Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Tak za tuhle kapitolku se omlouvám, je ještě kratší než obvykle…                   A

23. Proč?

Bella:

                Vrhla jsem se k němu a padla mu kolem krku, odstrčil mě. Jako bych byla cizí, vlastně jsem byla svým způsobem cizí. „Co to proboha vyvádíš?“ zařval na mě. Pohltila mě vlna zoufalství. Dopadla jsem na podlahu. Emmett ke mně okamžitě přiskočil. „Nesahej na mě!“ zavrčela jsem výhružně, zdál se být zmatený. „MŮŽETE MI NĚKDO VYSVĚTLIT, O CO JDE?“ zařval Edward. Sotva jsem vnímala, jak Rose/já přešla k zrcadlu. „Myslím, že máme problém…“ zašeptala. Edward se k ní přiblížil a vzal jí kolem ramen. Prudce se mu vymanila. „Bell?“ byl naprosto zmatený. „Támhle máš Bellu ty pitomče jeden!“ vyjela na něj. Edward se zatvářil nechápavě. Rose si povzdychla a přešla ke mně. „Vstávej, až to pochopí, bude líp…“ utěšovala mě a podala mi ruku, aby mi pomohla vstát. Vděčně jsem jí přijala. Všichni jsme se posadili na postel. „Hm… jak to vysvětlit, když tomu samy nerozumíme…“ zamyslela se Rose a pohlédla na mě a s nadějí. Napadla mě taková pitomost, ale aspoň něco. Podívala jsem se Edwardovi zpříma do očí a zopakovala, co jsem mu už jednou řekla: „Za chvilku jsem zpátky… Věř mi. Miluju tě víc, než cokoliv jiného. Prosím tě nezapomeň na to! Ať se stane cokoliv“ ke konci už mluvil se mnou. Zdálo se, že pochopil. „Bello?“ zeptal se s pohledem upřeným na mě. Pokývala jsem hlavou. Periferní viděním jsem zahlédla, jak mi Rose ukazuje zdvižený palec. Emmett to nejspíš pořád nechápal. „Já jsem Rose. Vím, že to zní bláznivě, ale… prostě to tak je“ vysvětlovala mu. Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila Alice s Jasperem. „Můžem vědět, co je to tu za sešlost? A“ ukázala na mě, „jak je možné, že nevidím tvojí budoucnost?“ zaprskala. Ohromeně jsem na ní zírala. „A její vidíš?“ zeptala jsem se a ukázala na Rose v mém těle. „Ne,“ zatvářila se nechápavě, „měla bych?“ Pokrčila jsem rameny. Alice nasadila rozzuřený výraz. Protočila jsem oči. „ROSE!“ zaječela. „Ano?“ odpověděla jí nevinně. Alice vyvalila oči. „Ano, já jsem Bella a támhle to je Rose“ vysvětlila jsem stručně. Alice jen otevřela pusu dokořán, neschopná slova. Ticho, které nastalo, prolomil Jasper. „Tohle by měl asi vědět Carlisle…“ řekl a všichni horlivě přikývli. Edward mě vzal opatrně za ruku, od Emmetta se ozvalo zavrčení. Zase ruku stáhl. Naštvaně jsem si Emmetta měřila. Zatvářil se jako neviňátko a vzal za ruku Rose. To jsem pro změnu zavrčela já i Edward. „Vidíš“ vyplázl na nás jazyk. Jen jsem si povzdechla. Tohle bude hodně těžké.

                Zbytek dne jsme strávili čekáním na Carlisla, až se vrátí z nemocnice. Bylo to velmi, velmi dlouhé. Hypnotizovala jsem dveře pohledem. No tak, otevřete se už…. Moje přání bylo vyslyšeno. Objevila se v nich dlouho očekávaná osoba – Carlisle. Vypadal překvapeně, že nás tu vidí všechny pohromadě a ještě překvapenější se zdál, když uviděl, v jakém rozpoložení tu sedíme – Emmett, Edward, Rose a já jsme seděli na křeslech, každý zvlášť, jen Alice s Jasperem se k sobě měli. Zbytek – totiž my, jsme s tím měli menší problém… „Děje se něco?“ zeptal se nás opatrně Carlisle. „Jo, chci zpátky Rose!“ zabručel Emmett a já na něj vrhla naštvaný pohled. Není jediný, komu to vadí! Carlisle si ho měřil nechápavým pohledem. A my začali vysvětlovat, i když vlastně nebylo zas tak moc co. Nevěřícný výraz se změnil na směsici zděšeného a vyjeveného. „Máte alespoň tušení, jak se to mohlo stát?“ zajímal se ještě. Proboha, vždyť už jsme mu řekli snad stokrát, že ne. Neubránila jsem se a protočila oči. Emmett vybuchl smíchy. „Co se?“ zasyčela jsem na něj. „Rose tohle moc často nedělá“ prohlásil a zase se uchichtl. Navzdory jeho tvrzení Rosalie obrátila oči v sloup. „No my jsme to rodinka…“ povzdychl si Carlisle. Rodinka… TO NE! NE, NE, NE, TO NE! Měla jsem patřit do rodiny… jenže jsme si Rose prohodili těla a já vážně pochybuju, že si ji vezme, jako by bral mě. A co když už mě ani nemá rád? Už to nejsem já. Proč to musím pořád řešit? To nemůžu být normální? A vrátí se vůbec někdy všechno do starých kolejí? Nebo už Edwardem nebudu moct být? Pohltil mě příšerný pocit zoufalství. Schoulila jsem se do klubíčka a začala tiše vzlykat. Ucítila jsem na sobě něčí ruce, konejšivě mě hladily. Nechtěla jsem vědět, čí jsou. Radši. Zvedla jsem se a vyběhla ven z domu. Nevěděla jsem kam. Hlavně co nejdál…