Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Moc děkuju všem, kteří čtou mojí povídku i za všechny slova chvály :) Nečekala jsem, že to bude někdo číst, tak snad nezklamu…

6. Aha. A teď bych se měla asi bát, že?

Alice:

                Pondělí. Den, který jsem nikdy neměla nijak v oblibě. Ale teď je to horší. Ella si se mnou chce promluvit. Vážně promluvit. Teda ne, že by mi to řekla, ale mám své zdroje. Edward zaparkoval co nejdál od školy, chtěl se co nejvíc zdržet. Pomalu se pro něj střední škola začínala stávat peklem – holky se kolem něj stále vytrvale motaly, ačkoli jim dával jasně najevo, že o ně nestojí. A včerejšek pro něj byl hrozný – svítilo slunce, Bella ho měla ráda. Hodil po mně moc ošklivý pohled. Promiň. Bylo těžší, než jsem původně myslela, nevypadat nedočkavě. Nevěděla jsem, o čem si chce Ell promluvit, jenom to, že to bude vážné. Konečně přišla matematika. „Ehm, Alice?“ „Jo?“ pokusila jsem se znít normálně. „Myslíš, že bychom si mohly promluvit?“ zeptala se obezřetně. Hlavně už začni!!! Byla jsem vážně netrpělivá na to, že jsem upír. „Jistě, spusť“ podpořila jsem ji. „O samotě?“ zašeptala. Á jé. Tohle je vážnější, než jsem si myslela. „Kdy?“ zajímala jsem se. Neviděla jsem žádné místo, ještě se nerozhodla. „Máma dneska přijde déle, nechceš zajít k nám? Klidně hned po škole…“ vypadal stejně nedočkavě jako já.  „Dobře, pojedu zrovna s tebou v autě, jestli ti to nevadí…“ „Skvělé!“ vyhrkla moc nahlas. Uvědomila si to a dala si ruku přes pusu. Byla jsem napnutá, ale tomuhle se nešlo nezasmát.

Ell:

                Ve škole jako bych ani nebyla. Dokázala jsem myslet jen na to, že Alice k nám pojede. Vybavily se mi další detaily ze snu. Takže, všechny otázky typu ‚Kdy?‘ a ‚Kde?‘ směřovaly k Alici. Dokázala vidět, co se stane? Asi ne. Ale konec, konců, Edward podle mé ‚teorie‘ umí číst myšlenky. Tak proč by ona nemohla vidět budoucnost? A ještě jeden, podle mě nepodstatný postřeh – oslovovali mě Bello. Takže první věc, na kterou se Alice zeptám, bude tohle jméno. Šli jsme z oběda, Alice se mnou zamířila k mému autíčku. „Hezký“ řekla uznale a dál hodnotila můj dopravní prostředek. Cestou jsme nemluvili. Ale jakmile jsme překročili práh, Alice se zeptala. „Ell co se děje?“ „Mohla by sis sednout? A prosím, nepovažuj mě hned za blázna, stačí, že se za něj považuju já…“ požádala jsem ji. Sedla si tedy na pohovku, poklepala na volné místo vedle sebe a tvářila se vážně. „Alice já… vím, zní to šíleně, ale neznáš dívku jménem Bella?“ začala jsem a s obavami sledovala její reakci. A bála jsem se právem. Ale její reakce byla jiná, než jsem čekala. Nezačala se mi posmívat nebo tak. Naopak. Její obličej se stáhl do bolestné grimasy a dokonce se zatvářila trochu vyděšeně. „Jak-o-ní-víš?“ soukala ze sebe. „Já-já nevím. Je to prostě šílené. Mně se o ní zdá Alice. Zdá se mi, že jsem ona. Kdo je to Alice? Pověz mi to prosím!“ vypálila jsem ze sebe. Alice mlčela. Vypadalo to, že neví, co na to říct. „Alice?“ začínala jsem se o ni bát. „Tohle už není jen mezi námi Ell. Tohle je záležitost celé mojí rodiny. Hlavně-“ „Edwarda.“ dokončila jsem za ní. Zírala na mě s pusou dokořán. „Nebo se mýlím?“ podivila jsem se. „Ne vůbec ne, ale v autě mi vysvětlíš, jak o tom víš.“ řekal a už mě táhla k autu. „Hej počkej! Musím napsat mámě, kde jsem!“ jen přikývla, vzala si ode mě klíčky a pokračovala k autu sama. Mami, jsem u Alice doma. Vrátím se večer. Pa, Ell - naškrábala jsem krátký vzkaz a letěla za Alicí do auta. Překvapilo mě, když jsem jí uviděla na sedadle řidiče. „No tak nastup Ell. Nebo tam budeš jen takhle stát?“ Radši jsem obešla auto a nasedla s nechápavým výrazem na tváři. „Věř mi, umím řídit líp než ty. Ale to je teď jedno. Jak to víš? Nebo spíš, proč si myslíš, že jde hlavně o Edwarda?“ vypálila na mě otázku. „No, měl ji rád, myslím. Víc než rád. Říkal, že ji miluje.“ vysvětlila jsem.  Teď jsem si všimla, že zírá na mě a ne na silnici. Už jsem jí chtěla napomenout, ale jestli je upír, asi nepotřebuje dávat takový pozor, že? Přerušila moje úvahy. „Ano, miloval ji. Víc než svůj život. Udělal by pro ni všechno na světě.“ posmutněla a pokračovala. „Dokonce ji už i požádal o ruku. Sotva mu stihla říct ano. Měla autonehodu. Edwarda to úplně zničilo, nevycházel z pokoje, s nikým nemluvil. Bylo to hrozné.“ Zalapala jsem po dechu. Nejen proto, že mě to překvapilo, ale proto co jsem najednou viděla. Edward, klečící přede mnou. Žádá mě o ruku. Tak teď mě dostal. Říkal, že mě promění sám, když se za něj vdám. Ach, jo. Vdaná v osmnácti. Ale už jsem jednou souhlasila, nemůžu ho teď odmítnout. „Ano.“ řekla jsem jen. „Děkuju“ odpověděl prostě a navlékl mi prstýnek. Ale pak se objevil další obraz. Jela jsem ve svém náklaďáčku a najednou zahlédla obrovský jeep. Ve veliké rychlosti do mého auta narazil. Bolest a pak tma. „Ell? Ello?! Co je ti?“ Alice se mnou zuřivě třásla, stáli jsme na okraji silnice. Pořád jsem byla tak nějak otupělá, moje mysl se nějak propojuje s tou Bellinou. Vždycky se cítím jako ona, vzpomínky beru jako samozřejmost, když se nějaký obraz objeví. A o to větší mám pak v hlavě guláš. „ELL!“ Trhla jsem sebou. „Jsem, v pohodě…“ ujišťovala jsem ji. „Jo to vidím. Co se stalo?“ ptala se mě, stále vyděšená. „Viděla jsem to. Jak ji žádá o ruku, tu nehodu. Narazil do jejího auta jepp, že jo?“ potvrzovala jsem si. „Páni“ dostala ze sebe. A v hlavě se mi vynořil další obraz – byla jsem v jeho pokoji a sledovala jsem jeho zoufalství. Nemohl mě slyšet, jak ho utěšuji, jsem mrtvá. „To snad není možný!“ vyhrkla jsem. Alice se znovu rozjela. „Co není možný?“ zeptala se. „J-já viděl-la. To není pravda, muselo se mi to zdát. Já viděla jsem HO. Seděl v pokoji, hlavu v dlaních, nemohla jsem ho utěšit-tedy Bella ho nemohla utěšit. Neslyšel jí, neviděl jí“ dostala jsem ze sebe s námahou. Moje mysl se nějak zázračně spojuje s myslí dívky, kterou jsem v životě neviděla, ani ona mě. Ale teď jsem viděla Edwarda jejíma očima, když už byla…duch? Co to sakra znamená? Alice i mě zkoumavě prohlížela. „To je zvláštní, vypadá to, že jsi viděla její vzpomínky, když už byla mrtvá. Jinak si to nedokážu vysvětlit…“ vyslovila moje úvahy. „Ale to je přeci šílené!“ nesouhlasila jsem. „Není šílené už jen to, že si občas vzpomeneš na život dívky, kterou vůbec neznáš?“ zasmála se hořce. A já musela uznat, že má pravdu. Zajeli jsme na příjezdovou cestu k velkému domu. Sotva jsme vystoupili z auta, už jsme museli čelit rozzuřené Rosalii. „ALICE CO SI SAKRA MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?!“ vyjela na ni. „Vezu k nám domů dívku, která v životě neviděla Bellu, a přesto o ní ví.“ odvětila jí Alice chladně. Rosalie okamžitě zmlkla a začala na mě s úžasem zírat. „Vysvětlí to všem najednou“ zarazila ji Alice, než se mě stihla na něco zeptat. Zamířili jsme k domu. Když v tom Alice ztuhla, oči otevřené do prázdna. „Alice? Alice, co se děje? Co jsi viděla?“ vypálila jsem ty otázky dřív, než jsem si je stihla rozmyslet. Alice, už sama sebou na mě šokovaně zírala, společně s Rosalií. „Ell? Co všechno o nás vlastně víš?“ zeptala se Alice přiškrceně. „A ty na to Rose ani nemysli!“ dodala a naštvaně se na ní podívala. Nevěnovala jsem tomu pozornost. „No, vlastně myslím, že skoro všechno…“ přiznala jsem a nejistě těkala očima po obou sestrách. Zavrtěli nevěřícně hlavou a pokračovali jsme společně k domu.

                Uvnitř to nebylo takové, jaké bych čekala. Musela jsem se pousmát, protože jsem si představovala pavučiny, lebky v koutech, rakve… jsem prostě blázen, vím to. „Carlisle, Esme, Emmette, Jazzi!“ zakřičela Alice a všichni byli dole skoro v minutě. „Edwarde ty taky!“ zakřičela ještě. Nakonec se taky objevil, na tváři zděšený výraz. Jistě, už si všechno přečetl v Aliciných myšlenkách. „Alice kdo je to?“ zeptala se Esme překvapeně. „To je Ella“ při tom jméně sebou všichni viditelně trhli, nejvíc Edward pochopitelně. „Myslím, že bys mohla začít, Ell…“ pokračovala Alice. Esme se na ní podívala naštvaně. „Vždyť nás ani nezná! Já jsem-“ „Esme, já vím. Znám vás všechny, ze svých snů. Vím, že to zní bláznivě, ale mně se zdá, že jsem Bella a… no třeba jednou se mi zdálo, že jsem byla u vás doma, ve Forks a vy jste mě zachraňovali před nějakým Jamesem. V domě byl ještě nějaký Laurent. Jindy se mi zase zdálo, že jsme byli s Edwardem na louce…“- o líbání jsem radši pomlčela- „ale nikdy jsem to nebyla vlastně já, byla jsem někdo jiný, Bella.“ Zírali na mě s pusama dokořán a očima vytřeštěnýma. Edward sebou škubal, až po chvíli mi došlo, že vzlyká bez slz. „A já, vím, kdo jste, vím všechno. Vím, že Alice vidí do budoucnosti, že Edward čte myšlenky, Jasper dokáže ovládat emoce. Vím, že jste… upíři“ donutila jsem se konečně vyslovit to slovo. „Nebo se snad mýlím? Opravdu jsem až tak velký blázen?“ zeptala jsem se jich otevřeně. „Ne, nejsi blázen, v tomto ohledu. Ale to se nás nebojíš?“ ozval se Emmett. „Ne. Měla bych?“ odvětila jsem mu. „Carlisle to snad nemyslíš vážně!?“ vyjel najednou Edward a já se lekla. Carlisle to ignoroval a zeptal se mě: „Co si ještě pamatuješ?“ „Pamatuju?“ zeptala jsem se ho nechápavě. Edward chtěl něco říct, ale Carlisle mu naznačil, aby mlčel. A v tom mi to došlo. On si myslí, že jsem Bella. „Viděla jsem, jak se trápí, jak nevylézá z pokoje, s nikým se nebaví…“ řekla jsem a musela pokračovat, „Vy si myslíte, že je to můj……minulý…život?“ zeptala jsem se. Jen přikývl. A se mnou se najednou zatočil svět a pak byla tma.