Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Tahle kapitolka je vážně kratičká… ale co :)

8. Vítej zpátky!

Edward:

                Nikdy jsem nevěřil na zázraky. Za celou moji existenci se stal jediný. Potkal jsem svého anděla, nevěřil jsem, že pro mě je ještě nějaký malý zázrak schovaný. Bellu jsem ztratil a ona se znovu objevila. Nebyl to nějaký malý zázrak, ve který jsem doufal. Bylo to všechno. Zastavil jsem u nás před domem a vystoupil. Zase stihla otevřít dveře dřív, než jsem k nim doběhl. „Kdy už si konečně uvědomíš, že dveře mám na starosti já?“ zeptal jsem se jí podrážděně. „Možná v dalším životě!“ odsekla naoko nakvašeně. A pak se začala smát. „Co je tady k smíchu?“ Byl jsem už doopravdy naštvaný. „Promiň!“ řekla příliš rychle, ale i přesto z jejího hlasu zněla upřímnost. Obměkčilo mě to, ale ani ten smích mi vlastně tolik nevadil – tolik se mi po něm stýskalo. Slyšel jsem myšlenky všech z domu. Byli za jedno, nevěděli, jak můj malý výlet dopadl, protože neměli Alici, byli zvědaví. Když jsme s Bellou vešli dovnitř, spadla jim brada a nebyli schopní se pohnout. Bella se neubránila uchichtnutí. Emmett se opět vzpamatoval první. Odstrčil mě od ní a objal ji svými širokými pažemi tak silně, že jsem se bál, aby ji nerozmačkal. Významně jsem si odkašlal a on ji pustil, nemohla popadnout dech. „Ahoj Emmette“ vypadlo z ní. Všichni se uvolněně zasmáli. A pak putovala z jednoho náručí do druhého. Dokonce i Rose jí vlídně objala, Jasper se taky nedržel zpátky. Nejdéle ji samozřejmě držela Esme. „Vítej zpátky!“ řekla nadšeně. „Kde je Carlisle?“ zajímala se Bella. „Kde asi?“ zamumlal jsem. „Mám velké dilema. Způsobíme mu šok v práci, nebo si to necháme, až přijde domů?“ položil jsem otázku. „V práci“ odpověděli jednohlasně. „Dobře Bello, jedeme“ popadl jsem jí za ruku a táhl jí zpátky k autu.

Bella:

                Když jsme jeli do nemocnice, kutáleli se mi po tvářích slzy dojetí. Tak vroucně mě přijali zpátky! No, od Emmetta jsem to trochu čekala, vždycky mě měl rád jako bych byla jeho mladší sestra, ale nečekala jsem, že se mě pokusí rozdrtit kosti. Esme div neplakala, když mě viděla a Jasper byl taky vážně milý. Ale nejvíc mě dostala Rosalie, přivítala mě jako ztracenou sestru. „Bello, můžeš mi vysvětlit, proč pláčeš?“ zajímal se Edward. Vůbec se nezměnil, teď nemyslím fyzicky, to bylo jasné, ale pořád byl tak starostlivý, láskyplný. Jako bych nikdy… nezmizela. Vzpomínky na smrt nebyly zrovna příjemné, tak jsem je prostě odsunula do nejvzdálenějšího koutu své mysli. „Bello?“ Jeho hlas už byl teď úzkostlivý. „Já jen… nečekala jsem, že mě takhle přijmou, víš. Myslela jsem, že s křikem utečou, protože vidí ducha“ objasnila jsem a na konci se musela pousmát – vlastně jsem tak trochu jako duch. Čekala jsem, že se rozzlobí, že jsem zmínila svou smrt, ale on se zasmál. „Strašně se jim stýskalo. Dlouho neviděli nikoho se červenat“ dobíral si mě, moji zmíňku o smrti přešel. V nemocnici jsme šli dlouhou chodbou, až jsme konečně došli ke Carlisleově pracovně. Edward mi naznačil, abych zůstala venku a nasadil zmučený výraz – nepobírala jsem to. Vstoupil, ale nechal pootevřené dveře, abych slyšel, co si povídají. „Edwarde!“ vyjekl Carlisle zděšeně. „Co se stalo?“ zajímal se okamžitě. „Bella…“ řekl Edward dutě. „Co Bella? Myslíš Ellu nebo- Co se stalo, Edwarde?“ začínal šílet. Edward si odkašlal, což mělo být zřejmě znamení, abych vstoupila také. Carlisle se nejdřív zatvářil zmateně, pak hodil rozzlobený podhled na Edwarda a nakonec se na mě zářivě usmál. „Bello!“ Byl okamžitě u mě a objal mě. Pak se promluvil na Edwarda, který se na židli dusil smíchy. „To nebylo pěkné“ pokáral ho. „Ale jak? Jak se to stalo?“ zeptal se. „Nevím“ vypadlo ze mě a Edwarda současně. Carlisleovi to přišlo hrozně vtipné. „Vy jste se vážně hledali, že?“ Chtěli jsme odpovědět, ale Edwardovi zazvonil telefon. „Alice?“ promluvil do sluchátka. „A-ou“ odtušila jsem. Edwardovi se ale roztáhl na tváři široký úsměv. Zaklapl telefon. „Tak co?“ vypálila jsem na něj okamžitě. „Pamatuje si všechno do té doby, než se jí začali zdát ty sny. Pak už nic. Alice jí namluvila, že spadla ze schodů, když ji navštívila. Proto ležela pod schodama a nic si nepamatuje…uhodila se do hlavy“ dodal ještě. „Co takhle mi vysvětlit, co se stalo?“ dožadoval se Carlisle. „Co takhle tě nechat pracovat a vysvětlení si nechat na doma?“ odvětil mu Edward nevzrušeně. „Fajn“ souhlasil neochotně a zamračil se. Odporoučeli jsme se s Edwardem pryč. Doma už na nás čekala Alice a řekla tu neúžasnější větu na světě. „Vítej zpátky Bello…“ řekla mi s úsměvem, ale pokračovala. „…vítej do rodiny.“