Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

25. Já jsem… já?

Bella:

                Nevím, jak se mi to podařilo, ale otevřela jsem oči. Byla jsem ve ‚svém‘ pokoji, no prostě ten, který mám s Edwardem. Ležela jsem na posteli, v pokoji byl ještě někdo. Vstala jsem a porozhlédla se. Edward stál opřený o zeď a pozoroval mě. „Edwarde?“ oslovila jsem ho nejistě. „Nezajímá tě, kde je Emmett?“ otázal se. Moment, takže si myslí, že jsem Rose. Ale jsem v našem pokoji a on mě sleduje s takovou úzkostí, s jakou dokázal sledovat jen MĚ. Pohlédla jsem na své ruce. Žádné dlouhé nalakované nehty. Zkontrolovala jsem vlasy. Byly hnědé. Oh pane bože! Já jsem… JÁ! Začala jsem se hrozně smát. Nevím proč, nebylo tu nic vtipného. Ale já měla hroznou potřebu se smát. Pohlédla jsem na Edwarda, který si mě měřil, jako bych se úplně zbláznila. „Ach Edwarde!“ vykřikla jsem nadšeně. „Bell?“ zeptal se obezřetně, ale v očích se mu zaleskla radost a nejspíš naděje, že jsem to vážně já. Vypadal tak roztomile. A pro tentokrát jsem ucítila nezkrotnou touhu ho políbit. Líbat ho do konce věčnosti a nikdy se od něj neodtrhnout. Uvědomila jsem si, že stále čeká na mojí odpověď. A tak jsem nechala svoji touhu vyplavat na povrch a vrhla se k němu přes pokoj. Naše rty se spojily ve vášnivém polibku. Nejdřív jsem cítila, že je zmatený, ale pak mi začal polibky oplácet. Byla jsem v takové eufórii, že jsem zapomněla na Rose. Tahle myšlenka ve mně hlodala tak dlouho, až jsem se musela od Edwarda chtě, nechtě odtáhnout. Oči mu jen svítily a s neskutečnou láskou mě pozorovaly. Málem se mi podlomila kolena a dokonce jsem zase na chvíli zapomněla na všechno ostatní. Zatřepala jsem hlavou, abych se začala trochu soustředit. „Jak je Rose?“ zeptala jsem se, překvapená rozmrzelostí v mém hlase. Edwarda nejspíš taky překvapila, ale nekomentoval to. Vlastně neříkal vůbec nic. „Edwarde!“ zatřepala jsem s ním. „CO JE S NÍ?“ dožadovala jsem se odpovědi. Povzdechl si. „Není jí nejlíp, má bolesti…“ hlesl a zamračil se na mě. Jistě je to moje vina, vím to. Nedokázala jsem se mu podívat do očí, prostě nedokázala. „Půjdu se za ní podívat…“ oznámila jsem mu smutně. Tiše zavrčel. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. „No vidíš, že to jde…“ pookřál trochu, ale pak jeho hlas nabral tvrdý a zároveň prosebný tón. „Neobviňuj se. Není to tvoje vina.“ „To jistě…“ zamumlala jsem tichounce a doufala, že to neslyšel. Slyšel. Narazil mě na stěnu, jeho ruce pevně svíraly má ramena. „Není to tvoje vina“ téměř vrčel, „můžu zato jen a jen já, měl jsem dávat větší pozor.“ Valila jsem na něj oči ze dvou důvodů. Zaprvé mi ramena téměř drtil, což nebylo zrovna příjemné. A zadruhé se obviňoval, zrovna on. Dávat větší pozor? To sotva! Vždyť to ani nebylo možné, sledoval každý můj krok. „Prosím tě, nemluv tady nesmysly a pusť mě!“ řekla jsem konečně dostatečně nahlas. Zatvářil se tak nějak… divně a pak pohlédl na svoje ruce. Jeho výraz se změnil na zděšený a rychle mě pustil. Díval se do země. Protočila jsem oči. „Vždycky všechnu vinu na sebe“ zamumlala jsem a popadla ho za ruku. „Kde je Rose?“ zeptala jsem se. „V jejich pokoji“ odpověděl, aniž by zvedl oči od podlahy. Táhla jsem ho po chodbě a zamířila k nim. Najednou se ozvalo nadšené zavýsknutí. Oba dva jsme sebou trhli. Byl to Emmett, předpokládám, že stav Rose se rapidně zlepšil. Zrychlili jsme, Edward konečně zvedl hlavu a dokonce se i pousmál. Měla jsem chuť začít si pískat, úsměv jsem na jeho tváři viděla naposledy… když mě žádal o ruku a já mu řekla ano? Jo, tak někdy. Přišlo mi to jako věčnost. Rozrazili jsme dveře pokoje a naskytl se nám pohled na Emmetta, jak zuřivě líbá Rosalii a ona mu nadšeně oplácí. V tu chvíli mi bylo sice neskutečně trapně, ale musela jsem se smát. Emmett si všiml naší přítomnosti až teď. „Běžte pryč“ zabrblal nevrle a vrátil se ke své předchozí činnosti. Tentokrát Edward táhl mě. Opatrně přivřel dveře a propukl v hurónský smích, já se smála ještě pořád taky. „Vypadá to, že Rose už je v pořádku…Co teď?“ vydala jsem ze sebe, když jsem se konečně přestala smát. Edward se taky uklidnil, teď se zdálo, že si mě starostlivě měří. „Jak ti je?“ zeptal se. „Fajn“ odpověděla jsem mu překvapeně. Zářivě se usmál. Málem se mi zase podlomila kolena. Tohle by mi vážně neměl dělat. „Jak moc je ti fajn?“ zeptal se a začal svůj obličej přibližovat k mému. „Hodně moc.“ „Dost na to, abys jela s Alicí vybrat svatební šaty?“ zašeptal. Odtáhla jsem se a vyjeveně na něj zírala. Zachechtal se. „Dělám si legraci!“ prohlásil a políbil mě. „Ale já to myslím vážně!“ ozvalo se vedle nás. Leknutím jsem sebou cukla. Edward měl ve tváři téměř zoufalý výraz. „No tak, Alice“ žadonil. „Ani nápad! Vyrážíme Bell!“ popadla mě za ruku a vláčela mě pryč. Ach jo. Poslala jsem Edwardovi vzdušný polibek, smutně se na mě usmál. „Tak pojď!“ hučela do mě Alice a já se konečně otočila a šla s ní dobrovolně. Uvědomila jsem si totiž, co mě čeká za budoucnost. Co čeká NÁS…

***Konec***

Děkuju všem, co jste to s mojí povídkou vydrželi až do konce. Taky patří velké díky všem, co mě podporovali svými komentíky. Doufám, že se vám povídka líbila.

Anika