Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

7. Vzpomínky

Edward:

            Sledoval jsem, jak je nervózní. Podle myšlenek Alice jsem věděl, že o nás ví. Hodně toho o nás ví. Minimálně ví, že Alice vidí do budoucnosti. „Alice kdo je to?“ zeptala se zmateně má adoptivní matka, Esme. „To je Ella“ AU. Nebyl jsem jediný, komu její jméno nebylo zrovna příjemné. Stačí jen přidat jen B na začátek a je z toho to nejnádhernější jméno na světě. Nejúžasnější osoba, s tím nejkrásnějším úsměvem… Alice ji vyzvala, aby začala mluvit. Nemusel bych dávat pozor, ale její mysl mi stále zůstávala utajená, a tak jsem poslouchal. Esme chtěla namítnout, že ani neví, jak se jmenujeme, ale Elizabeth ji překvapila, když vyslovila její jméno. Pak pokračovala. Cítil jsem, jak mi padá čelist, když vyprávěla o příhodě se stopařem. Jamesem. Jen vzpomínka na to jméno mě donutila zatnout zuby. Zmínila i Laurenta. A taky říkala, že se mnou byla na louce. Na mojí, posléze naší louce. Patřila mně a Belle. Tolik krásných vzpomínek a teď je pryč. Neubránil jsem se pláči – ne pláč to nebyl. Jen zlomené vzlyky. Kdybych tehdy přišel včas. Ztuhnul jsem, když jsem mezi soucitnými myšlenkami ostatních zaslechl ty Carlisleovy. „Carlisle to snad nemyslíš vážně!?“ vyjel jsem na něj. On si vážně myslí, že se Bella převtělila? Že se znovu narodila? Zbláznil se. „Edwarde, máš snad jiné vysvětlení? A laskavě se zkus ovládat!“       poslal mi další myšlenku a promluvil na ‚Bellu‘. „Co si ještě pamatuješ?“ zeptal se jí. Vypadala zmateně. „Pamatuju?“ zeptala se nechápavě. Ale pak se jí v obličeji objevilo překvapení. Pochopila, byla bystrá. „Vy si myslíte, že je to můj……minulý…život?“ zeptala se roztřeseně. Carlisle jen přikývl. Nikdo si neuvědomil, že celou dobu stála, dokud se nesesunula k zemi a neztratila vědomí. Tedy téměř se nesesunula k zemi – Alice ji stihla zachytit. „Ell? Ell, co je ti? Carlisle!“ začínala panikařit. „Myslím, že je toho na ní moc…“ „Ale vždyť to věděla, věděla, kdo jsme. Tak-“ protestovala Rose. „Ano, ale myslím, že o minulém životě neměla ani páru“ odpověděl jí klidně. „To nebyla jediná“ zamumlal Jasper a ostatní přikývli.

Ell:                                                                                                                                                

            Bylo to jako ty sny, jen mnohem rychlejší. Před očima se mi míhaly obrazy. Jeden za druhým. Celý můj ‚život‘. Najednou jsem věděla všechno. Forks, moje rodina, vlkodlaci, Nomádi. To jak mě Edward opustil, jak se o mě Jake staral, jak se začal proměňovat, Edwardův návrat, potom co jsme jeli s Alicí do Voltery. Bitva s novorozenými. Volturiovi, co přijeli ‚uklidit‘ po boji. Moje autonehoda, smrt, pohřeb, Edwardův strhaný obličej, jeho prázdný výraz. A nakonec já jako duch bojující s tou silou, která mě táhla pryč od něj, od světa živých…  Po tvářích mě lehce popleskávaly ledové ruce. Slyšela jsem šum hlasů. Zkusila jsem otevřít oči. K mému překvapení se to povedlo hned napoprvé. Ten šum hlasů, to byli Cullenovi. Moje rodina. Alice se mě snažila probrat. „Ell?“ zeptala se starostlivě. „Bella…“ zamumlala jsem. Ohromeně na mě zírali. Ou. Aha. Já jsem vlastně Elizabeth. Teď. Páni. Žiju podruhé. „Kde je?“ zeptala jsem se a pokusila jsem se zvednout. To už nešlo tak jednoduché, jako otevřít oči. Motala se mi hlava. Nakonec jsem se konečně alespoň posadila a opřela se do opěradla gauče. „Kde je kdo?“ zeptala se Alice zmateně. „Edward, kdo jiný“ neubránila jsem se protočení očí. Emmettovi to nejspíš došlo prvnímu. „Bello?“ zeptal se opatrně. „Ne tady Santa Claus.“ prohodila jsem sarkasticky. Alice mi skočila kolem krku, čímž mě málem zadusila. „Jsi to vážně ty?“ tázala se. „Jo, jsem. Tak nějak, provizorně.“ Zasmála se tomu a za chvíli se k smíchu přidal i Emmett s Jasperem. A pak jsem ho uviděla. Stál v rohu místnosti, opřený o zeď, stranil se. „Edwarde!“ vypískla jsem nadšeně. Vyprostila jsem se z Alicina obětí a rozběhla se k němu. Ovšem jakmile to zpozoroval, zmizel. Nejdřív jsem nechápala, ale pak mi došla hrozivá pravda. Nechce se mnou být. Alespoň se s Ellou. Sesunula jsem se na podlahu a přála si, abych mohla vrátit čas. Do doby před autonehodou, nebo alespoň než jsem se rozhodla promluvit si a Alicí. Kdybych nepřišla k nim domů, nedozvěděla bych se, kdo jsem doopravdy. Nevzpomněla bych si. Byla bych jen Ell se svojí kámoškou Lucy a mámou. Ale to já nejsem. Alice mě objímala, Emmett k mému velkému překvapení dělal to samé. Moje milující rodina. Tolik bych do ní chtěla patřit. Plakala jsem. „To bude dobré“ šeptala mi Esme. Alice jí podporovala. „Jen potřebuje chvíli, aby to strávil“, řekla mi. Je to pravda? Viděla to v budoucnosti? Že se s tím smíří? „A co když se s tím nesmíří Alice? Co když jsem ztratila lásku svého života? Znovu?“ tázala jsem se zoufale. Potřebuju ho. Tak jako člověk potřebuje kyslík. Nedokázala jsem dělat nic jiného než plakat.

            Uběhlo několik dní. Vrátila jsem se domů a zavřela se v pokoji, před maminkou jsem simulovala, i když mi bylo nepříjemné lhát jí. Ale nemohla jsem do školy. Nemohla jsem ho vidět. A mě zase nemohl vidět nikdo jiný, protože by utekl s domněnkou, že právě potkal zombie. Alice mě každý den navštěvovala, někdy i dopoledne, místo školy. Jenže mi nikdy nepřinesla žádné zprávy. Nezaznamenala žádné změny v jeho rozhodnutí – byl umanutý, rozhodl se, že se mnou nebude mluvit, že pro něj budu prostě Elizabeth a ne Bella – ta už zemřela, podle něj. O to víc mě překvapilo, když Alice po týdnu přišla s úsměvem na tváři. „Budeš mít návštěvu!“ zavýskla radostně a začala tancovat po mém pokoji – kdybych měla jistotu, že se nepřizabiju, tak bych se k ní přidala. Ozval se zvonek, zamračila jsem se. „Alice kdo to je? Kdo mi kazí radost?“ Neměla jsem náladu chodit otvírat. „Kazí radost?“ zeptala se zmateně. „Jo, očekávám asi trochu jinou návštěvu…“ vysvětlovala jsem. Hlasitě se zasmála. „No, když myslíš. Ale jestli okamžitě nedojdeš otevřít, tak přijde oknem!“ Stále se smála. Jak to myslela? Takže to za dveřmi je Edward? Vystřelila jsem z pokoje jako raketa a doslova letěla ke dveřím. Přišlo mi, že to bylo hrozně rychle, ale Alici to muselo přijít nekonečné – ona by to stihla tak desetkrát rychleji. Otevřela jsem dveře a v nich stál on – můj soukromý bůh. Byl tak krásný jako vždycky. „Ahoj…… Bello.“ promluvil po chvíli a mě zalila vlna radosti. Takže se s tím doopravdy smířil? „Ahoj. Půjdeš dál?“ zeptala jsem se nejistě. „Samozřejmě. Jestli to teda nevadí…“ „Ne nevadí, jasně že to nevadí“ řekla jsem rychle a nechala ho projít dveřmi. Sotva jsem je zavřela, začal mluvit. „Bello, já… vážně tě mám rád, ale zkus mě pochopit. Já tě miloval takovou, jaká jsi byla. Měla jsi ten nejnádhernější úsměv – víš to vůbec? Byla jsi takové moje osobní slunce…“ Ach ne. To neudělá, že ne? „Můžeme být přáteli? Vím, že je to nefér. Ale pokud se mnou nechceš být vůbec, pochopím to.“ Chci s tebou být!!! Ale přátelství? Já nevím. „Dobře. Zkusíme to.“ odpověděla jsem nakonec. Natáhl se, aby mi stiskl ruku, ale to neměl dělat. Jakmile se mě dotkl, odletěl na protější zeď. „Edwarde!“ zařvala jsem totálně zpanikařená. Rozeběhla jsem se k němu, ale samozřejmě jsem zakopla. Sakra! To vážně nepřežiju den bez pádu? Nemohla jsem vstát, nohy jsem měla jako z olova. „Alice!“ Doufám, že ještě neodešla. Objevila se dole pod schody, ale ztuhla na místě, oči doširoka otevřené, ve tváři nevěřícný výraz. „Co tam tak stojíš? Pomo-“ vyjela jsem na ni, ale něco mě donutilo nepokračovat. Byl to můj hlas, tedy vlastně nebyl můj. No, byl. Bellin hlas. Zalapala jsem po dechu a opatrně jsem se začala prohlížet. Měla jsem tmavé vlasy! Svoje vlasy. A když jsem se podívala na místo, odkud jsem vyrazila, leželo tam na zemi bezvládné tělo. „OH-PANE-BOŽE!“ odsekávala jsem jednotlivá slova. Alice se konečně vzpamatovala a běžela nejdřív ke mně. „Bello? Jsi v pořádku? Ale jak-“ „Já nevím. Pojďme mu pomoct!“ přikázala jsem jí. Pomohla mi vstát a dobelhali jsme se k němu. „Edwarde! Sakra, prober se!“ promlouvala Alice a profackovávala ho při tom. „Hej!“ protestovala jsem. „Máš jinej způsob, jak ho probudit? Tak prosím! Já jdu za Ellou…“ Byla u ní dřív, než to vůbec dořekla. „Edwarde. No tak…“ Popravdě jsem nevěděla, jak jinak ho probudit, ale fackování mi přišlo trochu přehnané. Konečně otevřel oči. Vrhla jsem se mu kolem krku. „Ach Edwarde!“ vypískla jsem naprosto šťastná. „Bello?“ promluvil zmateně. „Jsem v nebi? To se mi líbí!“ dodal a usmál se. Protočila jsem oči. „Nejsi v nebi! Jen se podívej kolem sebe!“ Udělal, co jsem mu řekla a vypadal ještě víc zmateně. „Tak co to-“ začal, ale já ho umlčela jemným polibkem. „Není to jedno? Vyřešíme to později…“  „Dobře“ souhlasil a zase mi pomohl vstát. A to jsem ho právě probudila z kómatu, nebo co to vlastně bylo. „Jak je jí?“ zeptala jsem se Alice. „Bude v pořádku… Ale nevím, kolik si toho bude pamatovat…“ řekla se stopou obav v hlase. „Měli bychom jít…“ naznačil mi Edward. „Ale-“ „Bello, ona tě nezná. S Alicí se skamarádila, lépe jí uvěří“ objasnil mi situaci. No jo, ta logika. „Tak jo“ ustoupila jsem nakonec.