Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

24. ‚Malá‘ pomsta

Bella:

                Utíkala jsem lesem a ani jednou se neopovážila ohlédnout. Ale věděla jsem, že za mnou už nikdo neběží, po kilometru to vzdal, ani nevím kdo. Zastavila jsem se na malé loučce. Tolik mi to připomínalo krásné chvíle strávené s ním… Co když už žádné takové nebudou. Dopadla jsem do trávy a opět nechala zoufalství, aby mě pohltilo. Nevnímala jsem okolí. Někdo si dost významně odkašlal. Trhla jsem sebou a okamžitě jsem se postavila do bojové pozice. Stál přede mnou naprosto neznámý upír. Ale… někoho mi připomínal, vzdáleně, hodně vzdáleně… „Rád tě konečně poznávám Bello“ pověděl zdvořile a usmál se. Vyvalila jsem oči. Cože? Jak ví, kdo jsem? A zvlášť teď? Všiml si mého nechápavého výrazu. Uchichtl se. „Víš, já tě znám jen z vyprávění a vzdáleného pozorování…“ snažil se mi vysvětlit, ale já to pořád nechápala. „… Paul na tebe myslel dost, i když jste se znali jen krátce“ dodal a úsměv zmizel, v očích se mu objevil hněv. Ach tak, Paul. Byli příbuzní? Podobní si byli… „Jak znáte Paula?“ zajímalo mě. „BYL to můj bratr. A teď už není kvůli TOBĚ!“ poslední slovo zavrčel a vrhl se na mě. Neměla jsem moc prostoru na uvažování, šlo mi o život. Zuřivě se po mně sápal a já sotva stíhala uhýbat. Dost bolestivě se mi zakousl do ruky. Zaječela jsem. „Copak? Bolí? Myslím, že jeho to taky bolelo…Dokázal se nabourat do mysli, víš? Nechával mě zažívat tu bolest s ním! A jediné, na co tehdy myslel, byla pomsta, tak jsem mu to musel splnit…“ poznamenal nevině. Byla jsem tak zmatená jeho slovy, že jsem se na chvíli přestala soustředit. Využil toho, objevil se za mnou a prudce mi trhl druhou rukou. Zase jsem zaječela, byla to tak nesnesitelná bolest. „A nebylo tak těžké, prohodit vám těla… Jakmile skončím s tebou, zaměřím se na tu druhou, a pak postupně i všechny ostatní…“ zasyčel nenávistivě. NE! To nesmí! Dost na tom, že právě zabijí Rose, v podstatě. Do háje, tohle se nesmí stát! I přes bolest jsem se snažila soustředit na svojí schopnost. Odhodil mě několik metrů daleko, strom o který jsem se zastavila, se zlomil. Proč to probůh nejde! No tak, Bell! „Nepůjde ti to“ ozvalo se vedle mě. Vyskočila jsem na nohy. Jak to sakra myslí? „Musíš k tomu mít svoje hmotné tělo“ vysvětlil mi s úšklebkem. Tak a je to v háji. Umřu tady. Má vůbec cenu vzdorovat?

Rosalie:

                Při slově rodinka sebou Bella trhla. Zatvářila se velmi bolestně, cítila jsem to tak jasně, jako by to bolelo mě, což v podstatě byla pravda. Schoulila se do klubíčka a začala tiše vzlykat. I přes Emmettovy tiché protesty se k ní Edward vydal a začal jí konejšivě hladit po rameni. Znovu sebou škubla a vystřelila z domu, Edward pochopitelně za ní. Po chvíli se ale vrátil, vědě, že to nemá cenu. „Potřebuje být sama…“ pochopila jsem dřív, než stihl něco říct. Vlastně jsem to nějak podvědomě cítila. Bylo to zvláštní, jak v nás všech Bella probouzela lidské pocity, nejdřív Edward, teď já… Ucítila jsem prudkou bolest na pravé ruce, vyjekla jsem bolestí i leknutím. Co to má sakra být? Děje se snad… „NE!“ zařvala panicky Alice a Edward na ní zděšeně zíral. „Jak je možné že jsem to neviděla dřív?!“ rozčilovala se a už vyběhla spolu s Edwardem a Jasperem z domu. Ucítila jsem škubnutí, tentokrát na druhé ruce. Nechápala jsem to, ale vyrazila jsem spolu s Emmettem, Carlislem a Esme za nimi. Bolest mi napovídala, že bychom si měli pospíšit, a nejen bolest. I Edwardův naprosto bílý obličej předtím než zmizel, mi říkal, že je něco špatně. A to něco špatně je s Bellou…

Bella:

                Začínala jsem ztrácet vědomí. Jeden by řekl, že to u upíra není možné, ale já už v tom mám praxi. Už jsem ani nemohla stát, dost mě zřídil. Další prudké škubnutí a další vlna bolesti. To už jí ve mně není dost? Kde se pořád bere? Už jsem nevnímala. Ztrácela jsem se.

                Z téhle mírumilovné nevědomosti mě probralo rozzuřené vrčení, ten dotyčný byl naprosto bez sebe, nejspíš. A navíc nebyl sám, vrčení se ozývalo ze dvou míst současně. A já pocítila úlevu, protože jsem je poznala. Byl to Edward. Můj Edward. A Emmett. No jo musí být naštvaný, že mu někdo demoluje tělo své lásky. Ale když jsem se zaposlouchala, poznala jsem, že tu nejsou sami. Bylo jich víc. Myslím, že byli všichni. Zaslechla jsem hlas hned u své hlavy. „To bude dobré uvidíš! Jen vydrž, prosím tě vydrž!“ Alice. Bolest najednou ustoupila. Z ničeho nic, prostě úplně zmizela. A já měla pocit, že mizím taky.