Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Oh my god! Nic jinýho mě nenapadá… tak tahle povídečka už má 20.část… wow, prostě wow. Ale můžete za to hlavně vy, všichni, kdo jste mě podporovali svými komentáři, a tím mě vždycky nakopli, abych pokračovala. A za to VÁM patří obrovské DÍKY…                                                             Anika

Kapitolka opět kratší, ale to už jste asi zvykli :D

20. Zase zpátky

Bella:

                Jediné, na co jsem se byla schopná soustředit, byla obrovská bolest hlavy. Bylo to, jako kdyby vás do ní každou minutu praštili baseballovou pálkou. „Alice, jak dlouho ještě?“ křičel nějaký hlas. Musí mluvit tak nahlas? Zasténala jsem. „Taky odpověď“ pokračoval hlas, stále příšerně hlasitě. Uslyšela jsem zavrčení. „Fajn!“ ozval se nějaký dívčí hlas. Pak prásknutí dveří. Měla jsem pocit, že stojím hned u nich. Otevřela jsem oči. Skláněla se nade mnou postava. Nedokázala jsem rozpoznat, kdo to je, vidění jsem měla rozostřené. „Bell?“ promluvil zase. To to nemůže ztlumit? Rve mi to uši! Zamrkala jsem a konečně poznala tu osobu. „Edwarde?“ zamumlala jsem zmateně. Tedy alespoň jsem se pokoušela mluvit potichu, ale bylo to, jako bych křičela. Pochopila jsem, že tu nikdo nekřičel, to jen v hlavě se mi zvuk zesiloval. Postava zmizela. Hej! Kam šel? Rozhlédla jsem se po pokoji. Přecházel sem a tam, rozhazoval rukama. „COPAK SES ÚPLNĚ ZBLÁZNILA? CO SIS SAKRA MYSLELA? MOHLI TĚ ZABÍT!“ divoce gestikuloval. Tentokrát křičel, bylo to poznat. Přikrčila jsem se. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. „Pořád lepší, než aby zabili tebe“ donutila jsem se odpovědět, hrozně mě to vyčerpalo. Chvíli na mě zíral, nezdálo se mu to jako dostatečný argument, nejspíš. Ale pokračoval. „A KDYBY TĚ NÁHODOU NE- no vždyť víš... MOHLI TĚ MUČIT A BŮHVÍ CO JEŠTĚ!“ rozkřikl se zase naplno. „Ježiš Edwarde ztlum to trochu! Věř mi, že ať by mi dělali cokoliv, vědomí, že jsi kvůli mně... že by ti kvůli mně ublížili, by mě mučilo mnohem víc“ zabrblala jsem a snažila se udržet oči otevřené, chtělo se mi tak moc spát. Jo, spát, to je teda gól. Vypadal, že chce ještě něco dodat, ale v tom okamžiku se rozletěly dveře a v nich stála má povedená rodinka. Dobře, nestála. Spíš se snažila protlačit dveřmi a to všichni najednou, takže jsem se začala bát, aby ty dveře nevyrvali i s kusem stěny. Konečně se jim podařilo dostat se do pokoje a to tak, že tam doslova vpadli a skončili na zemi. Zasmála jsem se. To byla chyba. Hlava mi okamžitě začala třeštit. Když vstali, rozestavěli se kolem mojí postele. Esme mě hladila po vlasech, a vypadala šťastně, stejně jako všichni ostatní. Emmett se snažil jako vždycky vtipkovat, Rose se mile usmívala a Alice si zlobným pohledem měřila Edwarda. Jasper byl šťastný víc než všichni ostatní, protože k jeho radosti se přidávala i jejich radost. Carlisle stál v rohu a pobaveně sledoval celou tu scenérii. „Nechte mi jí taky kousek!“ ozval se Edward. Alice se ještě víc zamračila. „Ty už jsi svůj čas vyčerpal a pěkně blbě, když už jsme u toho! Teď jsme na řadě my“ zaprskala. Pak se začala usmívat. „Jakmile se trochu zotavíš, vyrazíme na nákupy“ vypískla radostně, čímž mi zase vrátila bolest hlavy, která na chvíli zmizela. Zahlédla jsem, jak Rose horlivě přikyvuje. „ A co nejdřív tě taky musíme vzít na lov! Nikdo se mnou nechce jít dráždit medvědy! Věřila bys tomu?“ hlaholil Emmett. „Jo“ špitla jsem a všichni se začali smát. Zasténala jsem dřív, než jsem si stihla uvědomit, že je to asi moc nepotěší. „Jak ti je?“ zeptala se starostlivě Esme. „Fajn“ zalhala jsem. Očividně mi nevěřila. „Jako by po mně jezdil parní válec“ vyhrkla jsem najednou, aniž bych chtěla. Jistě, bylo to pravda, ale nechtěla jsem jim dělat starosti. Co to se mnou proboha je? Pohlédla jsem na Jaspera, zatvářil se nevinně. „TY!“ zasyčela jsem na něj. To od něj není hezké, že mě nutí říkat pravdu. „Fajn, konec návštěvních hodin“ řekl rázně Carlisle. „Spíš konec návštěvních minut“ zamručela Alice. Rose se vedle ní uchichtla. „Ale na svém plánu trvám!“ křikla na mě ze dveří. Grrr, to mi dělá naschvál! „Edwarde, ty taky“ kývl směrem ke dveřím Carlisle. „Ani náhodou!“ zavrčel. „Ne Edwarde, každopádně!“ odpověděl mu stejným tónem a významně pokynul ke dveřím. Edward se na něj vražedně podíval, ale odkráčel. „Co tě ještě bolí, kromě hlavy?“ zajímal se. „Už nic“ zalhala jsem znovu. Lehce mi stisknul levou nohu, bolelo to jako čert už předtím. Sykla jsem bolestí. „Promiň“ zamumlal, „ale to je nejspíš jediný způsob, jak z tebe vytáhnout pravdu“ nakvašeně si mě měřil. „Fajn, fajn! Ještě mi vystřeluje bolest do pravého boku. Ale to je vážně všechno, přísahám!“ odpověděla jsem, tentokrát pravdivě – Carlisle sice nebyl sadista, ale zřejmě byl schopný udělat výjimku. Zběžně mi zkontroloval rány, starostlivě se na mě zadíval. „Co jsi to jenom vyvedla...“ zakroutil hlavou a povzdechl si. „Mám ho zavolat zpátky, nebo chceš spát?“ otázal se. Upřímně, nechtěla jsem od Edwarda další poněkud hlasité kázání, ale potřebovala jsem ho vidět. Než jsem stihla odpovědět, rozlétly se dveře a Edward vstoupil. Díky bohu, už vypadal klidněji. „Carlisle“ kývnul na jmenovaného a posadil se vedle mě na postel. Carlisle se zvedl a lehce za sebou zavřel dveře. Zavřela jsem oči, očekávajíc další výbuch vzteku. Bylo ticho. Překvapeně jsem je zase otevřela. Edward mě úzkostně sledoval. „Strašně se omlouvám, neměl jsem na tebe křičet, je mi to hrozně líto.“ Nebylo možné zpochybňovat upřímnost, která čišela z jeho hlasu, ani jeho kajícný pohled. „V pořádku“ pokusila jsem se o úsměv. „Ne, není to v pořádku“ nesouhlasil. „Nezasloužila sis to. Chtěla jsi nám zachránit život, na tom je sotva něco špatného. Snad jen to, že jsi nás o sebe málem připravila“ ke konci se mu v očích zableskl hněv. Pak se zase uklidnil, přejel mi zlehka prsty po tváři. Byla to moje medicína, bolest okamžitě začala ustupovat. Spokojeně jsem zavrněla. Koutky úst mu zacukaly. „To není vtipné. Pomáhá to, už mě skoro nic nebolí“ ospravedlňovala jsem se. Tentokrát se mu na obličeji roztáhl vítězný úsměv. Naklonil se ke mně a dal mi malou pusu a čelo. Zabručela jsem, chtěla jsem víc. S tichým zachichotáním se odtáhl. „Nechám tě odpočívat“ zamumlal a zvedal se k odchodu. „Ne!“ vykřikla jsem okamžitě a pak trochu ztišila hlas. „... zůstaň u mě. Prosím“ nasadila jsem psí pohled. Očividně byl mojí reakcí spokojený a sedl si zase zpátky. Uchopil mě za ruku a já konečně mohla spát. Poslední, co jsem cítila, bylo, jak se mi rty bezděčně kroutí do úsměvu a jak jeho stisk zesílil.