Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

3. Nováčci

O 16 let později

Elizabeth (Ell): Později budu psát už jen Ell…

                Otravný budík! Otravné mraky! Kdyby tak alespoň vysvitlo sluníčko! V tomhle městě? Tak to těžko. Vždyť ani v tomhle státě svítilo slunce dvakrát za rok nejvíc. Prostě Kanada. Kosa, až hrůza. Když si na sebe můžete vzít tričko a huňatý svetr bez toho, abyste umrzli, je to zázrak. Budík ukazoval půl sedmé. Měla bych sebou hodit, jinak zase přijdu pozdě. Konečně jsem se vykopala z postele. Hodila jsem letmý pohled do zrcadla. Já zase vypadám. Vlasy vypadají, jako bych si je týden nečesala a pod očima jsem měla kruhy – asi bych vážně měla chodit spát dřív a nečíst si do dvou ráno – ale to nebylo ono, to bych prostě nebyla já. Seběhla jsem schody a málem se přizabila.

„Brý ránko mami.“ , zamumlala jsem pozdrav.

„Kdopak nám to vstal?“ dobírala si mě. „Elizabeth Jenincsová. 16 let, za 7 měsíců 17. Právě se vykopala z postele.“, odříkávala jsem. Maminka se neubránila smíchu – byla právnička, tohle viděla každý den v práci, jen se to myslelo vážně.

„Tak já letim“, řekla mi a dala mi pusu na čelo.

„Ahoj, měj se“ zamumlala jsem s pusou plnou cereálií. Rozhodně mi nechyběl otec, peníze naší rodině taky nescházely. Táta odešel hned, jak se dozvěděl, že se mám narodit. Hodně prý tehdy pil. Nikdy mi nescházel, ani jsem ho nepoznala. Máma si vydělávala v právní kanceláři slušné peníze. Vylokla jsem si svoji ranní porci čaje a letěla do koupelny, abych se pokusila vylepšit svůj zjev alespoň tak, abych vypadala jako člověk. Plácla jsem na sebe jen řasenku a snažila se učesat si svoje blonďaté vlasy. Často si ze mě kvůli nim dělali legraci – hloupá blondýna. Celkem ironie – měla jsem nejlepší prospěch z ročníku. Nechala jsem snahy, hodila na sebe teplý kabát a vyrazila jsem ze dveří, ani jsem nebyla pořádně obutá. A to se mi stalo osudným – přišlápla jsem si tkaničky bot a práskla sebou na tenký led, který pokrýval cestu i silnici téměř celý rok. AU. Divím se, že jsem si nevyrazila zuby. To nemůžu přežít ani jeden den bez toho, abych sebou někde švihla? Odpověď zní ne. Doklopýtala jsem k autu a konečně jsem se rozjela, směr škola. To bude zase nuda. A nebo, možná nebude. Hned dva důvody – 1. Ve škole bude (doufám, že bude) moje nejlepší kámoška Lucy a bůhví, co zase vymyslí za ztřeštěnost. 2. Prý mají přijít nějací noví. Ne, že bych doufala, že se s nimi sblížím, ale jsem prostě hrozně zvědavá. Upřímně – kdo by měl zájem o takovou šedou myšku, jako jsem já? Jediný, co je na mně zajímavý je to, že jsem až nepochopitelně nemotorná – jak už jsem zmínila, nepřežiju den bez pořádného pádu. Vrátila jsem  se k soustředění na silnici – ‚nečekaně‘ byla kluzká. Nikdy jsem sice neměla problémy s řízením, ale co kdyby. Můj stříbrný mercedes nebyl nejlevnější. Dala mi ho mamka k šestnáctinám. Díky na to nestačilo. Zaparkovala jsem vedle jiného stříbrného auta – wow, to tu nebylo vidět zrovna často, aby měl někdo lepší auto než já. Zřejmě noví spolužáci.

                Setkala jsem se s nimi už při první hodině – vlastně jen s jedním – vypadal hrozivě. Taková hrouda svalů řekla bych. A zrovna ho museli posadit vedle mě! Vypadal vážně ‚mile‘. Celou hodinu jsem se klepala a bála se, aby se nějak nenaštval a jednu mi nevrazil – nemusela bych to přežít. Nepromluvili jsme spolu jediné slovo, což mi nijak nevadilo. Druhá hodina – co jsem komu provedla, že musím sedět sama? Klídek, teď už nemusím. Sedí vedle mě nějaká blondýna, co na každého háže vražedné pohledy. Jakoby říkala „Ještě jeden pohled na mě, a zlomím ti vaz.“ Byla dost hezká, kluci by po ní jistě šíleli, kdyby je nezabíjela pohledem. Největší překvapení mě ale čekalo při třetí hodině. Když ten kluk vešel do třídy, okamžitě všem spadla brada. Mě taky pochopitelně. Byl neuvěřitelně krásný. Ostře řezané rysy, sportovní postava, vlasy zbarvené do bronzova. Vypadal jako bůh. Dojem kazily jen kruhy pod očima. Taky vypadal dost, dost smutný a ztrápený. Jako by se roky neusmál. Hádejte, vedle koho bylo jediné volné místo? Jo, asi předpokládáte správně. Učitel posadil Edwarda -  jak ho představil – vedle mě.  Seděl celou hodiny mlčky a nedával pozor, díval se do prázdna. Když se učitel zeptal, jaká je odpověď, vzpamatoval se, ale samozřejmě nevěděl, na co se ho ptá. „Ve vnitrozemí“ zašeptala jsem nesměle – bála jsem se, jak bude reagovat. Nahlas zopakoval to, co jsem řekla a věnoval mi tiché „díky“.

                Další dvě hodiny byly nezajímavé a já se nemohla dočkat oběda, až konečně uvidím Lucy. Seděla u našeho obvyklého stolu a zářivě se usmála, když mě uviděla. Zamávala na mě. Zamířila jsem k ní a položila si tác, ale když jsem si sedala, zakopla jsem o svoje vlastní nohy. Dopadla jsem na židli. Hrozně jí to rozesmálo a mě taky. Prostě já.

„Tak co na ně říkáš?“ zeptala se mě, když jsme se přestali smát. Věděla jsem koho myslí.

„No, jak na koho…“ prohlásila jsem a pátrala očima po jídelně, abych je viděla. Našla jsem je celkem bez problémů – ten velký se nedal přehlédnout. Lucy si neodpustila malé uchichtnutí.

„Ta blondýna se děsně milá a komunikativní“ zašklebila jsem se, „ten velký je taky moc příjemný.“ Nešetřila jsem ironií. Lucy se na mě dívala zmateně. „S oběma sedím na nějakou hodinu… a sedím ještě s tím…“

Nenechala mě domluvit. „Ještě mi řekni, že sedíš vedle toho nádhernýho kluka, kterej-“

„Jo sedím! Teda jestli myslíš toho poloboha s bronzovými vlasy.“ Celou dobu jsem se dívala na objekty našeho zájmu. A teď ke mně ta malá dívka s nakrátko střiženými černými vlasy, která objímala štíhlého blonďáka, střelila pohledem. Zbaběle jsem ucukla. Lucy se zase zachichotala.

„Ty má takový štěstí!!! Všechny holky se ti budou závidět! Dávám ti týden na to, abyste se dali dohromady-“

„Ješišmarja zadrž. Nepromluvili jsme spolu ani slovo. A očividně ani nepromluvíme. Ale mohla bys to zkusit ty…“ Taky bys s ním chtěla být, ale to neznamená, že ho dostanu – navíc není žádná trofej, lovná zvěř. Chudák, už takhle ho obletují holky. Teda každýmu by se to líbilo, ale jemu očividně ne.

„Ell, je čas na další hodinu! Haló, Země volá Ell!!!“ vykřikovala div ne na celou jídelnu.

„Dyť už jdu…“ zamumlala jsem celá rudá, protože na nás všichni zírali. Dovolila jsem si ještě jeden pohled k JEJICH stolku. Ta malá na mě pořád zírala. Ach jo.

                Tenhle den je nekonečný. Po obědě jsem měla hodinu s Lucy, která mě jednak zasvěcovala do své nabalovací strategie – vážně Edwarda lituju – ale taky mě zahrnovala informacemi o něm a jeho rodině. Nepobírala jsem, kde to všechno nabrala za necelý den.

„Takže, jmenují se Cullenovi, jsou to adoptované děti doktora Carlislea Cullena a jeho manželky Esme. Ten velký se jmenuje Emmett a chodí s Rosalií – to je blondýna. Je to vůbec legální? No to je jedno, další dva jsou na tom obdobně. Ta malinká je Alice a chodí s Jasperem – nemusím ho popisovat, že? Doufám, že sis to odvodila. A nakonec náš miláček. Celým jménem Edward Anthony Mason Cullen. Chudák, tolik jmen! Ale jinak je naprosto dokonalý…“ slova se jí řinuly z pusy jako vodopád, radši jsem se snažila dávat pozor na výklad. Nakonec jsem nepochytila nic z hodiny a ani nic z toho, co Lucy říkala. S úlevou jsem přivítala zazvonění, mého zachránce. Konečně bude poslední hodina. Zasedla jsem do lavice, opět sama. Doufám, že už nikdo z nich nebude mít hodinu se mnou. Ale pochopitelně se to nesplnilo. Posadili ji vedle mě. Koho? No Alici! Jo taková ta holka, co na mě pořád zírala. Naprosto mě ohromila, když udělala to, co nikdo jiný. Ona mě pozdravila.

„Ahoj!“ řekla svým zvonivým hlasem.

„A-ahoj“ odvětila jsem jí zmateně.

„Já jsem Alice. A ty?“ Když jsem místo odpovědi otevřela pusu dokořán, zasmála se.

„Dobře, vyhrála jsi! Vím, že jsi Elizabeth. Díky tvojí kamarádce Lucy…“vysvětlovala. Takže 1. Nejlepší a nejspíš taky jediné opravdové kamarádce – abyste rozuměli, když má někdo známky jako já, často za ním lezou lidi, co se nechtěj kámošit. Jde jim jen sebe, chtěj, abych jim jen poradila, prostě se od nich nechala využívat. 2. Jak to myslí ‚díky tvojí kamarádce Lucy‘? To spolu mluvili? Zeptala jsem se jí na to. „Ne, myslím incident v jídelně“ odpověděla s úsměvem.

„Jo tak…“ řekla jsem neurčitě, „ale prosím říkej mi Ell, nebo Ella. Elizabeth zní hrozně.“

„Tak fajn, Ello.“, řekla a zase se usmála. Nečekala jsem, že se hned první den, co jsou tady, stihnu seznámit, možná dokonce skamarádit. Vlastně jsem nečekala, že si mě vůbec všimnou. Alicin úsměv byl nakažlivý. Za jednu hodinu mě dokonale znala, donutila mě všechno jí o mně vyklopit. A já byla ráda, že mě někdo zná. Měla jsem pocit, že se známe roky. Chtěla jsem se začít ptát taky já na ní, ale zrovna zazvonilo. Ach jo! A to jsem se původně na konec školy těšila.

„Alice?“ zeptala jsem se jí alespoň, když už se zvedala ze židle.

„Hm?“

„Zítra se ptám já, jo?“ dokončila jsem otázku a sledovala, jak se nejdřív zatvářila trochu zděšeně, ale pak se usmála.

„Jo, jasně. Ahoj!“ křikla na mě už ze dveří. Loudala jsem se k autu, Lucy na mě čekala.

„Páni!!! Je to pravda? Vážně jsi o téhle hodině mluvila s Alicí Cullenovou?!?!?! Jaká je? Je milá? Řekla ti něco víc o sobě a její rodině???“ spustila okamžitě proud otázek. Protočila jsem oči a povzdechla si.

„Ano, je to pravda. Ano, je milá. Ne, nic víc jsem se o ní nedozvěděla, ale slíbila mi, že si popovídáme zítra. Stačí?“

„Jo. Prozatím!“, prohlásila a zamířila ke svému autu, aniž by se rozloučila.

Alice:

                Je to nutné? Vážně musíme předstírat, že jíme? Je to příšerné. Edward se zase tváří jako kaktus, ale já ho chápu. Taky se mi stýská. Je to už skoro sedmnáct let a nic se nezměnilo. Všichni jsme pořád smutnili. Ty první dny po její smrti byly k nevydržení. Tak moc mi chyběla. A Edward? Škoda mluvit. Jako by odešlo jeho já – vlastně odešlo, jmenovalo se Bella. Jednou mě, ale vážně naštval – po pohřbu jsme se vrátili domů, ale on šel jinam, na jejich louku. Mrkla jsem se do budoucnosti, jen tak, kdyby se rozhodl něco provést. Nic se nedělo. Jen tak tam ležel a vzpomínal. Pak se ale obraz změnil. Nejdřív se pokoušel vyprovokovat nějakého novorozeného – nevyšlo mu to. Pak žádal Volturiovi o smrt – taky mu to nevyšlo. A nakonec našel řešení – konkrétně starou, neobydlenou chatu, jen ze dřeva – podpálil jí a skočil do plamenů. IDIOT JEDEN! Hodlal nás připravit o dalšího člena rodiny. Věděla jsem, že musím vytáhnout těžký kalibr, aby se vzpamatoval. Taky jsem věděla, že mu to ještě víc ublíží. Poukázala jsem na to, že by si přála, aby byl šťastný. Nefungovalo to nijak zvlášť, ale bylo to nepatrně lepší – aspoň s námi mluvil, i když jen minimálně. Myslím, že mu dost lezly na nervy soucitné myšlenky nás všech. Přestěhovali jsme se do Evropy, někam do Finska – moc dlouho jsme to tam nevydrželi, asi tak jen dva roky. Zkusili jsme Aljašku, ale tam jsme vydrželi ještě kratší dobu. A tak jsme v Kanadě. Hodněkrát jsme se stěhovali, ale aspoň jsme zůstali v jednom státu. Edward pořád chodil jako tělo bez duše. Nakonec jsme se rozhodli přestěhovat sem. Vrátila jsem se do přítomnosti. Viděla jsem, jak právě o vlastní nohy zakopla nějaká holka. Rozesmutnilo mě to. Tolik mi to Bellu připomínalo. Podívala jsem se na Edwarda, taky si jí všiml a teď se tvářil, jako by ho upalovali na hranici. Naštvaně se na mě podíval, když zachytil moje myšlenky o Belle.

„Promiň“ poslala jsem mu myšlenku. Zamumlal něco ve smyslu „jasně, v pohodě“, ale vypadal zase hůř. Emmett si všiml našeho tichého rozhovoru. „Sedí vedle ní při-“

„Emmette zklapni!“ utnul ho Edward a podíval se na něj vražedně, že jsem na chvíli dostala strach, jestli se nezačnou rvát.

„Promiň, taky mi ji připomíná, samozřejmě ne vzhledem, je to blondýna, ale prostě to jak…“, omlouval se Emmett. Edward si povzdechl.

„Jde víc než jen o to, že je nemotorná.  Ona…totiž… já jí nemůžu číst myšlenky“ řekl sotva slyšitelně. Vykulila jsem na něj oči a nebyla jsem jediná.

„Co-že? Jak to myslíš, že-“ prolomil ticho Jasper.

„Prostě nemůžu“ odvětil mu stále šeptem Edward a pokrčil rameny, jako že je mu to jedno. Nikoho neoklamal, trápilo ho to. Tak o tohle se postarám, zjistím o ní všechno, vypadá celkem mile.

„Alice…“ zamručel nesouhlasně.

„Už jsem se rozhodla“, řekla jsem pevně a on usoudil, že nemá cenu se se mnou hádat. Taky, že nemělo. Výslech proběhl poslední hodinu. Jako naschvál se nechávala oslovovat Ell nebo Ella – co jsem komu udělala? A navíc jsem jí musela slíbit, že zítra se bude ptát ONA na MĚ. Něco do zítřka vymyslím.