Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

5. Normální? Samozřejmě, že vím, co to znamená…

Ell:

                Šla jsem si lehnout hned po večeři. Netušila jsem, že mě školní týden tak vyčerpal. Byla jsem na půl cesty ke schodům, když zazvonil telefon. „Já tam dojdu!“ oznámila jsem mamce otráveně. To nemůžou nechat člověka v klidu? „Jenincsovi“ zněla jsem dost nepříjemně. „Ahojík Ell. Tak co, už máš plány na víkend? Doma na mě čekalo překvapení, brácha. Znáš ho, přijede si z koleje a okamžitě ho je plnej barák… potřebuju vypadnout. Co takhle malý výlet? Nákupy? Prosíííím…“ mluvila hrozně rychle, skoro jsem to nestíhala. Ani jsem jí nestihla odpovědět a už zase mlela. „Taky myslím, že je to výborný nápad, vyzvednu tě v devět. Ahoj“ zavěsila. „Ahoj…“ zabrblala jsem do už hluchého sluchátka. A já myslela, že si odpočinu. „Mami, můžu jet zítra s Lucy do města? Nákupy…“ tak trochu jsem doufala, že mi to zakáže. „Jo, jistě zlatíčko“ odpověděla. Grrr. Vyplahočila jsem se po schodech nahoru a ulehla do postele. Zase jsem usnula okamžitě, možná dřív, než jsem vůbec stihla zavřít oči.

                Byla jsem na parkovišti a zírala na Edwarda, který se bavil s Alicí. Uvědomila jsem si, že se mi jelo dost dobře na to, že bylo náledí. Podívala jsem se na pneumatiky – byly na nich sněhové řetězy. Budu muset Charliemu poděkovat. Byl na mě moc hodný, když vezmu v úvahu, že jsme se celkem dlouho neviděli – možná právě proto. Zaslechla jsem skřípění brzd. A jé, někdo přecenil svoje síly. Pohlédla jsem směrem, odkud zvuk přicházel. A zůstala jsem stát jako přimrazená. Dodávka, klouzající po ledu, neovladatelná, se řítila přímo na mě. Čekala jsem na smrt, ale vtom mě něco udeřilo z jiného směru, než bych čekala. Byl to Edward, strhl mě. Nastavil ruce přímo proti dodávce. Ta se o ně zastavila. Panebože. Zírala jsem na svého zachránce. Neměl ani škrábnutí.

                S trhnutím jsem se probrala ze spánku. A tohle bylo zase co? Jsem paranoidní? Nejspíš…jo. Tohle není normální. Zdají se mi sny o klukovi, kterého sotva znám a jediný rozhovor, který mezi námi proběhl, byla moje nápověda a jeho tiché ‚díky‘. Dobře, líbí se mi. Jsem do něj vlastně zblázněná a to o něm nic nevím. Nebo vím? Mysl mi zmateně vířila, když jsem vzpomínala na sen. Zachránil mě -Bells, nebo tak nějak (zase jsem to ani nebyla já!!!) – měla to do mě napálit dodávka, ale on ji zastavil. Holýma rukama. A nic se mu nestalo. A mám ještě jeden postřeh – kdo je ksakru Charlie? Otázky se mi motaly v hlavě, na žádnou z nich jsem nedokázala odpovědět. Ležela jsem na posteli neschopná usnout. Nakonec se mi to přeci jen podařilo…

                Probudil mě zvonek u dveří. Ježiš, kdo to může bejt takhle po ránu? Hodila jsem letmý pohled na budík. Sakra! Za pět minut devět! To už ani nedokážu vstát včas? Chce se mi tak moc spát. Opět zazvonění, tentokrát naléhavější. Zasténala jsem. Jestli okamžitě nevstanu, tak mi Lucy zakroutí krkem. To ale udělá tak, jako tak, až zjistí, že jsem zaspala. Minuta sem, minuta tam. Zvonek se znova rozdrnčel tak hlasitě, jako by mi chtěl urvat uši. „Už jdu!“ zařvala jsem na celý dům. Určitě mě neslyšela. Otevřela jsem otráveně dveře. Lucy na mě zírala jako na zjevení. „Děláš si ze mě legraci? Za dvě minuty vyrážíme!“ zlobně si mě měřila a pak se její výraz změnil na starostlivý. „Jsi v pořádku? Spala jsi vůbec dneska v noci?“ tázala se. Ne, nespala. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že se mi zdá o něčím životě. Moment! Začínám už vážně bláznit? Právě jsem si přiznala, že začínám věřit v nadpřirozeno. Ještě to tak! Na druhou stranu by to všechno vysvětlovalo. Pryč s těmi otravnými myšlenkami. Sama tomu nevěříš! Nadávala jsem sama sobě. Nadávající část vyhrála. Uvědomila jsem si, že Lucy stále čeká na mou odpověď. „Ehm, vlastně ani moc ne…“ „Aha“ vypadlo z ní. Pak se jí na tváři objevil nedočkavý výraz. „Hele budeš tu stát dlouho, nebo se půjdeš oblíknout? Už takhle máme zpoždění.“ Měla jsem špatnou náladu, ale tohle mě vážně rozesmálo – to je celá Lucy, jakmile jde o nákupy, nic ji nezastaví.

                Prošli jsme snad všechny obchody v centru města. A že jich nebylo málo. Pár věcí jsme si už koupili, ale moje nenapravitelná kámoška mě vláčela dál. Vešli jsme do luxusně zařízeného obchodu. „Lucy, myslím, že tu jsme špatně…“ zašeptala jsem jí s obavami. Pohoršené pohledy prodavaček to jen potvrzovaly. Přejížděla jsem obchod očima – tohle rozhodně nebyla naše kategorie. Moje oči zabloudily ke kabinkám – a koho tam nevidím! Alice a její Barbie-sestra. Vždycky jsem věděla, že nejsou chudí. Ale když jsem se podívala namátkově na cenu jedné halenky, málem mi vypadly oči z důlků. Stála skoro tolik, jako bývá moje půlroční kapesné. „Ahoj Ell!“ zavolala Alice a naznačila nám, ať jdeme k nim. Otevřela jsem pusu úžasem a nebyla jsem sama – stejně na tom byly Lucy a Rosalie, jen slečna nejnádhernější k tomu přidala vražedný pohled. Když Alice viděla moji reakci, došla k nám, popadla nás s Lucy za ruce a táhla sebou. „Co takhle se připojit?“ navrhla Alice s úsměvem. A tak jsme strávili nakupováním ještě další tři hodiny. Alice nás donutila si vyzkoušet všechno, co jí padlo pod ruku a ignorovala naše protesty, především na téma cena. A já myslela, že Lucy je nakupovací maniak – jestli ano, tak co je potom Alice? Naprostý šílenec. Zatímco se usmívala, její sestra po nás házela opovržlivé pohledy – dávala nám jasně najevo, že jsme nikdo. Alice jí za to taky vraždila pohledem. Zajisté hezký rodinný vztah. Sotva jsme se doplahočili k autu. Dneska budu spát jako zabitá – zase. Odvezla jsem Lucy domů a já sama zamířila k domovu. „Ahojky, jak ses měla?“ ptala se mě mamka, hned jak jsem vešla. „Jo, výborně. Jsem ztahaná jako kůň. Půjdu si lehnout.“ Maminčin pohled dopadl na igelitky – zvláště na jednu, dost se na ní vyjímala značka. „Kolik jsi utratila?“ vyjekla trochu zděšeně. „Já jsem zas tak moc neutratila…“ zasténala jsem, „potkali jsme Alici.“ „Koho?“ „Tu holku, co se mnou sedí na matiku. Vzpomínáš? Říkala jsem, že se skamarádíme. No a její rodina je dost bohatá…“ opět jsem zasténala. „Přesvědčovala jsem ji, ať to nekupuje, ale bylo to jako házet na stěnu hrách. Je hrozně umanutá!“ postěžovala jsem si. Maminka se chvíli mračila, ale pak se musela rozesmát. „No jo. Asi už vím, proč jste kamarádky. Znáš to – vrána k vráně sedá…“ stále se smála. „Radši si půjdu lehnout…“ zamumlala jsem. „Dobrou zlatíčko“ popřála mi. „Dobrou mami…“ Už se mi zavíraly oči. Divím se, že jsem neusnula cestou do schodů. Dopadla jsem na postel.

                Byli jsme v prostorném pokoji. Celá moje ‚rodina‘. A ještě někdo. Laurent. Pohltil mě strach. Jistě, jeho se nejspíš bát nemusím, to James. Pořádně jsem nevnímala, o čem mluví. „…že za to stojí?“ zachytila jsem jeho slova těsně předtím, než Edward děsivě zavrčel. Nadskočila jsem. Laurent jen nechápavě zavrtěl hlavou a stáhl se. Ještě jsem pochytila něco jako varování a pak už se rozjela akce. „Jak blízko?“ „Jaký je plán?“ Sotva jsem vnímala ty hlasy. „Běžte nahoru a vyměňte si oblečení.“ prohlásil Edward, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mluví i ke mně. Rosalie nesouhlasně zavrčela a něco prohlásila, byla jsem ráda, že nevím co přesně, ale rozhodně to nebylo nic lichotivého. Nakonec jsem si vyměnila oblečení s Esme u ní v pokoji. Když jsme sešli dolů, už se chystali k odchodu. Edward mě uvěznil ve svém železném sevření a věnoval mi polibek, možná poslední – ta myšlenka byla hrozná. A pak zmizel. Málem jsem se sesunula na podlahu.

                Tohle už překračuje všechny meze. A tohle bylo co? Nejen, že tam byli Edward, Alice, Jasper, Rosalie a Emmett. Navíc tam ještě byl jakýsi Carlisle a Esme. Že by adoptivní rodiče? Ale co ten poslední – Laurent? A kdo je James? Proč byli všichni tak zděšení? V tom snu jsem se s nimi znala dobře. Vypadalo to, že mě před něčím chrání. Nebo před někým?  A další podivná věc. Edwardovo… vrčení? Těch informací na mě bylo nějak moc. Asi vážně začnu věřit na magii, posmrtný život a tak. Protože tohle fakt nepobírám. Pokoušela jsem se znovu usnout, ale to jsem neměla dělat…

                Když jsem se probudila, už venku svítilo slunce. Cože? Slunce? Zázrak. Ale v tu chvíli ke mně dolehly vzpomínky na můj další sen. No sen je dost nepřesné vyjádření. Nejdřív to bylo takové…normální, tedy na mě. Seděla jsem na židli, čekala, až se počítač nastartuje. Když se tak konečně stalo, spustila jsem internet. Napsala jsem do vyhledávače slovo ‚upír‘. A pak najednou začaly všemožné obrazy, strašně rychle za sebou. Jacob na pláži vyprávějící mi nějaké historky, Edward zachraňující mě před tím autem, já a on v nemocnici – hádáme se spolu, restaurace a jeho zkoumavý pohled… A pak se jeden obraz ustálil. Jeli jsme autem, vyprávěla jsem mu svojí nemožnou teorii o tom, že je… upír. K mému překvapení souhlasil. Taky jsem si vzpomněla na to, že mi v restauraci potvrdil, že umí číst myšlenky. Bylo celkem fajn se občas nemýlit. Hrozně ho rozhodilo, že mi nevadí, co ve skutečnosti je. Bylo mi to jedno, prostě jsem se zamilovala do upíra. Upír. To slovo mi znělo v hlavě, tak nějak dutě. Věděla jsem, že je to skutečnost. Tak nějak, podvědomě. Ale pak se přihlásila ke slovu moje racionální část. Měla by sis zajít ke cvokaři. Nejsi normální. Nešlo ji ignorovat. Ale věděla jsem, že musím zjistit, jestli je pravda, co si myslím. A je jen jedna možnost, jak to zjistit. Zeptat se Alice. Alice. Je taky upír? Měla bych se jí bát, pokud mám pravdu? Ne, nebojím se jí. I kdybych měla pravdu, neublížila mi. Nikdy. Ani nikdo z její rodiny. Nevadí mi, co jsou, jestli jsou tedy vůbec to, co si myslím. Nebo si vlastně nemyslím? Myslí si, no spíš to ví, ta holka, do které se ve svých snech vžívám. Ale myslím si to já? Nevím, ale je tu jeden zádrhel. Neublížili mi, zatím. Ale co udělají, až zjistí, že to ‚vím‘? Netuším. Ale rozhodně budu muset počkat do zítřka, nehodlám TOHLE řešit po telefonu.

                Celý den jsem byla jako v transu. Po obědě jsem zasedla k úkolům, nebylo jich moc, na zítřek nabyl dokonce žádný. Ale vzdala jsem to, potom co jsem si uvědomila, že zírám půl hodiny na stejný příklad v učebnici a vůbec nad ním nepřemýšlím.