžete vidět, jak rudnu,
kdykoliv mi někdo pochválí tuhle povídku…. Děkuju a budu se snažit:)
9. Nejsem to, co si myslím, že
jsem. Že ne?
Bella:
Bylo to úžasné. Všichni se celý večer smáli, nejvíc
ovšem tomu, jak se jako jediná láduju jídlem, co připravili – taková
‚malá‘ oslava na přivítanou. Malá z pohledu Alice, takže si to asi umíte
představit – všude visely balónky (nechápala jsem, kde je všechny
nabrali – že by další rekvizita pro lidi?) a stovky žároviček, ale
místnosti dominoval obrovský nápis ‚VÍTEJ DOMA BELLO!‘ - když jsem ho
viděla, tak jsem se k velkému pobavení všech přítomných rozplakala.
Carlisle přišel kolem osmé, to už se oslava trochu uklidnila – a já opět
musela vyprávět příběh, který jsem opakovala snad posté (no příběh není
to správné slovo, spíš to byl takový souhrn toho, co jsem si pamatovala,
než jsem se znovu ‚narodila‘ jako Ell a i potom a co si myslím o tom, že
jsem se od ní ‚odpojila‘). Tentokrát mě, ale ostatní doplňovali, už to
znali nazpaměť. Kolem jedenácté se Edward tiše zeptal, jestli už nechci
jít spát. „Vlastně ani ne“ odpověděla jsem upřímně a trošku překvapeně
jsem dodala „nejsem vůbec unavená.“ Edward mi očividně nevěřil. „Tak jo
mládeži! Konec zábavy! Bella tu bude i zítra!“ promluvil a vzal mě do
náruče. „Hej!“ protestovala jsem a snažila se mu vykroutit, ale on mě
umanutě držel – nemělo cenu se s ním dál prát, neměla jsem sebemenší
šanci. Odnesl mě nahoru do svého pokoje a položil mě na postel.
Tentokrát jsem to byla já, kdo byl umanutý, nechtěla jsem se ho pustit.
Zasmál se tomu. „No tak Bell! Já tu taky zítra budu!“ dobíral si mě. „A
co když ne? Co když jsi jen můj dokonalý sen a ráno mi zmizíš? To nemůžu
riskovat“ namítla jsem a uvědomila si, že by to mohla být pravda –
chytla jsem se ho pevněji. „A když slíbím, že nezmizím?“ dobíral si mě
pořád. „Pche! Sliby!“ odfrkla jsem si. Trochu se zamračil a zachumlal mě
do deky. Lehnul si vedle mě a objal mě kolem ramen, opřela jsem si hlavu
o jeho hruď. „Já plním sliby“ zamumlal a dal mi malý polibek do vlasů.
„Dobrou noc“ dodal ještě – zdálo se mi to nebo byl v hlase náznak
úsměvu. „To říkáš ty“ odporovala jsem mu. Zachichotal se a začal mi
broukat moji ukolébavku. Neusnula jsem. Vážně jsem vůbec nebyla unavená.
„Bell?“ zeptal se asi po půl hodině Edward, když viděl, že se stále
nemám ke spánku. „Děje se něco?“ dožadoval se. „Já nevím“ přiznala jsem,
„nechce se mi spát, nejsem unavená.“ Pokrčila jsem rameny. „Hm“ vypadlo
z něj jen. Ale pak pokračoval. „Měla bys spát, měla bys být unavená,
dneska toho na tebe bylo moc.“ Ano, bylo toho na mě moc. ‚Vypadla jsem
se svého přechodného těla‘ či co. Vážně to nepobírám. Jsem duch nebo co?
„A co když nepotřebuju spát?“ vyslovila jsem svoji další myšlenku
nahlas. Edward se na mě díval jako na blázna. „Bello, jsi člověk. Máš
potřebu spát“ jeho tón zpochybňoval můj zdravý rozum, tím mě
vyprovokoval, aniž by chtěl (MOŽNÁ nechtěl). Podívala jsem se na něj.
„Jak víš, že jsem člověk? Edwarde, vystoupila jsem z něčího těla! Co
když jsem jen duch?“ Myslela jsem, že vyprskne smíchy, ale to se
nestalo. Jen se pousmál. „Na ducha jsi trochu příliš hmotná, nemyslíš?“
poznamenal. Už jsem chtěla přiznat, že asi ano, ale on mě zarazil. „Ale
musím uznat, že vůně tvojí krve je slabší, jako bys nebyla úplná. Tak
nějak.“ „Jsem poloduch?“ zeptala jsem se nevěřícně a musela jsem se
usmát tomu pojmenování. „Možná něco takového. Ale mně to nevadí“
prohlásil a na tváři se mu objevil široký úsměv. „To je šílené“
zamumlala jsem. „Možná, ale třeba na tom je něco pravdy. Prodiskutujeme
to s Carlislem…“ rozhodl a já se chystala vstát – nepustil mě. „Nechci
ho, ehm, rušit. Sice to není Emmett ale…“ „Dobře chápu.“ Zachechtala
jsem se. „Necháme to tedy na ráno. Ale co mám asi tak teď celou noc
dělat?“ zajímala jsem se. Svým způsobem mi odpověděl. Přitiskl svoje rty
na moje. Tak s tímhle souhlasím. Vím, že nic víc asi nebude, protože mi
nechce ublížit. Ale tohle mi stačí.
Budík ukazoval sedm hodin. Čas ‚vstávat‘. Čas promluvit
si s Carlislem. Jsem vlastně trochu nervózní – vím, jak absurdně naše
teorie zní. Poloduch, který nemůže spát, ale za to může jíst. Dokonalé.
Bůhví, co se ještě vyvrbí. Edward zaklepal na dveře Carlisleovy
pracovny. „Dále…“ ozvalo se nepřítomně, zřejmě jsme ho vytrhli
z přemýšlení. „Brý ráno“ zamumlala jsem a všichni tři jsme se zasmáli.
„Takže, co vás ke mně přivádí?“ zajímal se okamžitě. „No…“ ach, ano, ty
moje inteligentní odpovědi. Edward viděl moje rozpaky a chopil se slova
sám. „Včera večer jsme pochopili, že něco není v pořádku.“ Carlisle se
zatvářil nechápavě a zvědavě zároveň, Edward pokračoval. „Bella…ona
nemůže…spát“ vymáčkl ze sebe. Carlisleův výraz se změnil na užaslý.
„Vážně? To je zajímavé… Tušíte, proč by to tak mohlo být?“ tázal se.
„Ne“ odpověděla jsem po pravdě. „Ale máme takovou malou teorii… Myslíme
si totiž, že jsem… duch, nebo tak něco. Ale ne úplně…“ dodala jsem, když
se na mě podíval stejně jako Edward, když jsem se s touhle teorií
vytasila na něj. Zkoumavě si mě prohlížel, znervózňovalo mě to ještě
víc. Já nejsem žádný vědecký objekt! Teda asi. Jak často potkáte někoho
jako já? Carlisle hodil významný pohled na Edwarda. „Bello? Mohla bys
nás chvíli nechat o samotě…“ začal Edward a pomalu mě postrkoval směrem
ke dveřím. „Hej! Já to chci vědět!“ protestovala jsem okamžitě a snažila
se vzdorovat. „Bude to jen minutka…“ hodil po mně prosebný pohled a já
se podvolila. „Fajn!“ téměř jsem zasyčela a odporoučela se ze dveří. Já
to chci taky vědět! Nesnáším, když přede mnou mají tajnosti!
Edward:
Nechtěla pryč. Samozřejmě, šlo o ni, taky by se mi to
nelíbilo. Nakonec ale souhlasila a nakvašeně odkráčela. Carlisle mi
pokynul, abych se posadil naproti němu. „Tak o co ještě jde?“ položil mi
otázku. Povzdechl jsem si. „Mám o ní strach Carlisle. Co když prostě jen
tak zmizí? Je na půl duch, nejspíš. Jak dlouho tu bude?“ ptal jsem se
zoufale. Co když mi během pár vteřin prostě jen tak zmizí? Z ničeho nic?
Carlisle chápavě přikývl. Možná bys jí měl zkusit proměnit, Edwarde.
Třeba- „To snad nemyslíš vážně? Jak to po mně můžeš chtít?
Sotva jsem ji dostal zpátky! Nehodlám se jí vzdát!“ křičel jsem.
Edwarde, klidni se trochu! To po tobě nikdo nechce. Sám jsi řekl, že
nevíš, jak dlouho tu bude. Možná by tohle pomohlo… Logika byla
ubíjející. „Už jsi to někdy zkoušel? Už jsi zkoušel proměnit někoho
takového? Co když pak doopravdy zmizí?“ promluvil jsem už trochu tišeji.
A jakou máš jistotu, že ti nezmizí i tak? Zasténal jsem. Měl
pravdu. „Nevím, jestli to dokážu… ale možná ano, její krev je teď méně
lákavá…“ „Budu u toho Edwarde“ uklidňoval mě, celkem mě překvapilo, že
mluví a neposílá mi myšlenky. „Dobře, kdy?“ zajímalo mě. „Dnes jdu do
práce až na večer. Šlo by to i teď hned“ navrhl. Málem jsem zase začal
křičet, ale ovládl jsem se. „Dej mi alespoň dvě hodiny…“ prosil jsem.
Dobrá, jak chceš. Stejně nevíme, jestli s tím bude souhlasit. „Bude
Carlisle. Od začátku nechce nic jiného… Díky“ vstal jsem ze židle.
Jistě. Věnoval mi úsměv, ale bylo vidět, že se bojí stejně jako já.
Bella:
Byla jsem tak naštvaná, že mi něco tají, že se mi ani
nechtělo poslouchat za dveřmi. Zašla jsem k Edwardovi do pokoje a
svalila se na postel. O co jde? Proč mi to nechtějí říct? Co je to tak
tajného, že to nesmím vědět? „…se jí vzdát!“ slyšela jsem křičet
Edwarda, byl téměř hysterický. Cože? Zvědavě jsem se zvedla a přešla ke
dveřím, doufajíc, že ještě něco uslyším. Nic. Sakra! Ozvaly se sotva
slyšitelné kroky, jak se někdo blížil ke dveřím. Pádila jsem zpátky na
postel. Dopadla jsem skoro nastejno se zavrzáním, jak se dveře otevřely.
Naskytl se mi pohled na Edwarda. Nevypadal nejlíp. Byl strhaný, smutný
a……….. nedočkavý? „Edwarde? Co se děje?“ panikařila jsem. „Bello, asi
bychom si měli promluvit…“
